ECLI:CZ:US:2019:3.US.3387.18.1
sp. zn. III. ÚS 3387/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Radovana Suchánka a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelky L. N., zastoupené JUDr. Jiřím Šídlem, advokátem, sídlem Malá 967, Horoměřice, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. července 2018 č. j. 21 Cdo 2134/2018-195, rozsudku Krajského soudu v Brně - pobočky v Jihlavě ze dne 22. února 2018 č. j. 54 Co 238/2017-168 a rozsudku Okresního soudu ve Žďáře nad Sázavou ze dne 5. května 2017 č. j. 12 C 59/2016-132, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Brně - pobočky v Jihlavě a Okresního soudu ve Žďáře nad Sázavou, jako účastníků řízení, a 1. L. N. a 2. M. H., jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno její ústavně zaručené právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Okresní soud ve Žďáře nad Sázavou (dále jen "okresní soud") I. výrokem rozsudku ze dne 5. 5. 2017 č. j. 12 C 59/2016-132 zamítl žalobu, jíž se stěžovatelka (žalobkyně) podle §42a zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "obč. zák."), domáhala určení neúčinnosti kupní smlouvy uzavřené mezi druhým vedlejším účastníkem řízení (druhým žalovaným), jako kupujícím, a třetí osobou (Radkem Ducháčem), jako prodávajícím, ohledně nemovitostí v tomto výroku blíže specifikovaných (dále jen "předmětné nemovitosti"); dále rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi stěžovatelkou a prvním vedlejším účastníkem řízení (prvním žalovaným; výrok II.) a stěžovatelkou a druhým vedlejším účastníkem řízení (výrok III.). Okresní soud dospěl k závěru, že stěžovatelka by mohla úspěšně odporovat pouze právnímu úkonu, který učinil její dlužník (první vedlejší účastník řízení), což byla darovací smlouva uzavřená mezi prvním a druhým vedlejším účastníkem řízení, ale nikoliv následné kupní smlouvě, byť ke koupi předmětných nemovitostí byly použity darované peníze.
3. K odvolání stěžovatelky Krajský soud v Brně - pobočka v Jihlavě (dále jen "krajský soud") rozsudkem ze dne 22. 2. 2018 č. j. 54 Co 238/2017-168 rozhodnutí okresního soudu potvrdil (výrok I.). Změnil jej toliko ve výroku o nákladech řízení mezi stěžovatelkou a prvním vedlejším účastníkem řízení (výrok II.). Dále rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výroky III. a IV.). Ve shodě s okresním soudem dospěl krajský soud k závěru, že v situaci, kdy bylo prokázáno, že dlužníkem stěžovatelky (z titulu vypořádání společného jmění manželů) je první vedlejší účastník řízení, nebylo možno úspěšně odporovat následné kupní smlouvě, neboť nešlo o právní úkon dlužníka, a to i přesto, že za druhého vedlejšího účastníka řízení složil úhradu části kupní ceny do advokátní úschovy. I když šlo u prvního vedlejšího účastníka řízení o jednání amorální, naplňující znaky trestného činu (viz pravomocný trestní příkaz okresního soudu ze dne 31. 3. 2016 č. j. 2 T 37/2016-163 odsuzující prvního vedlejšího účastníka řízení), neměla tato skutečnost vliv na závěr o nedůvodnosti žaloby.
4. Následné dovolání stěžovatelky bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 10. 7. 2018 č. j. 21 Cdo 2134/2018-195 odmítnuto jako nepřípustné. Nejvyšší soud konstatoval, že rozhodnutí krajského soudu bylo v závěru, že stěžovatelka nemohla úspěšně odporovat kupní smlouvě uzavřené mezi druhým vedlejším účastníkem řízení, jako kupujícím, a třetí osobou (Radkem Ducháčem), jako prodávajícím, nenapadnutelné, neboť nešlo o právní úkon jejího dlužníka ve smyslu §42a obč. zák., v souladu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu [srov. rozsudek ze dne 26. 10. 1999 sp. zn. 31 Cdo 870/99, podle něhož je věřitel, za podmínek uvedených v §42a obč. zák., oprávněn odporovat právním úkonům, které učinil dlužník, a dále právním úkonům ručitele a dalších osob, které jsou z důvodu akcesorické a subsidiární povinnosti zákonem zavázány (zejména z titulu zajištění závazků) uspokojit pohledávku věřitele]. Nebyla-li odporovaná kupní smlouva právním úkonem dlužníka stěžovatelky, nemohla být odpůrčí žaloba již jen z tohoto důvodu opodstatněná, a nemělo proto význam zabývat se otázkou, zda jsou první a druhý vedlejší účastník osobami blízkými. Namítala-li stěžovatelka, že právní úkon předcházející uzavření odporované kupní smlouvy, kterým první vedlejší účastník řízení jako dlužník žalobkyně daroval druhému vedlejšímu účastníkovi řízení částku 3 140 000 Kč, je absolutně neplatný, a že proto nemohl být stěžovatelkou úspěšně odporován, pak přehlédla, že tato okolnost nemůže mít na výše uvedený závěr žádný vliv, neboť v důsledku absolutní neplatnosti tohoto právního úkonu by se druhý vedlejší účastník řízení nestal dlužníkem stěžovatelky a podmínka odporovatelnosti podle §42a obč. zák. by nebyla splněna.
II.
Argumentace stěžovatelky
5. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá porušení svých shora uvedených ústavně zaručených práv. Nejprve podrobně popisuje skutkový stav, obsah napadených rozhodnutí a průběh dosavadního řízení. Nesouhlasí s výkladem §42a obč. zák. provedeným obecnými soudy, zejména pak s posouzením vzájemného vztahu §42a odst. 1 a §42a odst. 3 obč. zák., jakož i s právními závěry, které z tohoto výkladu vyplynuly. Za nesprávný považuje i výklad osoby blízké a jeho promítnutí do výsledných rozhodnutí. Poukazuje na to, že postupem obecných soudů došlo v podstatě k legalizaci výnosu z trestné činnosti, která spočívala ve spolčení rodinně vzájemně propojených osob [prvního vedlejšího účastníka (bývalého manžela stěžovatelky), jeho stávající manželky a druhého vedlejšího účastníka (syna jeho stávající manželky)] s cílem zamezit uspokojení stěžovatelčiných nároků vyplývajících z vypořádání společného jmění manželů. Soudům dále vytýká, že se nevyrovnaly s jejími návrhy na provedení dalších důkazů (výslech svědků) a nepřihlédly ani k jejímu návrhu na doplnění žalobního petitu.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud ve své ustálené judikatuře zcela zřetelně zdůrazňuje zásadu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 83 a 91 odst. 1 Ústavy České republiky). Proto mu nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných orgánů veřejné moci, nedošlo-li jejich činností k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod, a to i v případě, že by na konkrétní podobu ochrany práv zakotvených v podústavních předpisech měl jiný názor. Ústavní soud dále ve své rozhodovací praxi vyložil, za jakých podmínek má nesprávné použití či výklad podústavního práva za následek porušení základních práv a svobod [srov. např. nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2519/07 ze dne 23. 1. 2008 (N 19/48 SbNU 205); rozhodnutí Ústavního soudu jsou rovněž dostupná na http://nalus.usoud.cz].
8. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí především z toho hlediska, zda neměla za následek porušení základního práva stěžovatelky na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny, případně zda k porušení tohoto práva nedošlo takovým použitím právního předpisu, jež by nemohlo obstát z hlediska obecně akceptovaných metod výkladu právních předpisů. Žádnou takovouto skutečnost však neshledal.
9. Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatelky s právními závěry obecných soudů, které se dle jejího názoru opírají o nesprávný výklad §42a obč. zák. Přestože stěžovatelka podala poměrně obsáhlou ústavní stížnost, ta relevantní ústavněprávní argumentaci postrádá, neboť její převážnou část tvoří pouze rekapitulace skutkového stavu a (p)opis (mnohdy doslovný) napadených rozhodnutí i průběhu řízení. Je zjevné, že stěžovatelka se poukazováním na nesprávný výklad §42a obč. zák. snaží zakrýt skutečnost, že odpůrčí žalobu podala nesprávně, resp. odporovala právnímu úkonu (jednání), který k tomu nebyl způsobilý.
10. Ustanovení §42a obč. zák., i k němu se vztahující judikatura, je jak v otázce pasivní legitimace, tak i v otázce, kterým právním úkonům lze s úspěchem odporovat, jednoznačná a nevzbuzuje žádné pochybnosti (viz obecnými soudy citovaná rozhodnutí). Předně platí, že pasivně legitimovaným nebyl dlužník (§42a odst. 3 obč. zák.). V tomto směru nelze mít žádné výhrady proti závěru obecných soudů o zamítnutí žaloby vůči prvnímu vedlejšímu účastníkovi. Žalobu tak lze podat jen proti osobě, v jejíž prospěch bylo právní jednání (úkon) učiněno, nebo proti osobě, které z právního úkonu vznikl prospěch. Stěžovatelka tak sice správně žalovala druhého vedlejšího účastníka řízení, avšak nesprávně až následný právní úkon (kupní smlouvu), kterým druhý vedlejší účastník řízení nabyl do vlastnictví předmětné nemovitosti, a nikoliv ten původní právní úkon, z něhož získal druhý vedlejší účastník řízení prospěch (darovací smlouvu uzavřenou s prvním vedlejším účastníkem řízení).
11. Ústavní soud nesdílí ani výtku stěžovatelky, že soudy nechaly bez povšimnutí návrh na doplnění žalobního petitu. V prvé řadě stěžovatelka v ústavní stížnosti vůbec blíže nerozvádí, čeho se měl tento návrh týkat či kdy jej měla učinit. Kromě toho se z textu ústavní stížnosti podává, že soudům spíše vytýká to, že nebyla náležitě poučena o možnosti změny žalobního petitu. S tímto se ovšem vypořádal krajský soud tak, že takové poučení, které nelze zaměňovat s poučením o procesních právech podle §118a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, by představovalo poučení o hmotných právech, což by bylo v rozporu se zásadou nezávislosti a nestrannosti soudního rozhodování.
12. Jakkoliv Ústavní soud chápe stěžovatelkou vnímaný pocit nespravedlnosti, když byla jednáním vedlejších účastníků řízení připravena o jednu z možností domoci se uspokojení pohledávky z titulu vypořádání společného jmění, přesto nemůže svým případným vyhovujícím rozhodnutím nahrazovat stěžovatelčin nesprávný postup při podání žaloby. V této souvislosti lze jen poukázat na zásadu vigilantibus iura scripta sunt.
13. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud nezjistil, že by v daném případě došlo k porušení ústavním pořádkem zaručených práv stěžovatelky, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. února 2019
Josef Fiala v. r.
předseda senátu