ECLI:CZ:US:2019:3.US.3441.18.1
sp. zn. III. ÚS 3441/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Radovana Suchánka a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti Mgr. Ivany Rychnovské, LL.M., sídlem Dobrovského 824/50, Brno, insolvenční správkyně dlužnice obchodní společnosti JMA stavební, spol. s r. o., zastoupené Mgr. Leonou Hartman, LL.M., advokátkou, sídlem Dobrovského 824/50, Brno, proti sdělení Krajského státního zastupitelství v Brně ? pobočky v Jihlavě ze dne 24. srpna 2018 č. j. 5 KZN 1032/2018-19, usnesení Okresního státního zastupitelství v Třebíči ze dne 26. února 2018 č. j. ZN 2102/2017-8 a usnesení Krajského ředitelství policie kraje Vysočina, Územního odboru Třebíč ze dne 9. února 2018 č. j. KRPJ-112539-35/TČ-2017-161081-PP, za účasti Krajského státního zastupitelství v Brně - pobočky v Jihlavě, Okresního státního zastupitelství v Třebíči a Krajského ředitelství policie kraje Vysočina, Územního odboru Třebíč, jako účastníků řízení, a J. O., jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno její ústavně zaručené právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i právo dlužnice na ochranu vlastnictví podle čl. 11 odst. 1 Listiny.
2. Krajské ředitelství policie kraje Vysočina, Územní odbor Třebíč (dále jen "policejní orgán") usnesením ze dne 9. 2. 2018 č. j. KRPJ-112539-35/TČ-2017-161081-PP odložil podle §159a odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, trestní věc podezření ze spáchání zločinu krádeže podle §205 odst. 1 a 4 písm. c) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, kterého se měl dopustit vedlejší účastník řízení (jednatel obchodní společnosti XX) tím, že z budovy ve vlastnictví dlužnice obchodní společnosti JMA stavební, spol. s r. o. odcizil ohraňovací lis, čímž měl dlužnici způsobit škodu ve výši nejméně 500 000 Kč. Policejní orgán po vyhodnocení skutkového stavu dospěl k závěru, že nebyly naplněny znaky skutkové podstaty zločinu krádeže, když v daném případě jde spíše o obchodněprávní, resp. občanskoprávní spor.
3. Proti výše uvedenému usnesení policejního orgánu podala stěžovatelka stížnost, která byla usnesením Okresního státního zastupitelství v Třebíči (dále jen "okresní státní zastupitelství") ze dne 26. 2. 2018 č. j. ZN 2102/2017-8 zamítnuta podle §148 odst. 1 písm. c) trestního řádu jako nedůvodná.
4. Z podnětu stěžovatelky byl podle §12d odst. 1 zákona č. 283/1993 Sb., o státním zastupitelství, ve znění pozdějších předpisů, proveden Krajským státním zastupitelstvím v Brně - pobočkou v Jihlavě (dále jen "krajské státní zastupitelství") dohled nad činností okresního státního zastupitelství, o němž byla stěžovatelka vyrozuměna sdělením krajského státního zastupitelství ze dne 24. 8. 2018 č. j. 5 KZN 1032/2018-19. Krajské státní zastupitelství ve sdělení uvedlo, že z důkazů zjištěných v rámci prověřování trestního oznámení vyplynulo, že ohraňovací lis byl zapsán do majetkové podstaty dlužnice a na účet stěžovatelky došla platba odpovídající kupní ceně tohoto lisu. U jednatele obchodní společnosti XX. tak nelze dovodit subjektivní stránku ke spáchání oznamovaného trestného činu, přičemž vzniklou situaci je třeba řešit prostředky práva civilního, a nikoliv trestního.
II.
Argumentace stěžovatelky
5. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá porušení shora uvedených ústavně zaručených práv. Nejprve stručně rekapituluje skutkový stav. Stěžovatelka se domnívá, že jednáním vedlejšího účastníka řízení, který vydal pokyn k odvezení lisu z areálu dlužnice, došlo k zásahu do vlastnického práva dlužnice. Stěžovatelka namítá, že i když orgány činné v trestním řízení neshledaly vedlejšího účastníka řízení trestně odpovědným, nelze připustit jeho exkulpaci z odpovědnosti za zmaření výkonu vlastnického práva. Podotýká, že v době "zcizení" lisu nebyl vedlejší účastník řízení vázán jakýmkoliv právním vztahem se stěžovatelkou a sporný právní úkon, který stěžovatelka považuje za neúčinný, je předmětem sporu vedeného u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 12 ICM 4096/2017. Zdůrazňuje, že s věcí, která byla sepsána do majetkové podstaty, může disponovat pouze insolvenční správce a požadovala-li obchodní společnost XX její vyřazení z majetkové podstaty, mohla podat vylučovací žalobu, což však neučinila.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud úvodem připomíná, čehož si je stěžovatelka vědoma, že není součástí soustavy soudů [čl. 91 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen Ústava")] a nepřísluší mu výkon dozoru nad jejich rozhodovací činností. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
8. Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatelky s odložením trestní věci podezření ze spáchání zločinu krádeže vedlejším účastníkem řízení orgány činnými v trestním řízení. Stěžovatelka, jakožto insolvenční správkyně dlužnice, namítá, že pouze ona byla oprávněna nakládat s věcmi sepsanými v majetkové podstatě a učinila-li tak jiná osoba (vedlejší účastník řízení, který jako jednatel obchodní společnosti XX, vydal pokyn k odvezení lisu), musí nést následky v podobě trestní odpovědnosti. Stěžovatelka přitom brojí proti rozhodnutím, resp. sdělení, kterými byla trestní věc odložena.
9. Ústavní soud ve své ustálené judikatuře opakovaně konstatoval, že pouze stát svými orgány rozhoduje podle pravidel trestního řízení o tom, zda byl trestný čin spáchán, a jaký trest, popřípadě jaké jiné újmy na právech nebo majetku pachatele lze za jeho spáchání uložit. Úprava těchto otázek v trestním řádu nezakládá - v ústavní rovině ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy - žádné základní právo, aby proti jinému byla taková (trestněprávní) "satisfakce" uplatněna [srov. např. usnesení ze dne 8. 4. 1999 sp. zn. I. ÚS 84/99 (U 29/14 SbNU 291) nebo usnesení ze dne 26. 2. 1997 sp. zn. II. ÚS 361/96 (U 5/7 SbNU 343)]. Podle ústavního pořádku tak neexistuje něčí subjektivní právo na to, aby bylo vedeno trestní řízení proti jiné osobě. Zároveň však Ústavní soud uvedl, že osoba poškozená trestným činem má ústavně zaručené právo na efektivní trestní řízení na ochranu svých práv. K ochraně tohoto práva pak může (samozřejmě po marném vyčerpání ostatních prostředků, poskytuje-li je zákon poškozeným) využít ústavní stížnost směřující proti rozhodnutím, kterými se trestní proces končí, a to včetně rozhodnutí o odložení věci [srov. nález ze dne 12. 8. 2014
sp. zn. I. ÚS 3196/12 (N 152/74 SbNU 301)].
10. Přesto Ústavní soud k požadavku na účinné vyšetřování (z hlediska postavení poškozené) uvedl, že mu obecně nepřísluší z podnětu poškozené přezkoumávat samotné rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení, například jde-li o materiální důvody (opodstatněnost) a důvodnost zahájení, či naopak nezahájení, trestního stíhání, nýbrž může pouze přezkoumat, zda postup orgánů činných v trestním řízení, kterým ke svému rozhodnutí dospěly, byl v souladu s požadavky kladenými na účinné vyšetřování. Je totiž povinností státu zajistit ochranu základních práv, zejména práv zaručených Listinou, popř. Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), a to i prostřednictvím efektivního trestního řízení.
11. Na postup orgánů činných v trestním řízení je však třeba klást různé nároky podle závažnosti daného zásahu do práv a svobod poškozeného, respektive vůči němu spáchaného trestného činu. Takto Ústavní soud nejintenzivněji chrání právo stěžovatelů na život zaručené čl. 2 Úmluvy, případně právo na zachování osobní svobody a lidské důstojnosti, zejména jde-li o nejrůznější typy závažného jednání blížícího se užití jiného k otroctví, nevolnictví, nuceným pracím nebo jiným formám vykořisťování [srov. nález ze dne 19. 1. 2016 sp. zn. II. ÚS 3436/14 (N 8/80 SbNU 91)]. Proto Ústavní soud ve své rozhodovací praxi přistoupil k derogaci rozhodnutí z důvodu porušení práva na účinné vyšetřování pouze výjimečně [srov. nález ze dne 2. 3. 2015 sp. zn. I. ÚS 1565/14 (N 51/76 SbNU 691), nález ze dne 24. 5. 2016 sp. zn. I. ÚS 1042/15 (N 91/81 SbNU 485) aj.]. Nadále totiž platí, že požadavek účinného vyšetřování je "pouze" procesní povinností tzv. náležité péče a nikoliv povinností dosáhnout určitého výsledku [srov. usnesení ze dne 29. 10. 2013 sp. zn. I. ÚS 2886/13 (všechna zde citovaná rozhodnutí Ústavního soudu jsou rovněž dostupná na http://nalus.usoud.cz)].
12. Ústavní soud v posuzované věci po prozkoumání stěžovatelkou napadených rozhodnutí neshledal, že by byl namístě jeho kasační zásah. Jak totiž vyplývá z výše uvedeného, právo na účinné vyšetřování není v judikatuře Ústavního soudu chápáno jako absolutní právo na policejní vyšetření všech soukromých, újmu na právech způsobujících záležitostí, nýbrž má, zejména z hlediska jeho efektivnosti, finanční náročnosti a přiměřenosti ochrany zájmů třetích osob, subsidiární povahu ve vztahu k ostatním způsobům ochrany individuálních zájmů.
13. V nyní posuzované věci dospěly orgány činné v trestním řízení k závěru, že v situaci, kdy stěžovatelka podala Krajskému soudu v Brně žádost o vyslovení souhlasu se zpeněžením majetku, který byl ve výlučném vlastnictví dlužnice, a jež byla podána poté, co byla obchodní společnost XX vyzvána insolvenční správkyní (resp. její právní zástupkyní) k úhradě zbytku fakturované ceny za nákup lisu zapsaného v majetkové podstatě, což tato společnost také učinila, nelze u jednatele obchodní společnosti XX J. O. dovodit subjektivní stránku ke spáchání oznamovaných trestných činů, resp. že jejich jednáním nedošlo ani ke způsobení škody. Za daného stavu nemá Ústavní soud proti odkázání stěžovatelky na řešení věci pořadem práva civilního žádné výhrady.
14. Orgány činné v trestním řízení se zhodnocení provedených důkazů v posuzované věci podrobně věnovaly. Z celkového prověřování, včetně jeho revize, orgány činné v trestním řízení nezjistily žádné indicie, které by podezření ze spáchání zločinu krádeže podporovaly. Ústavní soud prověřování podezření ze spáchání trestného činu v posuzované věci hodnotí jako důkladné, zcela v souladu se zásadami ovládajícími dokazování v trestním řízení, včetně zásady vyhledávací a zásady zjišťování stavu bez důvodných pochybností.
15. Ústavní soud uzavírá, že ústavní stížnost je v podstatě polemikou s obsahem odůvodnění napadených usnesení, která však ústavní konformitu těchto rozhodnutí nemůže zpochybnit. Pochybení takového charakteru, které by odůvodňovalo zásah Ústavního soudu, v posuzované věci shledáno nebylo. Ústavní soud má za to, že postup orgánů činných v trestním řízení vedoucí k vydání napadených rozhodnutí, posuzován ve svém celku, nevykazuje žádné protiústavní nedostatky. Závěry učiněné ve věci rozhodujícími orgány činnými v trestním řízení nejsou v extrémním nesouladu
s principy spravedlnosti, které by měly za následek porušení tvrzených základních práv stěžovatelky zaručených ústavním pořádkem České republiky.
16. Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatelky byla její ústavní stížnost, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. února 2019
Josef Fiala v. r.
předseda senátu