ECLI:CZ:US:2019:3.US.3441.19.1
sp. zn. III. ÚS 3441/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatelky Mgr. Moniky Růžičkové, zastoupené JUDr. Vladimírou Knoblochovou, Dis., proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. července 2019 č. j. 29 Cdo 1727/2019-304, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, a Michaela Hubky, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí pro porušení svých ústavně zaručených základních práv, a to práva na soudní ochranu podle 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a práva vlastnit majetek zakotveného v čl. 11 odst. 1 Listiny.
2. Z ústavní stížnosti, k ní přiloženého napadeného rozhodnutí Nejvyššího soudu, rozsudku Vrchního soudu v Praze (dále jen "vrchní soud") ze dne 6. 12. 2018 č. j. 12 Cmo 178/2018-239, rozsudku Krajského soudu v Plzni (dále jen "krajský soud") ze dne 9. 1. 2018 č. j. 49 Cm 113/2016-201 a dovolání stěžovatelky ze dne 1. 3. 2019, Ústavní soud zjistil, že vedlejší účastník se vůči stěžovatelce domáhal zaplacení částky 3 500 000 Kč s postižnými právy ze směnky. Krajský soud podle §175 odst. 1 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.") vydal dne 14. 10. 2016 směnečný platební rozkaz č. j. 49 Cm 113/2016-14, v němž stěžovatelce uložil, aby do 15 dnů od jeho doručení zaplatila vedlejšímu účastníkovi směnečný peníz 3 500 000 Kč s příslušenstvím a náhradu nákladů řízení ve výši 257 622 Kč právnímu zástupci vedlejšího účastníka. Tento směnečný platební rozkaz musel být zrušen, neboť se ho nepodařilo doručit stěžovatelce do vlastních rukou. Následně krajský soud shora uvedeným rozsudkem uložil stěžovatelce zaplatit vedlejšímu účastníkovi směnečný peníz ve výši 3 500 000 Kč s příslušenstvím. V odvolacím řízení byl shora uvedeným rozsudkem vrchního soudu rozsudek krajského soudu potvrzen.
3. Stěžovatelka proti rozhodnutí vrchního soudu brojila dovoláním, které bylo v záhlaví uvedeným usnesením Nejvyššího soudu odmítnuto dle §243c odst. 1 o. s. ř. jako nepřípustné; učinil tak proto, že právní posouzení věci, na němž rozhodnutí vrchního soudu spočívá a které bylo dovoláním zpochybněno, odpovídá judikatuře Nejvyššího soudu, na niž v napadeném usnesení odkázal. Žádnému z účastníků nebyla přiznána náhrada nákladů dovolacího řízení.
II.
Argumentace stěžovatelky
4. K porušení stěžovatelčiných základních práv mělo dle jejího přesvědčení dojít rozhodnutím Nejvyššího soudu o odmítnutí dovolání, když podle jejího tvrzení dovolací soud zcela míjí její argumentaci uvedenou v dovolání a "fakticky odpovídá na zcela něco jiného a odkazuje na nepřiléhavou judikaturu", resp. se vyjádřil pouze částečně k její právní otázce týkající se použití čl. I §17 zákona směnečného a šekového, "a to ve vztahu k posouzení, zda blízký příbuzenský vztah mezi remitentem a nabyvatelem směnky (strýc - synovec) nezakládá domněnku jednání vědomě na škodu dlužníka", přičemž se vyjádřil v rozporu se svou stávající judikaturou a obecnými principy soukromého práva. Stěžovatelka specifikuje dovolací důvody zaměřené na řešení dvou okruhů právních otázek, a to okamžik splatnosti vistasměnky ve spojení s nezbytností fyzické přítomnosti dlužníka ze směnky, a posouzení možného jednání ke škodě dlužníka při existenci blízkého příbuzenského vztahu mezi remitentem a nabyvatelem směnky.
5. Stěžovatelka v ústavní stížnosti dále podrobně popisuje skutkové okolnosti vystavení vistasměnky a dalšího nakládání s ní, přičemž ze skutečnosti, že k indosaci směnky došlo mezi (podle jejího tvrzení) osobami blízkými, vyvozuje domněnku, že k nabytí směnky vedlejším účastníkem došlo k její škodě a vytýká obecným soudům rozhodujícím ve věci, že se touto argumentací nezabývaly. Závěr Nejvyššího soudu, že strýc a synovec nejsou bez dalšího ani osobami blízkými, považuje za v rozporu s ustálenou judikaturou.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas, oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až §31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud připomíná, že není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nepřísluší mu oprávnění vykonávat dozor nad rozhodovací činností obecných soudů. Nepředstavuje další instanci v systému obecného soudnictví, proto do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
8. Ústavní stížností stěžovatelka navrhuje zrušení toliko rozhodnutí Nejvyššího soudu, rozsudky nižších soudů nenapadá, a porušení svých základních práv dovozuje z nesprávnosti napadeného usnesení o odmítnutí jejího dovolání pro nepřípustnost. Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí, a jelikož mohl přezkoumávat pouze jeho ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
9. Ústavní soud totiž neshledal existenci ústavněprávně relevantní újmy, jež by rozhodnutím Nejvyššího soudu nastala v právní sféře stěžovatelky. Stěžovatelka brojí proti jeho rozhodnutí o odmítnutí dovolání pro nepřípustnost, když napadá způsob, jakým se dovolací soud s jejími dovolacími otázkami vypořádal, tj. že je "nezodpověděl". Uvedené však není možno dovolacímu soudu vytýkat. Jeho rozhodnutí nebylo rozhodnutím ve věci samé, ale rozhodnutím o přípustnosti dovolání z hlediska naplnění podmínek stanovených v §237 o. s. ř. Nejvyšší soud tak v odůvodnění svého rozhodnutí uváděl toliko důvody rozhodnutí o nepřípustnosti dovolání a nevypořádával se s meritem dovolacích otázek, když shledal, že ty byly vrchním soudem, resp. již krajským soudem správně právně posouzeny, a to v souladu s ustálenou judikaturou.
10. Z ústavní stížností napadeného rozhodnutí Nejvyššího soudu, jakož i z dovolání stěžovatelky nelze dovodit stěžovatelkou tvrzené pochybení v rozhodování dovolacího soudu, z nichž dovozuje porušení svých základních práv. Nejvyšší soud přesvědčivě a v dostatečném rozsahu odůvodnil své rozhodnutí o dovolání a vypořádal se i s otázkou použitelnosti vybrané judikatury na stěžovatelčinu věc. Poukázal na judikaturní závěry přiléhavé na skutkové poměry stěžovatelčiny věci a nedůvodnost pro odchýlení se od nich.
11. Prozkoumání dovolání z hlediska jeho přípustnosti, tedy včetně posouzení relevantnosti dovolacího důvodu přísluší výlučně dovolacímu soudu. Ústavněprávní přezkum se zaměřuje toliko na případné pochybení, která by nebyla ústavněprávně tolerovatelná, a takové vady v napadeném rozhodnutí Ústavní soud neshledal. Dle ustálené judikatury Ústavního soudu procesní rozhodnutí Nejvyššího soudu o nepřípustnosti dovolání nelze považovat za porušení základních práv, ale za předvídatelné a ústavně přijatelné použití procesních předpisů (srov. např. usnesení sp. zn. I. ÚS 2454/18, IV. ÚS 2929/09 a IV. ÚS 3416/14). Ústavní soud tak zásadně nepřezkoumává vlastní obsah procesního rozhodnutí dovolacího soudu o nepřípustnosti dovolání, neshledá-li, že by tento postup představoval zjevnou nepřípustnou svévoli vybočující ze standardů soudního rozhodování, což ve věci stěžovatelky nenastalo.
12. V obecné rovině Ústavní soud uzavírá, že dovolání je mimořádným opravným prostředkem a jeho přípustnost je zákonem omezena a přísně definována i s poukazem na druh rozhodnutí odvolacího soudu nebo povahu řízení. Důvody přípustnosti dovolání taxativně vymezené v §237 o. s. ř. umožňují vzít v úvahu konkrétní okolnosti případu a přezkoumat rozhodnutí odvolacího soudu v situacích, kdy je nezbytné řešit významnou právní otázku, která není judikaturně vyřešena, resp. není řešena uspokojivým způsobem a neposkytuje tak dostatečnou právní jistotu budoucího posuzování obdobných právních vztahů, a připustit tak přezkum rozhodnutí odvolacího soudu tímto mimořádným opravným prostředkem.
13. Na základě uvedeného Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. prosince 2019
Josef Fiala v.r.
předseda senátu