ECLI:CZ:US:2019:3.US.3466.18.1
sp. zn. III. ÚS 3466/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Josefa Fialy, soudkyně zpravodajky Milady Tomkové a soudce Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele MUDr. Martina Tykvy, zastoupeného JUDr. Tomášem Těmínem, Ph.D., advokátem, sídlem Karlovo náměstí 28, Praha 2 - Nové Město, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. července 2018 č. j. 28 Cdo 1264/2018-321 a rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 25. září 2017 č. j. 8 Co 1193/2016 - 270, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Ústí nad Labem, jako účastníků řízení, a Olgy Šulcové, jako vedlejší účastnice, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, tj. rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem (dále jen "krajský soud") a rozsudku Nejvyššího soudu.
2. Z ústavní stížnosti a předložených rozsudků obecných soudů zjistil Ústavní soud následující skutečnosti pojící se k předmětu ústavní stížnosti.
3. Okresní soud v Teplicích (dále jen "okresní soud") rozsudkem ze dne 13. 7. 2016 č. j. 110 C 61/2014-96 uložil vedlejší účastnici povinnost zaplatit stěžovateli částku 56 964 Kč s příslušenstvím (výrok I) a povinnost hradit stěžovateli náklady řízení (výrok II). Rozsudek okresního soudu nebyl ústavní stížností napaden.
4. Krajský soud ústavní stížností napadeným rozsudkem rozsudek okresního soudu změnil tak výrokem I změnil výrok I rozsudku okresního soudu a žalobu stěžovatele zamítl. Výrokem II uložil stěžovateli povinnost uhradit náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů. Krajský soud v odůvodnění svého rozsudku uvedl, že se ztotožnil se skutkovými zjištěními okresního soudu v tom, že stěžovatel je vlastníkem pozemku, který nabyl do vlastnictví na základě kupní smlouvy uzavřené s městem T. s tím, že týž pozemek je předmětem dohody o dočasném užívání, uzavřené mezi Městským bytovým podnikem T. a manžely Šulcovými (v postavení vedlejších účastníků). Podle dohody je vedlejší účastnice oprávněna pozemek užívat do doby, po kterou bude vlastníkem domu, který je na pozemku stěžovatele umístěn. Krajský soud poté zopakoval některé důkazy, neboť se neztotožnil se skutkovými závěry soudu prvního stupně.
5. Krajský soud dále uvedl, že posoudil dohodu o dočasném užívání pozemku jako platnou, neboť byla uzavřena oprávněnými subjekty a splňuje všechny požadavky kladené právními předpisy. Podle krajského soudu byl stěžovatel s tímto závazkem při koupi seznámen a kupní smlouva obsahovala prohlášení, že stěžovatel pozemek kupuje s tím, že na něj byla již dříve uzavřena dohoda o dočasném užívání pozemku. Proto krajský soud rozsudek okresního soudu změnil tak, že žalobu stěžovatele na vydání bezdůvodného obohacení, které mělo vzniknout užíváním části pozemku v jeho vlastnictví bez právního titulu vedlejší účastnicí, zamítl.
6. Nejvyšší soud dovolání stěžovatele zamítl. V odůvodnění uvedl, že dovolání podané stěžovatelem je podle §237 zákona č. 99/1963, občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř.") přípustné k řešení otázky hmotného práva, zda byla-li by v dohodě o dočasném užívání pozemku sjednána výše úplaty za užívání v nižší částce než stanovila vyhláška ministerstva financí, cen a mezd České socialistické republiky č. 182/1988 Sb., o cenách staveb, pozemků, trvalých porostů, úhradách za zřízení práva osobního užívání pozemků a náhradách za dočasné užívání pozemků, ve znění pozdějších předpisů účinném do 31. 10. 1991, způsobilo by to absolutní neplatnost celé dohody. Tato otázka dosud nebyla, dle názoru stěžovatele, v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešena. Současně však Nejvyšší soud uvedl, že námitky stěžovatele směřují ke zpochybnění skutkových závěrů, což je nedostatek, pro který nelze v dovolacím řízení pokračovat. Právní závěry krajského soudu tak podle názoru dovolacího soudu zůstávají nezpochybněny. V ostatních bodech posoudil Nejvyšší soud dovolání jako nepřípustné, resp. jako vykazující vady, pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat. Vzhledem k tomu, že dovolání bylo částečně shledáno jako přípustné, přihlédl Nejvyšší soud i k dalším vadám, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a dospěl k závěru, že rozsudek krajského soudu je věcně správný a dovolání je nedůvodné.
II.
Argumentace stěžovatele
7. Stěžovatel je přesvědčen, že v záhlaví specifikované rozsudky porušují jeho základní práva a svobody garantované ústavním pořádkem České republiky. Konkrétně uvádí, že došlo k porušení čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky a čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Dále uvádí, že obecné soudy porušily jeho právo na ochranu vlastnictví podle čl. 11 odst. 1 a odst. 4 Listiny, a právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 a odst. 3 Listiny.
8. Stěžovatel je přesvědčen, že Nejvyšší soud nesprávně posoudil jeho námitku směřující k povaze a existenci právního titulu, na jehož základě došlo k převodu vlastnictví daného pozemku na subjekt (Městský bytový podnik T., s. p.), který s vedlejší účastnicí uzavřel dohodu. Toto dle názoru stěžovatele není otázka skutková, ale podstatné je právní posouzení. Uvádí, že v dovolání nepolemizuje se skutkovými závěry krajského soudu, ale namítá, že v odvolacím řízení nebyl proveden důkaz, který by prokazoval převod práva, resp. provedený důkaz nepovažuje za správný, čímž se vytvořilo "důkazní vakuum" překlenuté spekulacemi odvolacího soudu. Právní závěry založené na neexistujících nebo nesprávných důkazech jsou podle jeho mínění důvodem pro zásah Nejvyššího soudu, případně Ústavního soudu, což dokládá odkazem na nález sp. zn. II. ÚS 1966/16 ze dne 15. 3. 2017 [(N 45/84 SbNU 527); všechna citovaná rozhodnutí Ústavního soudu jsou přístupná na http://nalus.usoud.cz]. Stěžovatel uvádí, že Nejvyšší soud neměl tuto jeho námitku posoudit jako nepřípustnou a měl se jí věcně zabývat. Opačný postup je dle jeho názoru v rozporu se závěry vyslovenými v nálezu sp. zn. I. ÚS 700/16 ze dne 24. 10. 2016 (N 197/83 SbNU 179).
9. Stěžovatel je dále přesvědčen, že krajský soud měl aplikovat zákon č. 109/1964 Sb., hospodářský zákoník, ve znění pozdějších předpisů. To podle jeho názoru jednoznačně vyplývá z provedených důkazů. Pokud se Nejvyšší soud tímto pochybením krajského soudu nezabýval, měl tím zasáhnout do základních práv a svobod stěžovatele. K takovému zásahu mělo dojít i nesprávnou aplikací zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, neboť správná aplikace těchto právních předpisů by dle jeho názoru měla vést k závěru, že dohoda o dočasném užívání pozemku je neplatná, a ne k závěru, že neplatné je pouze ustanovení o náhradě za užívání pozemku.
10. Dále stěžovatel namítá, že krajský soud prolomil zásadu neúplné apelace a připustil nové důkazy navržené vedlejší účastnicí, bez ohledu na zásadu koncentrace řízení a bez ohledu na to, že stěžovatelka byla řádně poučena podle §118a odst. 1 a odst. 3 o. s. ř. Krajský soud měl svým postupem porušit zásadu rovnosti účastníků řízení a zasáhl tím do stěžovatelova ústavně zaručeného práva na soudní ochranu. To stěžovatel spojuje s tím, že krajský soud postupoval ve prospěch vedlejší účastnice, čemuž podřídil i hodnocení důkazů.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
11. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas, oprávněným stěžovatelem, jenž byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky kladenými §29 až §31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
12. Zákon o Ústavním soudu vymezuje zvláštní kategorii návrhů, a to návrhy zjevně neopodstatněné [viz §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. V této části řízení o ústavních stížnostech je přípustné rozhodnout bez dalšího pouze na základě obsahu napadených soudních rozhodnutí a údajů obsažených v ústavní stížnosti. Dospěje-li Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, je bez dalšího odmítnuta.
13. Ústavní soud přezkoumal ústavní stížností napadené rozsudky z hlediska porušení ústavně zaručených práv a svobod stěžovatele a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
14. Vzhledem k obsahu ústavní stížnosti Ústavní soud připomíná, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti (viz čl. 83 Ústavy České republiky), který stojí mimo soustavu obecných soudů, a proto jej nelze považovat za další přezkumnou instanci v systému obecného soudnictví. Není ani soudem odvolacím či dovolacím a nemá pravomoc svým rozhodováním nahrazovat rozhodování obecných soudů. Jeho úkolem, svěřeným mu Ústavou České republiky, je přezkoumávat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, která jejich vydání předcházela. Vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na individuální případ je v pravomoci obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat, je-li jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti.
15. V tomto případě jak krajský soud, tak Nejvyšší soud jasně a srozumitelně vyložily, jak dospěly ke svým skutkovým zjištěním a jaké s nimi spojily právní závěry. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti předkládá svůj nesouhlas, který však sám o sobě není důvodem pro kasační závěr Ústavního soudu. Krajský soud se zabýval všemi otázkami, které stěžovatel opakuje v dovolání i ústavní stížnosti. V souladu s ústavností postupoval i Nejvyšší soud.
16. Pokud stěžovatel namítá, že Nejvyšší soud odmítl jako nepřípustnou dovolací námitku, kterou stěžovatel napadl nejasnost právního titulu přechodu práva, pak Nejvyšší soud se touto otázkou zabýval, a neodmítl ji jako nepřípustnou, ale z důvodů, že se stěžovatel odvolává na skutkové, a nikoli právní otázky. To je patrné i z ústavní stížnosti, ve které stěžovatel klade důraz především na otázky dokazování. Tímto způsobem je tedy konstruována i ústavní stížnost a Ústavní soud přisvědčuje Nejvyššímu soudu, že stěžovatel na základě svého hodnocení skutkového stavu (v ústavní stížnosti píše o důkazním vakuu, spekulacích atp.) vytváří své právní závěry.
17. Co se týká vad v postupu obecných soudů spočívajících v nesprávném procesu hledání právní normy a příslušných operací s ní, pak ani zde Ústavní soud neshledal takové vady, které by mohly narušit ústavní pořádek České republiky a zasáhnout do ústavně zaručených práv a svobod stěžovatele. Krajský soud dostatečně jasně vyložil, proč neaplikoval hospodářský zákoník, případně, co jej vedlo k závěru o neplatnosti pouze části dohody o dočasném užívání pozemku, a nikoli o neplatnosti celé dohody. Obecné soudy v tomto případě postupovaly v souladu s principem, který preferuje platnost smlouvy před její neplatností [viz např. nález sp. zn. I. ÚS 625/03 ze dne 14. 4. 2005 (N 84/37 SbNU 157)]. K těmto úvahám měl krajský soud pravomoc a v jeho postupu nelze nalézt takové vady, které by odůvodnily zásah Ústavního soudu. K témuž závěru dospěl Ústavní soud i v případě namítaných vad v důkazním řízení, které měly mít za následek nerovnost stran řízení.
18. Ze všech výše uvedených důvodů Ústavní soud podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. ledna 2019
Josef Fiala v. r.
předseda senátu