ECLI:CZ:US:2019:3.US.3469.19.1
sp. zn. III. ÚS 3469/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a soudců Radovana Suchánka a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Ondřeje Kudrnáče, zastoupeného JUDr. Janou Špačkovou, advokátkou, sídlem náměstí T. G. Masaryka 80, Dvůr Králové nad Labem, proti výroku III.a) usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 30. července 2019 č. j. 19 Co 184/2019-300, 19 Co 185/2019-300, 19 Co 186/2019-300, 19 Co 187/2019-300, za účasti Krajského soudu v Hradci Králové, jako účastníka řízení, a 1) Vratislava Kudrnáče, 2) Nikol Slancové, 3) Marie Jarošové a 4) Richarda Kudrnáče, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví specifikovaného výroku usnesení Krajského soudu v Hradci Králové (dále jen "krajský soud"), neboť má za to, že jím bylo porušeno zejména jeho právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), kdy stěžovatel mimo jiné zdůrazňuje, že jeho věc nebyla spravedlivě projednána, neboť nebyla dodržena zejména zásada rovnosti účastníků řízení.
2. Podstata řízení, z něhož vzešlo i ústavní stížností napadené rozhodnutí (respektive jeho dílčí výrok), spočívá ve skutečnosti, že otec stěžovatele jej pojal jen jako odkazovníka a snížil tak jeho dědický podíl (oproti stěžovatelovým sourozencům). První vedlejší účastník se žalobou domáhal určení, že je zákonným dědicem; stěžovatel v tomto řízení vystupoval na straně žalované s ostatními závětními dědici (přesto, že jím de facto není). Žaloba prvního vedlejšího účastníka byla zamítnuta a byla mu mimo jiné uložena povinnost nahradit stěžovateli náklady řízení. Následné stěžovatelovo odvolání bylo ústavní stížností napadeným výrokem krajského soudu odmítnuto, neboť stěžovateli nemohla být z povahy věci rozhodnutím nalézacího soudu způsobena újma - proto není osobou, která je subjektivně oprávněna podat odvolání, a to muselo být odmítnuto jako subjektivně nepřípustné.
II.
Argumentace stěžovatele
3. Stěžovatel v ústavní stížnosti opakovaně uvádí, že podle svého názoru nebyl v řízení vyvolaném prvním vedlejším účastníkem pasivně legitimován a byl mimo jiné nucen odmítnout svůj účastnický výslech. Dostal by se tak totiž do vysoce konfliktní situace (obsah jeho účastnického výslechu mohl mít za následek úspěch žalobce ve věci, který by ale současně znamenal neúspěch stěžovatele).
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
4. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí obsahující výrok napadený ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
5. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že jde o zjevně neopodstatněný návrh podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
6. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji působnost vykonává mimo jiné tím, že na základě čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není však samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.
7. Ústavní soud v minulosti opakovaně zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Postupují-li soudy v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Ústavní soud také již mnohokrát judikoval, že důvod ke zrušení rozhodnutí soudu by byl dán pouze tehdy, kdyby jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními [srov. např. nález ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257)]. Taková pochybení Ústavní soud ve stěžovatelově věci neshledal.
8. Jak vyplývá z odůvodnění ústavní stížností napadeného usnesení, žaloba byla proti stěžovateli zamítnuta a byla mu přiznána náhrada nákladů řízení (pozn. jako žalovaného stěžovatele v žalobě označil žalobce - první vedlejší účastník, nikoliv soud). Je notorietou, že nedostatek pasivní věcné legitimace vede k zamítnutí žaloby (nedostatek pasivní legitimace není podmínkou řízení). Krajský soud tak postupoval správně, když odvolání stěžovatele odmítl podle §218 písm. b) občanského soudního řádu jako podané někým, kdo není k odvolání oprávněn, neboť samotným zamítavým výrokem nemohl být stěžovatel - nazíráno z procesního hlediska - poškozen. Ostatně stěžovatel v ústavní stížnosti ani nenaznačuje, v čem by tato úvaha krajského soudu měla být nesprávná.
9. Ústavní soud má tedy za to, že s ohledem na aspekty vylíčené výše nelze konstatovat, že by napadeným rozhodnutím (jeho dílčím výrokem) byla porušena základní práva (svobody) stěžovateli zaručená ústavním pořádkem, a proto byla jeho ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. prosince 2019
Josef Fiala v. r.
předseda senátu