ECLI:CZ:US:2019:3.US.3481.18.1
sp. zn. III. ÚS 3481/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Radovana Suchánka a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele V. P., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Kynšperk nad Ohří, zastoupeného JUDr. Liborem Janků, advokátem, sídlem Mánesova 265/13, Cheb, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. června 2018 č. j. 11 Tdo 540/2018-87 a rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 25. září 2017 č. j. 11 To 69/2017-3003, za účasti Nejvyššího soudu a Vrchního soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství a Vrchního státního zastupitelství v Praze, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 2 odst. 2, čl. 4 odst. 1 a 4, čl. 8 odst. 2 a čl. 39 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem (dále jen "krajský soud") ze dne 13. 4. 2017 č. j. 51 T 8/2016-2825 byl stěžovatel uznán vinným zvlášť závažným zločinem loupeže podle §173 odst. 1, odst. 2 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. zákoník"), přečinem porušování domovní svobody podle §178 odst. 1, 2 a 3 tr. zákoníku a pokusem zvlášť závažného zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §21 odst. 1 tr. zákoníku a §283 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. c) tr. zákoníku. Za to byl podle §283 odst. 3 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání osmi roků, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 3 tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Současně bylo rozhodnuto o vině a trestu u dalších šesti obviněných.
3. Odvolání stěžovatele Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") napadeným rozsudkem podle §256 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. řád"), zamítl jako nedůvodné.
4. Stěžovatel podal proti rozsudku vrchního soudu dovolání opřené o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, které Nejvyšší soud napadeným usnesením podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítl jako zjevně neopodstatněné.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel namítá nesprávné právní posouzení stíhaného skutku, když podle jeho názoru použitá právní kvalifikace jeho jednání neodpovídá skutkovým zjištěním. Má za to, že nemělo být posouzeno jako jednání spolupachatelů ani jako jednání organizované skupiny. Ze zjištěného skutkového stavu vyvozuje, že bylo zcela odlišné, nižší intenzity a bylo vedeno jiným úmyslem. Za nepřípustné označuje příklon soudů k jedné skupině důkazů za současného ignorování jiných důkazů, neboť takovým přístupem je dotčena zásada in dubio pro reo. Tvrdí, že nevěděl o konkrétním obsahu domluvy spoluobviněných a o jejich možném plánu odcizit rostliny konopí a užít násilí vůči přítomným osobám a jeho obhajoba nebyla vyvrácena, přičemž rozpory ve výpovědích spoluobviněných založily stav důkazní nouze, takže mělo být dokazování doplněno, což bylo také navrhováno. Označuje se toliko za pasivního účastníka setkání obviněných před akcí, přičemž se aktivně podílel, aniž by k tomu měl jakékoli informace o záměru, pouze na odvozu obviněných k předmětnému objektu. Nezúčastnil se vniknutí do objektu ani jiné pomoci obviněným i jakéhokoli organizování akce, nebyl srozuměn s tím, že se obvinění po vniknutí do objektu dopustí násilí. Žádná dohoda o případném užití násilí v objektu ani neexistovala. Osoby vietnamské národnosti nacházející se v objektu se musely samy omezit na pohybu vlastním připoutáním nebo proto, že je omezil na pohybu spoutáním někdo jiný, avšak nikdo z obviněných. Plastové pásky měli obvinění výlučně k tomu, aby jimi svázali igelitové pytle. Dle stěžovatele není žádným důkazem podložena právní kvalifikace jednání obviněných jako organizované skupiny, když ze závěrů znaleckých posudků vylučuje, že by jediný z obviněných měl mentální a jiné schopnosti být členem organizované skupiny. K žádné konkrétní domluvě předem ani nedošlo. Sporné je množství konopí, které měli v úmyslu odcizit, sporný je i účel jeho odcizení, nebyl k tomu proveden žádný důkaz. Vycházel-li krajský soud z odborného vyjádření znalkyně Mgr. Jany Budilové, stěžovatel je označuje za procesně nepoužitelné. Výsledkem je důkazní nouze ohledně zajištěného množství rostlin konopí i jejich obsahu tetrahydrokanabinolu (dále jen "THC"). Sporné je tak zjištění soudu, že skutek měl být spáchán ve značném rozsahu, a že nedovolená látka byla určena k dalšímu prodeji. Byly-li v objektu zajištěny rostliny konopí, ze skutkového stavu nevyplývá, že by je sklidili do igelitových pytlů právě obvinění. Nebylo tak postaveno najisto, jaké množství rostlin měli v úmyslu odcizit. Stěžovatel dále namítá, že u něj nebyla prokázána úmyslná forma zavinění, neboť věděl pouze to, že v blíže neurčeném objektu se má nacházet pěstírna konopí a přislíbil pomoc při zjednání dalších osob a zajištění vozidla na odvoz obviněných k objektu. Zpochybňuje přitom věrohodnost výpovědi obviněného L. Všechny rozpory by byly odstraněny výslechem navrhovaných svědků, který však soudy neprovedly.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla napadená rozhodnutí vydána, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřazen a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když dojde k porušení "běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem", ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94 (N 5/3 SbNU 17)].
8. Ochrana právům, v trestním soudnictví vymezená jeho účelem, tj. požadavkem náležitého zjištění trestných činů a podle zákona spravedlivého potrestání jejich pachatelů, je ústavně svěřena soudům v rámci obecného soudnictví, jimž je současně uloženo, aby při výkonu spravedlnosti postupovaly zákonem stanoveným způsobem. Ústavnímu soudu nepřísluší přezkoumávat rozhodnutí soudů o vině pachatele trestného činu s ohledem na zákonnost či dokonce správnost, ani v tomto směru není oprávněn přehodnocovat důkazy soudy provedené. Z hlediska ústavněprávního může posoudit pouze otázku, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry soudů nejsou s nimi v "extrémním nesouladu", a zda interpretace použitého práva je i ústavně konformní, tedy zda soudy podaný výklad rozhodných právních norem je předvídatelný a rozumný, koresponduje-li ustáleným závěrům soudní praxe, není-li naopak výrazem interpretační svévole, jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda není v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudní rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna [srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257), ze dne 30. 11. 1995 sp. zn. III. ÚS 166/95 (N 79/4 SbNU 255) a ze dne 30. 6. 2004 sp. zn. IV. ÚS 570/03 (N 91/33 SbNU 377)].
9. Maje na zřeteli uvedená východiska a meze přezkumné činnosti, dospěl Ústavní soud k závěru, že námitky obsažené v ústavní stížnosti, které směřují proti hodnocení důkazů a skutkovým a právním závěrům soudů, nemohou obstát. Jde o obdobnou argumentaci, jíž se z podnětu stěžovatelem uplatněné obhajoby zabývaly soudy všech stupňů, a kterou neshledaly důvodnou. Ani Ústavní soud nezjistil v postupu krajského soudu a v přezkumném odvolacím řízení i v řízení o dovolání žádné pochybení dosahující ústavněprávní roviny.
10. Byť stěžovatel výslovně deklaruje, že se nedomáhá přezkoumání a hodnocení správnosti a úplnosti zjištěného skutkového stavu, z dalšího obsahu jeho ústavní stížnosti je zřejmé, že o přehodnocení skutkových zjištění soudů a o jiné hodnocení provedených důkazů usiluje. Zpochybňuje-li totiž správnost právní kvalifikace, činí tak primárně na základě nesouhlasu se skutkovými závěry soudů vyvozenými z provedeného dokazování. To vyplývá např. z jeho tvrzení, že se soudy nevypořádaly s rozpory ve výpovědích obviněných a svědků, že neměly vycházet z výpovědi obviněného L., že dokazování nebylo provedeno v potřebném rozsahu, že soudy dospěly k nesprávným závěrům o účelu odcizení rostlin konopí, že byla nesprávně použita metodika odborného zkoumání obsahu látky THC v zajištěných rostlinách, že nebylo prokázáno, jaké množství konopí obvinění hodlali odcizit apod.). Stěžovatel přitom uplatňuje svoji verzi skutkového děje na základě vlastního hodnocení důkazů a na tomto základě činí námitky proti právní kvalifikaci jeho jednání. Jak však Ústavní soud připomněl již shora, z hlediska ústavněprávního může pouze posoudit, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu a zda s nimi nejsou právní závěry soudů v "extrémním nesouladu". K takovému zjištění však v posuzované věci nedospěl.
11. Z obsahu rozsudku krajského soudu vyplývá, že si soud provedením relevantních důkazů vytvořil dostatečný skutkový základ pro své rozhodnutí. Z jeho velmi podrobného odůvodnění, které odpovídá §125 odst. 1 tr. řádu, lze zjistit, které skutečnosti vzal za prokázané, o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se při jejich hodnocení řídil. Je přitom věcí soudu, aby v případě dvou či více skupin proti sobě stojících důkazů rozhodl, že se přikloní k jedné skupině. Takové rozhodnutí však musí přesvědčivě odůvodnit. Této povinnosti krajský soud dostál. Logicky též zdůvodnil, proč uvěřil výpovědi obviněného L. oproti tvrzení obviněného S.
12. Lze-li v trestní věci dospět na základě provedeného dokazování k několika co do pravděpodobnosti rovnocenným skutkovým verzím, má soud povinnost přiklonit se k té z nich, jež je pro obviněného nejpříznivější. Nedodržením této povinnosti porušuje soud zásadu in dubio pro reo a tím i zásadu presumpce neviny podle čl. 40 odst. 2 Listiny [srov. nález ze dne 26. 11. 2009 sp. zn. III. ÚS 2042/08 (N 247/55 SbNU 377)]. Uplatnění této zásady je však namístě až tehdy, dospěje-li soud po vyhodnocení všech v úvahu přicházejících důkazů k závěru, že není možné se jednoznačně přiklonit k žádné ze skupiny odporujících si verzí [srov. nález ze dne 11. 11. 2002 sp. zn. IV. ÚS 154/2002 (N 37/28 SbNU 448)]. V posuzované věci jsou však krajským soudem učiněné skutkové závěry dostatečně důkazně podloženy výpověďmi spoluobviněných i řady svědků, o jejichž věrohodnosti nevznikly pochybnosti, a listinnými důkazy, především protokoly o domovní prohlídce a o ohledání místa činu a na ně navazujícími odbornými vyjádřeními z oboru kriminalistiky, odvětví genetiky a odvětví elektrotechniky, fyzikální chemie a chemie, znaleckými posudky z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a z oboru zdravotnictví, odvětví klinické psychologie, a záznamy telekomunikačního provozu, takže není namístě námitka stěžovatele, že mělo být přihlédnuto k zásadě in dubio pro reo.
13. Vrchní soud se s postupem a rozhodnutím krajského soudu ztotožnil, když nezjistil, že by některý ze stěžejních důkazů nebyl proveden, nebo že by důkazy byly hodnoceny v rozporu s pravidly formální logiky. Dostatečně se vypořádal i s námitkami stěžovatele, které jsou opakovány v ústavní stížnosti. Velmi podrobně se vyjádřil k tvrzení o nepoužitelnosti odborného vyjádření i k oponentnímu znaleckému posudku znalce Mgr. Martina Černého, kdy tento znalec vzal své výhrady proti závěrům odborného vyjádření při svém výslechu v hlavním líčení v podstatě zpět poté, co mu byly poskytnuty relevantní informace, které umožňovaly učinit závěr o tom, že postup a metody použité při zpracování odborného vyjádření vedou k objektivním výsledkům. Ústavní soud neshledal důvody k tomu, aby řádně odůvodněnou argumentaci vrchního soudu jakkoliv přehodnocoval.
14. U nevyslyšených návrhů na doplnění dokazování Ústavní soud upozorňuje na zásadu volného hodnocení důkazů, z níž mimo jiné vyplývá, že soudy v každé fázi řízení zvažují, které důkazy je třeba provést a nakolik je potřebné dosavadní stav dokazování doplnit. Nejsou přitom povinny vyhovět všem návrhům účastníků, jejich povinností však je o důkazních návrzích rozhodnout a vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedly [viz např. nález Ústavního soudu ze dne 27. 8. 2001 sp. zn. IV. ÚS 463/2000 (N 122/23 SbNU 191)]. Této povinnosti vrchní soud dostál, takže nejde o opomenuté důkazy ve smyslu judikatury Ústavního soudu. Nadto se stejnými návrhy zabýval již krajský soud, který je také s patřičným vysvětlením odmítl provést.
15. Nejvyšší soud pak při znalosti judikatury Ústavního soudu, podle níž je nutno o relevanci námitek proti skutkovým zjištěním uvažovat i v dovolacím řízení v těch případech, kdy je dán extrémní rozpor mezi soudy zjištěným skutkovým stavem a provedenými důkazy, shledal, že soudy obou stupňů logicky a přesvědčivě vysvětlily, jak dospěly k daným skutkovým závěrům. Ani jeho zdůvodnění nebudí žádné pochybnosti.
16. Stěžovatel sice shledává porušení svých ústavních práv v nesprávném právním posouzení jednání jako trestného činu, jak však bylo uvedeno výše, tyto námitky zakládá na polemice se skutkovými závěry krajského soudu. Soudy všech stupňů na ně patřičně reagovaly a přesvědčivě se s nimi ve svých rozhodnutích vypořádaly. Reagovaly tak na výhradu zpochybňující spáchání činu členem organizované skupiny, kterou stěžovatel postavil pouze na skutkových okolnostech případu a na polemice s hodnocením důkazů, kdy tvrdil, že nebylo prokázáno, že by mezi obviněnými existoval vztah plánovitosti a organizovanosti jednání, a že o žádné organizované skupině nevěděl. Lze odkázat jak na podrobné závěry krajského soudu a vrchního soudu, tak i na argumentaci užitou v usnesení Nejvyššího soudu, jíž byly závěry přezkoumávaných rozhodnutí nejen potvrzeny, ale dále rozvedeny a podpořeny příslušnými soudními judikáty i právní teorií.
17. Obdobně se soudy všech stupňů vypořádaly i s námitkou, že jednání obviněných, a především stěžovatele, bylo nesprávně právně posouzeno jako jednání spolupachatelů. I tato námitka je založena na polemice se zjištěným skutkovým stavem. Poukazoval-li stěžovatel na to, že jeho jednání bylo nižší intenzity a odlišné od ostatních obviněných, soudy případně konstatovaly, že k naplnění pojmu spolupachatelství není třeba, aby se všichni spolupachatelé na trestné činnosti zúčastnili stejnou měrou, neboť stačí i částečné přispění, je-li vedeno stejným úmyslem jako činnost ostatních pachatelů, a je tak objektivně i subjektivně složkou děje, tvořícího ve svém celku trestné jednání. V posuzované věci bylo prokázáno, že se obvinění dohodli na odcizení předem vytypovaných rostlin konopí a trestnou činnost dopředu naplánovali, včetně zajištění osob pro její uskutečnění, rozdělení úkolů, spočívajících v opatření dopravního prostředku, nástrojů a prostředků k vniknutí do objektu a k případnému překonání odporu osob, které by se v objektu mohly nacházet (např. černých kombinéz, kukel, plastových pytlů, plastových pásek na spoutání, nářadí, vysílaček, mobilních telefonů). Soudy se zabývaly též postavením a rolí jednotlivých obviněných, včetně stěžovatele, přičemž dospěly k jednoznačnému závěru, že jednali ve vzájemné shodě, jejich jednání bylo provázáno a bylo vedeno stejným zištným záměrem. Role stěžovatele pak spočívala v projíždění okolí objektu, hlídání a zajištění včasného varování ostatních v případě nenadálé situace, a v odvozu obviněných i odcizených rostlin konopí z místa činu. Nešlo přitom o spontánní nápad, jak tvrdí stěžovatel, ale o plánované, koordinované a dlouho připravované jednání, spočívající v obhlížení objektu a zajišťování potřebných prostředků, takže nemůže být sporu o tom, že šlo o jednání spolupachatelů jako členů organizované skupiny. Namítá-li stěžovatel, že se na vniknutí do objektu a na násilí vůči přítomným osobám nepodílel, ze skutkových zjištění vyplynulo, že nebyl pouze řidičem a hlídačem, ale byl jedním z článků řetězce jednání směřujícího k dokonání trestné činnosti. Jak poukázal Nejvyšší soud, i ze závěrů znaleckých posudků, odvětví psychiatrie a psychologie, vyplývá, že pro všechny obviněné byla povaha protiprávního jednání zcela srozumitelná při zachování jejich rozpoznávací a ovládací schopnosti.
18. Stěžovatel nemůže uspět ani s námitkou o neexistenci subjektivní stránky trestného činu loupeže, když se na vstupu do objektu a na použití násilí vůči poškozeným nijak nepodílel. I tuto námitku soudy vyvrátily provedeným dokazováním, z něhož vyplynulo, že byl srozuměn i s tím, že v případě přítomnosti osob v objektu bude vůči nim použita pohrůžka násilí nebo násilí, přičemž byl jedním z aktérů této dohody. U stěžovatele tedy lze z jeho jednání dovozovat nejméně úmysl nepřímý podle §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku.
19. Také další stěžovatelova námitka, že nebylo prokázáno, za jakým účelem mělo být konopí odcizeno, je nedůvodná, neboť množství sklizených 508 rostlin uložených v 17 plastových pytlech mohlo být jen stěží určeno k pěstování pro vlastní potřebu. Stejně tak nemůže obstát tvrzení, že nebylo zjištěno, že zajištěné rostliny sklidili právě obvinění, neboť bylo prokázáno výpověďmi spoluobviněných přítomných v objektu, že vytrhané rostliny nejprve odnášeli na plachtu a poté postupně uložili do sedmnácti plastových pytlů, které zanechali v prostoru garáže, o čemž informovali stěžovatele. Při provedené domovní prohlídce ostatně došlo k zajištění předmětných pytlů i jejich obsahu. Tvrdí-li stěžovatel, že nebyl srozuměn s množstvím odcizených rostlin a účinné látky v nich obsažené, jeho rámcová vědomost vyplývá ze zjištění, že měl dopředu představu o objemu pěstovaného konopí v daném objektu (v počtu okolo 1 000 rostlin). Vznáší-li stěžovatel námitku proti způsobu zjištění obsahu účinné látky THC v zajištěném konopí a zpochybňuje-li závěry odborného vyjádření i použitelnost tohoto důkazu, lze odkázat na stanovisko soudů všech stupňů v této souvislosti učiněné o zákonnosti i použitelnosti odborného vyjádření jako listinného důkazu, které po seznámení s relevantními skutečnostmi nezpochybnil ani oponentní znalec.
20. Namítá-li stěžovatel, že nedošlo k naplnění znaku kvalifikované skutkové podstaty trestného činu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy spočívajícího v jeho spáchání ve "velkém rozsahu", postačí odkázat na odůvodnění napadeného usnesení Nejvyššího soudu, v němž tento soud s odkazem na svoji relevantní judikaturu vysvětlil kritéria pro určení zákonného znaku podmiňujícího použití přísnější právní kvalifikace. Opřel-li krajský soud závěr o naplnění znaku "velkého rozsahu" o protokol o domovní prohlídce a o navazující závěry odborného vyjádření z oboru kriminalistiky, podle nichž bylo ze zajištěných 508 kusů rostlin konopí možné připravit 41 616,2 gramů sušiny, v níž bylo stanoveno celkem 4 744,3 gramů čistého THC (s možností odchylky 5 %), Nejvyšší soud nepochyboval o naplnění judikaturou požadovaného množství pro spáchání trestného činu podle §283 tr. zákoníku ve velkém rozsahu, když toto množství více než čtyřnásobně přesáhlo zákonnou hranici velkého rozsahu. Nešlo tak o hraniční situaci předestřenou stěžovatelem.
21. Lze tedy uzavřít, že postupem soudů nedošlo k porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele. Za situace, kdy nebyl zjištěn extrémní nesoulad mezi prováděnými důkazy, zjištěními, která z nich soudy učinily, a právním posouzením věci, je nutno jejich postup považovat za výraz nezávislého soudního rozhodování, do něhož Ústavní soud není oprávněn zasahovat.
22. Ústavní soud s ohledem na výše uvedené neshledal, že by napadenými rozhodnutími byla porušena ústavně zaručená práva stěžovatele. Postupoval proto podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 2. dubna 2019
Josef Fiala v. r.
předseda senátu