ECLI:CZ:US:2019:3.US.3508.18.1
sp. zn. III. ÚS 3508/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Radovana Suchánka a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele K. K., zastoupeného JUDr. Petrem Kočím, Ph.D., advokátem, sídlem Opletalova 1535/4, Praha 1 - Nové Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. července 2018 č. j. 30 Cdo 3828/2017-512 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. dubna 2016 č. j. 70 Co 119/2016-440, za účasti Nejvyššího soudu a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a České republiky - Ministerstva spravedlnosti, sídlem Vyšehradská 424/16, Praha 2, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno jeho základní právo na náhradu za újmu způsobenou nezákonným rozhodnutím orgánu veřejné moci podle čl. 36 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud") ze dne 27. 10. 2015 č. j. 10 C 428/2009-410 byla zamítnuta žaloba, jíž se stěžovatel po vedlejší účastnici domáhal zaplacení částky 3 177 621,15 Kč s příslušenstvím z titulu náhrady škody, která mu měla vzniknout v důsledku nezákonného trestního stíhání vedeného před Okresním soudem v Šumperku pod sp. zn. 4 T 188/2003.
3. K odvolání stěžovatele Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") napadeným rozsudkem rozhodnutí obvodního soudu ve věci samé potvrdil. Za spornou označil otázku příčinné souvislosti mezi nezákonným rozhodnutím a vznikem škody, přičemž se ztotožnil se závěrem obvodního soudu, že stěžovatel, kterého tížilo procesní břemeno o konkrétním tvrzení a prokázání této příčinné souvislosti, neprokázal, že pokles hodnoty podniku byl zapříčiněn jeho trestním stíháním.
4. Stěžovatel podal proti rozhodnutí městského soudu dovolání, které Nejvyšší soud napadeným usnesením podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 29. 9. 2017 (dále jen "o. s. ř."), odmítl. Dospěl k závěru, že otázka rozložení důkazního břemene k prokázání příčinné souvislosti mezi trestním stíháním stěžovatele a znehodnocením jeho podniku nezakládá přípustnost dovolání dle §237 o. s. ř., neboť městský soud se při jejím řešení neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Napadenému usnesení Nejvyššího soudu stěžovatel vytýká, že se nezabýval jeho námitkou o svévolném závěru soudů o absenci příčinné souvislosti mezi jeho trestním stíháním a ztrátou hodnoty podniku, a že se neztotožnil s jeho názorem, že existenci příčinné souvislosti nemusel prokazovat, když je s ohledem na okolnosti případu notorietou. Odkazuje přitom především na závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 5. 9. 2012 sp. zn. 28 Cdo 1370/2012, vydaného v jeho věci. Tvrdí, že nedůvodné trestní stíhání mu způsobilo podstatnou újmu zničením podniku, který do té doby úspěšně provozoval. Tvrzení, že neprokázal příčinnou souvislost, tak považuje
za zřejmou svévoli soudů.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v nichž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu §29 a §31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud není součástí soustavy soudů, nýbrž je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Není povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí, neboť postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu
a výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich použití při řešení konkrétních případů přísluší nezávislým soudům. Pravomoc Ústavního soudu podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je založena výlučně k přezkumu toho, zda v řízení nebo rozhodnutími v něm vydanými nebyla dotčena předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody účastníka tohoto řízení, a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními zásadami (zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé). Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
8. Ústavní soud poté, co posoudil argumenty stěžovatele a konfrontoval je s obsahem napadených rozhodnutí, pochybení dosahující ústavněprávní roviny neshledal. Jak již bylo zdůrazněno výše, není povolán k přezkumu správnosti výkladu a použití podústavního práva, proto mu nepřísluší, aby prováděl přezkum rozhodovací činnosti soudů ve stejném rozsahu, jako činí soudy odvolací a dovolací. Přestože stěžovatel v postupu soudů spatřuje porušení svého ústavního práva zaručeného v čl. 36 odst. 3 Listiny, námitkami se v podstatě domáhá "revize" jejich závěrů, k nimž dospěly hodnocením provedených důkazů.
9. Ústavní soud se nemůže ztotožnit se stěžovatelem v názoru, že se soudy dopustily svévole tím, že po něm žádaly prokázání příčinné souvislosti mezi jeho trestním stíháním a zánikem podniku. Ve věci uložení důkazní povinnosti a stanovení jejího rozsahu se městský soud neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe a příslušné soudní judikatury, na niž Nejvyšší soud v napadeném usnesení odkázal. Na tom nemůže nic změnit ani přesvědčení stěžovatele o tom, že příčinná souvislost mezi nezákonným rozhodnutím a vznikem škody je zřejmá, když vyplývá ze samotné povahy věci - z jeho nezákonného trestního stíhání. V jeho konkrétním případě totiž existence příčinné souvislosti bez dalšího zřejmá nebyla, neboť bylo zjištěno, že ekonomický úpadek podniku byl důsledkem jeho úvěrového zatížení, které nebylo vyváženo vytvářením adekvátní protihodnoty v majetku podniku, a že vedle toho se na něm podílelo i odčerpání vysokých finančních částek pro osobní spotřebu stěžovatele. Bylo tedy na stěžovateli, aby prokázal, že k útlumu obchodních aktivit a poklesu příjmů podniku došlo právě v důsledku jeho trestního stíhání, které skončilo zprošťujícím rozsudkem. Dovodil-li proto městský soud ve shodě s obvodním soudem, že ohledně příčinné souvislosti tížilo důkazní břemeno stěžovatele jako žalobce, přičemž je neunesl, jeho závěr je akceptovatelný i z hlediska ústavněprávního.
10. Podstatné přitom je zjištění městského soudu, že stěžovatel byl obvodním soudem při jednání dne 17. 12. 2012 podle §118a odst. 1 a 3 o. s. ř. vyzván k doplnění svých tvrzení o tom, jak konkrétně se projevilo trestní stíhání ve sféře jeho podnikání, přičemž mu bylo podrobně vysvětleno, jak je třeba tvrzení i důkazní návrhy k nim doplnit. Žalobu sice poté doplnil a navrhl i důkazy, ovšem soudy po jejich provedení a řádném vyhodnocení neshledaly tyto důkazy za způsobilé tvrzení stěžovatele prokázat. Ve vyhodnocení provedených důkazů přitom Ústavní soud neshledal žádnou svévoli, která by jedině mohla věc posunout do ústavní roviny, neboť soudy popsaný skutkový stav má v provedeném dokazování dostatečnou oporu.
11. Poukazuje-li stěžovatel na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 1370/2012 vydaný v jeho věci, z něhož vyvozuje, že příčinná souvislost mezi jeho trestním stíháním a znehodnocením podniku je notorietou, kterou není třeba dokazovat, stejnou námitku uplatnil i v dovolání a Nejvyšší soud na ni patřičně reagoval. Lze se s ním ztotožnit v tom, že z uvedeného rozsudku nevyplývá, že by se v něm Nejvyšší soud konkrétně závazným způsobem vyjadřoval k existenci příčinné souvislosti, když v něm bylo posuzováno promlčení nároku stěžovatele. Pouze na okraj je v něm obecně uvedeno, že nelze a priori vyloučit zánik podniku jako důsledek trestního stíhání jeho majitele. Taková příčinná souvislost však nebyla v dalším řízení prokázána.
12. Ve vztahu k napadenému usnesení Nejvyššího soudu Ústavní soud konstatuje, že je-li rozhodnuto o odmítnutí dovolání podle §243c odst. 1 o. s. ř., Ústavní soud jako orgán ochrany ústavnosti může napadené rozhodnutí dovolacího soudu zrušit pouze
za předpokladu, že vykazuje rysy protiústavnosti, např. pro svévoli, nedostatek odůvodnění či jiných ústavní úrovně dosahujících vad. V posuzovaném případě však odůvodnění rozhodnutí Nejvyššího soudu obsahuje zřetelné důvody, na základě nichž bylo dovolání odmítnuto, včetně odkazu na příslušnou soudní judikaturu, od níž se městský soud neodklonil.
13. Vzhledem k uvedenému Ústavní soud neshledal, že by napadenými rozhodnutími byla porušena tvrzená základní práva stěžovatele. Postupoval proto podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost mimo ústní jednání
bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. dubna 2019
Josef Fiala v. r.
předseda senátu