ECLI:CZ:US:2019:3.US.3517.19.1
sp. zn. III. ÚS 3517/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a soudců Radovana Suchánka a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele J. S., zastoupeného Mgr. Petrem Čechlovským, advokátem, sídlem Purkyňova 2476/102a, Brno, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 19. září 2019 č. j. 13 Co 41/2019-705, za účasti Krajského soudu v Brně, jako účastníka řízení, a I. B., M. S. a nezletilého É. G. S., jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení výše uvedeného rozhodnutí, neboť má za to, že jím bylo porušeno zejména jeho právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Dále tímto rozhodnutím mělo být porušeno stěžovatelovo vlastnické právo podle čl. 11 odst. 1 Listiny, právo podnikat podle čl. 26 Listiny a jeho právo na ochranu soukromého a rodinného života podle čl. 10 odst. 2 Listiny, respektive stěžovatelova ochrana před neoprávněnými zásahy do něj. Ústavní stížnost stěžovatel spojil s návrhem na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí.
2. Aniž by bylo zapotřebí věc podrobně rekapitulovat, postačí konstatování - i vzhledem k argumentaci stěžovatele - že Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") ústavní stížností napadeným rozsudkem zejména změnil rozsudek Okresního soudu Brno-venkov ze dne 22. 11. 2018 č. j. P 159/2016-563, 35 P a Nc 94/2016, 35 P a Nc 300/2018 tak, že stěžovateli zvýšil vyživovací povinnost k jeho nezletilému synovi z 8 000 Kč měsíčně na 13 000 Kč měsíčně, respektive na 15 000 Kč měsíčně (diferencováno podle období vymezených ve výroku rozsudku krajského soudu) s tím, že zároveň stanovil, jaká část bude určena na spoření.
II.
Argumentace stěžovatele
3. Jádro stěžovatelovy argumentace spočívá v tom, že oběma soudům doložil své měsíční příjmy (jde o částku asi 32 000 Kč) a nebyl tedy důvod, aby krajský soud jeho tvrzení nevěřil a vycházel z přání matky jejich syna; stěžovatel tímto zpochybnil závěr krajského soudu o jeho majetkových poměrech. Svou ústavní stížnost stěžovatel spojil s návrhem na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
4. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
5. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není však samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.
6. Ústavní soud v minulosti opakovaně zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Postupují-li soudy v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat výkon přezkumného dohledu nad jejich činností. Ústavní soud také již mnohokrát judikoval, že důvod ke zrušení rozhodnutí soudu by byl dán pouze tehdy, kdyby jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními [srov. např. nález ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257)].
7. Po posouzení obsahu ústavní stížnosti dospěl Ústavní soud k závěru, že jde o zjevně neopodstatněný návrh podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud konstatuje, že odůvodnění rozsudku krajského soudu je velmi precizní, kdy soud nejprve podrobně rozebírá jím prováděné dokazování (z něhož také vyplývá, že stěžovatelovy ekonomické aktivity jsou navázány mimo jiné na americkou společnost, jejíž podnikání přesahuje minimálně do Evropy a jejíž roční obrat sám stěžovatel odhadl na 90 - 100 mil. Kč) a následně vysvětluje, jakým způsobem je stěžovatel řetězcem jemu spřízněných obchodních společností odměňován (stěžovatel přitom v tomto ohledu velmi věcně koncipované odůvodnění rozsudku krajského soudu argumenty obdobného charakteru dostatečně nerozporuje). Krajský soud tak neuvěřil stěžovatelovu tvrzení, že by šlo o půjčky, které musí zmíněným obchodním společnostem vrátit (bod 43. rozsudku krajského soudu). Za dané situace je tak výživné ve výši 15 000 Kč měsíčně pro stěžovatelova nezletilého syna i podle Ústavního soudu přiměřené a odpovídá poměrům i možnostem stěžovatele.
8. Ústavní soud má tedy za to, že s ohledem na aspekty vylíčené výše nelze konstatovat, že by napadeným rozhodnutím (jeho dílčím výrokem) byla porušena základní práva (svobody) stěžovateli zaručená ústavním pořádkem, a proto byla jeho ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu
9. Za této situace Ústavní soud samostatně nerozhodoval o návrhu na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí podle §79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu, jelikož by to bylo zjevně neúčelné.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. prosince 2019
Josef Fiala v. r.
předseda senátu