ECLI:CZ:US:2019:3.US.3562.18.1
sp. zn. III. ÚS 3562/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Radovana Suchánka a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele doc. MUDr. Zdeňka Novotného, CSc., zastoupeného JUDr. Robertem Vargou, advokátem, sídlem Zbrojnická 229/1, Plzeň, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. července 2018 č. j. 30 Cdo 4945/2016-135, za účasti Nejvyššího soudu jako účastníka řízení, a České republiky - Ministerstva spravedlnosti, sídlem Vyšehradská 424/16 - Nové Město, Praha 2, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že jím byla porušena jeho základní práva zaručená ústavním zákonem, zejména pak čl. 36 odst. 1 a 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a čl. 90 Ústavy.
2. Z ústavní stížnosti a obsahu napadeného usnesení vyplývají následující skutečnosti. Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud") rozsudkem ze dne 7. 1. 2016 č. j. 14 C 447/2014-69 uložil vedlejší účastnici zaplatit stěžovateli částku 52 110 Kč s úrokem z prodlení z této částky ve výši 8,05% ročně za dobu od 15. 11. 2014 do zaplacení z titulu nesprávného úředního postupu spočívajícího v nepřiměřené délce řízení vedeného u Okresního soudu Plzeň-město (dále jen "okresní soud") pod sp. zn. 28 C 22/2001 (výrok I.), žalobu v převyšující části co do částky 295 394 Kč s úrokem z prodlení z této částky ve výši 8,05% ročně za dobu od 15. 11. 2014 do zaplacení zamítl (výrok II.) a rozhodl, že vedlejší účastnice je povinna zaplatit stěžovateli na náhradě nákladů řízení částku 16 456 Kč (výrok III.). Obvodní soud po provedeném dokazování dospěl k závěru, že z prozkoumávaného spisu nevyplývají okresním soudem zaviněné průtahy, když úkony byly činěny průběžně. Obvodní soud konstatoval, že šlo o složitou kauzu vypořádání společného jmění manželů, kdy účastníci sporu nebyli schopni jakkoli se dohodnout, dokazování je proto v těchto věcech záležitostí složitou, neboť zpravidla je třeba zpracovávat znalecký posudek k hodnotě majetku společného jmění, což vyvolá déle trvající dobu řízení. I přesto obvodní soud celkovou dobu řízení 12 let shledal dobou nikoli přiměřenou, nicméně požadavek stěžovatele na finanční odškodnění ve výši 347 504 Kč nepovažoval za adekvátní zejména v situaci, kdy stěžovatel vychází z částky 20 000 Kč odškodnění za průtahy za rok. Obvodní soud je přesvědčen, že tento požadavek je nadsazený a za adekvátní považuje částku 15 000 Kč za rok, neboť nebylo zjištěno ničeho, aby soud tuto zákonem stanovenou respektive judikaturně stanovenou částku jakkoli navyšoval, naopak se soud domnívá, že je zde důvod pro snížení v rozsahu 30% a to proto, že v průběhu řízení stěžovatel několikrát navrhoval odročení jednání. Za první 2 roky je dle obvodního soudu v souladu se Stanoviskem občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011 sp. zn. Cpjn 206/2010, uveřejněného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 58/2011 (dále jen "Stanovisko"), nutno krátit plnění na polovinu, tedy 2 x 7 500 Kč, za dalších 10 let je to 150 000 Kč a za 7 měsíců pak částka 8 750 Kč (1 250/měsíc x 7); celkem tedy 173 750 Kč, po snížení o 30% činí výsledek 52 110 Kč.
3. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") rozsudkem ze dne 30. 5. 2016 č. j. 28 Co 122/2016-114 rozsudek obvodního soudu ve vyhovujícím výroku I. potvrdil, v zamítavém výroku II. jej změnil tak, že vedlejší účastnice je povinna zaplatit stěžovateli dalších 69 515 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05% ročně od 15. 11. 2014 do zaplacení, jinak rozsudek obvodního soudu v tomto výroku potvrdil (výrok I.). Městský soud také uložil vedlejší účastnici zaplatit stěžovateli na náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů částku 31 913,15 Kč (výrok II.). Městský soud v odůvodnění svého rozsudku uvedl, že stěžovateli přísluší přiznat zadostiučinění v penězích a při určení výše tohoto zadostiučinění je třeba vycházet ze základní částky 15 000 Kč za první dva roky řízení a za každý další rok trvání řízení (1 250 Kč za každý další měsíc), tudíž při celkové délce řízení 12 let a 7 měsíců jde o 173 750 Kč. Soud uvedl, že posuzované řízení bylo řízením skutkově i procesně složitějším, předmětem řízení byla bytová jednotka a další nemovitosti, střelné zbraně, automobily, úvěry, a bylo nezbytné vypracování pěti znaleckých posudků, některé z nich byly i doplňovány. U oceňování bytové jednotky se soud musel vypořádat s aktuální změnou judikatury Nejvyššího soudu, která zapříčinila zrušení předchozích rozhodnutí. Je tedy namístě snížit základní částku o 30% pro složitost skutkovou (znalecké posudky) i právní (změna judikatury), nikoli však pro chování stěžovatele, kterému lze přisvědčit v tom, že několik jeho žádostí o odročení jednání nemůže být v tomto případě důvodem pro snížení základní částky, neboť využil svého procesního práva a nepřispěl tím k průtahům v řízení. Zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu stěžovatele v celkové výši 121 625 Kč (173 750 Kč - 52 125 Kč) za dvanáct let a sedm měsíců posuzovaného řízení považoval městský soud za přiměřené, spravedlivé, a kompenzující nemajetkovou újmu stěžovatele.
4. Rozsudek městského soudu napadl stěžovatel dovoláním, které Nejvyšší soud podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2014 do 29. 9. 2017 (dále jen "o. s. ř."), odmítl s odůvodněním, že stanovení formy nebo výše přiměřeného zadostiučinění je především úkolem soudu prvního stupně a přezkum úvah tohoto soudu je úkolem soudu odvolacího. Přípustnost dovolání proto nemůže založit pouhý nesouhlas s výší přisouzeného zadostiučinění, neboť ta se odvíjí od okolností každého konkrétního případu a nemůže sama o sobě představovat otázku hmotného práva podle §237 o. s. ř. V části obsahující další námitky (složitost věci, odpovědnost státu za vady znaleckých posudků, snížení základní částky zadostiučinění) stěžovatel dle dovolacího soudu neuvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, dovolání proto bylo odmítnuto, neboť trpí vadami, pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat (§241b odst. 3 o. s. ř. a §243b o. s. ř.).
II.
Argumentace stěžovatele
4. Stěžovatel má soudy přiznanou částku za nedostatečnou, neboť svým jednáním nijak nepřispěl k nepřiměřené délce řízení. Nejvyšší soud rozhodl dle stěžovatele v rozporu s vlastní ustálenou rozhodovací praxí (včetně Stanoviska) i s judikaturou Evropského soudu pro lidská práva (dále jen "ESLP"). Stěžovatel tvrdí, že nebyla vypořádána jeho námitka co do výše přisouzení peněžní náhrady za nemajetkovou újmu, když Nejvyšší soud jen uvedl, že její výši nepovažuje za nepřiměřenou, a nezabýval se již meritem věci co do rozsahu určení její výše ve smyslu ustálené rozhodovací praxe českých soudů a ESLP. Dále má stěžovatel za to, že nebyla vypořádána námitka týkající se snížení jeho nároku na nemajetkovou újmu. Nejvyšší soud pouze v obecné rovině došel k závěru, že se na celkové délce řízení podílely okolnosti, které nelze přisuzovat k tíži státu. Stěžovatel je přesvědčen, že i v případě, že by do řízení nevstoupila pomocná kritéria snížení či zvýšení výše náhrady nemajetkové újmy, jak je aplikoval městský soud, byly soudy povinny rozhodnout s ohledem na platnou judikaturu o výši ročního odškodnění v částce 18 000 Kč. Stěžovatel zdůrazňuje, že určení výše náhrady za nemajetkovou újmu je otázkou právní, nikoli skutkovou, jak konstatuje ve svém usnesení Nejvyšší soud. Stěžovatel je tak názoru, že jeho dovolání bylo důvodné.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
5. Ústavní soud nejprve zkoumal splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
6. Ústavní soud připomíná, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), a že vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo.
7. Výše uvedené předurčuje, v jaké míře může Ústavní soud zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů týkající se určení výše přiměřeného zadostiučinění jako náhrady za nemajetkovou újmu způsobenou nesprávným úředním postupem v podobě průtahů v řízení. Jak Ústavní soud zdůrazňuje ve své konstantní judikatuře, přísluší mu toliko posoudit, zda obecné soudy vycházely z pravidel plynoucích z §31a odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů, a zda své závěry řádně, tj. srozumitelně a v souladu s pravidly logiky, odůvodnily. Do samotného zhodnocení konkrétních okolností případu obecnými soudy z pohledu zmíněných zákonných kritérií Ústavní soud zásadně není oprávněn vstupovat, ledaže by příslušné závěry bylo možno označit za "extrémní", tedy zcela se vymykající smyslu a účelu dané právní úpravy. Teprve takový postup soudu by mohl být shledán jako rozporný s ústavně zaručenými základními právy účastníka řízení podle čl. 36 odst. 1 a 3 Listiny. Ústavní úrovně však není způsobilý dosáhnout "pouhý" nesouhlas stěžovatele s tím, jak obecné soudy zhodnotily tu kterou okolnost [srov. nález Ústavního soudu ze dne 9. 12. 2010 sp. zn. III. ÚS 1320/10 (N 247/59 SbNU 515)].
8. Ústavnímu soudu proto nepřísluší hodnotit jednotlivé kroky metodiky obecných soudů pro určení výše přiměřeného zadostiučinění, ale pouze posoudit, zda není konečná výše zadostiučinění zjevně nepřiměřená. V dané věci byla stěžovateli městským soudem přiznána částka celkem 121 625 Kč. Byť nejde o celou částku, kterou stěžovatel po vedlejší účastnici v žalobě požadoval (347 504 Kč), nelze, s ohledem na důvody, proč bylo třeba přiznatelnou částku snížit, spatřovat v částečném zamítnutí žaloby porušení ústavně zaručených práv stěžovatele. Je třeba konstatovat, že městský soud dostatečně vysvětlil, jak ke svému závěru o výši přiměřeného zadostiučinění dospěl, když se vypořádal též s výší roční základní částky, včetně jejího snížení odůvodněného složitostí případu. V judikatuře Ústavního soudu se uznává, že neexistuje žádná exaktní metoda, jak určit přiměřenost zadostiučinění za nemajetkovou újmu, resp. jeho výši [např. nález sp. zn. I. ÚS 42/16 ze dne 29. 3. 2016 (N 53/80 SbNU 643)]. Posouzení přiměřenosti zadostiučinění je tedy na úvaze soudu, která však musí být odůvodněna. Závěry městského soudu jsou řádně a logicky zdůvodněny s ohledem na individuální okolnosti případu, nelze je považovat za extrémně nesouladné se skutkovými zjištěními a Ústavní soud v nich proto neshledal porušení stěžovatelových základních práv.
9. Pokud jde o rozhodnutí Nejvyššího soudu, Ústavní soud připomíná, že dovolání představuje mimořádný opravný prostředek, na jehož meritorní projednání není právní nárok. Nejde tak o třetí stupeň obecného soudnictví, v němž by dovolací soud musel věc vždy projednat. Postup Nejvyššího soudu spočívající v odmítnutí dovolání nelze považovat za porušení základních práv, ale za předvídatelnou a ústavně přijatelnou aplikaci procesních předpisů. Ústavní soud totiž zásadně nepřezkoumává vlastní obsah procesního rozhodnutí dovolacího soudu o odmítnutí dovolání. Ústavním soudem prováděný přezkum se zaměřuje toliko na to, zda Nejvyšší soud nepřekročil své pravomoci vymezené mu ústavním pořádkem (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 2929/09 a IV. ÚS 3416/14). Takové pochybení však Ústavní soud v posuzované věci nezjistil.
10. Nejvyšší soud v odůvodnění napadeného usnesení uvedl, že v rámci dovolacího řízení posuzuje jen správnost základních úvah soudu, jež jsou podkladem pro stanovení výše přiměřeného zadostiučinění, nikoliv již to, zda na základě tohoto kritéria měly soudy přiměřené zadostiučinění snížit o větší či menší procentuální výměru. Uvedené platí pro volbu výchozí částky pro určení výše přiměřeného zadostiučinění, která by se měla podle judikatury Nejvyššího soudu pohybovat v rozmezí mezi 15 000 Kč až 20 000 Kč za první dva a dále za každý další rok nepřiměřeně dlouhého řízení. Částka 15 000 Kč je přitom částkou základní a úvaha o jejím případném zvýšení se odvíjí od posouzení všech okolností daného případu. Ani v případě extrémní délky řízení, která by podle Stanoviska vedla k použití výchozí částky až 20 000 Kč za první dva a dále za každý následující rok vedení posuzovaného řízení, nemusí být takto postupováno a lze vyjít ze základní částky 15 000 Kč. Stane se tak zejména tehdy, pokud se na celkové délce řízení podílely okolnosti, které nelze přičítat k tíži státu, jak tomu bylo v dané věci. Postup městského soudu, který neshledal důvody pro použití jiné výchozí částky, jak se toho dovolává stěžovatel, proto byl zcela v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu.
11. Ústavní soud má za to, že Nejvyšší soud v napadeném rozhodnutí řádně a podrobně objasnil, z jakých důvodů nepovažuje dovolací námitky za důvodné. Nejvyšší soud přezkoumal napadené rozhodnutí městského soudu v dostatečném rozsahu, odkázal na svou judikaturu i judikaturu Ústavního soudu a vysvětlil, že městský soud argumentoval v souladu se zákonem. Nejvyšší soud přitom nepominul námitku stěžovatele týkající se rozhodovací praxe ESLP, když s odkazem na text Stanoviska konstatoval, že základní částka 15 000 Kč až 20 000 Kč za první dva a dále za každý následující rok trvání nepřiměřeně dlouho vedeného řízení je nastavena výrazně výše než 45% toho, co za porušení předmětného práva přiznal ve věcech proti České republice ESLP (v textu Stanoviska se uvádí, že z rozhodnutí velkého senátu ESLP ve věci Apicella je možné dovodit, že ESLP považuje za přiměřené, pokud je vnitrostátním orgánem přiznáno poškozenému asi 45% částky, kterou by přiznal sám). Ústavní soud proto dovozuje, že rozsudek Nejvyššího soudu nevykazuje prvky libovůle, neboť je z jeho odůvodnění dostatečně zřejmé, z jakých úvah při posuzování dovolání vycházel, a je proto i z hlediska ústavnosti plně přijatelný.
12. To platí i pro závěr Nejvyššího soudu, že v části dovolání stěžovatel neuvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů jeho přípustnosti. Ústavní soud připomíná, že požadavky kladené na dovolání, včetně zákonem stanovené náležitosti vymezit předpoklad jeho přípustnosti podle §237 o. s. ř., plynou přímo ze zákona (§241a odst. 2 o. s. ř.). Neuvedl-li stěžovatel v dovolání konkrétně, zda napadené rozhodnutí v dalších otázkách (netýkajících se výše přiznaného zadostiučinění) závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak, a použil-li Nejvyšší soud rozhodné ustanovení §237 o. s. ř. způsobem, který odpovídá judikaturním a doktrinálním standardům jeho výkladu v souladu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti, a své právní posouzení v souladu se Stanoviskem přiměřeným a dostatečným způsobem odůvodnil, nemá Ústavní soud prostor pro přehodnocení takových závěrů.
13. Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele, byla jeho ústavní stížnost bez přítomnosti účastníků mimo ústní jednání odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. ledna 2019
Josef Fiala, v. r.
předseda senátu