ECLI:CZ:US:2019:3.US.357.19.1
sp. zn. III. ÚS 357/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Radovana Suchánka a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelky Martiny Provazníkové, zastoupené JUDr. Alešem Tolnayem, advokátem, sídlem náměstí Republiky 946, Mladá Boleslav, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 27. září 2018 č. j. 25 Co 239/2018-264 a usnesení Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 1. listopadu 2017 č. j. 16 C 352/2015-225, za účasti Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Mladé Boleslavi, jako účastníků řízení, a Bielskie Przedsiebiorstwo Budownictwa Przemyslowego, organizační složky zahraniční právnické osoby, sídlem Linhartova 172/14, Kosmonosy, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno její ústavně zaručené právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Závěrem stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud odložil vykonatelnost usnesení krajského soudu.
2. Okresní soud v Mladé Boleslavi (dále jen "okresní soud") usnesením ze dne 1. 11. 2017 č. j. 16 C 352/2015-225 zastavil řízení (výrok I.), v němž se stěžovatelka (žalobkyně) domáhala po vedlejší účastnici řízení (žalované) částky ve výši 216 000 Kč z titulu uhrazení nemajetkové újmy spočívající ve ztížení společenského uplatnění; dále rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky II. a III.). Újma měla stěžovatelce vzniknout v souvislosti s dopravní nehodou, kterou způsobil zaměstnanec vedlejší účastnice nákladním vozidlem ve vlastnictví jejího zřizovatele. Důvodem pro zastavení řízení byl závěr okresního soudu o neodstranitelném nedostatku podmínky řízení [§104 odst. 1 věta první zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř.")], když stěžovatelka žalovala organizační složku zahraniční právnické osoby, která ovšem nemá způsobilost být účastníkem řízení. Označení vedlejší účastnice řízení splňovalo všechny náležitosti vyplývající z §79 odst. 1 věta druhá a třetí o. s. ř. a nevzbuzovalo žádné pochybnosti o její identifikaci. Ačkoliv stěžovatelka ve svých pozdějších podáních vypustila dodatek o organizační složce, stále uváděla sídlo a identifikační číslo organizační složky a na to, že by chtěla žalovat zahraniční právnickou osobu, nebylo možno usuzovat ani z okolností případu a do spisu založených listin.
3. K odvolání stěžovatelky Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") usnesením ze dne 27. 9. 2018 č. j. 25 Co 239/2018-264 rozhodnutí okresního soudu ve výroku o zastavení řízení potvrdil (výrok I.). Změnil je toliko v rozsahu a výši náhrady nákladů řízení (výroky II. a III.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok IV.). Krajský soud použil na posuzovanou věc §19 o. s. ř. spolu s §503 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen "obč. zák."), a §3041 odst. 1 větu první obč. zák. S ohledem na předchozí judikaturu Nejvyššího soudu (usnesení ze dne 25. 1. 2001 sp. zn. 30 Cdo 1634/2000 a usnesení ze dne 7. 4. 2011 sp. zn. 21 Cdo 1027/2010) dovodil, že způsobilost být účastníkem řízení podle §19 o. s. ř. má pouze zahraniční osoba, a nikoliv její organizační složka (odštěpný závod), a proto je třeba v žalobě zahraniční osobu označit jejím obchodním jménem s dodatkem, že jde o organizační složku podniku podle §7 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen "obch. zák."). Dále konstatoval, že ve všech záležitostech týkajících se organizační složky zahraniční osoby je vždy nositelem práv a povinností zahraniční osoba, jíž je organizační složka součástí. Právní subjektivitu a tedy i způsobilost být účastníkem řízení má proto ve všech případech pouze zahraniční osoba, a nikoliv její organizační složka, přičemž na uvedeném nic nezměnila ani změna právní úpravy, neboť znění §503 obč. zák. se zásadně neodchyluje od úpravy obsažené v §7 obch. zák. Dále doplnil, že je nepodstatné, zda vedlejší účastnice řízení nedostatek pasivní žalobní legitimace namítala, neboť způsobilost být účastníkem řízení je jednou z podmínek řízení (§103 o. s. ř.), k jejichž splnění soud přihlíží kdykoliv za řízení. Podle krajského soudu nebylo možno postupovat podle §43 o. s. ř. s ohledem na skutečnost, že poučovací povinnost je podle §5 o. s. ř. omezena toliko na poučení o procesním právu. Poučení o tom, kdo má způsobilost být účastníkem řízení však vyplývá z hmotněprávních předpisů.
II.
Argumentace stěžovatelky
4. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá porušení svého shora uvedeného ústavně zaručeného práva na soudní ochranu. Nesouhlasí s názorem obecných soudů, že by byla na danou věc použitelná judikatura řešící poměry organizačních složek zahraniční právnické osoby podle dnes již neúčinného obchodního zákoníku. Rovněž nesouhlasí se závěrem o tom, že §503 obč. zák. se obsahově neodchyluje od úpravy obsažené v §7 obch. zák. Ustanovení §503 obč. zák. definuje pobočku jako takovou část závodu, která vykazuje hospodářskou a funkční samostatnost, a o které podnikatel rozhodl, že bude pobočkou. Podle názoru stěžovatelky nelze bez dalšího dospět k závěru, že takovýto subjekt nemá způsobilost být účastníkem řízení, a to právě s ohledem na jeho hospodářskou a funkční samostatnost. V této souvislosti stěžovatelka zmiňuje rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 5. 2017 č. j. 9 Afs 214/2016-166, který pro účely daňového řízení podává jiný výklad právní subjektivity a procesní způsobilosti organizační složky zahraniční osoby. Rovněž uvádí, že v případě nesprávného označení účastníka řízení může soud vyzvat žalobce k upřesnění označení žalovaného, neboť by měl zjistit skutečnou vůli žalobce. Stěžovatelka připomněla, že ve svém podání ze dne 1. 11. 2017 uvedla, že žalobu směřuje proti zahraniční osobě, která organizační složku zřídila.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou a Ústavní soud je k jejímu posouzení příslušný; stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
6. Ústavní soud úvodem připomíná, že není součástí soustavy soudů [čl. 91 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen Ústava")] a nepřísluší mu výkon dozoru nad jejich rozhodovací činností. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
7. Stěžovatelka brojí proti rozhodnutím obecných soudů, jimiž bylo řízení zastaveno pro nedostatek způsobilosti vedlejší účastnice řízení být účastníkem řízení. Nesouhlasí s jejich závěrem, že organizační složka (nyní odštěpný závod) zahraniční osoby nemá bez dalšího způsobilost být účastníkem řízení. Poukazuje přitom na rozsudek Nejvyššího správního soudu sp. zn. 9 Afs 214/2016, který se měl s otázkou právní subjektivity (nyní právní osobnosti) a procesní způsobilosti organizační složky (odštěpného závodu) vypořádat způsobem opačným. K tomu Ústavní soud podotýká, že Nejvyšší správní soud v citovaném rozsudku sice přiznal procesní způsobilost organizační složce (odštěpnému závodu) zahraniční právnické osoby, avšak toliko pro specifickou oblast daňového řízení, přičemž výslovně zdůraznil odlišné pojetí organizační složky (odštěpného závodu) zahraniční právnické osoby v kontextu daňového práva od práva soukromého. K tomu uvedl, že "nikterak nerozporuje závěry civilních soudů, že odštěpný závod zahraniční právnické osoby (dříve organizační složka) nemá právní osobnost (dříve právní subjektivitu)".
8. Ve světle výše uvedeného Ústavní soud konstatuje, že z práv a povinností týkajících se odštěpného závodu je oprávněna nebo zavázána osoba, jejíž je odštěpný závod organizační složkou. Jde-li o věc týkající se organizační složky (odštěpného závodu), má způsobilost být účastníkem řízení jen tato osoba, a nikoliv její organizační složka (odštěpný závod). Pro nedostatek podmínky řízení záležející v nedostatku způsobilosti být účastníkem řízení, soud řízení zastaví tehdy, je-li nepochybné, že jako účastník řízení byla označena jen organizační složka (odštěpný závod). Závěr obecných soudů vycházející z judikatury vztahující se k předchozí právní úpravě považuje Ústavní soud za použitelný i nyní po změně právní úpravy. V oblasti soukromého práva, o něž v nyní posuzované věci nepochybně jde, tedy nemá odštěpný závod způsobilost být účastníkem řízení. Proti závěru obecných soudů o nutnosti zastavit řízení pro neodstranitelný nedostatek podmínek řízení tak nemá Ústavní soud žádné výhrady, byť je poněkud s podivem, že k němu soudy dospěly až po několikaletém soudním řízení a dokonce ani Nejvyšší soud, který v řízení rovněž rozhodoval (a dokonce vydal kasační rozhodnutí, které však v důsledku rozhodnutí o zastavení řízení ztratilo své opodstatnění), otázku procesní způsobilosti organizační složky (odštěpného závodu) vůbec neřešil.
9. Ústavní soud současně souhlasí s názorem obecných soudů, že uvedený nedostatek podmínek řízení nemohl být odstraněn v rámci poučovací povinnosti. Poučení o tom, kdo má být žalován, které se netýká pouhého odstranění zřejmých vad v označení žalovaného subjektu spočívajících v jeho neurčitosti či neúplnosti, je nepochybně poučením vyplývajícím z hmotného práva, které však není s ohledem na §5 o. s. ř. přípustné. Poukazovala-li stěžovatelka na to, že ve svém podání ze dne 1. 11. 2017, které učinila vůči okresnímu soudu, upřesnila, proti komu svoji žalobu směřuje, přičemž uvedla, že žaluje zahraniční osobu, která organizační složku zřídila, je toto její tvrzení značně relativizováno tím, že v následném odvolacím řízení opět jako žalovanou označila organizační složku a nikoliv jejího zřizovatele (zahraniční právnickou osobu).
10. Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatelky, byla její ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. O stěžovatelčině návrhu na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí Ústavní soud samostatně nerozhodoval, a to s ohledem na výsledek řízení o ústavní stížnosti.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. března 2019
Josef Fiala v. r.
předseda senátu