ECLI:CZ:US:2019:3.US.3571.18.1
sp. zn. III. ÚS 3571/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatelů Jana Procházky a Jaroslavy Procházkové, zastoupených Mgr. Davidem Černým, advokátem, sídlem Horní náměstí 365/7, Olomouc, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. srpna 2018 č. j. 22 Cdo 1770/2018-906 a rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 23. listopadu 2017 č. j. 69 Co 412/2015-862, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci jako účastníků řízení, a Lucie Procházkové a Tomáše Procházky, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatelé napadli v záhlaví uvedená rozhodnutí, neboť jsou přesvědčeni, že jimi byla porušena jejich ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod, a jejich právo podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Navrhují, aby Ústavní soud ústavní stížností napadená rozhodnutí zrušil.
2. Z obsahu ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že předmětem řízení vedeného před obecnými soudy byl spor o vlastnictví rodinného domu, na jehož stavbě se jeho strany měly dle svých tvrzení v určité míře podílet, aniž by existovala jakákoliv písemná vzájemná dohoda, kdo se má stát jeho vlastníkem, přičemž tvrzení stran o existenci ústních dohod se v řízení nepodařila prokázat.
3. Okresní soud v Olomouci (dále jen "okresní soud") rozsudkem ze dne 29. 9. 2015 č. j. 25 C 280/2013-573 zamítl žalobu vedlejší účastnice na určení, že nemovitost v části obce H., a to rodinný dům č. p. X1 stojící na pozemku parc. č. st. X2, v katastrálním území H., obci O. (dále jen "dům"), je ve spoluvlastnictví vedlejší účastnice s ideálním spoluvlastnictvím ve výši 1/4 a dalšího z žalovaných vedlejšího účastníka Tomáše Procházky s ideálním spoluvlastnictvím v rozsahu 1/2 vzhledem k celku předmětného domu (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky II. a III.).
4. K odvolání vedlejší účastnice Krajský soud v Ostravě pobočka v Olomouci (dále jen "krajský soud") rozsudkem ze dne 17. 5. 2016 č. j. 69 Co 412/2015-661 ve znění doplňujícího usnesení ze dne 31. 5. 2016 č. j. 69 Co 412/2015-673 potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. v části, v níž byla žaloba zamítnuta, a v další napadené části výroku I. změnil rozsudek okresního soudu tak, že se určuje, že vedlejší účastnici náleží ze spoluvlastnického podílu stěžovatelů v rozsahu 16/32 (společné jmění manželů) ideální podíl v rozsahu 4/32, ze spoluvlastnického podílu stěžovatelky v rozsahu 4/32 ideální podíl v rozsahu 1/32, ze spoluvlastnického podílu původně též žalované zemřelé Drahomíry Pospíšilové v rozsahu 12/32 ideální podíl v rozsahu 3/32 vzhledem k celku předmětného domu (výrok II.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky III. až IX.).
5. K dovolání stěžovatelů a vedlejšího účastníka Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 24. 5. 2017 č. j. 22 Cdo 135/2017-784 rozsudek krajského soudu ve výrocích II. až IX. zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
6. Krajský soud rozsudkem ze dne 23. 11. 2017 č. j. 69 Co 412/2015-862 rozsudek okresního soudu ve výroku I. v části, v níž se vedlejší účastnice domáhala určení, že jí náleží ideální spoluvlastnický podíl v rozsahu 1/4 vzhledem k celku předmětného domu změnil tak, že určil, že jí náleží ze spoluvlastnického podílu stěžovatelů v rozsahu 16/32 (společné jmění manželů) ideální podíl v rozsahu 4/32, ze spoluvlastnického podílu stěžovatelky v rozsahu 13/32 ideální podíl v rozsahu 1/32, ze spoluvlastnického podílu původně žalované zemřelé Drahomíry Pospíšilové v rozsahu 3/32, do jejíhož právního postavení vstoupila stěžovatelka, ideální podíl v rozsahu 3/32 vzhledem k celku předmětného domu (výrok I.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky II. až V.).
7. Napadeným usnesením Nejvyššího soudu ze dne 7. 8. 2018 č. j. 22 Cdo 1770/2018-906 bylo dovolání stěžovatelů proti posledně uvedenému rozsudku krajského soudu odmítnuto podle §243c odst. 1 o. s. ř. jako nepřípustné, neboť "přezkum skutkového stavu dovolacímu přezkumu nepodléhá a nelze v jeho souvislosti ani náležitě formulovat otázku přípustnosti dovolání ve smyslu §237 o. s. ř.".
II.
Argumentace stěžovatelů
8. Stěžovatelé zejména namítají, že některé důkazy sice byly v řízení formálně provedeny, avšak soudy je nijak blíže nehodnotily. Přitom z nich lze dovodit existenci ústní dohody o tom, že spoluvlastníkem domu se vedlejší účastnice v rozhodné době stát neměla. Jde o dokumenty, které byly sepisovány a podávány na katastr nemovitostí v době bezprostředně následující poté, co dům vznikl jako věc v právním smyslu, na jejichž tvorbě se sama vedlejší účastnice aktivně podílela a byla fyzicky přítomna při jejich podávání na katastr nemovitostí, konkrétně: a) ohlášení rozestavěné stavby do katastru nemovitostí podané dne 20. 8. 2009, na jehož základě byli jako vlastníci rozestavěné stavby zapsáni do katastru stěžovatelé a nyní již zesnulá Drahomíra Pospíšilová, a jež vlastní rukou vyplňovala vedlejší účastnice (což sama přiznala), b) zástavní smlouvu k úvěru, jehož dlužníky byli vedlejší účastníci, kde zástavou byla právě rozestavěná budova ve vlastnictví stěžovatelů a zemřelé, a c) sdělení příslušného katastrálního pracoviště, podle něhož byla vedlejší účastnice v den, kdy byl fyzicky podáván návrh na vklad zástavní smlouvy, přítomna na tomto pracovišti a vyžadovala si list vlastnictví.
9. Dále je v ústavní stížnosti namítáno, že i kdyby neexistovala stěžovateli tvrzená dohoda mezi zúčastněnými, nebylo by možno souhlasit s neexistencí vlastnického podílu původně též žalované Drahomíry Pospíšilové (do jejíhož právního postavení po její smrti vstoupila stěžovatelka), když ta k věci přispěla jako spoluvlastnice pozemku, na kterém byl dům postaven. Nejvyšší soud v napadeném usnesení vyslovil závěr, podle něhož poskytnutí pozemku pro výstavbu domu může být odpovídající formou spoluúčasti, ovšem je třeba tento akt hodnotit v poměrech konkrétního případu, přičemž v situaci, kdy stavba není součástí pozemku (jako tomu bylo v nynějším případě), by zpravidla k poskytnutí pozemku měla přistoupit ještě jiná okolnost, což se v této věci nestalo. Takovýto závěr však není dle stěžovatelů přesvědčivý, když poskytnutí pozemku, jehož byla zemřelá spoluvlastnicí, bylo pro stavbu domu jistě zásadní.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
10. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas k tomu oprávněnými stěžovateli, kteří byli účastníky řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný, přičemž stěžovatelé jsou právně zastoupeni v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatelé vyčerpali všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
11. Ústavní soud v prvé řadě připomíná, že ve svých rozhodnutích již dal mnohokrát najevo, že není další instancí v soustavě soudů a není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83 a čl. 90 až 92 Ústavy). Úkolem Ústavního soudu v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je ochrana ústavnosti, nikoliv běžné zákonnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad a použití jiných než ústavních předpisů jsou záležitostí obecných soudů. Je jejich úlohou, aby zkoumaly a posoudily, zda jsou dány podmínky pro použití toho či onoho právního institutu, a aby své úvahy zákonem stanoveným postupem odůvodnily. Zásah Ústavního soudu je na místě toliko v případě nejzávažnějších pochybení představujících porušení ústavně zaručených základních práv a svobod, zejména pak kdyby závěry soudů byly hrubě nepřiléhavé a vykazovaly znaky libovůle. To však Ústavní soud v posuzované věci neshledal.
12. Hovoří-li stěžovatelé o tom, že soudy opomněly hodnotit některé důkazy, Ústavní soud z napadených rozhodnutí zjistil, že tvrzením stěžovatelů stran existence ústní dohody se věnovaly a uvedly, na základě jakých důkazů, zejména výpovědí svědků, jim nepřisvědčily (viz str. 9 až 10 rozsudku krajského soudu ze dne 23. 11. 2017 č. j. 69 Co 412/2015-862). V rámci toho se zmiňují i o stěžovateli v ústavní stížnosti uváděných dokumentech. Byť lze připustit, že tak činí jen stručně, Ústavní soud neshledává, že by odůvodnění napovídalo existenci libovůle v jejich rozhodování, zejména pak když se jejich závěry jeví ve svém celku přiléhavé. Přesvědčivá je v těchto souvislostech i úvaha Nejvyššího soudu, že existence stěžovateli tvrzené ústní dohody by znamenala, že se vedlejší účastníci na vybudování předmětného domu velmi významně podíleli fyzickou výstavbou, financováním a zajišťováním potřebných právních záležitostí v době, kdy vztahy mezi účastníky byly v pořádku, ale ve svém důsledku by neměli na předmětném domě jakýkoliv vlastnický vztah, nijak by nebyla řešena ani kompenzace jejich přínosu, jakož i režimu užívání tohoto domu z jejich strany (vyjma snad faktického souhlasu ostatních zúčastněných, který by však mohl být kdykoliv odvolán), a že jestliže se k takovému hodnocení důkazů odvolací soud nepřiklonil, nevymyká se takový úsudek ani běžným životním zkušenostem vztahů rodičů a dětí ohledně budování rodinného domu ani individuálním poměrům dané věci (viz str. 6 až 7 usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 8. 2018 č. j. 22 Cdo 1770/2018-906).
13. Argumentace stěžovatelů napadající závěr obecných soudů, že Drahomíra Pospíšilová nepatřila ke stavebníkům, pak představuje toliko polemiku s právním názorem obecných soudů, ač není úlohou Ústavního soudu, aby svým uvážením nahrazoval jejich hodnocení, a ač obecné soudy při svém hodnocení poukázaly na konkrétní skutečnosti svědčící proti názoru stěžovatelů, totiž že stavba zřízená za účinnosti zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, se nestala součástí pozemku, a že uvedená osoba se na stavbě domu nijak aktivně nepodílela.
14. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud dospěl k závěru, že jde o ústavní stížnost zjevně neopodstatněnou, a podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ji mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. července 2019
Josef Fiala v.r.
předseda senátu