ECLI:CZ:NS:2018:22.CDO.1770.2018.1
sp. zn. 22 Cdo 1770/2018-906
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobkyně L. P. , zastoupené JUDr. Leošem Viktorinem, advokátem se sídlem v Olomouci, Riegrova 376/12, proti žalovaným: 1) J. P. , 2) J. P. a 4) T. P. , všem zastoupeným Mgr. Davidem Černým, advokátem se sídlem v Olomouci, Horní náměstí 365/7, o určení vlastnického práva, vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 25 C 280/2013, o dovolání žalovaných 1) a 2) proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 23. listopadu 2017, č. j. 69 Co 412/2015-862, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Podle §243f odst. 3 věty první zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II bod 2 části první zákona č. 296/2017 Sb. – dále jen „o. s. ř.“), v odůvodnění usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně uvede, proč je dovolání opožděné, nepřípustné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení, nebo proč muselo být dovolací řízení zastaveno.
Okresní soud v Olomouci (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 29. 9. 2015, č. j. 25 C 280/2013-573, zamítl žalobu na určení, že nemovitost v části obce H., a to rodinný dům (dále jen „předmětný dům“) stojící na pozemku parc., v k. ú. H., obci O., je v rovnodílném spoluvlastnictví žalobkyně a žalovaného 4) – (výrok I.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky II. a III.).
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 17. 5. 2016, č. j. 69 Co 412/2015-661, ve znění doplňujícího usnesení ze dne 31. 5. 2016, č. j. 69 Co 412/2015-673, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. v části, v níž byla zamítnuta žaloba, jíž se žalobkyně domáhala určení, že jí náleží ideální spoluvlastnický podíl v rozsahu ¼ a žalovanému 4) ideální spoluvlastnický podíl v rozsahu ½ vzhledem k celku předmětného domu (výrok I.), v další napadené části výroku I. změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že se určuje, že žalobkyni náleží ze spoluvlastnického podílu žalovaných 1) a 2) v rozsahu 16/32 (SJM) ideální podíl v rozsahu 4/32, ze spoluvlastnického podílu žalované 2) v rozsahu 4/32 ideální podíl v rozsahu 1/32, ze spoluvlastnického podílu (zemřelé) D. P. [dále jen „žalovaná 3)“] v rozsahu 12/32 ideální podíl v rozsahu 3/32 vzhledem k celku předmětného domu (výrok II.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky III. až IX.).
K dovolání žalovaných 1), 2) a 4) Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 24. 5. 2017, č. j. 22 Cdo 135/2017-784, rozsudek odvolacího soudu ve výrocích II. až IX. zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Odvolací soud rozsudkem ze dne 23. 11. 2017, č. j. 69 Co 412/2015-862, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. v části, v níž se žalobkyně domáhala určení, že jí náleží ideální spoluvlastnický podíl v rozsahu ¼ vzhledem k celku předmětného domu změnil tak, že určil, že žalobkyni náleží ze spoluvlastnického podílu žalovaných 1) a 2) v rozsahu 16/32 (SJM) ideální podíl v rozsahu 4/32, ze spoluvlastnického podílu žalované 2) v rozsahu 13/32 ideální podíl v rozsahu 1/32, ze spoluvlastnického podílu žalované 3) v rozsahu 3/32, do jejíhož právního postavení vstoupila žalovaná 2), ideální podíl v rozsahu 3/32 vzhledem k celku předmětného domu (výrok I.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky II. až V.).
Proti výroku I. rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní 1), 2) a 4) dovolání, které považují za přípustné podle §237 o. s. ř. V první řadě se odvolací soud odchýlil od judikatury dovolacího soudu týkající se nedostatků odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu. Napadené rozhodnutí je v rozporu s právem na spravedlivý proces pro jeho nepřezkoumatelnost způsobenou praktickou absencí hodnocení některých podstatných důkazů a svévolným a tendenčním hodnocením důkazů v rozporu s jejich obsahem. Odvolací soud se dále fakticky neřídil závazným právním názorem a pokynem dovolacího soudu vysloveným v jeho kasačním rozhodnutí. Žalovaní mají za to, že z jimi předložených důkazů vyplývá, že se s žalobkyní dohodli před vznikem předmětného domu na tom, že dům bude ve spoluvlastnictví žalovaných 1) až 3) ve stejném poměru, v jakém jsou tito žalovaní spoluvlastníky pozemku pod stavbou domu. Velmi podrobně v této souvislosti kritizují způsob, jímž byly hodnoceny důkazy, a závěry, k nimž odvolací soud dospěl. Dále mají dovolání za přípustné v doposud neřešené hmotněprávní otázce, zdali lze poskytnutí pozemku k výstavbě považovat za právně relevantní vůli být stavebníkem v občanskoprávním slova smyslu. Odvolací soud v této souvislosti a priori dospěl k závěru, že bezplatné poskytnutí pozemku nemůže být participací na výstavbě předmětného domu. Poukazují na to, že i z dalších zjištěných skutečností je zřejmé, že žalovaná 3) chtěla být stavebníkem předmětného domu. Navrhují, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení a aby dovolací soud rozhodl, že věc v dalším řízení projedná jiný senát odvolacího soudu.
Dovolací řízení ve vztahu k žalovanému 4) bylo zastaveno usnesením soudu prvního stupně ze dne 5. 3. 2018, č. j. 25 C 280/2013-903, pro nezaplacení soudního poplatku z dovolání.
Žalobkyně se k dovolání nevyjádřila.
Jelikož ke vzniku spoluvlastnictví účastníků řízení k předmětnému domu mělo dojít před 1. 1. 2014, postupoval dovolací soud ve shodě s §3028 odst. 1, 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, při posouzení okolností rozhodných pro vznik podílového spoluvlastnictví podle příslušných ustanovení zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“).
Dovolání není přípustné.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden (§242 odst. 1 o. s. ř.). Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (§242 odst. 3 o. s. ř.).
Zaprvé žalovaní odvolacímu soudu vytýkají, že v rozporu s judikaturou dovolacího soudu i ústavního soudu se „dopustil vady rozhodnutí“ spočívající v praktické absenci hodnocení některých podstatných důkazů a ve svévolném a tendenčním hodnocením důkazů v rozporu s jejich obsahem; nadto mají za to, že odvolací soud se fakticky neřídil závazným právním názorem dovolacího soudu.
Dovolací soud v první řadě zdůrazňuje, že jediným dovolacím důvodem je nesprávné právní posouzení věci (srovnej §241a odst. 1 o. s. ř.), pročež přezkum skutkového stavu dovolacímu přezkumu nepodléhá a nelze v jeho souvislosti ani náležitě formulovat otázku přípustnosti dovolání ve smyslu §237 o. s. ř.
Ohledně zjišťování obsahu smlouvy Nejvyšší soud soustavně judikuje, že zjišťuje-li soud obsah vůle účastníků smlouvy, a to i pomocí výkladu projevů vůle, jde o skutkové zjištění, zatímco dovozuje-li z právního úkonu konkrétní práva a povinnosti účastníků právního vztahu, jde již o aplikaci práva na zjištěný skutkový stav, tedy o právní posouzení [srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 1999, sp. zn. 2 Cdon 1548/97 (uveřejněný pod č. 73/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozh. obč.)]. Činí-li soud z obsahu smlouvy (případně z dalších pramenů) zjištění o tom, co bylo jejími účastníky ujednáno, dospívá ke skutkovým zjištěním; vyvozuje-li poté, jaká práva a povinnosti odtud pro účastníky vyplývají, formuluje závěry právní, resp. jde o právní posouzení věci [rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2001, sp. zn. 20 Cdo 2900/99 (uveřejněný pod č. 46/2002 v časopise Soudní judikatura, 2002, č. 3, str. 195)].
Rovněž závěr o tom, že účastník neunesl důkazní břemeno, je závěrem skutkovým, nikoliv právním [srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2011, sp. zn. 23 Cdo 1656/2010, či ze dne 8. 9. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3004/2015 (dostupné na www.nsoud.cz) ].
S ohledem na uvedené není dovolací soud oprávněn přezkoumávat závěr odvolacího soudu, zda došlo mezi smluvními stranami ke sjednání smlouvy o určitém obsahu, resp. zda se tato skutečnost podařila prokázat či zůstala neobjasněna, toliko je oprávněn přezkoumat, zdali napadený rozsudek splňuje požadavky na náležité odůvodnění soudního rozhodnutí.
Podle §157 odst. 2 věty první a druhé o. s. ř. není-li dále stanoveno jinak, soud v odůvodnění rozsudku uvede, čeho se žalobce (navrhovatel) domáhal a z jakých důvodů a jak se ve věci vyjádřil žalovaný (jiný účastník řízení), stručně a jasně vyloží, které skutečnosti má prokázány a které nikoliv, o které důkazy opřel svá skutková zjištění a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, proč neprovedl i další důkazy, jaký učinil závěr o skutkovém stavu a jak věc posoudil po právní stránce; není přípustné ze spisu opisovat skutkové přednesy účastníků a provedené důkazy. Soud dbá o to, aby odůvodnění rozsudku bylo přesvědčivé.
Odvolací soud uvedenému zákonnému požadavku, jakož i požadavkům vyplývajícím z práva na spravedlivý proces [srovnej nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94, ze dne 12. 10. 2004, sp. zn. IV. ÚS 57/04, či ze dne 10. 11. 2009, sp. zn. III. ÚS 2983/08 (dostupné na http://nalus.usoud.cz )] v této věci dostál, když se věcí dopodrobna zaobíral, provedl účastníky navržené důkazy, které pak ve shodě s §132 o. s. ř. hodnotil jednotlivě, tak i ve vzájemné souvislosti, načež dospěl k logickým a přesvědčivým závěrům o zjištěném skutkovém stavu; z jeho postupu se nepodává extrémní svévole ani přepjatý formalismus.
Konkrétně odvolací soud vyšel z nesporných skutečností, že žalobkyně a žalovaný 4) jako druh a družka žili v jednom pokoji v domě ve vlastnictví žalovaných 1) až 3). V roce 2008 bylo započato s výstavbou předmětného domu na pozemku žalovaných 1) až 3), dne 10. 11. 2008 uzavřela žalobkyně se žalovanými 1) až 3) smlouvu o užívání části jejich pozemku, téhož dne smlouvu o právu provést napojení inženýrských sítí, následně dne 2. 12. 2008 došlo k ohlášení stavby rodinného domu na pozemcích žalovaných 1) až 3). Dne 14. 1. 2009 jí byl udělen souhlas se stavbou předmětného domu, dne 27. 11. 2008 uzavřela žalobkyně jako dlužnice a žalovaný 4) jako spoludlužník úvěrovou smlouvu, na jejímž základě se banka zavázala poskytnout úvěr do výše 1 700 000 Kč, za účelem zajištění úvěru byly uzavřeny zástavní smlouvy ze dne 21. 1. 2009 a 17. 8. 2009, dne 14. 4. 2011 proběhla závěrečná kontrolní prohlídka stavby, od jara 2011 užívala žalobkyně spolu s žalovaným 4) předmětný dům, v roce 2011 se jim narodil syn T. a v roce 2012 syn J. Společné soužití bylo ukončeno na počátku roku 2013, kdy se žalovaná z předmětného domu vystěhovala. V katastru nemovitostí jsou jako vlastníci zapsaní žalovaní 1) až 3), a to na základě jejich čestného prohlášení. V řízení byly účastníky předloženy doklady o nákupu stavebního materiálu celkově na částku 1 521 496,18 Kč. Na základě zopakování důkazů výslechem účastníků a listinných důkazů odvolací soud dospěl k závěru, že se žalobkyni nepodařilo prokázat dohodu o výstavbě uzavřenou se žalovaným 4); ohledně tohoto tvrzení neunesla důkazní břemeno. Obdobně na základě provedených důkazů měl odvolací soud za to, že žalovaní 1) až 3) neprokázali jimi tvrzenou dohodu o vzniku spoluvlastnictví k předmětnému domu, protože se ve svých výpovědích značně rozcházeli. Oproti jejich rozporuplným výpovědím, které je nutno hodnotit i vzhledem k zájmu na výsledku sporu, stojí objektivní důkazy, že žalobkyně, která v té době žila s žalovaným 4), od samého počátku činila konkrétní kroky za účelem zajištění výstavby předmětného domu a jeho financování, následně se podílela i na zařizování novostavby, ve které společně s žalovaným 4) a jejich společnými dětmi bydlela. Skutečnosti, které žalobkyně v řízení hodnověrně prokázala, vyvrací verzi žalovaných o existenci dohody uzavřené dříve, než předmětný dům jako věc ve smyslu práva vznikl; na tom ničeho nemění ani otázka „nevěrohodnosti“ žalobkyně ani další soudem vyžádané zprávy.
Již v předchozím kasačním rozhodnutí vydaným v této věci poukázal dovolací soud mimo jiné na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 11. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1174/2001, uveřejněný pod č. C 1 536 v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck – dále jen „Soubor“), podle kterého při posouzení vlastnických a jiných právních vztahů ke stavbě vzniklé společnou činností více osob je třeba vycházet z dohody uzavřené mezi těmito osobami. Taková dohoda, která nemusí být písemná, založí spoluvlastnictví, je-li z jejího obsahu, případně s přihlédnutím k dalším zjištěným skutečnostem, zřejmé, že účastníci dohody chtěli založit spoluvlastnický vztah.
Jelikož z rozhodnutí odvolacího soudu se srozumitelně a dostatečným způsobem podává, proč odvolací soud na jedné straně učinil závěr o neexistenci žalobkyní tvrzené dohody, jakož i dohody tvrzené žalovanými 1) a 2), a na druhé straně závěr o spoluúčasti žalobkyně na výstavbě předmětného domu, nelze z hlediska mezí dovolacího přezkumu odvolacímu soudu nic vytknout. Vady rozsudku odvolacího soudu se nepodávají ani z dovolání žalovaných, kteří se ve skutečnosti snaží nepřípustně učinit z dovolacího soudu další přezkumnou skutkovou instanci tím, že dopodrobna rozporují zjištěný skutkový stav, předkládají vlastní verzi hodnocení důkazů a dovozují jim příznivé závěry o skutkovém stavu, které by měly být soudy přijaty, aniž by v tomto ohledu mělo dovolání jakýkoliv přesah do roviny procesního práva, jehož se formálně dovolávají.
Nad rámec uvedeného lze dodat, že problémy s prokázáním žalovanými tvrzené dohody o založení spoluvlastnictví žalovaných 1), 2) a 3) mohly být odklizeny, pokud by byla dohoda o spoluvlastnickém režimu mezi nimi a žalobkyní před vznikem stavby jako věci v právním smyslu uzavřena v písemné podobě. Byť písemná forma není podmínkou platnosti takové dohody, bylo by možno očekávat, že při výstavbě rodinného domu vícero osobami k uzavření takové dohody dojde, jestliže spoluvlastníky měli být pouze žalovaní 1), 2) a 3), ačkoliv podle zjištění učiněných odvolacím soudem byli stavebníky i žalovaný 4) a žalobkyně. Skutečnost, že stavebníkem byla i žalobkyně, ostatně připouštějí i sami žalovaní v dovolání. Tato skutečnost nebrání uzavření dohody mezi všemi stavebníky o spoluvlastnickém režimu ve prospěch pouze některých z nich, může však hrát roli při hodnocení dokazování, jestliže písemná smlouva o založení spoluvlastnictví pouze mezi žalovanými 1), 2) a 3) nebyla uzavřena. Jestliže tedy dovolatelé obsáhle vytýkají tvrzené nesprávné procesní postupy odvolacího soudu při hodnocení dokazování, mohla být důkazní situace dovolatelů mnohem příznivější při existenci písemné dohody, kterou by bylo možno v souladu s principem vigilantibus iura scripta sunt očekávat. Jestliže taková dohoda uzavřena nebyla, je logické, že odvolací soud prováděl hodnocení provedených důkazů s přihlédnutím ke všem okolnostem časovým, příbuzenským, vztahovým mezi účastníky apod.
Dovolací soud připouští, že absence písemné dohody mohla být i odrazem vzájemných vztahů účastníků v době budování předmětného domu, kdy žalobkyně a žalovaný 4) žili v družském poměru s narozenými nezletilými dětmi, na druhé straně odvolací soud při hodnocení dokazování zjevně zohledňoval i to, že výpovědi ve prospěch tvrzené dohody žalovaných 1), 2) a 3) časově spadaly již do období, kdy společné soužití žalobkyně a žalovaného 4) bylo ukončeno a kdy probíhalo řízení zahájené na základě žaloby žalobkyně. Při hodnocení důkazů se také zjevně nabízela otázka, proč by dovolateli tvrzená dohoda měla ze spoluvlastnického vztahu vyloučit nejenom žalobkyni, která ve vztahu k žalovaným nebyla v žádném příbuzenském vztahu, ale také žalovaného 4), který naopak v přímém příbuzenském vztahu s ostatními žalovanými byl. Posouzení této skutečnosti bylo v dané věci významné tím spíše, že podle zjištění odvolacího soudu, která nepodléhají dovolacímu přezkumu, žalovaný 4) předmětný dům fyzicky vystavěl a žalobkyně, která v době výstavby předmětného domu se žalovaným 4) žila, činila konkrétní kroky za účelem zajištění výstavby domu a též jeho financování (uzavřela se žalovanými smlouvu o užívání části jejich pozemku za účelem výstavby nového domu a o právu provést napojení inženýrských sítí, ohlásila stavbu rodinného domu Magistrátu města O., byl jí udělen souhlas stavbou domu, uzavřela jako dlužník s žalovaným 4) úvěrovou smlouvu a úvěr, který byl poskytnut, do určité doby s žalovaným 4) splácela) a následně se podílela i na zařizování novostavby, ve které společně s žalovaným 4) a jejich společnými dětmi žila. Závěr naznačovanými dovolateli by ve svém důsledku vedl nejenom k tomu, že by stavba předmětného domu stála na pozemku, který by nepatřil žalobkyni ani žalovanému 4), kteří v předmětném domě bydleli, což by ale s ohledem na dobu výstavby domu a tehdejší vztahy účastníků mohlo být pochopitelné, ale zejména k tomu, že by ani žalobkyně, ani žalovaný 4) neměli žádný právní vztah k předmětnému domu, ve kterém žili, a byli by odkázáni toliko na souhlas s bydlením ze strany žalovaných 1), 2) a 3). I takovou situaci si sice lze představit, nicméně hodnotící úsudek odvolacího soudu, který ji zjevně neakceptoval, není nijak nepřiměřený. I kdyby dovolací soud o takové variantě uvažoval, nepochybně by se nabízela i otázka kompenzace přínosu žalobkyně a žalovaného 4) jako stavebníků, jestliže by se spoluvlastnicky na předmětném domě podílet neměli. Důvody, proč žalobkyně ani žalovaný 4) neměli být spoluvlastníky předmětného domu, ač byli jeho stavebníky, ani rozumné vysvětlení nabízející se otázky kompenzace jejich zjevně nikoliv nevýznamného přínosu k vybudování stavby předmětného domu, nejsou obsaženy ani v dovolání žalovaných, kteří ostatně tyto okolnosti vůbec nevysvětlují, ač se jejich posouzení zjevně nabízelo.
Učinil-li tedy odvolací soud závěr, že žalobkyně a žalovaný 4) společně s žalovanými 1) a 2) byli stavebníky předmětného domu, pak i skutečnost, že žalobkyně a žalovaný 4) v domě se svými nezletilými dětmi žili, odpovídá běžným a logickým závěrům, že jako stavebníci měli mít i spoluvlastnický podíl na budovaném předmětném domě, ve které tak žili rodiče s „dětmi“. Taková úvaha rozhodně není zjevně nepřiměřená a v zásadě odpovídá i obvyklým životním situacím tohoto typu. Ve shodě s tím je pak i snaha po ukončení soužití žalobkyně a žalovaného 4) prokazovat spoluvlastnické právo toliko žalovaných 1), 2) a 3). Dovolací soud nemá pochybnost o tom, že kdyby dovolatelé připustili, že stavebníkem a spoluvlastníkem společně s nimi měl být i žalovaný 4), jenom obtížně by zdůvodňovali a vysvětlovali, proč by stejné právní postavení neměla mít i žalobkyně, která v dobu budování předmětného domu s žalovaným 4) žila a vychovávala společně narozené nezletilé děti.
Naopak závěr naznačovaný dovolateli by vedl k tomu, že žalobkyně a žalovaný 4) se na vybudování předmětného domu velmi významně podíleli fyzickou výstavbou, financováním a zajišťováním potřebných právních záležitostí v době, kdy vztahy mezi účastníky byly v pořádku, ale ve svém důsledku by neměli na předmětném domě jakýkoliv vlastnický vztah, nijak by nebyla řešena ani otázka kompenzace jejich přínosu a právně nebyla řešena otázka režimu užívání tohoto domu žalobkyní a žalovaným 4) (vyjma snad faktického souhlasu žalovaných, který by však mohl být kdykoliv odvolán). Tento důsledek by postihl nejenom žalobkyni jako osobu bez příbuzenského vztahu k dovolatelům, ale také žalovaného 4) jako syna dovolatelů. Jestliže se k takovému hodnocení důkazů odvolací soud nepřiklonil, nevymyká se takový úsudek ani běžným životním zkušenostem vztahů rodičů a dětí ohledně budování rodinného domu ani individuálním poměrům dané věci. Byť lze obecně nahlížet na hodnocení dokazování zpravidla několika způsoby (typicky z pohledu té které procesní strany a jejích procesních zájmů v řízení), hodnotící závěry a úvahy odvolacího soudu nelze v žádném případě považovat za zjevně nepřiměřené či extrémní.
Nelze souhlasit ani s tím, že by odvolací soud jednal v rozporu se závazným právním názorem dovolacího soudu, naopak z průběhu řízení po kasaci původního rozhodnutí odvolacího soudu, jakož i z napadeného rozhodnutí se naopak podává, že závazný právní názor dovolacího soudu byl plně respektován.
Ve vztahu k dovolateli namítané vadě spočívající v tvrzené nepřezkoumatelnosti rozsudku odvolacího soudu, Nejvyšší soud závěrem uvádí, že názor dovolatelů ohledně nepřezkoumatelnosti odůvodnění usnesení odvolacího soudu nesdílí. Nejvyšší soud v usnesení ze dne 25. 10. 2017, sp. zn. 23 Cdo 1737/2017, dostupném na www.nsoud , vysvětlil (mimo jiné s odkazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 3. 2016, sen. zn. 29 NSCR 7/2014), že z ustanovení §157 odst. 2 o. s. ř. ani z práva na spravedlivý proces nelze dovozovat povinnost soudů vypořádat se s každou jednotlivou námitkou účastníka řízení. Jak opakovaně vysvětlil Ústavní soud, není porušením práva na spravedlivý proces, jestliže obecné soudy nebudují vlastní závěry na podrobné oponentuře (a vyvracení) jednotlivě vznesených námitek, pakliže proti nim staví vlastní ucelený argumentační systém, který logicky a v právu rozumně vyloží tak, že podpora správnosti jejich závěrů je sama o sobě dostatečná (srovnej nález Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 989/08, uveřejněný pod číslem 26/2009 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 6. 2012, sp. zn. III. ÚS 3122/09, dostupné na nalus.usoud.cz). Rozhodnutí odvolacího soudu těmto požadavkům v projednávané věci vyhovuje.
Dovolatelé dále předkládají otázku hmotného práva, zdali lze považovat poskytnutí pozemku k výstavbě za právně relevantní vůli být stavebníkem v občanskoprávním slova smyslu.
Tato otázka přípustnost dovolání nezakládá, neboť již byla v judikatuře zodpovězena, a rozhodnutí odvolacího soudu se od ní neodchýlilo.
V případě, že za účinnosti obč. zák. probíhala výstavba stavby více osobami „svépomocně“ a nebyla mezi nimi uzavřena dohoda o výstavbě, resp. se její existenci nepodařilo prokázat a ani z okolností věci není zřejmé, že mělo jít o stavbu ve vlastnictví jen některých z těchto osob (jako v případě pouhé výpomoci se stavebními pracemi), nelze vyloučit závěr, že stavebníky v občanskoprávním smyslu jsou všechny osoby, které se stávají podílovými spoluvlastníky stavby (resp. pokud jde o manžele, je podíl předmětem jejich společného jmění). Tak tomu bude zejména, pokud více osob bez dohody o vlastnictví ke stavbě zřídí stavbu za účelem jejího společného užívání a podílí se na jejím vzniku vlastní prací i dodáním materiálu, nevyplývá-li z okolností věci ohledně vlastnických vztahů ke stavbě něco jiného. Samotná skutečnost, že se stavebníci dohodli pouze o „společném užívání“, aniž by cokoliv sjednali o vlastnictví ke stavbě, ještě nevylučuje vznik jejich spoluvlastnictví. Při posuzování takovýchto mezních případů je třeba vždy přihlížet ke všem okolnostem věci [srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 11. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1174/2001 (uveřejněný pod č. C 1 536 v Souboru)].
Podílení se na výstavbě může mít více podob, zejména výkonem prací, dodáním materiálu a jiným financováním stavby či vytvořením prostoru, aby se jiný rodinný příslušník mohl výstavbě věnovat (například vaření, péče o děti, další rodinné záležitosti). Posouzení, zda jde o takový případ, záleží na provedených důkazech a na jejich hodnocení soudem [srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2007, sp. zn. 22 Cdo 2258/2007 (uveřejněný pod č. C 5 213 v Souboru), ze dne 26. 9. 2007, sp. zn. 22 Cdo 2473/2006, či ze dne 29. 2. 2012, sp. zn. 22 Cdo 3710/2011 (dostupné na www.nsoud.cz) ].
Co se týče žalovanými 1) a 2) uváděného poskytnutí pozemku, dovolací soud v rozsudku ze dne 24. 5. 2017, č. j. 22 Cdo 135/2017-784, který byl vydán dříve v této věci, zdůraznil, že „z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 12. 2011, sp. zn. 22 Cdo 4053/2011 (dostupného na www.nsoud.cz ), nevyplývá závěr, že pouhé poskytnutí pozemku bez dalšího je již podílením se na výstavbě domu; tato myšlenka je uvedena toliko v narační části rozhodnutí, která má popisný charakter, nevyjadřuje tak názory či závěry dovolacího soudu a už vůbec netvoří ustálenou rozhodovací praxi dovolacího soudu“. Současně však dovolací soud výslovně uvedl, že uvedenou okolnost je nezbytné hodnotit z hlediska jejího významu v individuálních poměrech jedné každé věci.
Jestliže tedy dovolací soud opakovaně zdůrazňuje, že je při vymezení okruhu osob podílejících se na vzniku stavby nezbytné zhodnotit veškeré okolnosti případu z hlediska jejich významu v individuálních poměrech jedné každé věci, pak takovou okolností může bezesporu být i vlastnické právo k pozemku pod stavbou. Jelikož však se stavba zřízená za účinnosti zákona č. 40/1964 Sb. nestala součástí pozemku (srovnej §120 odst. 2 obč. zák.), lze uvedené upřesnit tím, že by ke skutečnosti o vlastnickém právu k pozemku měla zpravidla přistoupit ještě další okolnost.
Vymezení okruhu stavebníků závisí na úvaze soudu v nalézacím řízení vycházející z jedinečných a konkrétních skutkových okolností případu; dovolací soud by proto mohl jejich úvahu zpochybnit, jen pokud by byla zjevně nepřiměřená [srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2006, sp. zn. 22 Cdo 2428/2005, či ze dne 23. 7. 2015, sp. zn. 22 Cdo 2117/2015 (obě dostupná na www.nsoud.cz) ].
V daném případě odvolací soud zdůraznil, že v řízení nebylo prokázáno, že by se na výstavbě předmětného domu podílela žalovaná 3), když skutečnost, že byla podílovou spoluvlastnicí pozemku pod stavbou předmětného domu, není rozhodující. Odvolací soud neučinil závěr – ač dovolatelé naznačují opak – že by poskytnutí pozemku nemohlo nikdy založit vlastnické právo k předmětnému domu jako výraz „příspěvku stavebníka“, ale výslovně uvedl, že samotné poskytnutí pozemku, na kterém měla žalovaná 3) spoluvlastnický podíl, nepovažoval v dané věci za stěžejní, jestliže se žalovaná 3) jinak na výstavbě předmětného domu nepodílela. To koresponduje také klíčovému závěru odvolacího soudu, že dohoda o založení spoluvlastnického vztahu mezi žalovanými 1), 2) a 3) nebyla v řízení prokázána.
S těmito závěry se lze ztotožnit, když z okolností případu nijak nevyplynulo, že by zde byla dána jiná okolnost, zejména nebylo nijak tvrzeno ani zjištěno, že by žalovaná 3) měla předmětný dům obývat, ba naopak je zjevné, že výstavba předmětného domu byla motivována partnerským vztahem žalobkyně a žalovaného 4), kteří následně předmětný dům společně se svými dětmi po výstavbě užívali. Úvaha odvolacího soudu ani zde není zjevně nepřiměřená.
Jelikož Nejvyšší soud neshledal dovolání žalovaných 1) a 2) přípustným, podle §243c odst. 1 o. s. ř. je odmítl.
V souladu s §243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. neobsahuje rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodnění.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 7. 8. 2018
Mgr. Michal Králík, Ph.D. předseda senátu