ECLI:CZ:US:2019:3.US.3572.19.1
sp. zn. III. ÚS 3572/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jiřího Zemánka, soudce Radovana Suchánka a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti J. S., zastoupeného Mgr. Janem Sikorou, advokátem, sídlem nám. Míru 551, Třinec, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě č. j. 7 To 124/2019-630 ze dne 29. srpna 2019, za účasti Krajského soudu v Ostravě, jako účastníka řízení a J. M., jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Včas podanou ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, neboť se domnívá, že jím došlo k porušení jeho práva zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a přiložených rozhodnutí, stěžovatel vystupoval v trestním řízení jako poškozený a byl zastoupen advokátem jako zmocněncem. Usnesením Okresního soudu ve Frýdku-Místku č. j. 81 T 122/2015-614 ze dne 17. 5. 2019 bylo rozhodnuto, že odsouzená (vedlejší účastnice řízení před Ústavním soudem) je povinna zaplatit stěžovateli 234 761 Kč jako náhradu za náklady potřebné k účelnému uplatnění nároku na náhradu škody. Ke stížnosti odsouzené Krajský soud v Ostravě ústavní stížností napadeným usnesením prvostupňové rozhodnutí zrušil a nově rozhodl tak, že odsouzená je povinna zaplatit stěžovateli 95 853 Kč.
3. Krajský soud jednak učinil dílčí změny ohledně jednotlivých úkonů, za které náhradu přiznal, především však přistoupil k analogické aplikaci §12a odst. 2 advokátního tarifu, podle něhož sazba mimosmluvní odměny za jeden úkon právní služby ustanoveného zmocněnce v trestním řízení činí nejvýše 5 000 Kč. Krajský soud připustil, že dané ustanovení primárně dopadá na ustanovené zmocněnce, ovšem přiznání tarifní hodnoty dle §10 odst. 5 advokátního tarifu (ve výši 12 300 Kč) by s ohledem na konkrétní okolnosti dané věci bylo v rozporu se zákonným požadavkem účelnosti vynaložených nákladů (§154 trestního řádu), a vůči odsouzené by tak došlo k nepřiměřenému umocnění trestního postihu.
II.
4. Stěžovatel namítá, že náhrada vyčíslená dle §10 odst. 5 advokátního tarifu byla vzhledem k okolnostem věci zcela přiměřená, naopak analogické použití §12a odst. 2 bylo nepředvídatelné, nespravedlivé, extenzivní a nadto nedostatečně odůvodněné. Jak stěžovatel uvádí, trestní řízení trvalo čtyři roky (dvakrát došlo ke zrušení prvostupňového rozsudku odvolacím soudem), přičemž zmocněnec stál po celou dobu po jeho boku a v řízení mu pomáhal. Stěžovatel navíc ani nebyl osobou, která se jen připojila k trestnímu řízení, naopak je iniciovala.
5. Podle stěžovatele je nastavení odměn za právní zastoupení úkolem normotvůrce, není na soudech, aby si rigidní právní předpis, jež poskytuje právní jistotu účastníkům, modifikovaly podle svých aktuálních potřeb. Pokud by údajně zákonodárce chtěl stanovit možnost snížení odměny, zakomponoval by ji do právního předpisu. Za dané situace však stížnostní soud údajně porušil stěžovatelovo právo na ochranu legitimního očekávání jednoznačně individualizovaného majetkového nároku plynoucího z právní úpravy. Stěžovatel dle svých slov vyhledal právní pomoc zmocněnce v domnění, že bude-li úspěšný, má zákonem garantované právo na náhradu nákladů ve výši stanovené zákonem. Následným nepředvídatelným postupem soudu však byl stěžovatel, ač v řízení úspěšný, zkrácen o 138 908 Kč, čímž mu byla fakticky způsobena druhotná újma. Stěžovatel se závěrem táže, zda by údajně nepřiměřená výše nákladů nebyla nižší, kdyby byl postup obecných soudů efektivnější. Nemůže údajně jít k tíži stěžovatele, že prvostupňový soud opakovaně nedbal pokynů odvolacího soudu, což vedlo k opakovanému rušení jeho rozsudků.
III.
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je zastoupen v souladu se zákonem o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
7. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
8. Ústavní soud ve své judikatuře již opakovaně posoudil jako ústavně konformní postup soudů, které v odůvodněných případech přistoupily k aplikaci §12a odst. 2 advokátního tarifu i ve vztahu ke zvoleným zmocněncům (viz např. usnesení sp. zn. II. ÚS 4103/18 ze dne 30. 7. 2019, sp. zn. III. ÚS 1404/18 ze dne 2. 4. 2019 či sp. zn. II. ÚS 1266/18 ze dne 9. 5. 2018). Na uvedená usnesení proto z hlediska obecné přípustnosti takového postupu (z ústavněprávního hlediska) nyní pro stručnost odkazuje.
9. Posledně citované usnesení je pro nyní posuzovaný případ obzvláště relevantní, neboť Ústavní soud v něm posuzoval velmi podobný případ. Také tehdy stížnostní soud zrušil prvostupňové rozhodnutí a přistoupil k aplikaci §12a odst. 2 advokátního tarifu s ohledem na počet písemných podání (ve srovnání s úkony v podobě účasti na jednání) a relativní nenáročnost při dokazování vzniklé škody. Ústavní soud k tomu v předmětném usnesení konstatoval, že "není povolán k výkladu podústavního práva (zde dokonce i práva podzákonného), [pročež] uzavírá, že za situace, kdy obecné soudy zvolily ze dvou možných výkladů jeden, který není zjevně nelogický, nespravedlivý či jinak excesivní, nevidí žádný rozumný důvod tento jejich závěr z hlediska ochrany ústavnosti jakkoliv zpochybňovat".
10. I s přihlédnutím k právě řečenému Ústavní soud neshledává, že by v nyní posuzované věci krajský soud nedostál povinnosti svůj postup dostatečně odůvodnit (k tomu viz nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2880/16 ze dne 9. 3. 2017). Krajský soud naopak věnoval posouzení konkrétních okolností věci velkou pozornost (viz bod 14 napadeného usnesení) a předložil argumentaci, která je přesvědčivá, logická a vztažená k jedinečnostem daného případu.
11. Stěžovatel sice považuje odůvodnění krajského soudu za nedostatečné, jádrem jeho námitek je však spíše nesouhlas s posouzením věci. Avšak za situace, kdy obecné soudy své závěry stran aplikace podústavních předpisů řádně a přesvědčivě odůvodní, je tím prostor pro ingerenci Ústavního soudu omezen, což platí tím spíše v otázce nákladů řízení. Jsou to totiž právě obecné soudy, které jsou nejlépe předurčeny k posouzení jejich účelnosti a ke stanovení jejich výše.
12. Jde-li o stěžovatelovo legitimní očekávání, není pravda, že by jeho nárok byl již individualizovaně určen, k tomu došlo až pravomocným rozhodnutím stížnostního soudu. Stěžovatel má jakožto poškozený dle zákona právo na náhradu účelně vynaložených nákladů, o konkrétní výši však rozhoduje soud, který je vázán zákonem, a pokud by částka vypočítaná na základě §12 odst. 5 advokátního tarifu zákonným požadavkům neodpovídala, je ústavně konformním postupem "moderace" prostřednictvím aplikace §12a odst. 2 advokátního tarifu.
13. Poukazuje-li stěžovatel na pochybení prvostupňového soudu, tak je sice možné, že by náklady řízení byly pro odsouzenou menší, pokud by věc byla rozhodnuta hned napoprvé, ovšem stále platí, že stěžovatel obdržel náhradu za úkony, k nimž docházelo v průběhu celého řízení, tedy i poté, co věc byla soudu prvního stupně vrácena odvolacím soudem.
14. Z uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. prosince 2019
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu