ECLI:CZ:US:2019:3.US.3585.16.1
sp. zn. III. ÚS 3585/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti obchodní společnosti ECONTAX, s. r. o., sídlem U Pentlovky 466/7, Praha 8 - Trója, zastoupené Helenou Dvornou, advokátkou, sídlem Hurbanova 1305/11, Praha 4 - Krč, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. července 2016 č. j. 29 Cdo 2356/2016-123, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, a Vladimíra Mináře, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") stěžovatelka navrhuje zrušení výše označeného rozhodnutí Nejvyššího soudu, kterým měl být porušen čl. 1 odst. 1 a čl. 90 Ústavy, čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Obvodní soud pro Prahu 5 (dále jen "obvodní soud") rozsudkem ze dne 20. 5. 2015 č. j. 42 C 70/2013-87 zamítl žalobu, kterou se stěžovatelka po vedlejším účastníkovi domáhala zaplacení částky 61 067,73 Kč s příslušenstvím, z titulu náhrady škody, již jí (resp. její právní předchůdkyni) měl vedlejší účastník způsobit tím, že v rozporu s §98 odst. 2 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), nepodal jako jednatel dlužníka včasný insolvenční návrh.
3. K odvolání stěžovatelky Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") rozsudkem ze dne 1. 12. 2015 č. j. 12 Co 254/2015-104 rozsudek obvodního soudu potvrdil.
4. Obvodní soud i městský soud shodně shledaly důvodnou vedlejším účastníkem vznesenou námitku promlčení, a to i přes to, že každý ze soudů odvíjel počátek běhu promlčecí lhůty od jiné právní skutečnosti.
5. Následné stěžovatelčino dovolání odmítl Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným usnesením jako nepřípustné, když dospěl k závěru, že městský soud řešil klíčovou právní otázku (promlčení) v souladu se závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2016 sp. zn. 29 Cdo 1212/2016, pročež je správný závěr městského soudu, že promlčecí lhůta v dané věci počala běžet dnem, kdy byl insolvenční návrh dlužníka (vedlejším účastníkem) podán.
II.
Argumentace stěžovatelky
6. Stěžovatelka, poté co rekapituluje předchozí průběh řízení, v ústavní stížnosti namítá, že napadené usnesení Nejvyššího soudu je věcně nesprávné. Za nesprávný přitom stěžovatelka považuje primárně závěr, že nejzazším možným dnem vzniku škody, kdy začíná běžet objektivní promlčecí lhůta, je den, kdy byl podán insolvenční návrh. Stěžovatelka totiž zdůrazňuje, že v takovém okamžiku nejsou splněny tři ze čtyř nutných podmínek pro možnost domáhat se náhrady škody, když dosud není zjištěn ani úpadek dlužníka, ani není přihlášena daná pohledávka, a již vůbec není zřejmé, v jaké výši bude tato pohledávka uspokojena. Jelikož jsou tyto podmínky odpovědnosti za škodu naplňovány v průběhu insolvenčního řízení postupně, je zřejmé, že v souladu se závěry Nejvyššího soudu by ve většině případů došlo k promlčení nároku dříve, než by insolvenční věřitel vůbec získal aktivní věcnou legitimaci k podání žaloby na náhradu škody.
7. Nejvyššímu soudu navíc stěžovatelka vytýká, že v napadeném ani v odkazovaném rozhodnutí nezohledňuje §100 insolvenčního zákona, jenž v sobě obsahuje implicitní určení počátku běhu (objektivní) promlčecí lhůty. Stěžovatelka totiž dovozuje, že promlčecí lhůta počne běžet buď dnem určeným v rozhodnutí o nařízení předběžného opatření (vydaného na základě návrhu podle §100 insolvenčního zákona), anebo až okamžikem skončení insolvenčního řízení.
8. V závěru ústavní stížnosti stěžovatelka namítá, že se Nejvyšší soud v napadeném usnesení nevypořádal s §173 odst. 1 větou první insolvenčního zákona a nevysvětlil, proč v případě práva na náhradu škody, které je právem spojeným s přihlášenou a zjištěnou insolvenční pohledávkou, nenastává žádné stavění běhu promlčecí lhůty, jak je tomu v případě přihlášené pohledávky v insolvenčním řízení.
9. Nadto stěžovatelka namítá, že Nejvyšším soudem odkazovaný rozsudek sp. zn. 29 Cdo 1212/2016 byl vydán až poté, co podala svoje dovolání, což znamená, že stěžovatelka v době podání dovolání předložila dovolacím soudem dosud neřešenou právní otázku, pročež Nejvyšší soud měl její dovolání zamítnout, nikoliv odmítnout.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
10. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána oprávněnou stěžovatelkou, jež byla účastnicí řízení, ve kterém bylo vydáno napadené rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, a včas podaná ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka před jejím podáním vyčerpala veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
11. Ústavnímu soudu byla Ústavou svěřena působnost orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). V řízení o ústavních stížnostech fyzických a právnických osob proti rozhodnutím obecných soudů není proto možno chápat Ústavní soud jako nejvyšší instanci obecného soudnictví; Ústavní soud je nadán kasační pravomocí toliko v případě, že v soudním řízení předcházejícím podání ústavní stížnosti došlo k porušení některého základního práva či svobody stěžovatele [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Úkolem Ústavního soudu není zjišťovat věcnou správnost rozhodovací činnosti obecných soudů, nýbrž pouze kontrolovat (a kasačním rozhodnutím případně vynucovat) ústavně konformní průběh a výsledek předcházejícího soudního řízení. Nepřipadá-li tedy v dané věci do úvahy již prima facie porušení základních práv nebo svobod, Ústavní soud ústavní stížnost odmítne pro zjevnou neopodstatněnost.
12. Za zjevně neopodstatněnou lze přitom považovat mimo jiné ústavní stížnost, ve které stěžovatelka předkládá Ústavnímu soudu k posouzení totožné nebo obdobné argumenty, jaké přednesla v souvislosti s uplatněným nárokem na náhradu škody způsobené porušením povinnosti stanovené v §98 odst. 2 insolvenčního zákona v jiné své ústavní stížnosti, již Ústavní soud odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
13. Proti v napadeném usnesení odkazovanému rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 1212/2016 podala stěžovatelka ústavní stížnost, kterou Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 16. 12. 2016 sp. zn. II. ÚS 3230/16, ve kterém v prvé řadě zdůraznil, že stěžovatelka v ústavní stížnosti toliko polemizuje s právními závěry Nejvyššího soudu, aniž by svůj protichůdný názor vybavila relevantní ústavněprávní argumentací (čímž staví Ústavní soud do pozice další instance v systému obecného soudnictví, která mu však nepřísluší - viz výše), neboť skutečnost, že obecné soudy přijaly právní názor, s nímž se stěžovatelka neztotožňuje, nezakládá sama o sobě odůvodněnost ústavní stížnosti.
14. Nadto Ústavní soud v citovaném usnesení zdůraznil, že stěžovatelkou rozporovaný výklad §106 odst. 2 občanského zákoníku, platného do 31. 12. 2013, podle kterého v tomto ustanovení uvedená lhůta (doba) nemohla začít běžet později než v den podání návrhu na prohlášení konkursu na majetek dlužníka, jelikož pozdější pokles hodnoty pohledávky co do její dobytnosti vůči dlužníku se již neodvíjí (nemůže odvíjet) od skutečnosti, že nebyl podán návrh na prohlášení konkursu na majetek dlužníka, je Nejvyšším soudem zastáván dlouhodobě a konstantně: "Pokud stěžovatelka odvíjí počátek běhu promlčecí doby od jiných skutečností (např. až v souvislosti s okamžikem skutečného vzniku škody), jedná se opět o její (z pohledu existujících judikaturních závěrů) polemiku s právním posouzením věci, která je navíc nesprávná (k otázce okamžiku vzniku škody srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. dubna 2012 sp. zn. 29 Cdo 4968/2009)." Ústavní soud navíc zdůraznil, že se Nejvyšší soud v napadeném rozsudku rovněž vyjádřil k otázce použitelnosti §100 insolvenčního zákona na danou věc, a proto ani v tomto směru neshledal žádné pochybení Nejvyššího soudu. Jako nepřípadnou konečně Ústavní soud v odkazovaném usnesení vyhodnotil stěžovatelčinu námitku týkající se možnosti použití §173 odst. 1 insolvenčního zákona, resp. patrně §173 odst. 4 věty první insolvenčního zákona, a to proto, že toto ustanovení na daný právní vztah vůbec nedopadá (když se předmětný nárok z titulu odpovědnosti za pozdní podání insolvenčního návrhu v rámci insolvenčního řízení vedeného na majetek úpadce nevypořádává).
15. Jelikož je zjevné, že v posuzované věci uplatnila stěžovatelka totožné námitky jako ve své předchozí ústavní stížnosti, postačí na tomto místě odkázat na usnesení sp. zn. II. ÚS 3230/16.
16. Pouze pro úplnost Ústavní soud dodává, že otázka (resp. řešení otázky), zda bylo stěžovatelčino dovolání odmítnuto, nebo zamítnuto, nemá žádný dopad do stěžovatelčiných základních práv, proto ani tuto stěžovatelčinu námitku nelze v řízení o ústavní stížnosti považovat za důvodnou.
17. Ústavní soud z uvedených důvodů dospěl k závěru, že napadeným rozhodnutím Nejvyššího soudu nebyla porušena stěžovatelkou dovolávaná základní práva; Ústavní soud tak podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. dubna 2019
Josef Fiala v.r.
předseda senátu