ECLI:CZ:US:2019:3.US.3596.18.1
sp. zn. III. ÚS 3596/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti ASTON - služby v ekologii, s. r. o., sídlem Novomlýnská 1373/5, Praha 1 - Nové Město, zastoupené Mgr. Michalem Šimků, advokátem, sídlem Šítková 233/1, Praha 1 - Nové Město, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 21. srpna 2018 č. j. 9 Afs 160/2017-67, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. dubna 2017 č. j. 7 Af 19/2012-86, rozhodnutím Finančního ředitelství pro hlavní město Prahu ze dne 9. října 2012 č. j. 13294/12-1300-107071, ze dne 12. prosince 2012 č. j. 18508/12-1200-107333 a ze dne 14. prosince 2012 č. j. 18907/12-1200-107333 a proti platebním výměrům Finančního úřadu pro Prahu 1 ze dne 14. listopadu 2011 č. j. 509992/11/001514107795, č. j. 510068/11/001514107795, č. j. 510087/11/001514107795 a č. j. 510120/11/001514107795 a ze dne 15. listopadu 2011 č. j. 508949/11/001514107795, č. j. 510116/11/001514107795, č. j. 510173/11/001514107795, č. j. 510201/11/001514107795, č. j. 510215/11/001514107795, č. j. 510225/11/001514107795, č. j. 510242/11/001514107795, č. j. 510251/11/001514107795, č. j. 510261/11/001514107795, č. j. 510277/11/001514107795, č. j. 510648/11/001514107795, č. j. 510755/11/001514107795, č. j. 510796/11/001514107795, č. j. 510808/11/001514107795, č. j. 510968/11/001514107795, č. j. 508816/11/001514107795 a č. j. 508740/11/001514107795, za účasti 1) Nejvyššího správního soudu, 2) Městského soudu v Praze, 3) Odvolacího finančního ředitelství, a 4) Finančního úřadu pro Prahu 1, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, a to pro porušení čl. 2 odst. 2, čl. 4 odst. 1, čl. 11 odst. 5 a čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
2. Z ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí se podává, že stěžovatelce byla v záhlaví uvedenými rozhodnutími Finančního úřadu pro Prahu 1 (dále jen "správce daně") doměřena daň z přidané hodnoty za období červen 2006 - prosinec 2007 a daň z příjmů právnických osob za roky 2006 a 2007. Rozhodnutí týkající se daně z přidané hodnoty byla v záhlaví uvedenými rozhodnutími Finančního ředitelství pro hlavní město Prahu potvrzena a odvolání stěžovatelky zamítnuta. Rozhodnutí týkající se daně z příjmů právnických osob Finanční ředitelství pro hlavní město Prahu (nabytím účinnosti zákona č. 456/2011 Sb., o Finanční správě České republiky, zaniklo Finanční ředitelství pro hlavní město Prahu a na jeho místo v postavení žalovaného nastoupilo Odvolací finanční ředitelství, dále jen "odvolací orgán") v záhlaví uvedenými rozhodnutími částečně změnilo ve výši vyměřené daně a penále. Oba správní orgány dospěly k závěru, že stěžovatelka obdržela od obchodních společností EFFECT 99, s. r. o. (dále jen "EFFECT 99") a ORRESANT, s. r. o. (dále jen "ORRESANT") bezdůvodně předražená plnění, a tedy neoprávněně zvýšila svůj nárok na odpočet daně z přidané hodnoty na vstupu a zároveň snížila základ daně z příjmů.
3. Žalobu stěžovatelky proti výše uvedeným rozhodnutím odvolacího orgánu Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") rozsudkem ze dne 19. 4. 2017 č. j. 7 Af 19/2012-86 podle §78 odst. 7 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "s. ř. s."), zamítl jako nedůvodnou (výrok I.) a dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II.).
4. Městský soud ve svém rozsudku uvedl, že napadená rozhodnutí splňují kritéria přezkoumatelnosti. Odvolací orgán postupoval tak, že zjistil náklady zprostředkovatelských společností a cenu, která byla za dané plnění účtována stěžovatelce. Z toho dospěl k násobku zvýšení ceny, z čehož vyvodil závěr o adekvátnosti stěžovatelce účtovaných cen. Tento postup shledal městský soud přezkoumatelným. Stěžovatelka nemohla nabýt legitimní očekávání, když jiný správce daně u jiné společnosti akceptoval plnění, která u stěžovatelky byla posouzena jako účelová. Městský soud konstatoval, že odvolací orgán v napadených rozhodnutích dostatečně popsal, z jakého důvodu neprovedl všechny jí navržené důkazy. Podle městského soudu je zřejmé, že i stěžovatelka v podaných odvoláních namítala, že cena, kterou hradila zprostředkovatelům, byla adekvátní. Nemohlo tak pro ni být překvapivé, že odvolací orgán sice nakonec považoval za prokázané uskutečnění i některých plnění, které se podle zprávy o daňové kontrole neuskutečnila, ale následně zkoumal adekvátnost jejich ceny. Městský soud uvedl, že stěžovatelka v žalobě nezpochybnila výši plateb plynoucích od ní zprostředkovatelům ani plateb, které zprostředkovatelé uhradili svým subdodavatelům. Je tedy nesporné, že zaplatila společnostem ORRESANT a EFFECT 99 nejméně desetinásobnou cenu oproti nákladům, které na poskytnuté služby vynaložily tyto společnosti. Stěžovatelka nijak neprokázala, že by přidaná hodnota zprostředkovatelských společností odůvodňovala několikanásobné navýšení cen poskytovaných služeb, které byly standardní a logisticky nenáročné. Tyto služby byly provedeny pouze jediným zaměstnancem společnosti ORRESANT, Milanem Haškovcem. Po jeho přechodu ke společnosti EFFECT 99 pak stěžovatelka začala spolupracovat právě s touto společností, opět výhradně prostřednictvím pana Haškovce. Odvolací orgán neměl povinnost zcela přesně určit, od jaké částky již byla poskytnutá plnění předražená. Cílem těchto transakcí nebyl zisk, který je běžným účelem podnikání, ale zisk plynoucí z neoprávněného daňového zvýhodnění subjektů v řetězci. Podle městského soudu jsou závěry odvolacího orgánu podpořeny i zjištěním o personálních vazbách mezi těmito obchodními společnostmi a stěžovatelkou.
5. Proti rozsudku městského soudu podala stěžovatelka kasační stížnost, kterou Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 21. 8. 2018 č. j. 9 Afs 160/2017-67 zamítl (výrok I.), neboť kasačním námitkám stěžovatelky nepřisvědčil; dále Nejvyšší správní soud rozhodl o nákladech řízení (výroky II. a III.).
II.
Argumentace stěžovatelky
6. V ústavní stížnosti stěžovatelka namítá, že postupem odvolacího orgánu, potvrzeného správními soudy, došlo k porušení jejích základních práv zaručených v čl. 2 odst. 2, čl. 4 odst. 1 a čl. 11 odst. 5 Listiny, neboť správce daně vedl daňovou kontrolu nezákonně, v řízení před správními orgány i soudy byly neodůvodněně odmítnuty důkazy navrhované stěžovatelkou a nezákonně na ni bylo přeneseno důkazní břemeno. Správce daně své závěry zcela nedostatečně podložil a odůvodnil. V důsledku uvedeného postupu pak byla stěžovatelce uložena povinnost uhradit doměřenou daň s příslušenstvím, aniž by byl dodržen zákonný postup a šetřena její základní práva.
7. Práva stěžovatelky porušil i Nejvyšší správní soud, který rozhodoval zcela formalisticky a bez zákonného důvodu se odmítl zabývat jejími námitkami obsaženými v kasační stížnosti, čímž porušil její právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny a právo na spravedlivý proces zakotvené v čl. 6 odst. 1 Úmluvy.
8. Stěžovatelka nesouhlasí s tvrzením Nejvyššího správního soudu, že nevznesla ve správní žalobě námitky: a) že v dalších letech stěžovatelce rostl obrat i zisk, b) o nutnosti uznání jako daňově uznatelných alespoň běžných cen, c) nedostatečného vyřešení otázky, zda se měla stěžovatelka dopustit účasti na daňovém podvodu anebo zneužití práva, d) tvrzení neexistence právní opory v rozhodném období pro doměření daně z přidané hodnoty z důvodu předražené dodávky. Tyto zásadní námitky stěžovatelky Nejvyšší správní soud tak nesprávně považoval za nepřípustné a proto se jimi odmítl zabývat. Stěžovatelka uvádí, že námitky uvedené pod písmeny b), c) a d) nejsou ani námitkami, které by výslovně musely být v žalobě uvedeny.
9. Stěžovatelka dovozuje, že Nejvyšší správní soud nesprávně odmítl většinu jejích námitek obsažených v kasační stížnosti s odůvodněním, že nebyly obsahem správní žaloby, ačkoli se jimi zabývat měl. Nejvyšší správní soud svým postupem tak nepřiměřeně rozšířil výklad §104 odst. 4 s. ř. s. Takový postup zakládá porušení ústavních práv stěžovatelky.
10. Správní orgány a soudy tak stěžovatelku postavily do bezvýchodné situace, když Nejvyšší správní soud jí ve svém rozsudku vytýká, že dostatečně neprokázala, v čem byly přijaté služby tak dobré, v čem přesně spočívaly její dobré zkušenosti apod., aniž by se vypořádal s tím, že důkazy navrhované stěžovatelkou právě k prokázání těchto tvrzení (zejména výslechy navržených svědků) nebyly správním orgánem provedeny.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
11. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena podle §29 až §31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
12. Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nepřísluší mu vykonávat dozor nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
13. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí, a jelikož mohl přezkoumávat pouze jejich ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
14. Ústavní soud ve své judikatuře mnohokrát konstatoval, že postup ve správním a v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad a použití jiných než ústavních předpisů při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí správních orgánů a posléze pak soudů ve správním soudnictví; z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a rozumnou základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v extrémním nesouladu, a zda podaný výklad práva je ústavně souladný a není naopak zatížen libovůlí.
15. V nyní posuzované věci se Nejvyšší správní soud nejprve zabýval přípustností stěžovatelkou v kasační stížnosti uplatněných námitek a dospěl k závěru, že její námitky, konkrétně: že v dalších letech stěžovatelce rostl obrat i zisk, o nutnosti uznání jako daňově uznatelných alespoň běžných cen, zda se měla dopustit účasti na daňovém podvodu nebo zneužití práva a neexistence právní opory v rozhodném období pro doměření daně z přidané hodnoty z důvodu předražené dodávky, jsou nepřípustné, neboť stěžovatelka tyto námitky uplatnila až v kasační stížnosti, aniž by je předtím vznesla ve správní žalobě. Podle §104 odst. 4 s. ř. s. nejsou přípustné ty námitky, které stěžovatel neuplatnil v řízení před soudem, jehož rozhodnutí má být přezkoumáváno, ač tak učinit mohl. Ústavní soud proto shledal uvedený postup Nejvyššího správního soudu ústavně souladným. Navíc stěžovatelka v ústavní stížnosti ani netvrdila, že tyto námitky ve své žalobě uplatnila, avšak městský soud se jimi nezabýval.
16. Namítá-li stěžovatelka, že v řízení před správním orgánem nebyly provedeny důkazy, které navrhovala, Ústavní soud poukazuje na přiléhavé odůvodnění rozsudku městského soudu (str. 10), ve kterém se městský soud s uvedenou námitkou dostatečně vypořádal. Městský soud uvedl, že stěžovatelka v žalobě opakovaně v obecné rovině poukazovala na to, že odvolací orgán neprovedl všechny jí navržené důkazy. V napadeném rozhodnutí odvolacího orgánu je však řádně zdůvodněno, že některé důkazy nebyly provedeny proto, že jimi stěžovatelka chtěla prokázat uskutečnění zkoumaných plnění, o němž však odvolací orgán nepochyboval. Jelikož stěžovatelka neuvedla, že se cítí být dotčena neprovedením některého konkrétního důkazu, považoval městský soud postup odvolacího orgánu při dokazování za bezvadný.
17. Stěžovatelka nově až v kasační stížnosti Nejvyššímu správnímu soudu předložila přehled svých nových zákazníků, investic a obratu. Nejvyšší správní soud k nim však nemohl přihlédnout, neboť podle §109 odst. 5 s. ř. s. nepřihlédne ke skutkovým novotám, které byly uplatněny poté, co bylo vydáno napadené rozhodnutí. Tato situace nastala právě v nyní posuzované věci.
18. Ústavní soud považuje závěr Nejvyššího správního soudu, že v posuzovaném případě stěžovatelka měla možnost vyjádřit se a prokázat ekonomický význam poskytnutých plnění, avšak toto důkazní břemeno neunesla, za ústavně souladný. Stěžovatelka teprve v kasační stížnosti uváděla, že provedené práce byly kvalitní a na vysoké úrovni. Ústavní soud je tak nucen přisvědčit závěru Nejvyššího správního soudu, že stěžovatelka nedokázala rozumně vysvětlit, z jakého důvodu jsou uskutečněná plnění mnohonásobně dražší než to, co hradili její dodavatelé subdodavatelům.
19. Závěry Nejvyššího správního soudu nejsou v rozporu se stěžovatelkou odkazovaným nálezem Ústavního soudu ze dne 31. 3. 2009 sp. zn. I. ÚS 1417/07 (N 76/52 SbNU 725), který se týká povinnosti soudu přihlížet z úřední povinnosti k takovým skutečnostem významným z hlediska hmotného práva, jakými jsou absolutní neplatnost smlouvy nebo prekluze. Závěry správních soudů nejsou v rozporu ani s rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 8. 2010 č. j. 2 As 28/2019-103, který se týká lhůty pro podávání důkazů.
20. Ústavní soud konstatuje, že postup správních soudů byl řádně odůvodněn a jejich rozhodnutí odpovídají zjištěnému skutkovému ději. Argumentaci soudů rozvedenou v jejich napadených rozhodnutích považuje Ústavní soud za ústavně souladnou a srozumitelnou. Soudy rozhodovaly v souladu s Listinou i Úmluvou, jejich rozhodnutí nelze označit jako svévolná, neboť jsou výrazem nezávislého soudního rozhodování, jež nevybočilo z mezí ústavnosti. Ústavní soud neshledal, že by napadenými rozhodnutími došlo k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatelky.
21. Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. srpna 2019
Josef Fiala v.r.
předseda senátu