ECLI:CZ:US:2019:3.US.3682.19.1
sp. zn. III. ÚS 3682/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatelek 1) nezletilé A. Ž. a 2) Mgr. P. Ž., obou zastoupených Mgr. Jiřím Hladíkem, advokátem, sídlem náměstí 28. října 1898/9, Brno, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 10. září 2019 č. j. 17 Co 193/2019-27 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 7. května 2019 č. j. 20 C 247/2018-18, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 1, jako účastníků řízení, a zahraniční právnické osoby Tunis air, sídlem Boulevard du 7 Novembre, Charguia II, 2035 Tunis - Carthage, Tunisko, jednající v České republice odštěpným závodem TUNISAIR PRAGUE, organizační složkou, sídlem Žitná 49/1575, Praha 1 - Nové Město, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelky domáhaly zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, a to pro porušení čl. 1, čl. 10 odst. 2, čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i čl. 6 odst. 1, čl. 8 a čl. 14 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a dále čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě.
2. Z ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí se podává, že návrhem na vydání platebního rozkazu se stěžovatelka 1) jako žalobkyně zastoupená stěžovatelkou 2), svojí matkou, po vedlejší účastnici jako žalované domáhala zaplacení částky 400 EUR s příslušenstvím z titulu náhrady za zpoždění letu.
3. Usnesením Obvodního soudu pro Prahu 1 (dále jen "obvodní soud") ze dne 5. 2. 2019 č. j. 20 C 247/2018-15 byla stěžovatelka 1) - její právní zástupce - vyzvána, aby do 15 dnů předložila souhlas opatrovnického soudu k podání výše uvedené žaloby za stěžovatelku 1), případně aby v téže lhůtě sdělila, v jaké lhůtě bude souhlas dán.
4. Usnesením obvodního soudu ze dne 7. 5. 2019 č. j. 20 C 247/2018-18 bylo řízení sp. zn. 20 C 247/2018 podle §104 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř.") zastaveno, neboť stěžovatelka 1) nepředložila souhlas opatrovnického soudu k podání výše uvedené žaloby. Stěžovatelka 1) není způsobilá k právnímu jednání spočívajícímu v podání žaloby (výrok I.). Ve výroku II. soud rozhodl o vrácení soudního poplatku ve výši 1 000 Kč stěžovatelce 1) a ve výroku III. vyzval stěžovatelku 1) ke sdělení čísla účtu pro vrácení soudního poplatku.
5. Proti tomuto usnesení obvodního soudu podala stěžovatelka 1) zastoupená stěžovatelkou 2) odvolání. Usnesením Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") ze dne 10. 9. 2019 č. j. 17 Co 193/2019-27 bylo usnesení obvodního soudu v jeho výroku I. potvrzeno (výrok I.) a bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II.). Městský soud v odůvodnění svého rozhodnutí dovodil, že podání žaloby za nezletilého nelze považovat za běžnou záležitost a tedy k jejímu podání je nutné schválení opatrovnickým soudem. V daném případě však nejde ani o záležitost zanedbatelné majetkové hodnoty. Samotným předmětem řízení je jistina ve výši 400 EUR, což dle kurzu ČNB ke dni 10. 9. 2019 činí 10 342 Kč, v žalobě je rovněž požadován úrok z prodlení ve výši 8,5 % ročně od 10. 9. 2018 do zaplacení. Vzhledem k výši žalované částky je v dané věci přípustné odvolání, v případě neúspěchu může stěžovatelku 1) postihnout povinnost uhradit vedlejší účastnici náklady řízení před soudy obou stupňů. Z toho je zřejmé, že jde o částky v řádu tisíců, až desetitisíců korun, které může stěžovatelka 1) nabýt, ale také pozbýt, a proto městský soud shledal, že takové částky kritérium zanedbatelné majetkové hodnoty v žádném případě nesplňují. Městský soud uzavřel, že obvodní soud postupoval správně, když stěžovatelku 1), resp. jejího právního zástupce, vyzval k předložení souhlasu opatrovnického soudu s podanou žalobou a jelikož stěžovatelka 1) ve stanovené lhůtě, ani později, na tuto výzvu nereagovala a souhlas nepředložila, řízení zastavil.
II.
Argumentace stěžovatelky 1)
6. V ústavní stížnosti stěžovatelka namítá, že v předmětné věci bylo řízení vedeno o částku 400 EUR, která je na samé hranici tzv. bagatelního sporu a lze ji tak označit za zanedbatelnou majetkovou hodnotu. I pokud by byly vzaty v úvahu případné náklady řízení, ty by s ohledem na zanedbatelný charakter sporu s největší pravděpodobností nedosáhly takové výše, že by je nebylo možné považovat za zanedbatelné. Stěžovatelka 1) poukazuje na úspěch ve věci jejích spolucestujících a především na to, že její zákonná zástupkyně podle §894 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský zákoník"), uzavřela smlouvu o zastoupení stěžovatelky 1) s jejím právním zástupcem. Stěžovatelka 1) tak byla v průběhu celého řízení odborně zastoupena advokátem, a tedy měla jistotu, že bude v jejím řízení postupováno profesionálně. Kdyby přitom došlo ze strany jejího právního zástupce k pochybení, kterým by jí byla způsobena škoda, mohla by tuto škodu po svém právním zástupci vymáhat.
7. Stěžovatelka 1) připouští, že zákon může stanovit podmínky a podrobnosti přístupu k soudu, jak je tomu i v případě právního jednání nezletilých, ovšem tyto podmínky nesmí znemožnit domáhání se práva u soudu, či je iracionálně omezit a klást zbytečné překážky. Stěžovatelka 1) se domnívá, že právě k tomu došlo v jejím případě, když obvodní soud a především městský soud považovaly za nutné, aby byl doložen souhlas opatrovnického soudu, i když byly splněny podmínky pro to, aby souhlasu nebylo zapotřebí. Její zákonnou zástupkyní byly navíc učiněny všechny kroky, aby byla co nejvíce chráněna před případnými negativními dopady řízení, tedy především nepříznivého rozhodnutí.
8. Stěžovatelka 1) dále poukazuje na to, že i její spolucestující se domáhali stejné kompenzace. Jedna z jejích spolucestujících byla nezletilá. V jejím případě však obvodní soud nakonec pro pokračování v řízení souhlas opatrovnického soudu nevyžadoval. Z tohoto důvodu i stěžovatelka 1) mohla očekávat, že v jejím případě nebude souhlas vyžadován. Stěžovatelka 1) tak má za to, že v její věci došlo i k porušení zásady legitimního očekávání. Stěžovatelce 1) tak bylo znemožněno domáhat se toho, čeho se domáhali její spolucestující úspěšně, a žádné překážky jim kladeny nebyly.
9. Stěžovatelka 1) má za to, že v jejím případě došlo k diskriminaci, a to na základě věku, čímž bylo porušeno její právo na rovnost před zákonem. Jako nezletilé jí byly kladeny překážky k tomu, aby se mohla účinně domoci svých práv, přičemž podle jejího názoru toto omezení nemělo oporu v zákoně.
10. Znemožněním domáhat se svých práv bylo porušeno i právo stěžovatelky 1) vlastnit majetek podle čl. 11 odst. 1 Listiny a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě. K tomuto právu náleží nejen právo, aby nedocházelo k neoprávněným zásahům do výkonu vlastnického práva nad majetkem, který již osobě patří, ale i možnost domáhat se, aby osobě bylo zaplaceno to, co jí jiná osoba dluží. Toho také chtěla stěžovatelka 1) svojí žalobou dosáhnout. Požadováním souhlasu opatrovnického soudu a zastavením řízení, pro které dle stěžovatelky 1) nebyla dána opora v zákoně, však došlo k neúměrnému a podle stěžovatelky 1) i nezákonnému ztížení možnosti domáhat se svých práv.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
11. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení nejprve ve vztahu ke stěžovatelce 2) a dospěl k závěru, že stěžovatelka 2), matka nezletilé stěžovatelky 1), nebyla účastnicí předmětného řízení. V řízení o ústavní stížnosti se neuplatní tzv. actio popularis, stěžovatelka tedy může namítat výhradně újmu na svých základních právech. Ve vztahu k této stěžovatelce proto jde o návrh podaný někým zjevně neoprávněným.
12. Ústavní soud dále posoudil splnění procesních předpokladů řízení ve vztahu ke stěžovatelce 1) a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka 1) je právně zastoupena v souladu s §29 až §31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť tato stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
13. Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nepřísluší mu oprávnění vykonávat dozor nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
14. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí, a jelikož mohl přezkoumávat pouze jejich ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
15. Z ustálené judikatury Ústavního soudu plyne, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho použití, jsou při řešení konkrétního případu v zásadě záležitostí obecných soudů a Ústavní soud, jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), není možno považovat za "superrevizní" instanci v systému obecného soudnictví, jejímž úkolem je přezkum celkové zákonnosti či věcné správnosti vydaných rozhodnutí. Zásah Ústavního soudu do této činnosti, konkrétně jde-li o výklad a použití běžného zákona, připadá v úvahu, jestliže obecné soudy v daném hodnotícím procesu vycházely ze zásadně nesprávného posouzení dopadu ústavně zaručených práv, jichž se stěžovatel dovolává, na posuzovaný případ, eventuálně kdyby v něm byl obsažen prvek libovůle či dokonce svévole, např. v podobě nerespektování jednoznačné kogentní normy či přepjatého formalismu [srov. nález Ústavního soudu ze dne 8. 7. 1999 sp. zn. III. ÚS 224/98 (N 98/15 SbNU 17)].
16. V ústavní stížnosti stěžovatelka 1) nesouhlasí s procesním postupem, resp. s právními závěry soudů, které pro podání žaloby za nezletilou o zaplacení 400 EUR požadovaly souhlas opatrovnického soudu. Stěžovatelka 1) se naopak domnívá, že souhlasu nebylo třeba, neboť jde o záležitost týkající se zanedbatelné majetkové hodnoty.
17. Stěžovatelka 1) se domáhá přehodnocení právních závěrů soudů Ústavním soudem způsobem, který by měl přisvědčit opodstatněnosti jejího právního názoru. Přijatým závěrům ve věci jednajících soudů však nelze z ústavního hlediska nic vytknout. Soudy postupovaly zcela v intencích právních předpisů upravujících danou problematiku a své závěry patřičně odůvodnily. Městský soud v odůvodnění svého rozhodnutí podrobně rozvedl, z jakých důvodů nelze podání žaloby za nezletilou stěžovatelku 1) považovat za běžnou záležitost a k jejímu podání je tedy nutné schválení opatrovnickým soudem, přičemž nejde ani o záležitost zanedbatelné majetkové hodnoty. Pokud obvodní soud stěžovatelku 1), resp. jejího právního zástupce, vyzval k předložení souhlasu opatrovnického soudu s podanou žalobou a stěžovatelka 1) ve stanovené lhůtě, ani později, na tuto výzvu nereagovala a souhlas nepředložila, postupoval obvodní soud ústavně souladně, když řízení zastavil. Městský soud se s uvedeným závěrem obvodního soudu ztotožnil. Závěrům obecných soudů nelze z hlediska ústavnosti nic vytknout.
18. Ústavní soud konstatuje, že v předmětné věci jde o výklad a použití běžného zákona, které ústavněprávní roviny nedosahují. Stěžovatelka ve svých námitkách spíše vyjadřuje nesouhlas se platnou právní úpravou §898 odst. 1 občanského zákoníku a s jejím výkladem. Touto právní úpravou, z níž vyplývá nutnost ochrany práv nezletilé, přičemž podání jakékoliv žaloby není běžnou záležitostí, která může mít závažný dosah do sféry nezletilé a může také představovat majetkové riziko, je civilní soud vázán (srov. obdobně usnesení ze dne 27. 10. 2015 sp. zn. I. ÚS 1970/15 a ze dne 11. 12. 2018 sp. zn. I. ÚS 2855/18, všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz).
19. Co se týče tvrzeného nesouladu s jinými rozhodnutími obecných soudů řešícími totožnou otázku, není Ústavní soud oprávněn jej zkoumat či perfekcionisticky "napravovat". Jakkoli nejednotnost soudního rozhodování - jestliže k ní došlo - je věcí nežádoucí, není ani v pravomoci Ústavního soudu ani jeho úkolem, aby zrušením jednoho rozhodnutí, jehož výklad v úvahu přicházejících ustanovení běžného zákona sám o sobě nenese znaky neústavnosti, vnucoval obecným soudům jiný výklad běžného zákona, podávající se případně z rozhodnutí jiného, které by zůstalo zrušovacím rozhodnutím nedotčeno, a aby si tak přisuzoval postavení arbitra uvnitř obecného soudnictví (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 19. 9. 2017 sp. zn. I. ÚS 1005/17).
20. Ústavní soud uzavírá, že postup obecných soudů byl řádně odůvodněn. Argumentaci soudů rozvedenou v jejich napadených rozhodnutích považuje Ústavní soud za ústavně souladnou a srozumitelnou a jejich úvahy se nejeví být nikterak nepřiměřenými. Soudy rozhodovaly v souladu s ustanoveními Listiny a Úmluvy, jejich rozhodnutí jsou výrazem nezávislého soudního rozhodování, jež nevybočilo z mezí ústavnosti. Ústavní soud neshledal, že by napadenými rozhodnutími došlo k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatelky 1).
21. Ústavní soud proto ústavní stížnost stěžovatelky 1) mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl; ústavní stížnost stěžovatelky 2) Ústavní soud odmítl dle §43 odst. 1 písm. c) téhož zákona.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. prosince 2019
Josef Fiala v.r.
předseda senátu