ECLI:CZ:US:2019:3.US.369.19.1
sp. zn. III. ÚS 369/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Radovana Suchánka a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelky Soni Braškové, zastoupené JUDr. Věrou Ottlovou, advokátkou, sídlem Tyršova 1902, Benešov, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. listopadu 2018 sp. zn. 20 Cdo 3707/2018, usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 20. června 2018 č. j. 20 Co 131/2018-761 a usnesení soudního exekutora JUDr. Milana Usnula, Exekutorský úřad Praha 9, ze dne 4. dubna 2018 č. j. 098 EX 00163/06-743, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Praze a soudního exekutora JUDr. Milana Usnula, Exekutorský úřad Praha 9, Bryksova 763/46, Praha 14 - Černý Most, jako účastníků řízení, a 1) Ing. Petra Veselého a 2) Pavla Veselého, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno její ústavně zaručené právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), princip rovnosti účastníků řízení podle čl. 37 odst. 3 Listiny, jakož i právo vyjádřit se k prováděným důkazům podle čl. 38 odst. 2 Listiny.
2. Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") usnesením ze dne 20. 6. 2018 č. j. 20 Co 131/2018-761 potvrdil usnesení soudního exekutora JUDr. Milana Usnula, Exekutorský úřad Praha 9 (dále jen "soudní exekutor"), ze dne 4. 4. 2018, č. j. 098 EX 00163/06-743, kterým soudní exekutor udělil prvnímu vedlejšímu účastníkovi řízení [oprávněnému a)] příklep na spoluvlastnický podíl stěžovatelky (první povinné) v rozsahu ideální jedné poloviny na nemovité věci v usnesení blíže specifikované za nejvyšší podání ve výši 593 750 Kč. Krajský soud uvedl, že nejnižší podání stanovené v dražební vyhlášce odpovídá §336m odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. 12. 2012 (dále jen "o. s. ř."), tedy jedné polovině určené ceny. Ztotožnil se se závěrem soudního exekutora, že návrh stěžovatelky a jejího manžela (druhého povinného) na zastavení exekuce nemůže být úspěšný, neboť povinní v otázce vykonatelnosti exekučního titulu netvrdili nic, co by již nebylo v předchozích rozhodnutích soudy řešeno. Soudní exekutor správně neodročil dražební jednání z důvodu, že druhý povinný podal žalobu na vyloučení ideální jedné poloviny dražené nemovité věci z exekuce, protože tato žaloba nemohla způsobit vyloučení věci z probíhající exekuce s ohledem na skutečnost, že druhému povinnému nesvědčí aktivní legitimace k jejímu podání. Dále konstatoval, že námitkou popření pravosti a výše pohledávky vedlejších účastníků řízení se soudní exekutor bude zabývat až při rozvrhu podstaty.
3. Následné dovolání stěžovatelky bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 21. 11. 2018 sp. zn. 20 Cdo 3707/2018 odmítnuto, jelikož nebylo přípustné. Namítala-li stěžovatelka, že krajský soud nerespektoval právní názor Nejvyššího soudu (viz usnesení ze dne 5. 3. 2018 sp. zn. 20 Cdo 3165/2017), neboť dosud nebylo rozhodnuto o návrhu stěžovatelky a jejího manžela na odklad a zastavení exekuce, pak na položené otázce rozhodnutí krajského soudu nespočívalo. O odkladu exekuce bylo totiž pravomocně rozhodnuto (viz usnesení Okresního soudu v Benešově ze dne 28. 2. 2017 č. j. 7 Nc 3031/2006-1287). Skutečnost, že ke dni konání dražby dosud nebylo pravomocně rozhodnuto o návrhu na zastavení exekuce, pak nemusí být vždy důvodem pro odročení dražby, ale jenom tehdy, jestliže je pravděpodobné, že soud návrhu vyhoví. Nejvyšší soud uvedl, že krajský soud se při přezkumu rozhodnutí o příklepu zabýval argumenty, které povinní v návrhu na zastavení exekuce uváděli, a shledal, že nemohly odůvodnit zastavení exekuce. V tomto směru proto postupoval zcela v souladu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu. Namítala-li stěžovatelka, že se krajský soud nezabýval všemi námitkami, které uplatnila v odvolání a které se týkaly popření pravosti a výše pohledávky oprávněných, pominula, že §337b o. s. ř., o který opřel svůj závěr krajský soud, se podle přechodných ustanovení (čl. II bod 1 zákona č. 396/2012 Sb.) vztahuje i na řízení zahájená přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona. Z citovaného ustanovení je pak zcela zřejmé, že námitka pravosti a výše pohledávky je relevantní až v řízení o rozvrhu, nikoli v řízení o udělení příklepu. Namítala-li stěžovatelka, že se vydražitel za spoluúčasti soudního exekutora dopustil pletichy v dražebním jednání, jež měla spočívat v tom, že vydražitel po stěžovatelce požadoval úhradu za majetek (zděnou garážovou kolnu), který nikdy nevlastnil, uplatnila nezpůsobilý dovolací důvod, neboť tímto tvrzením vytváří svoji vlastní verzi skutkového stavu věci.
II.
Argumentace stěžovatelky
4. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá porušení svých shora uvedených ústavně zaručených práv. Nejprve rekapituluje průběh dosavadního řízení a obsah napadených rozhodnutí. Namítá, že krajský soud i Nejvyšší soud se odchýlily od dosavadní rozhodovací praxe a jejich rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Tvrdí, že exekuční řízení se vyznačuje podstatnými vadami a požaduje, aby soudní exekutor i soudy posuzovali všechny okolnosti, které uváděla. Nejvyššímu soudu vytýká, že se odmítl jejím dovoláním věcně zabývat. Zdůrazňuje, že v dovolání jasně vymezila, v čem spatřovala nesprávné právní posouzení věci krajským soudem. Stěžovatelka rovněž brojí proti postupu soudu v řízení nalézacím, v němž jí upřely právo účastnit se jednání a vyjádřit se k prováděným důkazům.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
6. Ústavní soud úvodem připomíná, že není součástí soustavy soudů [čl. 91 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen Ústava")] a nepřísluší mu výkon dozoru nad jejich rozhodovací činností. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
7. Stěžovatelka v prvé řadě brojí proti rozhodnutí Nejvyššího soudu, jemuž vytýká, že její dovolání posoudil jako nepřípustné a nezabýval se jím meritorně, ačkoliv jasně vymezila, v čem spočívá nesprávné právní posouzení věci krajským soudem. Toto svoje tvrzení ovšem blíže nerozvádí, resp. pouze uvádí, že ze stanoviska pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017 sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 (č. 460/2017 Sb.; všechna zde citovaná rozhodnutí Ústavního soudu jsou rovněž dostupná na http://nalus.usoud.cz) nevyplývá skutečnost, na které postavil Nejvyšší soud své odmítavé rozhodnutí.
8. Jak se podává z rozhodnutí Nejvyššího soudu, dovolání stěžovatelky bylo odmítnuto jednak z toho důvodu, že se krajský soud neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe, když se při přezkumu rozhodnutí o příklepu zabýval i argumenty, které uváděla stěžovatelka a její manžel v návrhu na zastavení exekuce, jednak proto, že si stěžovatelka utvářela vlastní verzi skutkového stavu, která spočívala v tom, že první vedlejší účastník řízení jako vydražitel požadoval po stěžovatelce úhradu za majetek (zděné garážové kolny), který nikdy nevlastnil. Vlastnictvím kolny se přitom již dříve zabývaly soudy v průběhu exekučního řízení a dospěly k závěru, že kupní smlouva, jejímž předmětem byla zmiňovaná kolna, byla uzavřena platně. Pakliže stěžovatelka namítala, že musí platit za něco, co nebylo ve vlastnictví vedlejších účastníků řízení, šlo z její strany o polemiku se skutkovým stavem. Nejvyšší soud rovněž vysvětlil, že krajský soud postupoval správně, když se s ohledem na znění §337b o. s. ř., účinného do 31. 12. 2012, nezabýval stěžovatelčinými námitkami ohledně popření pravosti a výše pohledávky oprávněných.
9. Z uvedeného je zřejmé, že Nejvyšší soud dostatečně objasnil svoje úvahy, které jej vedly k odmítnutí stěžovatelčina dovolání. K tomu Ústavní soud dodává, že zásadně nepřezkoumává vlastní obsah procesního rozhodnutí Nejvyššího soudu o nepřípustnosti dovolání. Posouzení obsahu dovolání a v něm obsažených námitek je především věcí úvahy Nejvyššího soudu. Ústavní soud pouze zkoumá, zda Nejvyšší soud nepřekročil své pravomoci vymezené mu ústavním pořádkem (srov. např. usnesení ze dne 9. 2. 2015 sp. zn. IV. ÚS 3416/14), přičemž kasační pravomoc Ústavního soudu přichází v úvahu teprve tehdy, kdyby rozhodnutí o nepřípustnosti dovolání vykazovalo rysy protiústavnosti, např. pro svévoli, nedostatek odůvodnění či jiných ústavní úrovně dosahujících vad vytyčených dostupnou judikaturou Ústavního soudu (srov. např. usnesení ze dne 13. 9. 2012 sp. zn. II. ÚS 2888/12). Taková pochybení se však z rozhodnutí Nejvyššího soudu nepodávají a ani z obsahu dovolání, které stěžovatelka zaslala Ústavnímu soudu, nelze dovodit, že by Nejvyšší soud měl postupovat jinak, než dovolání odmítnout. Pro úplnost pak lze jen připomenout, že polemika se skutkovými zjištěními či argumentace skutkovým stavem není způsobilým dovolacím důvodem (srov. §241a odst. 1 o. s. ř.).
10. Další výhrady stěžovatelky směřovaly proti postupu a rozhodnutím soudů vydaným v nalézacím řízení, v němž mělo docházet k šikaně stěžovatelky a jejího manžela a mělo jí být rovněž znemožněno vyjádřit se k předkládaným důkazům, nemohla reagovat na vyjádření protistrany apod. K tomu Ústavní soud uvádí, že námitky týkající se nalézacího řízení, nelze v žádném případě v exekučním řízení, natož v řízení o udělení příklepu v dražbě, uplatňovat. Proto v tom, že se jimi soudy nezabývaly, nelze spatřovat porušení práva na soudní ochranu.
11. Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatelky, byla její ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. listopadu 2019
Josef Fiala v. r.
předseda senátu