ECLI:CZ:US:2019:3.US.3701.18.1
sp. zn. III. ÚS 3701/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Radovana Suchánka a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje), o ústavní stížnosti stěžovatele B. S., zastoupeného JUDr. Tomášem Těmínem, Ph. D., advokátem, sídlem Karlovo náměstí 559/28, Praha 2 - Nové Město, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 6. září 2018 č. j. 7 Azs 279/2018-44, rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 5. června 2018 č. j. 29 A 95/2016-105, rozhodnutí Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců ze dne 26. května 2016 č. j. MV-17737-5/SO-2016 a rozhodnutí Ministerstva vnitra, odboru azylové a migrační politiky, ze dne 7. prosince 2015 č. j. OAM-470-30/ZR-2014, za účasti Nejvyššího správního soudu, Krajského soudu v Brně, Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců a Ministerstva vnitra, odboru azylové a migrační politiky, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 10 odst. 2, v čl. 14 a v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z obsahu ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí vyplývají následující skutečnosti. Rozhodnutím ze dne 7. 12. 2015 č. j. OAM-470-30/ZR-2014 Ministerstvo vnitra (dále jen "ministerstvo") zrušilo stěžovatelovo povolení k trvalému pobytu dle §77 odst. 2 písm. a) a f) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění účinném do 17. 12. 2015 (dále jen "zákon o pobytu cizinců"), a stanovilo mu lhůtu k vycestování z území v délce 30 dnů od právní moci rozhodnutí. Důvodem byla opakovaná trestná činnost stěžovatele, kterou byl jednak narušen veřejný pořádek, jednak byla naplněna podmínka pravomocného odsouzení pro úmyslný trestný čin k nepodmíněnému trestu odnětí svobody. K odvolání stěžovatele Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců (dále jen "Komise") rozhodnutím ze dne 26. 5. 2016 č. j. MV-17737-5/SO-2016 rozhodnutí ministerstva změnila tak, že platnost povolení k trvalému pobytu zrušila pouze dle §77 odst. 2 písm. f) zákona o pobytu cizinců, přičemž lhůta k vycestování zůstala nedotčena. Důvodem této změny byla skutečnost, že ministerstvo neprokázalo narušení veřejného pořádku ve smyslu §77 odst. 2 písm. a) zákona o pobytu cizinců, neboť vycházelo i z podkladů, které se nevztahují k osobě stěžovatele, nýbrž k osobě V. S., za kterého se měl stěžovatel dle sdělení Policie České republiky v minulosti na území České republiky údajně vydávat a pod jehož identitou se měl dopouštět trestné činnosti. Stěžovatel byl pod jménem B. S. pravomocně odsouzen pouze jednou, a to za přečiny krádeže a neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v délce čtrnácti měsíců, čímž byla naplněna hypotéza §77 odst. 2 písm. f) zákona o pobytu cizinců.
3. Rozhodnutí Komise napadl stěžovatel žalobou u Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud"), který ji rozsudkem ze dne 5. 6. 2018 zamítl. Krajský soud dospěl k závěru, že žaloba není důvodná, neboť jak vyplývá ze správního spisu, rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 20. 8. 2012 č. j. 5 T 147/2012-321, ve spojení s usnesením krajského soudu ze dne 6. 11. 2012 sp. zn. 4 To 448/2012 byl stěžovatel pravomocně odsouzen soudem České republiky za spáchání úmyslných trestných činů k nepodmíněnému trestu odnětí svobody tak, jak to předpokládá §77 odst. 2 písm. f) zákona o pobytu cizinců. Krajský soud se ztotožnil s argumentací správních orgánů, že stěžovateli bylo toliko odebráno nejvyšší pobytové oprávnění, nebyl mu tedy zakázán další pobyt v České republice, a může tak požádat o pobytové oprávnění nižšího standardu (např. o přechodný pobyt za účelem sloučení rodiny či zaměstnání). Krajský soud se zabýval i přiměřeností zrušení platnosti stěžovatelova povolení k trvalému pobytu z hlediska zásahu do jeho soukromého nebo rodinného života, neboť stěžovatel má v České republice manželku a tři děti.
4. Rozsudek krajského soudu napadl stěžovatel kasační stížností, kterou Nejvyšší správní soud odmítl. Nejvyšší správní soud se ztotožnil s krajským soudem v tom, že stěžovatel byl pravomocně odsouzen soudem České republiky za spáchání úmyslného trestného činu k nepodmíněnému trestu odnětí svobody ve smyslu §77 odst. 2 písm. f) zákona o pobytu cizinců a jeho amnestování podle čl. III rozhodnutí prezidenta republiky o amnestii ze dne 1. 1. 2013 (č. 1/2013 Sb.) na tom nic nezměnilo. Stěžovatel svým chováním na území České republiky dle Nejvyššího správního soudu jasně deklaroval svůj postoj k právnímu řádu hostitelské země, a veřejný zájem na zbavení trvalého pobytu proto převážil nad ochranou jeho soukromého a rodinného života. Žije-li stěžovatel na území státu, jehož není občanem, musí počítat s tím, že zavrženíhodné jednání směřující proti závažným právem chráněným zájmům tohoto státu, jehož se dopustí, může mít s velkou pravděpodobností za následek, že daný stát ukončí stěžovatelovo právo na jeho území pobývat.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel spatřuje porušení svých práv v tom, že správní orgány a následně soudy při svém rozhodování o zrušení jeho trvalého pobytu na území České republiky nevzaly v potaz Směrnici Rady 2003/86/ES o právu na sloučení rodiny (dále jen "Směrnice"). Stěžovatel poukazuje na skutečnost, že má v České republice veškeré rodinné a sociální zázemí, tedy manželku, tři děti, z nichž nejmladší dcera navštěvuje v Brně základní školu, a vnuka, přičemž všichni jeho rodinní příslušníci mají na území České republiky povolen trvalý pobyt. Zrušení povolení k trvalému pobytu je tedy dle stěžovatele v rozporu se zájmem na slučování rodin a výrazným způsobem by narušilo jeho rodinný život a zázemí.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v nichž bylo vydáno rozhodnutí napadené v ústavní stížnosti, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud připomíná, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), a že vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že na základě čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Ústavní soud tedy napadená rozhodnutí posuzuje kritériem, jímž je ústavní pořádek a jím zaručená základní práva a svobody; není jeho věcí perfekcionisticky přezkoumat případ sám podle podústavního práva. Ústavní soud totiž není primárně povolán k výkladu právních předpisů v oblasti veřejné správy, nýbrž ex constitutione k ochraně práv a svobod zaručených ústavním pořádkem. Naproti tomu právě Nejvyšší správní soud je tím orgánem, jemuž přísluší výklad podústavního práva v oblasti veřejné správy a sjednocování judikatury správních soudů, k čemuž slouží i mechanismus předvídaný v §12 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů. Při výkonu této své pravomoci je samozřejmě i Nejvyšší správní soud povinen vykládat a používat jednotlivá ustanovení podústavního práva v první řadě vždy v souladu s účelem a smyslem ochrany ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. nález sp. zn. II. ÚS 369/01 ze dne 18. 12. 2002 (N 156/28 SbNU 401)]. V kontextu své dosavadní judikatury se Ústavní soud cítí být oprávněn k výkladu podústavního práva v oblasti veřejné správy pouze tehdy, jestliže by jeho aplikace v daném konkrétním případě učiněná Nejvyšším správním soudem byla důsledkem interpretace, která by extrémně vybočila z kautel zakotvených v hlavě páté Listiny, a tudíž by ji bylo možno kvalifikovat jako aplikaci práva mající za následek porušení základních práv a svobod [srov. nález sp. zn. III. ÚS 173/02 ze dne 10. 10. 2002 (N 127/28 SbNU 95), nález sp. zn. IV. ÚS 239/03 ze dne 6. 11. 2003 (N 129/31 SbNU 159) a další].
8. Ústavní soud ve věci stěžovatele neshledal žádné z takových pochybení a dospěl k závěru, že napadená rozhodnutí z ústavněprávního hlediska obstojí a do základních práv stěžovatele zasaženo nebylo.
9. Ústavní soud předesílá, že ústavní stížností napadená rozhodnutí (byť na základě odlišné argumentace stěžovatele) přezkoumal již dříve v usnesení sp. zn. II. ÚS 3155/18 ze dne 2. 10. 2018. Stěžovatel poté podal ještě ve dvouměsíční lhůtě pro podání ústavní stížnosti další ústavní stížnost (v níž namítal nerespektování Směrnice), o které je rozhodováno v nyní posuzované věci. V usnesení sp. zn. II. ÚS 3155/18 Ústavní soud uvedl, že právo na udělení trvalého pobytu nepředstavuje žádné ústavně chráněné základní právo, rovněž judikatura Evropského soudu pro lidská práva (dále jen "ESLP") uznává nepopiratelné a suverénní právo smluvních stran Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod kontrolovat vstup a pobyt cizinců na svém území. Judikatura Ústavního soudu, ESLP a Nejvyššího správního soudu však vyžaduje posouzení přiměřenosti dopadů rozhodnutí v imigračních řízeních do soukromého a rodinného života cizince. Ústavní soud správním soudům při posouzení přiměřenosti zásahu do soukromého a rodinného života stěžovatele z ústavněprávního hlediska neměl v citovaném usnesení co vytknout, jelikož jejich postup a závěry shledal ústavně souladnými. Od těchto závěrů neshledal Ústavní soud důvodu odchýlit se ani v nyní posuzované věci.
10. Tvrdí-li stěžovatel, že ve správním a následně soudním řízením nebylo přihlédnuto k jeho právu na sloučení rodiny, Ústavní soud nemůže tomuto jeho tvrzení přisvědčit. Krajský soud se otázkou přiměřenosti zrušení platnosti povolení k trvalému pobytu z hlediska zásahu do soukromého nebo rodinného života stěžovatele zabýval v bodech 21 - 35 napadeného rozsudku, přičemž vycházel ze správního spisu, z něhož vyplynulo, že stěžovatel je dlouhodobě nezaměstnaný, s manželkou mají zažádáno o sociální dávky a v současnosti pobírají příspěvek na bydlení a přídavky na děti, rodinu podporuje příbuzná jeho manželky, která žije v Rakouské republice. Stěžovatel nemá na území žádné zohlednitelné ekonomické zázemí, tedy zdroj vlastních příjmů, na kterých by byla jeho rodina existenčně závislá. Dle zjištění orgánu sociálně-právní ochrany dětí městské části B. jsou s nezletilou dcerou stěžovatele výchovné problémy, domácí příprava je nepravidelná a nedostačující, spolupráce rodičů se školou je minimální, a nelze proto dospět k závěru, že stěžovatel dbal na školní docházku a prospěch nezletilé tak, že by jeho případná nepřítomnost na území negativně zasáhla do její výchovy. Taktéž citová vazba mezi stěžovatelem a jeho potomky zůstala dle krajského soudu toliko v rovině tvrzení, a i když krajský soud konstatoval, že žádným způsobem nesnižuje případné emoční vazby mezi stěžovatelem a jeho nejbližšími rodinnými příslušníky, neměl za prokázané, že by tyto byly takové intenzity, aby znemožnily rozhodnout o zrušení trvalého pobytu stěžovatele.
11. Taktéž Nejvyšší správní soud posuzoval otázku přiměřenosti zrušení povolení k trvalému pobytu s ohledem na stěžovatelův soukromý a rodinný život, a v odůvodnění svého rozsudku konstatoval, že se správní orgány touto otázkou řádně zabývaly, když hodnotily jak povahu a závažnost dotčeného veřejného zájmu, tak stěžovatelovu rodinnou situaci, počet dětí a jejich věk, rozsah, v jakém by byl soukromý a rodinný život stěžovatele narušen a dospěly ke správnému závěru, že odejmutí povolení k trvalému pobytu není nepřípustným zásahem do jeho soukromého a rodinného života. Při hodnocení přiměřenosti rozhodnutí o zrušení povolení k trvalému pobytu vycházel Nejvyšší správní soud z judikatury ESLP, podle které je při přezkumu zásahu do práva na soukromý a rodinný život nutné za pomoci principu proporcionality vyvažovat zájmy cizince na jedné straně a protichůdné veřejné zájmy na straně druhé, a dospěl závěru, že samotný fakt, že stěžovatelovy děti, z nichž jedno je nezletilé, pobývají na území České republiky, nemůže převážit nad zásadním porušováním českého právního řádu, kterého se svou trestnou činností dopustil.
12. Má-li stěžovatel za to, že správní orgány a soudy nevzaly při svém rozhodování v úvahu Směrnici, je třeba ? pokud by byly splněny podmínky pro její přímé použití ?poukázat na alineu 14 preambule Směrnice, podle které sloučení rodiny může být zamítnuto z řádně doložených důvodů, zejména osoba, která usiluje o to, aby jí bylo povoleno sloučení rodiny, nesmí představovat hrozbu pro veřejný pořádek nebo veřejnou bezpečnost. Pojem veřejného pořádku může přitom zahrnovat odsouzení za spáchání závažného trestného činu. Podle kapitoly IV. čl. 6 odst. 2 Směrnice mohou členské státy odejmout povolení k pobytu nebo zamítnout prodloužení jeho doby platnosti rodinnému příslušníku z důvodů veřejného pořádku, veřejné bezpečnosti nebo veřejného zdraví.
13. Z obsahu napadených rozhodnutí vyplývá, že stěžovatel v minulosti požádal v České republice o azyl, řízení o udělení azylu bylo zastaveno rozhodnutím ministerstva č. j. OAM-685/VL-19-P07-2002, protože se ukázalo, že stěžovatel vystupoval pod falešnou identitou (pod jménem svého bratra V. S.). Později bylo stěžovateli uděleno povolení k trvalému pobytu z humanitárních důvodů s účinností od 19. 6. 2006. Manželce, synům i dceři stěžovatele byla udělena mezinárodní ochrana ve formě azylu. Stěžovateli byla platnost povolení k trvalému pobytu zrušena dle §77 odst. 2 písm. f) zákona o pobytu cizinců, neboť byl pravomocně odsouzen soudem České republiky za spáchání úmyslného trestného činu k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v délce do 3 let včetně. Ústavní soud má na základě shora uvedených skutečností za ústavně souladný závěr Nejvyššího správního soudu, který s odkazem na svou judikaturu i judikaturu Ústavního soudu konstatoval, že si stěžovatel měl a mohl být při páchání úmyslné trestné činnosti vědom veškerých možných důsledků, které s sebou odhalení jeho trestné činnosti ponese, a to jak v rovině trestněprávní, tak i v rovině zákona o pobytu cizinců, mohl tedy i předvídat, že takové jednání může vést ke zrušení jeho povolení k trvalému pobytu.
14. Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele, byla jeho ústavní stížnost bez přítomnosti účastníků mimo ústní jednání odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. ledna 2019
Josef Fiala, v. r.
předseda senátu