ECLI:CZ:US:2019:3.US.3726.18.1
sp. zn. III. ÚS 3726/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Radovana Suchánka a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele M. Z., zastoupeného JUDr. Kateřinou Skoumalovou, advokátkou, sídlem Škroupova 957/4, Hradec Králové, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. srpna 2018 č. j. 7 Tdo 822/2018-35, rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 1. února 2018 č. j. 10 To 400/2017-1612 a rozsudku Okresního soudu v Náchodě ze dne 24. července 2017 č. j. 1 T 26/2016-1554, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Hradci Králové a Okresního soudu v Náchodě, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Krajského státního zastupitelství v Hradci Králové a Okresního státního zastupitelství v Náchodě, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 7 odst. 1, čl. 26 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z obsahu spisu Okresního soudu v Náchodě (dále jen "okresní soud") sp. zn. 1 T 26/2016 se podává, že napadeným rozsudkem okresního soudu byl stěžovatel uznán vinným přečinem křivého obvinění podle §345 odst. 2 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. zákoník") a byl odsouzen k trestu odnětí svobody na patnáct měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu dvou let. Dále mu bylo podle §228 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. řád"), uloženo zaplatit poškozené D. F. na náhradu nemajetkové újmy částku 42 000 Kč. Se zbytkem nároku byla poškozená podle §229 odst. 2 tr. řádu odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních.
3. O odvolání stěžovatele a odvolání státního zástupce podaném v neprospěch stěžovatele rozhodl Krajský soud v Hradci Králové (dále jen "krajský soud") dalším napadeným rozsudkem, jímž rozhodnutí okresního soudu podle §258 odst. 1 písm. b) a d) tr. řádu zrušil a podle §259 odst. 3 a 4 tr. řádu stěžovatele nově uznal vinným zločinem křivého obvinění podle §345 odst. 2, odst. 3 písm. c) tr. zákoníku a odsoudil ho k trestu odnětí svobody v trvání dvou roků a šesti měsíců, jehož výkon podmíněně odložil na zkušební dobu tří roků a šesti měsíců. O náhradě škody rozhodl stejně jako okresní soud. Odvolání stěžovatele podle §256 tr. řádu zamítl. Po skutkové stránce spočívala podstata jeho trestné činnosti v tom, že jako jediný jednatel obchodní společnosti XXX, v písemném podání předaném policejnímu orgánu dne 18. 6. 2014 a následně při sepisu protokolu o trestním oznámení dne 23. 3. 2014, poté, kdy byl řádně poučen o právních následcích uvedení nepravdivých skutečností, označil tehdejší účetní společnosti D. F. jako podezřelou z toho, že si v období od 10. 5. 2013 do 9. 5. 2014 z firemního bankovního účtu společnosti poslala celkem ve 13 případech neoprávněně částku 500 Kč, jako příspěvek zaměstnavatele na penzijní připojištění, ačkoliv mu bylo známo, že tyto údaje jsou nepravdivé, neboť D. F. k tomu udělil ústní souhlas a byly mu předkládány doklady, v nichž byly odesílané částky zaznamenány, přičemž proti tomu nic nenamítal, a takto jednal, ačkoli věděl, že jeho trestní oznámení povede k prověřování a případnému trestnímu stíhání D. F. pro údajnou zpronevěru prostředků zaměstnavatele, a tak i k jejímu celkovému osobnímu znevěrohodnění při výkonu jejího stávajícího i budoucího povolání.
4. Stěžovatel napadl rozsudek krajského soudu dovoláním opřeným o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, které Nejvyšší soud napadeným usnesením podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítl jako zjevně neopodstatněné.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel uvádí, že krom napadení ústavní konformity soudních rozhodnutí vznáší výtky proti postupu orgánů činných v přípravném řízení. Podle jeho názoru porušení práva na spravedlivý proces představovaly okresním soudem vydané příkazy k prohlídce jiných prostor a pozemků ze dne 28. 8. 2014 a ze dne 1. 6. 2015, a to prostor obchodní společnosti XXX, dále způsob výběru osob, které si policejní orgán vyžádal k výslechu, a výběr formy zachycení jejich výpovědí, cílené zatajování skutečností obsažených ve spisovém materiálu policejního orgánu a postup policejního orgánu při doručování korespondence určené pro stěžovatele. Zkrácení práva na řádnou obhajobu spatřuje i v postupu ustanoveného obhájce, který se řádně jeho obhajobě nevěnoval.
6. Stěžovatel dále poukazuje na to, že právní závěry soudů obsažené v odůvodnění všech označených rozhodnutí z provedeného dokazování nevyplývají, přičemž tento procesní exces představuje extrémní rozpor s principy spravedlnosti. Krajský soud totiž oproti rozhodnutí okresního soudu provedl změnu kvalifikace stíhaného jednání a novou kvalifikaci nepoměrně zpřísnil, pro což neměl v provedeném dokazování oporu. Při veřejném zasedání před krajským soudem konaném dne 1. 2. 2018 pak předseda senátu stěžovateli znemožnil vyjádřit se k odvolání podanému jeho obhájkyní. Dle přesvědčení stěžovatele Nejvyšší soud jeho jednotlivé dovolací námitky posoudil, avšak velmi povrchním způsobem, aniž by se dotkl podstaty věci a aniž by do věci vnesl vlastní právní názor.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla napadená rozhodnutí vydána, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu).
8. Jde-li však o rozsudek okresního soudu, který zrušil krajský soud, k rozhodování o jeho ústavnosti není Ústavní soud příslušný (není povolán eventuálně jej zrušit podruhé). Proto Ústavní soud ústavní stížnost v této části odmítl podle §43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
9. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřazen a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když dojde k porušení podústavní normy, ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94 (N 5/3 SbNU 17)].
10. Poukazuje-li stěžovatel na procesní pochybení orgánů činných v přípravném řízení, z obsahu spisového materiálu, který si Ústavní soud vyžádal, nevyplývá, že by tyto námitky stěžovatel uplatnil v řízení před okresním soudem a především v odvolání proti rozsudku okresního soudu. Podle konstantní judikatury Ústavního soudu, v souladu se zásadou minimalizace jeho zásahů do rozhodovací činnosti obecných soudů a subsidiarity ústavní stížnosti, není přípustné, aby se Ústavní soud vypořádával s novotami, jež mohly být tvrzeny v řízení před obecnými soudy, a aby v důsledku toho rozhodovací činnost obecných soudů nahrazoval. Ústavní stížnost je třeba chápat jako subsidiární prostředek k ochraně základních práv a svobod jednotlivce za situace, kdy právní prostředky k jejich ochraně byly již vyčerpány a nelze se jich jiným zákonným způsobem domáhat. Stěžovatel mohl a měl tyto námitky uplatnit v řízení před okresním soudem a především pak v odvolání, což neučinil, čímž vyloučil, aby se jimi soudy obou stupňů zabývaly. V důsledku tohoto postupu stěžovatele nemohl Ústavní soud přezkoumávat důvodnost či nedůvodnost předmětných procesních námitek a tím nahrazovat činnost soudů, zejména pak krajského soudu, kterému ze zákona přísluší, aby přezkoumal nejen zákonnost a odůvodněnost rozhodnutí okresního soudu, ale i správnost postupu řízení, které jeho vydání předcházelo, a to z hlediska vytýkaných vad (viz §254 odst. 1 tr. řádu). Tzv. "nova", jež mohla být tvrzena v předchozím řízení, totiž nemohou být vznášena až v řízení před Ústavním soudem (nova ex post) [k tomu viz např. nález sp. zn. III. ÚS 359/96 ze dne 10. 7. 1997 (N 95/8 SbNU 367), usnesení sp. zn. III. ÚS 496/13 ze dne 18. 6. 2013 (všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz)], a není proto možné se jimi meritorně zabývat. Ústavní stížnost je proto v této části nezpůsobilá k věcnému přezkumu a je ve vztahu k těmto námitkám návrhem nepřípustným. Nadto procesní námitky proti příkazům k provedení prohlídky jiných prostor a pozemků se netýkají trestní věci samotného stěžovatele, ale postupu policejního orgánu při prověřování podezření ze spáchání trestného činu zpronevěry D. F., a mohly být uplatněny samostatnou ústavní stížností proti těmto příkazům.
11. Námitky proti hodnocení důkazů a skutkovým a právním závěrům soudů nemohou obstát. Jde o obdobnou argumentaci, jíž se z podnětu stěžovatelem uplatněné obhajoby zabývaly soudy všech stupňů, a kterou neshledaly důvodnou. Ústavnímu soudu nepřísluší přezkoumávat rozhodnutí soudů o vině pachatele trestného činu z hlediska jejich zákonnosti či dokonce správnosti ani v tomto směru nepřehodnocuje důkazy soudy provedené. Je nicméně oprávněn posoudit, zda postup soudů nevybočil v konkrétním případě z ústavních mezí a zda nebyly takovým vybočením porušeny stěžovatelovy základní práva a svobody [srov. nálezy Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 84/94 ze dne 20. 6. 1995 (N 34/3 SbNU 257), sp. zn. III. ÚS 166/95 ze dne 30. 11. 1995 (N 79/4 SbNU 255)]. V posuzované věci však žádný takový exces nezjistil.
12. Zpochybňuje-li stěžovatel v této souvislosti správnost použité právní kvalifikace, když podle jeho názoru krajský soud na rozdíl od okresního soudu původní právní kvalifikaci zpřísnil, aniž by pro to měl v provedeném dokazování oporu, z obsahu odůvodnění rozsudku krajského soudu se dostatečně podává, z jakých okolností a důkazů takový závěr vyvodil. Úmysl stěžovatele vážně poškodit poškozenou v zaměstnání ve smyslu §345 odst. 3 písm. c) tr. zákoníku z důkazů provedených před okresním soudem vyplývá. Stěžovatel k trestnímu oznámení přikročil v době, kdy byla poškozená v pracovní neschopnosti, vyvolané jejím zhroucením po vyhrocení poměrů na pracovišti, kvůli kterému raději sama navrhla uzavření dohody o skončení pracovního poměru. Dosáhl-li by stěžovatel zamýšleného trestního stíhání poškozené pro trestný čin zpronevěry podle §206 odst. 1 tr. zákoníku, který měla spáchat v souvislosti s výkonem své pracovní činnosti, dosáhl by i toho, že poškozená se v důsledku trestního stíhání stane i nevěrohodnou osobou, a že bude výrazně omezena v možnosti uplatnit se nejen jako účetní, ale i v kterémkoliv jiném zaměstnání, při němž jsou zaměstnanci svěřeny finanční prostředky. Musel být proto srozuměn s tím, že jí vážná újma v zaměstnání hrozí, neboť jakýkoliv nový potenciální zaměstnavatel, kdyby se dozvěděl, že poškozená byla trestně stíhána za zpronevěru u bývalého zaměstnavatele, by ji v budoucnu jen stěží zaměstnal.
13. Námitky směřující proti právní kvalifikaci jednání stěžovatele, mající svůj původ ve skutkových zjištěních, vypořádal i Nejvyšší soud, který po podrobném rozboru skutkové podstaty trestného činu křivého obvinění podle §345 odst. 2, odst. 3 písm. c) tr. zákoníku shledal, že posuzovaný skutek evidentně zákonné znaky tohoto trestného činu vykazuje. Vyjádřil se přitom i k důkazům, které závěr o spáchání uvedeného skutku stěžovatelem potvrzují. Ani jeho zdůvodnění nebudí žádné pochybnosti.
14. Tvrdí-li stěžovatel, že při veřejném zasedání před odvolacím soudem konaném dne 1. 2. 2018 mu předseda senátu znemožnil vyjádřit se k věci v rámci obhájkyní podaného odvolání, z obsahu příslušného protokolu vedeném o zasedání před krajským soudem se podává, že poté, co se k věci podaných odvolání vyjádřili státní zástupce a obhájkyně stěžovatele, byl dán prostor k vyjádření i stěžovateli, který svého práva využil. Nelze proto dospět k závěru, že by postupem krajského soudu bylo nepřípustně zasaženo do jeho práv na soudní ochranu a spravedlivý proces.
15. Lze uzavřít, že postupem soudů nedošlo k porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele. Za situace, kdy nebyl zjištěn extrémní nesoulad mezi prováděnými důkazy, zjištěními, která z nich soudy učinily, a právním posouzením věci, je nutno jejich postup považovat za výraz nezávislého soudního rozhodování, do něhož Ústavní soud není oprávněn zasahovat.
16. Ústavní soud proto mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost odmítl zčásti podle §43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu jako návrh, k jehož projednání není příslušný (viz bod 8.), zčásti podle §43 odst. 1 písm. e) téhož zákona jako návrh nepřípustný (viz bod 10.) a ve zbytku podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. června 2019
Josef Fiala v. r.
předseda senátu