ECLI:CZ:US:2019:3.US.3790.18.1
sp. zn. III. ÚS 3790/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a soudců Radovana Suchánka a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatelky R. M., zastoupené JUDr. Pavlem Pileckým, advokátem, sídlem Těšnov 1163/5, Praha 1 - Nové Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. srpna 2018 č. j. 30 Cdo 5042/2017-410 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. března 2017 č. j. 28 Co 245/2016-510 v části výroku, kterou byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 4. března 2016 č. j. 15 C 23/2013-313 v zamítavém výroku o věci samé co do částky 2 798 400 Kč s úrokem z prodlení ve výši 7,5 % od 23. 8. 2012 do zaplacení, za účasti Nejvyššího soudu a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a České republiky - Ministerstva spravedlnosti, sídlem Vyšehradská 427/16, Praha 2 - Nové Město, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhala, aby byly zrušeny usnesení Nejvyššího soudu uvedené v záhlaví a rozsudek Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") v rozsahu specifikovaném v záhlaví, neboť je názoru, že jimi byla porušena její základní práva a svobody zaručená v čl. 1, čl. 36 odst. 1 a 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a že jimi byl porušen čl. 4 odst. 4 Listiny.
2. Stěžovatelka se žalobou podanou k Obvodnímu soudu pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud") vedle dalších nároků domáhala částky 3 000 000 Kč s úrokem z prodlení jako náhrady škody na zdraví, kterou měla utrpět v důsledku posttraumatické stresové poruchy vzniklé v souvislosti s nezákonným rozhodnutím orgánů činných v trestním řízení. Obvodní soud rozsudkem ze dne 4. 3. 2016 č. j. 15 C 23/2013-313 (ve znění doplňujícího usnesení ze dne 6. 10. 2016) žalobě vyhověl do částky 201 600 Kč, zamítl ji v částce 2 798 400 Kč a rozhodl o dalších žalovaných nárocích.
3. Městský soud rozsudkem ze dne 1. 3. 2017 č. j. 28 Co 245/2016-510 potvrdil zmíněný rozsudek obvodního soudu ve vyhovujícím výroku co do částky 201 600 Kč s úrokem z prodlení i v zamítavém výroku co do částky 2 798 400 Kč s úrokem z prodlení. Ve zbylém rozsahu, v jakém byl rozsudek obvodního soudu napaden odvoláním, napadený rozsudek zrušil a vrátil věc obvodnímu soudu k dalšímu řízení. Městský soud uvedl, že trestní stíhání stěžovatelky neskončilo pravomocným odsuzujícím rozsudkem, žalovaná vedlejší účastnice proto nesla odpovědnost za škodu vzniklou při výkonu veřejné moci. V souladu s §26 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), na věc aplikoval úpravu v zákoně č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění do 31. 12. 2013, a ve vyhlášce č. 440/2001 Sb., o odškodnění bolesti a ztížení společenského uplatnění (dále jen "vyhláška o odškodnění bolesti"), a to vzhledem k §3079 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen "o. z." či "zákon č. 89/2012 Sb."). Poukázal přitom na důvodovou zprávu, dle níž §3079 o. z. představuje standardní přechodné ustanovení, dle něhož se právo na náhradu škody posuzuje podle předpisů účinných v době porušení právní povinnosti. Obsahuje však výjimku pro případy hodné zvláštního zřetele, dle níž může soud na návrh přiznat poškozenému i náhradu nemajetkové újmy dle zákona č. 89/2012 Sb. Jelikož zmíněné případy hodné zvláštního zřetele míří především na situace, kdy škůdce způsobil škodu úmyslně z touhy ničit, ublížit nebo jiné zvlášť zavrženíhodné pohnutky, neshledal městský soud důvody, pro které by bylo namístě přiznat náhradu nemajetkové újmy dle zákona č. 89/2012 Sb. Městský soud dále neshledal podmínky pro mimořádné zvýšení odškodnění dle §7 odst. 3 vyhlášky o odškodnění bolesti, protože tomu neodpovídal charakter postižení stěžovatelky, průběh její léčby a povaha následků. Při výkladu podmínek pro odškodnění postupoval dle stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 12. 1. 2011 sp. zn. Cpjn 203/2010 (č. 50/2011 Sbírky rozhodnutí a stanovisek, dostupného též v http://www.nsoud.cz; dále jen "stanovisko sp. zn. Cpjn 203/2010").
4. Rozsudek městského soudu napadla stěžovatelka dovoláním, v němž namítala, že městský soud se odchýlil od konstantní judikatury, když podmiňoval postup dle §7 odst. 3 vyhlášky o odškodnění bolesti tím, aby došlo k navýšení bodového ohodnocení škody na zdraví až o 50 % dle §6 odst. 1 písm. c) dané vyhlášky. Nejvyšší soud stěžovatelčino dovolání odmítl usnesením ze dne 15. 8. 2018 č. j. 30 Cdo 5042/2017-410. Dle Nejvyššího soudu napadené rozhodnutí odvolacího soudu nevycházelo z toho, že ke zvýšení dle §7 odst. 3 dané vyhlášky není možno přistoupit z důvodu, že zvýšení dle §6 odst. 1 písm. c) vyhlášky o odškodnění bolesti nedosáhlo 50 % (v případě stěžovatelky činilo 40 %). Městský soud totiž vyhodnotil, že k navýšení dle §7 odst. 3 vyhlášky o odškodnění bolesti nebyl dán podklad, jelikož případ nenesl znaky zvláštního zřetele hodné, v čemž se neodchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu. Přípustnost dovolání nezaložila ani námitka týkající se §3079 o. z. Dle Nejvyššího soudu je jednou z podmínek použití přechodného ustanovení v §3079 odst. 2 o. z. návrh poškozeného. Stěžovatelka však na principy odškodnění nemateriální újmy dle zákona č. 89/2012 Sb. poukazovala pouze v obecné rovině, aniž by specifikovala důvody hodné zvláštního zřetele podle §3079 odst. 2 o. z., spočívající v rozporu s dobrými mravy a v krutosti nebo bezohlednosti urážející obyčejné lidské cítění. Odvolací soud se ani zde neodchýlil od rozhodovací praxe Nejvyššího soudu.
II.
Argumentace stěžovatelky
5. Dle stěžovatelky soudy dospěly k závěru, že nelze přistoupit k navýšení odškodnění dle §7 odst. 3 vyhlášky o odškodnění bolesti, protože navýšení dle §6 odst. 1 písm. c) dané vyhlášky nedosáhlo výše 50 %. V tom stěžovatelka spatřuje přepjatý formalismus a obecným soudům vytkla, že se nevypořádaly se skutečností, že následky útrap, kterým byla vystavena v letech 2005 a 2006, pociťovala i za účinnosti zákona č. 89/2012 Sb. Vzhledem k §3079 o. z. by se skutečnost, že následky poškození zdraví doznívají i po 1. 1. 2014, měla projevit v tom, že by soudy neměly být pevně svázány vyhláškou o odškodnění bolesti. Trvání na vyhlášce o odškodnění bolesti i za stavu, kdy účinky poškození na zdraví přetrvávají i po 1. 1. 2014, dělí poškozené na ty, kterým úrazový děj započal před účinností zákona č. 89/2012 Sb., a ty, kterým úrazový děj započal až po jeho účinnosti. Jde o stav rozporný s rovností před zákonem.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v nichž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud není součástí soustavy soudů, nýbrž je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Není povolán k instančnímu přezkumu rozhodnutí obecných soudů. Jeho pravomoc podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je založena výlučně k přezkumu toho, zda v řízení nebo rozhodnutím v něm vydaným nebyla dotčena ústavně chráněná práva nebo svobody stěžovatelky a zda řízení jako celek bylo spravedlivé.
8. Stěžovatelka v ústavní stížnosti za přepjatý formalismus rozporný s ústavními předpisy označila závěr, že nelze přistoupit ke zvýšení odškodnění dle §7 odst. 3 vyhlášky o odškodnění bolesti, nedosáhlo-li zvýšení bodového ohodnocení škody na zdraví dle §6 odst. 1 písm. c) dané vyhlášky 50 %. Ústavní soud konstatuje, že takový závěr ani městský soud ani Nejvyšší soud nezaujaly.
9. Městský soud ve svém rozsudku (na stranách 6 a 7) jednoznačně vyjádřil, že podmínkou zvýšení odškodnění dle §7 odst. 3 vyhlášky o odškodnění bolesti je existence výjimečných okolností, které dávají podklad pro závěr, že zejména k uplatnění poškozeného v životě a ve společnosti nelze omezení poškozeného vyjádřit jen základním odškodněním za ztížení společenského uplatnění. Městský soud zde vycházel ze stanoviska Nejvyššího soudu sp. zn. Cpjn 203/2010. Podmínky pro zvýšení odškodnění dle §7 odst. 3 vyhlášky o bolesti tak městský soud ztotožňoval s existencí uvedených výjimečných skutečností, které ve stěžovatelčině případě však neshledal, nikoli v tom, zda zvýšení bodového ohodnocení škody dosáhlo dle §6 odst. 1 písm. c) dané vyhlášky hodnoty 50 %. Ve stanovisku sp. zn. Cpjn 203/2010, na které městský soud odkazoval, se ostatně výslovně uvádí, že možnost přiměřeného zvýšení odškodnění ztížení společenského uplatnění soudem podle §7 odst. 3 vyhlášky o odškodnění bolesti není podmíněna tím, zda lékař ve svém posudku dospěl k závěru, že poškození zdraví postiženého vedlo ke zvlášť těžkým následkům ve smyslu ustanovení §6 odst. 1 písm. c) dané vyhlášky. Závěry z právě zmíněné části stanoviska sp. zn. Cpjn 203/2010 ve svém usnesení zdůrazňoval i Nejvyšší soud. Ústavní soud tak konstatuje, že stěžovatelka v ústavní stížnosti polemizovala se závěrem, který soudy v její věci vůbec neučinily.
10. Žádné porušení stěžovatelčiných ústavně zaručených práv nespatřuje Ústavní soud v námitce, že nebyl dán prostor pro použití přechodného ustanovení v §3079 odst. 2 o. z. Jeho aplikace je podmíněna nejen návrhem poškozeného, ale i mimořádnými důvody hodnými zvláštního zřetele, u nichž zákon odkazuje na §2 odst. 3 o. z., dle kterého výklad a použití právního předpisu nesmí být v rozporu s dobrými mravy a nesmí vést ke krutosti nebo bezohlednosti urážející obyčejné lidské cítění. Městský soud s odkazem na důvodovou zprávu objasnil, že těmito mimořádnými důvody by mohl být případ, kdy škůdce způsobil škodu úmyslně z touhy ničit, ublížit nebo z jiné pohnutky zvlášť zavrženíhodné, ale že takové okolnosti v posuzovaném případě neshledal. I Nejvyšší soud vyhodnotil, že konkrétně stěžovatelka netvrdila skutečnosti dosahující intenzity mimořádných důvodů hodných zvláštního zřetele ve smyslu §3079 odst. 2 o. z.
11. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal žádné porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatelky, odmítl její ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. února 2019
Josef Fiala v. r.
předseda senátu