ECLI:CZ:US:2019:3.US.3826.16.1
sp. zn. III. ÚS 3826/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti Ivanky Sirovátkové, zastoupené JUDr. Janem Camrdou, advokátem, sídlem Masarykovo náměstí 225, Benešov, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. srpna 2016 č. j. 22 Cdo 1767/2016-917, II. a IV. výroku rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 27. října 2015 č. j. 56 Co 43/2015-859 a II. výroku Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 2. dubna 2014 č. j. 16 C 223/2004-752, ve znění opravného usnesení ze dne 25. května 2015 č. j. 16 C 223/2004-816, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Plzni a Okresního soudu v Karlových Varech, jako účastníků řízení, a 1) Ing. Vladimíra Peřiny, 2) Markéty Brabcové, 3) Jana Holakovského, 4) Petra Brabce, 5) obce Vysoká Pec, sídlem Vysoká Pec 109, a 6) Karolíny Pahlerové, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") stěžovatelka navrhuje zrušení výše označených soudních rozhodnutí (resp. jejich částí), kterými měl být porušen čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
2. Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí se podává, že Okresní soud v Karlových Varech (dále jen "okresní soud") I. výrokem v záhlaví uvedeného rozsudku zamítl stěžovatelčinu žalobu na určení existence práva odpovídajícího věcnému břemeni ohledně pozemků, jež jsou v tomto rozsudku specifikovány, eventuálně na zřízení věcného břemene - práva cesty, a to ve stejném rozsahu. Ústavní stížností napadeným II. výrokem okresní soud uložil stěžovatelce povinnost zaplatit prvnímu vedlejšímu účastníkovi na náhradě nákladů řízení částku 194 401,80 Kč, III. výrokem uložil stěžovatelce povinnost zaplatit páté vedlejší účastnici (obci Vysoká Pec) na náhradě nákladů řízení částku 40 172 Kč a IV. výrokem rozhodl, že mezi stěžovatelkou a 2), 3), 4) a 6) vedlejším účastníkem žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Konečně V. výrokem okresní soud uložil stěžovatelce povinnost zaplatit prvnímu vedlejšímu účastníkovi na separovaných nákladech řízení částku 9 433 Kč a VI. výrokem zamítl stěžovatelčin návrh na vydání rozsudku pro uznání mezi ní a 2), 3), 4) a 6) vedlejším účastníkem.
3. Krajský soud v Plzni (dále jen "krajský soud") k odvolání stěžovatelky I. výrokem rubrikovaného rozsudku potvrdil I. výrok rozsudku okresního soudu, jímž byla stěžovatelčina žaloba zamítnuta. Ústavní stížností napadeným II. výrokem rozsudku krajský soud změnil II. výrok rozsudku okresního soudu tak, že stěžovatelce uložil povinnost zaplatit prvnímu vedlejšímu účastníkovi na náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně částku 186 587 Kč; III. výrokem rozsudku krajský soud potvrdil III., IV., V. a VI. výrok rozsudku okresního soudu a ústavní stížností taktéž napadeným IV. výrokem rozsudku krajský soudu uložil stěžovatelce povinnost zaplatit prvnímu vedlejšímu účastníkovi na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 8 978 Kč; V. výrokem rozsudku krajský soud rozhodl, že ve vztahu mezi stěžovatelkou a druhým až šestým vedlejším účastníkem nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
4. Proti II. výroku rozsudku krajského soudu následně stěžovatelka směřovala dovolání, které Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným usnesením odmítl jako nepřípustné s tím, že "nelze dovodit, že by napadené rozhodnutí bylo v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu či Ústavního soudu".
5. Proti III. výroku shora uvedeného rozsudku okresního soudu a proti na něj navazujícímu (resp. jej potvrzujícímu) III. výroku rozsudku krajského soudu již stěžovatelka před podáním této ústavní stížnosti podala ústavní stížnost, kterou Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 12. 4. 2017 sp. zn. I. ÚS 433/16 (viz na http://nalus.usoud.cz) jako zjevně neopodstatněnou.
II.
Argumentace stěžovatelky
6. Stěžovatelka, jež v obsáhlé ústavní stížnosti nejprve podrobně rekapituluje průběh a skutkové okolnosti dané věci, opakovaně zdůrazňuje, že předmětné soudní řízení je důsledkem šikanózního jednání prvního vedlejšího účastníka, který jí v srpnu roku 2004 znemožnil přístup k jejímu domu, ačkoliv věděl, že původní cesta vedoucí přes pozemek parcelní číslo X fakticky neexistuje. Stěžovatelka přitom vzala svoji žalobu zpět záhy poté, co bylo zřejmé, že původní cesta přes pozemek parcelní číslo X je již opět v celé své délce - pátou vedlejší účastnicí - zprovozněna. Okresní soud však usnesením ze dne 14. 6. 2013 č. j. 16 C 223/2004-714 rozhodl, že zpětvzetí žaloby není účinné, neboť s ním první vedlejší účastník a pátá vedlejší účastnice vyslovili svůj důvodný nesouhlas.
7. Jelikož se Nejvyšší soud v napadeném rozhodnutí odmítl zabývat otázkou skutkových zjištění, stěžovatelka namítá, že skutková zjištění obecných soudů vykazují extrémní rozpor s provedenými důkazy a jsou zatíženy existencí opomenutého důkazu, jímž měl být videozáznam pořízený zaměstnankyní Pozemkového fondu České republiky v roce 2001 v rámci místního šetření, ze kterého má podle stěžovatelky vyplývat, že původní cesta přes pozemek parcelní číslo X v té době fakticky neexistovala. Závěr krajského soudu, že tato cesta byla po celou dobu soudního sporu schůdná a s opatrností i sjízdná, proto podle stěžovatelky nemůže obstát. V této souvislosti navíc stěžovatelka poukazuje na skutečnost, že danou nemovitost používá k rekreaci se zdravotně těžce postiženou vnučkou, poznámku krajského soudu v odůvodnění rozsudku o "postačujícím pěším přístupu" tak považuje za nepochopitelnou až cynickou.
8. Stěžovatelka proto v ústavní stížnosti opakovaně vyjadřuje přesvědčení, že žaloba byla podána důvodně, poněvadž předmět sporu odpadl až poté, kdy pátá vedlejší účastnice učinila nezbytné kroky ke zprovoznění původní cesty přes pozemek parcelní číslo X. Stěžovatelka tak má za to, že nákladový výrok měl řádně reflektovat podle §146 odst. 2 věty druhé občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř."), že k zamítnutí žaloby došlo (po neúčinnosti jejího zpětvzetí) z důvodu odpadnutí předmětu sporu, a to v důsledku chování (jednání) páté vedlejší účastnice, ke kterému došlo až po podání žaloby. Vůči prvnímu vedlejšímu účastníkovi měly obecné soudy podle mínění stěžovatelky použít §150 o. s. ř., neboť to byl právě on, kdo svým jednáním celý soudní spor vyvolal, když přehradil v té době jedinou přístupovou cestu ke stěžovatelčině nemovitosti. S odkazem na celou řadu nálezů Ústavního soudu proto stěžovatelka, jež v této souvislosti poukazuje taktéž na to, že v širším slova smyslu byla v řízení úspěšná, považuje ústavní stížností napadené výroky rozsudku krajského soudu za nespravedlivé a za důsledek mechanického a formalistického rozhodování o nákladech řízení.
9. V závěru ústavní stížnosti stěžovatelka namítá, že ochranu jejím základním právům neposkytl ani Nejvyšší soud, jenž jí odepřel meritorní přezkum dovoláním napadeného výroku rozsudku krajského soudu a omezil se na "sofistikované zdůvodnění zjevné nespravedlnosti, a pro nalezení spravedlivého řešení věci neučinil nic".
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
10. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, ve kterém byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka před jejím podáním vyčerpala veškeré dostupné zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), a v části napadající II. výrok rozsudku krajského soudu je ústavní stížnost taktéž podána v zákonem stanovené lhůtě.
11. Jelikož stěžovatelka petitem ústavní stížnosti napadá rovněž IV. výrok rozsudku krajského soudu (jímž bylo rozhodnuto o nákladech odvolacího řízení vůči prvnímu vedlejšímu účastníkovi), je nutno označit ústavní stížnost v tomto rozsahu za podanou po lhůtě stanovené zákonem o Ústavním soudu pro její podání, neboť je zjevné, že stěžovatelka tento výrok nemohla napadnout dovoláním (neboť byl ex lege z dovolacího přezkumu vyloučen), což ostatně ani neučinila, pročež lhůtu pro jeho napadení ústavní stížností nemůže - tak jako v případě II. výroku - odvíjet od doručení napadeného usnesení Nejvyššího soudu.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
12. Ústavnímu soudu byla Ústavou svěřena působnost orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). V řízení o ústavních stížnostech fyzických a právnických osob proti rozhodnutím obecných soudů není proto možno chápat Ústavní soud jako nejvyšší instanci obecného soudnictví; Ústavní soud je nadán kasační pravomocí toliko v případě, že v soudním řízení předcházejícím podání ústavní stížnosti došlo k porušení některého základního práva či svobody stěžovatele [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Úkolem Ústavního soudu není zjišťovat věcnou správnost rozhodovací činnosti obecných soudů, nýbrž pouze kontrolovat (a kasačním rozhodnutím případně vynucovat) ústavně konformní průběh a výsledek předcházejícího soudního řízení. Nepřipadá-li tedy v dané věci do úvahy již prima facie porušení základních práv nebo svobod, Ústavní soud ústavní stížnost odmítne pro zjevnou neopodstatněnost.
13. Jak již (nepřímo) vyplývá ze shora uvedené rekapitulace, jde v posuzované věci o značně specifickou procesní situaci (jež podle nyní účinné právní úpravy dovolání již nemůže nastat), kdy stěžovatelka rozsudek krajského soudu napadá (byť vždy jiné jeho výroky) dvěma různými ústavními stížnostmi.
14. Jelikož Ústavní soud v usnesení sp. zn. I. ÚS 433/16 již rozsudek krajského soudu podrobil kvazimeritornímu přezkumu, je třeba nejprve tam zaznamenané závěry připomenout, a z nich v posuzované věci rovněž vycházet. Ústavní soud totiž v tomto rozhodnutí zdůraznil, že krajský soud rozhodl o nákladech řízení podle zásady úspěchu ve věci, a to poté, co okresní soud rozhodl o neúčinnosti stěžovatelčina zpětvzetí žaloby. Současně konstatoval, že ústavní stížnost lze prizmatem uplatněné argumentace považovat za pokračující polemiku s rozhodnutími soudů o neúčinnosti zpětvzetí žaloby, a v návaznosti na to zdůraznil, že "rozhodování soudů o osudu zpětvzetí žaloby dle §96 odst. 3 o. s. ř. má specifický charakter. Pravomocným rozhodnutím o ní je totiž soud ve svém dalším postupu vázán, přičemž důvody, na nichž toto rozhodnutí stojí, již v dalších stádiích řízení nezkoumá. Z toho plyne, že okresní soud v době vydání konečného meritorního rozhodnutí již nemohl přihlížet k okolnostem týkajícím se zprovoznění přístupové komunikace obcí, kteréžto jednání stěžovatelka vnímá jako ústupek, resp. podvolení se jejím požadavkům, žalobou formulovaným. Rovněž odvolací soud neměl v odvolacím řízení proti rozsudku soudu prvního stupně takový prostor k dispozici, neboť již byl vyčerpán. Promítnuto do poměrů ústavní stížnosti to znamená, že ani kdyby Ústavní soud nyní zjistil vážná pochybení soudů při posouzení neúčinnosti zpětvzetí žaloby žádající si kasační zásah Ústavního soudu, nemohlo by to vést k jinému, pro stěžovatelku příznivějšímu výsledku. Pokračování v řízení po vyslovení neúčinnosti zpětvzetí žaloby nemohlo vyústit v jiný závěr než v zamítnutí žaloby s důsledky z toho plynoucími v oblasti rozhodování o nákladech řízení. Odstranění pravomocných rozhodnutí o neúčinnosti zpětvzetí žaloby se již přitom nelze domáhat. Napadené rozsudky obecných soudů na ně instančně nenavazují, ústavní stížnost proti nim by již byla zjevně opožděná. Ústavní stížnost je ovšem v obecné rovině proti těmto procesním rozhodnutím přípustná, tvrzení stěžovatelky v ústavní stížnosti o opaku nemůže Ústavní soud přisvědčit. Nejinak tomu bylo v době, kdy bylo stěžovatelce (resp. jejímu právnímu zástupci) doručeno usnesení Nejvyššího soudu č. j. 22 Cdo 2149/2014-798 ze dne 26. 11. 2014 o odmítnutí jejího dovolání proti rozhodnutím soudů o neúčinnosti zpětvzetí žaloby. Důvodem přípustnosti tu je výše zmíněná skutečnost, že jde o dílčí procesní otázku, která dalšímu přezkumu nepodléhá, a pravomocným rozhodnutím o ní jsou soudy ve svém dalším rozhodování vázány."
15. Jelikož Ústavní soud neshledává důvod se od citovaných závěrů jakkoli odchylovat, je namístě rovněž v části směřující proti II. výroku rozsudku krajského soudu konstatovat, že zde není procesní prostor pro to, aby Ústavní soud přezkoumal ústavní konformitu tohoto nákladového výroku, a to proto, že stěžovatelkou tvrzené důvody spočívají v usnesení okresního soudu, jímž bylo označeno stěžovatelčino zpětvzetí za neúčinné, a jejž z citovaných důvodů nemůže Ústavní soud v posuzované věci podrobit věcnému přezkumu.
16. Zbývá proto jen obecně připomenout, že Ústavní soud ve své rozhodovací činnosti konstantně vyjadřuje značnou zdrženlivost k meritornímu přezkumu nákladových výroků, zvláště pak za situace, kdy se stěžovatelé domáhají věcného přezkumu takového výroku proto, že se - oproti názoru obecných soudů - domnívají, že byly dány důvody pro - mimořádné - použití §150 o. s. ř. Za takové procesní situace Ústavní soud zpravidla toliko zkoumá, zda je nákladový výrok řádně (přezkoumatelně) odůvodněn; Ústavní soud se proto na tomto místě omezí na konstatování, že krajský soud ústavní stížností napadený II. výrok na str. 8 a 9 rozsudku řádně odůvodnil.
17. Ústavněprávní nedostatky konečně neshledal Ústavní soud ani na rozhodnutí Nejvyššího soudu, jímž bylo odmítnuto stěžovatelčino dovolání; Nejvyšší soud totiž v jeho odůvodnění srozumitelně, pečlivě, přesvědčivě a vyčerpávajícím způsobem vysvětlil, proč stěžovatelčino dovolání nepředkládá nosné důvody pro meritorní přezkum napadeného nákladového výroku. Nejvyšší soud přitom zdůraznil - v ústavní stížnosti ostatně relevantně neoponovanou - skutečnost, že stěžovatelka zřízení cesty přes pozemek prvního vedlejšího účastníka ani mimosoudně nedosáhla, stejně jako skutečnost, že stěžovatelčina žaloba postrádala vymezení (byť domnělého) právního důvodu existence dovolávaného věcného břemene, pročež stěžovatelka vůči prvnímu vedlejšímu účastníkovi nemohla být se svojí žalobou úspěšná (srov. předposlední odstavec na str. 3 usnesení Nejvyššího soudu); ani proti tomuto závěru dovolacího soudu však stěžovatelka v ústavní stížnosti žádnou oponenturu nepředkládá.
18. Stěžovatelce pouze případně na vysvětlenou Ústavní soud dodává, že v řízení o posuzované ústavní stížnosti nikterak nehodnotil stěžovatelčinu argumentaci směřující k tvrzení, že podala žalobu důvodně, když v důsledku jednání prvního vedlejšího účastníka ztratila jakýkoliv faktický přístup ke své nemovitosti, neboť k takovému meritornímu přezkumu nebyl z výše uvedených důvodů dán potřebný prostor, a v důsledku toho nebyl dán prostor ani k posouzení toho, zda lze II. výrok rozsudku krajského soudu považovat s přihlédnutím ke všem okolnostem věci za spravedlivý. Současně je vhodné zdůraznit, že stěžovatelkou v posuzované ústavní stížnosti předložené argumenty směřují primárně k závěru, že náhrada nákladů řízení před okresním soudem neměla být přiznána páté vedlejší účastnici, III. výrok rozsudku okresního soudu však nebyl předmětem přezkumu v posuzované věci, tudíž je třeba označit takovou argumentaci bez dalšího za bezvýznamnou.
19. Ústavní soud z uvedených důvodů konstatuje, že ústavní stížnost je v části směřující proti IV. výroku rozsudku krajského soudu opožděná a ve zbývajícím rozsahu nebylo v řízení o ústavní stížnosti prokázáno, že by byla napadenými rozhodnutími porušena stěžovatelkou dovolávaná ustanovení Listiny a Úmluvy; Ústavní soud tak mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost odmítl zčásti podle §43 odst. 1 písm. b) a ve zbytku podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 2. dubna 2019
Josef Fiala v.r.
předseda senátu