ECLI:CZ:US:2019:3.US.3888.18.1
sp. zn. III. ÚS 3888/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Radovana Suchánka a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele L. C., zastoupeného JUDr. Vladimírem Papežem, advokátem, sídlem Tovačovského 3161/13, Kroměříž, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 10. října 2018 č. j. 5 To 348/2018-274, za účasti Krajského soudu v Brně, jako účastníka řízení, a Krajského státního zastupitelství v Brně, jako vedlejšího účastníka, řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí s tvrzením, že jím byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 8 odst. 2 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Z obsahu spisu Okresního soudu v Kroměříži (dále jen "okresní soud") sp. zn. 2 T 95/2014 se podává, že usnesením okresního soudu bylo podle §83 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen tr. zákoník") za použití §330 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. řád"), rozhodnuto, že stěžovatel vykoná trest odnětí svobody v trvání tří měsíců z rozsudku okresního soudu ze dne 8. 12. 2014 č. j. 2 T 95/2014-82 ve spojení s usnesením Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud") ze dne 15. 4. 2015 č. j. 5 To 130/2015-115. Uvedenými rozhodnutími byl stěžovatel uznán vinným přečinem ohrožení pod vlivem návykové látky podle §274 odst. 1 tr. zákoníku, za který byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání tří měsíců s podmíněným odkladem výkonu trestu na zkušební dobu osmnácti měsíců a dále k trestu zákazu činnosti spočívajícímu v zákazu řízení motorových vozidel na jeden rok. Podmínky spojené s odkladem výkonu trestu ve zkušební době však neplnil.
3. Stížnost stěžovatele krajský soud napadeným usnesením podle §148 odst. 1 písm. c) tr. řádu zamítl.
II.
Argumentace stěžovatele
4. Stěžovatel tvrdí, že o přeměně podmíněného trestu odnětí svobody na trest nepodmíněný bylo rozhodnuto až po uplynutí lhůty jednoho roku po skončení zkušební doby, čímž bylo porušeno jeho právo na osobní svobodu a právo na soudní ochranu. Popírá, že by měl vinu na tom, že soud do jednoho roku neučinil rozhodnutí, a že měl způsobovat průtahy, přičemž má za to, že soud nemusel vyčkávat na vydání dalšího pravomocného odsuzujícího rozsudku ve věci vedené u okresního soudu pod sp. zn. 9 T 55/2016. Tvrdí, že po celou dobu trestního řízení uváděl jednu adresu pro účely doručování (X1), která je řádně zaevidována v centrální evidenci, a nemůže mu jít k tíži, že soudy a další orgány činné v trestním řízení doručovaly na nesprávné adresy. Sám krajský soud v napadeném usnesení přiznal, že nesprávné doručení vyrozumění o konání veřejného zasedání na adresu X2, způsobilo časovou prodlevu. Ta byla tedy zaviněna soudem a nemůže být přičítána k jeho tíži. Nadto nejde o ojedinělé pochybení soudu, neboť mu byly písemnosti určené do vlastních rukou doručovány na nesprávné adresy.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
6. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřazen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když dojde k porušení podústavní normy, ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/04 (N 5/3 SbNU 17)]; v řízení o ústavní stížnosti tedy není sama o sobě významná námitka "nesprávnosti" napadeného rozhodnutí, a není rozhodné, je-li dovozována z hmotného či procesního (podústavního) práva.
7. Ústavní soud v minulosti mnohokrát konstatoval, že procesní postupy v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, jakož i výklad a použití běžných zákonů, jsou svěřeny primárně (obecným) soudům, nikoli Ústavnímu soudu. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry soudů nejsou s nimi v "extrémním nesouladu", a zda interpretace použitého práva je i ústavně konformní, tedy zda soudy podaný výklad rozhodných právních norem je předvídatelný a rozumný, odpovídá-li ustáleným závěrům soudní praxe, není-li naopak výrazem interpretační svévole, jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda není v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna [srov. nálezy ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257), ze dne 30. 11. 1995 sp. zn. III. ÚS 166/95 (N 79/4 SbNU 255) nebo ze dne 30. 6. 2004 sp. zn. IV. ÚS 570/03 (N 91/33 SbNU 377)].
8. Maje na zřeteli uvedené zásady, dospěl Ústavní soud k závěru, že námitky obsažené v ústavní stížnosti neobstojí.
9. Se stěžovatelem lze souhlasit v tom, že okresní soud rozhodl o výkonu původně podmíněného odsouzení až po uplynutí lhůty jednoho roku od skončení zkušební doby. Současně je však nutno uvést, že soudy nevybočily z ústavněprávně konformního výkladu §81 odst. 1 a 3 tr. zákoníku, dovodily-li, že na tom měl stěžovatel zcela nepochybně vinu, když proti němu bylo vedeno další trestní řízení pro trestnou činnost v dopravě a okresní soud musel vyčkat pravomocného skončení tohoto jeho trestního stíhání. Z vydání pravomocného odsuzujícího rozsudku pro trestnou činnost, kterou stěžovatel spáchal ve zkušební době podmíněného odsouzení, je tedy zřejmé, že v této době nevedl řádný život, a že tedy výchovná funkce uloženého podmíněného trestu nesplnila svůj účel.
10. Závěry soudů jsou v souladu s příslušnou komentářovou judikaturou [Púry, František: §83, Rozhodnutí o podmíněném odsouzení. In: Šámal, Pavel a kol.: Trestní zákoník (EVK). 2. vydání. Praha: Nakladatelství C. H. Beck, 2012, s. 1036], podle které platí, že vede-li se proti podmíněně odsouzenému trestní stíhání pro skutek spáchaný ve zkušební době a není-li toto nové trestní stíhání v době rozhodování o osvědčení pravomocně skončeno, vyčká soud rozhodující o osvědčení na skončení tohoto stíhání, nejsou-li tu ještě jiné důvody vyžadující nařízení výkonu trestu (srov. R 7/1987). Nevyvratitelná právní domněnka, že se pachatel osvědčil podle §83 odst. 3 tr. zákoníku, nemůže v takovém případě nastat, protože pachatel tím, že spáchal ve zkušební době další trestný čin, o němž je třeba nejdříve rozhodnout, zavinil, že soud nemůže rozhodnout podle §83 odst. 1 tr. zákoníku (srov. R 26/2002 a NS 3/2001-T 77).
11. Namítá-li stěžovatel, že trestní řízení vedené okresním soudem pod sp. zn. 9 T 55/2016 bylo zatíženo průtahy přičitatelnými soudu, k tomuto argumentu se dostatečně vyjádřil v napadeném usnesení krajský soud, který mu přisvědčil pouze ve věci doručování vyrozumění o konání veřejného zasedání krajského soudu na den 22. 11. 2017, kdy došlo k chybnému obeslání na adresu X2, namísto správné adresy X1. Jak však dále krajský soud konstatoval, šlo o ojedinělé pochybení, nesrovnatelné s jednáním a samotným přístupem stěžovatele k trestnímu řízení ve věci vedené pod sp. zn. 9 T 55/2016. Byť stěžovatel v ústavní stížnosti vyslovuje přesvědčení, že sám žádné průtahy nezavinil, a že uváděl pouze jednu adresu pro doručování, obsah spisu okresního soudu sp. zn. 9 T 55/2016, který si Ústavní soud vyžádal, dokládá opak. Je z něj zřejmé, že v průběhu řízení stěžovatel označoval různé adresy svého skutečného pobytu, na něž se však soudům nedařilo zásilky doručit a ani policejní orgán nebyl mnohdy úspěšný. Při výslechu dne 30. 3. 2016 uvedl, že se přechodně zdržuje na adrese X2, v písemné omluvě z 20. 6. 2016 uvedl adresu pro doručování X1, zásilky si však dále vyzvedával na adrese X2, kde byl také opakovaně zastižen policejním orgánem, zatímco na adrese X1, si je nevyzvedával. U hlavního líčení dne 13. 9. 2016 uvedl, že se zdržuje na adrese trvalého bydliště X3. Rozsudek ze dne 4. 4. 2017 se však nepodařilo doručit na žádnou z jím uváděných adres, ale stalo se tak až poté, co byl na základě vydaného příkazu dne 30. 8. 2017 zatčen.
12. Lze tak uzavřít, že závěry, k nimž krajský soud dospěl a které vyjádřil v odůvodnění svého rozhodnutí, jsou přesvědčivé a logické, takže je zřejmé, že nejde o rozhodnutí svévolné či extrémně vybočující z ustálené rozhodovací praxe či judikatury Ústavního soudu (srov. usnesení ze dne 27. 3. 2019 sp. zn. III. ÚS 3402/18, vydané v obdobné věci a dostupné na http://nalus.usoud.cz).
13. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud neshledal, že by napadeným rozhodnutím byla porušena tvrzená ústavní práva stěžovatele. Postupoval proto podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. května 2019
Josef Fiala v. r.
předseda senátu