ECLI:CZ:US:2019:3.US.3894.18.1
sp. zn. III. ÚS 3894/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Josefa Fialy, soudce zpravodaje Pavla Rychetského a soudce Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti města H., zastoupeného JUDr. Martinem Čonkou, advokátem, sídlem Komenského 2276/4, Cheb, proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 30. srpna 2018 č. j. 64 Co 231/2018-65 a rozsudku Okresního soudu v Sokolově ze dne 27. března 2018 č. j. 23 C 77/2017-40, za účasti Krajského soudu v Plzni a Okresního soudu v Sokolově, jako účastníků řízení, a Jana Ferka, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. V ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 29. 11. 2018, stěžovatel podle §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), navrhoval zrušení označených rozhodnutí s tvrzením, že napadenými rozhodnutími bylo zasaženo do jeho ústavně zaručených práv dle čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1, jakož i dle čl. 37 odst. 3 Listiny základních práva a svobod (dále jen "Listina"). Spolu s touto ústavní stížností stěžovatel dle §74 zákona o Ústavním soudu navrhl zrušení §14b vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb, ve znění pozdějších předpisů (advokátní tarif). Tvrdil, že je v rozporu nejen s Listinou, ale i zákonem (ustanovením §18 odst. 1 a §142 o. s. ř.) a jejichž uplatněním došlo k porušení práv stěžovatele, a to dle čl. 11 odst. 1 Listiny, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 Listiny, jakož i dle čl. 23 Všeobecné deklarace lidských práv přijaté usnesením Valného shromáždění OSN dne 10. 12. 1948 pod č. DEO l/48 o porušení základního práva na spravedlivou odměnu za vykonanou práci.
2. Z ústavní stížnosti a předložených podkladů se podává, že rozsudkem Okresního soudu v Sokolově (dále jen "okresní soud") ze dne 27. 3. 2018 č. j. 23 C 77/2017-40 mu nebyly přiznány vyúčtované náklady řízení, ale jen náklady ve výši 2 491,71 Kč. Šlo o řízení o vydání bezdůvodného obohacení za užívání bytu po ukončení nájemního vztahu proti žalovanému Janu Ferkovi (o zaplacení částky 23 508 Kč s přísl.).
3. Krajský soud v Plzni (dále jen "krajský soud") usnesením ze dne 30. 8. 2018 č. j. 64 Co 231/2018-65 podle §220 odst. l písm. a) o. s. ř. změnil rozsudek tak, že žalovanému uložil povinnost zaplatit stěžovateli 2 612 Kč na nákladech řízení před okresním soudem. Náklady stěžovatele představuje odměna advokáta dle §14b advokátního tarifu za tři úkony po 300 Kč, tři režijní paušály po 100 Kč a náhrada za daň z přidané hodnoty, celkem 1 452 Kč. Spolu se soudním poplatkem za řízení 1 160 Kč činí náklady řízení 2 612 Kč. Krajský soud rozhodl, že není důvod krátit odměnu za předžalobní výzvu k plnění, jak to učinil okresní soud, a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
II.
Argumentace stěžovatele
4. Stěžovatel tvrdil v ústavní stížnosti, že obecné soudy chybně aplikovaly §14b advokátního tarifu při rozhodování o náhradě nákladů řízení a stěžovateli přiznaly snížené náklady řízení, přestože se nejednalo o formulářovou žalobu ani spotřebitelský vztah. Nesouhlasil s odůvodněním, že žaloba byla podána dle ustáleného vzoru, formulace se lišila jen minimálně a rozdílnost byla jen v požadované výši nájemného a úhrady za poskytované služby. Soudy jen poukázaly na 5 věcí projednávaných u okresního soudu, ve kterých žaloba obsahovala obdobný nárok, proto aplikovaly na posuzovaný případ ustanovení §14b odst. 1 advokátního tarifu. V tomto smyslu je argumentace krajského soudu zcela lichá a hrubě nesprávná, rozhodně nemohou obstát jejich důvody, neboť se vážou výhradně ke stěžovateli jako straně soudního sporu a nelze je vztahovat k právnímu zástupci.
5. Stěžovatel dále tvrdil, že rozhodnutí krajského soudu je nepřezkoumatelné pro nedostatek odůvodnění, kdy se řádně nevypořádal s tvrzeními stěžovatele. Nerovnost spatřuje stěžovatel zejména ve skutečnosti, kdy případné náklady na straně žalované, pokud by tato byla v řízení úspěšná, by byly stanoveny obecným způsobem zejména podle §7 advokátního tarifu. Nesouhlasil se závěrem obecných soudů, že jde o žalobu dle ustáleného vzoru, neboť takto by bylo možné hodnotit i jiná podání, která tímto způsobem "sankcionována" nejsou a je logické, že všechny žaloby o dlužné nájemné z nájemních smluv se podobají. Je nepřijatelné, aby na straně žalovaného v případě jeho úspěchu byly hrazeny náklady řízení v mnohonásobně vyšší částce než na straně žalujícího stěžovatele. Přiznaná výše odměny za práci advokáta nedosahuje ani běžně účtované odměny u řemeslných profesí, jejichž výkon nevyžaduje vysoké odborné znalosti a vysokoškolské vzdělání.
6. Stěžovatel argumentoval judikaturou Ústavního soudu, Nejvyššího soudu a Vrchního soudu v Olomouci, poukázal na nejednotnost rozhodování soudů v obdobných věcech. Dále tvrdil, že rozhodnutí jsou nesprávná, nezákonná a bylo jimi zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele, a to do práva vlastnit majetek dle čl. 11 odst. 1 Listiny, do práva na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny, práva na rovnost dle čl. 37 odst. 3 Listiny a k porušení základního práva na spravedlivou odměnu za práci dle čl. 23 Všeobecné deklarace lidských práv.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
7. Ústavní soud nejprve zkoumal splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až §31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel nemá k dispozici žádné zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
8. Ústavní soud vzal v úvahu stěžovatelem předložená tvrzení, přezkoumal ústavní stížností napadená rozhodnutí z hlediska kompetencí daných mu Ústavou České republiky (dále jen "Ústava") a konstatuje, že argumenty, které stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl, nevedou k závěru, že ústavní stížnost je opodstatněná.
9. Ústavní soud především připomíná, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti dle čl. 83 Ústavy. Ústavní soud stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem obecným soudům nadřízeným, a jak již dříve uvedl ve své judikatuře, postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů.
10. Rovněž k samotné problematice nákladů řízení se Ústavní soud ve své konstantní judikatuře staví značně rezervovaně a podrobuje ji toliko omezenému ústavněprávnímu přezkumu. Z hlediska kritérií spravedlivého procesu totiž nelze klást rovnítko mezi řízení vedoucí k rozhodnutí ve věci samé a rozhodování o nákladech řízení, neboť spor o náklady řízení zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující výrok Ústavního soudu o porušení ústavně zaručených práv stěžovatele. Otázka náhrady nákladů řízení tak může nabýt ústavněprávní dimenzi (podobně jako ve věci týkající se tzv. bagatelní částky) pouze v případě skutečně extrémního vykročení z pravidel upravujících toto řízení, což nastává např. v důsledku interpretace a aplikace příslušných ustanovení zákona, v nichž by byl obsažen prvek svévole [viz např. nález ze dne 3. 4. 2012 sp. zn. IV. ÚS 2119/11 (N 70/65 SbNU 3), nález ze dne 23. 10. 2018 sp. zn. III. ÚS 1329/18; veškerá judikatura Ústavního soudu je dostupná z http://nalus.usoud.cz].
11. Z pohledu posouzení námitek stěžovatele je nutno především uvést, že ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí o nákladech řízení v tzv. bagatelní částce. Stěžovatel se domáhal po žalovaném zaplacení částky 23 508 Kč s přísl. z titulu bezdůvodného obohacení za užívání bytu po ukončení nájemního vztahu proti žalovanému, kdy by ani dovolání nebylo přípustné [srov. §238 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu]. Ústavní soud již dal opakovaně ve své rozhodovací praxi najevo (např. usnesení ze dne 8. 4. 2008 sp. zn. IV. ÚS 3247/07), že v takových případech, s výjimkou zcela extrémních situací, je úspěšnost ústavní stížnosti pro její zjevnou neopodstatněnost vyloučena. Co se oněch "extrémních situací" týká, jde zejména o případy, kdy by se obecné soudy při interpretaci ustanovení právního předpisu dopustily svévole, tedy své rozhodnutí vůbec neodůvodnily, anebo by se jejich závěry a odůvodnění příčily pravidlům logiky, byly by výrazem přepjatého formalismu nebo by byly jiným extrémním vybočením z obecných principů spravedlnosti.
12. V posuzovaném případě Ústavní soud taková pochybení dosahující ústavně právní roviny neshledal a námitkám stěžovatele nelze přisvědčit. Ústavní soud uvádí, že v odůvodnění rozsudku vyjádřil krajský soud úvahy, kterými byl veden a vyslovil závěr, že pro posouzení výše odměny není podstatné, zda jde nebo nejde o spotřebitelský vztah mezi účastníky. Je pravdou, že Ústavní soud ve věci usnesení ze dne 27. 6. 2017 sp. zn. II. ÚS 1148/17 připustil, že snížená odměna za úkon advokáta dle §14b advokátního tarifu měla za primární cíl omezit obchodování s bagatelními pohledávkami v rámci specializovaného trhu inkasních agentur. To však nebylo promítnuto do znění tohoto ustanovení, a proto není důvod se striktně takového cíle držet. Ustanovení §14b advokátního tarifu je používáno i ve struktuře jiných pohledávek, např. zaplacení dlužného jízdného z přepravy osob nebo dlužné úhrady za dodávku elektrické energie v jednoduchých případech, stejně jako v tomto případě zaplacení dlužného nájemného. Ústavní soud přisvědčil rozhodnutí krajského soudu, kterým byly stěžovateli přiznány náklady řízení před okresním soudem, a konstatuje, že odůvodnění rozhodnutí krajského soudu lze považovat za přiléhavé a tvrzení stěžovatele nejsou způsobilá posunout věc do ústavní roviny.
13. Nad rámec výše uvedeného Ústavní soud uvádí, že v ústavní stížnosti stěžovatel neuvádí nic, co by jeho spor o bagatelní částku posunulo do ústavněprávní roviny. Posuzovaná ústavní stížnost představuje jen polemiku s rozhodnutím soudu vedenou v rovině práva podústavního. Stěžovatel nepřípadně předpokládá, že již na jejím základě Ústavní soud podrobí napadené rozhodnutí běžnému instančnímu přezkumu. Aniž by se uchýlil k hodnocení správnosti stížností konfrontovaných právních názorů, pokládá Ústavní soud za adekvátní se omezit na sdělení, že ve výsledku neshledal důvod, který by odůvodňoval jeho případný kasační zásah.
14. Z uvedených důvodů Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnout podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou. Osud ústavní stížnosti sdílí rovněž návrh na zrušení §14b odst. 2 advokátního tarifu, neboť tento návrh má pouze akcesorickou povahu, a proto sdílí osud odmítnuté ústavní stížnosti [k tomu srov. např. usnesení ze dne 3. 10. 1995 sp. zn. III. ÚS 101/95 (U 22/4 SbNU 351) usnesení ze dne 3. 11. 2015 sp. zn. IV. ÚS 2488/15; usnesení ze dne 9. 9. 2014 sp. zn. III. ÚS 2736/14; usnesení ze dne 29. 4. 2014 sp. zn. I. ÚS 182/14].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. ledna 2019
Josef Fiala v. r.
předseda senátu