ECLI:CZ:US:2019:3.US.3930.17.1
sp. zn. III. ÚS 3930/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti Bohuslavy Studenkové, Hany Rástočné a Květuše Balgové, zastoupených JUDr. Hanou Helešicovou, advokátkou, sídlem Jana Palacha 443/4, Břeclav, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. září 2017 č. j. 28 Cdo 3153/2015-594 a usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 4. prosince 2014 č. j. 14 Co 305/2014-524, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Brně, jako účastníků řízení, a obchodní společnosti H. R. S. a. s., sídlem Truhlářská 1108/3, Praha 1 - Nové Město, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") stěžovatelky navrhly zrušení výše označených rozhodnutí, neboť jimi měl být porušen čl. 1 odst. 1, čl. 4, čl. 90 a čl. 96 odst. 1 Ústavy, čl. 1, čl. 4 odst. 4, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
2. Okresní soud v Břeclavi (dále jen "okresní soud") usnesením ze dne 11. 6. 2014 č. j. 8 C 27/2007-508 zastavil odvolací řízení o odvolání vedlejší účastnice (v procesním postavení žalobkyně) proti rozsudku okresního soudu ze dne 9. 10. 2012 č. j. 8 C 27/2007-376, a to proto, že nezaplatila soudní poplatek za podané odvolání.
3. K odvolání vedlejší účastnice Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") ústavní stížností napadeným usnesením změnil usnesení okresního soudu tak, že předmětné odvolací řízení se nezastavuje, což krajský soud odůvodnil tím, že k zaplacení soudního poplatku došlo v průběhu odvolacího řízení v době, kdy stále trvala poplatková povinnost vedlejší účastnice. Rozhodnutí okresního soudu tak podle krajského soudu nemohlo obstát, přestože v době svého vydání bylo správné, neboť důvod pro zastavení odvolacího řízení pro nezaplacení soudního poplatku za odvolání již v době rozhodování krajského soudu nebyl dán.
4. Následné dovolání, podané právním předchůdcem stěžovatelek (jenž v průběhu dovolacího řízení zemřel), odmítl Nejvyšší soud v záhlaví označeným usnesením jako nepřípustné, když dospěl k závěru, že krajský soud rozhodl v souladu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu.
II.
Argumentace stěžovatelek
5. Stěžovatelky vyjadřují nesouhlas s právními závěry krajského soudu a Nejvyššího soudu, neboť mají za to, že jimi přijatý výklad §9 odst. 7 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů, je podle jejich názoru v rozporu s ustálenou judikaturou obecných soudů i Ústavního soudu. Stěžovatelky přitom citují z usnesení (jejž ovšem označují za nález) ze dne 27. 11. 2012 sp. zn. IV. ÚS 1056/12 (dostupném na http://nalus.usoud.cz), ze kterého podle jejich názoru jednoznačně vyplývá, že soudní poplatek za podané odvolání je možno zaplatit nejpozději do konce lhůty pro podání odvolání. Stěžovatelky proto vyjadřují přesvědčení, že krajský soud zvolil výklad příslušných ustanovení zákona o soudních poplatcích, jenž nepřípustně zvýhodňuje toho účastníka řízení, jenž soudní poplatek včas neuhradí; ustanovení §9 odst. 7 zákona o soudních poplatcích totiž podle stěžovatelek nelze vykládat tak, že odvolací soud je oprávněn zákonnou lhůtu pro zaplacení soudního poplatku prodloužit až do doby svého rozhodnutí. V této souvislosti přitom stěžovatelky zdůrazňují, že předmětné soudní řízení trvá již deset let a po celou dobu je v něm vedlejší účastnice nedůvodně zvýhodňována. Z uvedených důvodů mají stěžovatelky za to, že obecné soudy v napadených rozhodnutích - ač vázány nálezy Ústavního soudu v obdobných věcech - postupovaly svévolně a zvolily takový výklad použitých ustanovení zákona o soudních poplatcích, jenž je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána oprávněnými stěžovatelkami, které byly účastnicemi řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí (resp. jsou právními nástupkyněmi osoby, jež byla účastníkem tohoto řízení), a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelky jsou zastoupeny v souladu s §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelky před jejím podáním vyčerpaly veškeré dostupné zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavnímu soudu byla Ústavou svěřena působnost orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). V řízení o ústavních stížnostech fyzických a právnických osob proti rozhodnutím obecných soudů není proto možno chápat Ústavní soud jako nejvyšší instanci obecného soudnictví; Ústavní soud je nadán kasační pravomocí toliko v případě, že v soudním řízení předcházejícím podání ústavní stížnosti došlo k porušení některého základního práva či svobody stěžovatele [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Úkolem Ústavního soudu není zjišťovat věcnou správnost rozhodovací činnosti obecných soudů, nýbrž pouze kontrolovat (a kasačním rozhodnutím případně vynucovat) ústavně konformní průběh a výsledek předcházejícího soudního řízení. Nepřipadá-li tedy v dané věci do úvahy již prima facie porušení základních práv nebo svobod, Ústavní soud ústavní stížnost odmítne pro zjevnou neopodstatněnost.
8. Za zjevně nepodstatné podání je přitom posuzovanou ústavní stížnost třeba považovat již proto, že z hlediska ústavněprávního přezkumu napadených soudních rozhodnutí klíčovou námitku představuje tvrzení stěžovatelek, že tato rozhodnutí jsou ve zjevném rozporu s jimi odkazovanými nálezy Ústavního soudu. Veškeré tyto "nálezy" jsou však toliko usneseními, což v prvé řadě znamená, že nejde o meritorní rozhodnutí ve smyslu čl. 89 odst. 2 Ústavy (srov. též dikci §23 a §54 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Tvrdí-li proto stěžovatelky, že napadená rozhodnutí odporují ustálené judikatuře Ústavního soudu, je v tomto ohledu nutno považovat jejich námitku za nepřípadnou.
9. Nadto je třeba zdůraznit, že ústavní stížností napadená rozhodnutí nejsou ve zjevném rozporu ani se stěžovatelkou odkazovanými usneseními, neboť v žádném z nich (a stěžovatelky to v zásadě ani netvrdí) není vysloven právní názor, že odvolací soud nemá možnost změnit rozhodnutí o zastavení řízení pro nezaplacení soudního poplatku za předpokladu, že účastník řízení tento soudní poplatek uhradí dříve, než odvolací soud o jeho odvolání rozhodne.
10. Ve zbývajícím rozsahu považuje Ústavní soud za dostačující plně odkázat na odůvodnění napadeného usnesení Nejvyššího soudu, ve kterém se dovolací soud vyčerpávajícím způsobem vypořádal se všemi námitkami, jež stěžovatelky posléze uplatnily i v ústavní stížnosti, pročež nejen z hlediska procesní ekonomie není třeba tyto závěry na tomto místě opakovat či parafrázovat, postačí pouze zdůraznit, že na nich Ústavní soud neshledává žádné ústavněprávní nedostatky.
11. Jelikož nicméně Nejvyšší soud v napadeném usnesení odkázal na své předchozí usnesení ze dne 26. 4. 2016 sp. zn. 22 Cdo 1921/2014, ve kterém mimo jiné poukázal na relevantní komentářovou literaturu, je vhodné připomenout, že stěžovatelky ani v ústavní stížnosti nikterak neoponují závěru, že jimi předkládaný (či preferovaný) výklad §9 odst. 7 zákona o soudních poplatcích "by vedl k neudržitelnému závěru, že po uplynutí lhůty k podání odvolání má sice účastník řízení nadále povinnost soudní poplatek zaplatit, ale pokud svou povinnost poplatníka splní, nemá tato skutečnost procesní důsledek, jehož projevem je změna usnesení soudu prvního stupně o zastavení řízení a pokračování v řízení".
12. Pouze pro úplnost Ústavní soud (stěžovatelkám případně na vysvětlenou) dodává, že se nikterak nezabýval celkovým kontextem posuzované věci (tedy v prvé řadě stěžovatelkami zdůrazňovanou délkou řízení), neboť striktně posuzoval pouze ústavnost rozhodnutí, kterým krajský soud změnil rozhodnutí okresního soudu tak, že se odvolací řízení nezastavuje, resp. na ně navazujícího rozhodnutí Nejvyššího soudu, kterým bylo odmítnuto dovolání, jež proti tomuto usnesení krajského soudu směřovalo.
13. Ústavní soud z výše zaznamenaných důvodů uzavírá, že se stěžovatelkám nepodařilo prokázat porušení jimi dovolávaných ustanovení Ústavy, Listiny a Úmluvy, pročež ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. července 2019
Josef Fiala v.r.
předseda senátu