ECLI:CZ:US:2019:3.US.3940.18.1
sp. zn. III. ÚS 3940/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a soudců Radovana Suchánka a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele V. D., zastoupeného JUDr. Lucií Hrdou, advokátkou, sídlem Vinohradská 343/6, Praha 2 - Vinohrady, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. září 2018 sp. zn. 6 Tdo 1114/2018, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 7. listopadu 2017 sp. zn. 10 To 65/2017 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. listopadu 2016 sp. zn. 2 T 5/2016, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Vrchního státního zastupitelství v Praze a Městského státního zastupitelství v Praze, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, neboť je názoru, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručeného práva zakotveného v čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i práva podle čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
2. Nadepsaným rozsudkem Vrchního soudu v Praze (dále jen "vrchní soud") byl z podnětu odvolání stěžovatele podle §258 odst. 1 písm. d), odst. 2 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. řád") zrušen rozsudek Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") napadený ústavní stížností ve výroku o trestech, jímž byl stěžovatel uznán vinným zvlášť závažným zločinem obchodování s lidmi podle §168 odst. 1 alinea první písm. a), v bodech I/1, 2, III, V/2, 4, 5, 7, 9, 10, 12, 13, 14, 15, 16, 17, 20, 21, 22, 23 též alinea druhá, odst. 3 písm. d) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. zákoník"), spáchaný dílem samostatně, dílem pod body I, III, IV ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku, a odsouzen za výše uvedený zvlášť závažný zločin obchodování s lidmi podle §168 odst. 1 alinea první písm. a), alinea druhá, odst. 3 písm. d) tr. zákoníku, jakož i za zločin pohlavního zneužití podle §187 odst. 1 tr. zákoníku, ohledně něhož zůstal rozsudek městského soudu ze dne 18. 5. 2016 sp. zn. 2 T 9/2014 nedotčen, podle §168 odst. 3 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému společnému trestu odnětí svobody v trvání devíti roků, když pro výkon trestu odnětí svobody byl podle §56 odst. 2 písm. d) tr. zákoníku zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Dále mu byl podle §75 odst. 1 tr. zákoníku uložen trest zákazu pobytu na území hl. města Prahy na dobu deseti roků a podle §70 odst. 1 písm. a), b) tr. zákoníku trest propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty (specifikovaných ve výroku rozsudku). Nově byl stěžovatel podle §259 odst. 3 tr. řádu při nezměněném výroku podle §45 odst. 1 tr. zákoníku o zrušení výroku o vině zvlášť závažným zločinem obchodování s lidmi podle §168 odst. 1 alinea první písm. a), alinea druhá, odst. 3 písm. d) tr. zákoníku, z rozsudku městského soudu ze dne 18. 5. 2016 sp. zn. 2 T 9/2014 ve spojení s rozsudkem vrchního soudu ze dne 31. 10. 2016 sp. zn. 10 To 84/2016, dále ve výroku o trestu, jakož i dalších výroků, které mají v uvedeném výroku o vině svůj podklad, a při nezměněném výroku o vině ad I, III, IV a V zvlášť závažným zločinem obchodování s lidmi podle §168 odst. 1 alinea první písm. a), v bodech I/1,2, III, V/2, 4, 5, 7, 9, 10, 12, 13, 14, 15, 16, 17, 20, 21, 22, 23 též alinea druhá, odst. 3 písm. d) tr. zákoníku odsouzen za výše uvedený pokračující zvlášť závažný zločin obchodování s lidmi podle §168 odst. 1 alinea první písm. a), alinea druhá, odst. 3 písm. d) tr. zákoníku a za zločin pohlavního zneužití podle §187 odst. 1 tr. zákoníku z rozsudku městského soudu ze dne 18. 5. 2016 sp. zn. 2 T 9/2014 ve spojení s rozsudkem vrchního soudu ze dne 31. 10. 2016 sp. zn. 10 To 84/2016 podle §168 odst. 3 tr. zákoníku za použití §45 odst. 1 a 2 tr. zákoníku a §43 odst. 2 tr. zákoníku ke společnému a souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání devíti roků, pro jehož výkon byl stěžovatel podle §56 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou, dále mu byl podle §75 odst. 1 tr. zákoníku uložen trest zákazu pobytu na území hl. m. Prahy v trvání deseti roků a podle §45 odst. 1 tr. zákoníku a §70 odst. 1 písm. a) a b) tr. zákoníku (ve znění účinném do 31. 5. 2015) trest propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty (specifikovaných ve výroku rozsudku vrchního soudu). Vrchní soud rozhodl též o odvolání spoluobviněného.
3. Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným usnesením dovolání stěžovatele podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu jako zjevně neopodstatněné odmítl. Týmž usnesením shodně rozhodl o dovolání spoluobviněného.
II.
Argumentace stěžovatele
4. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že obecné soudy nesprávně hodnotily provedené důkazy, na jejichž základě dospěly k vadným skutkovým zjištěním, a že neprovedly obhajobou navržené důkazy. V této souvislosti poukazuje stěžovatel na své odvolání, ve kterém namítá nevěrohodnost svědka H. Dále vytýká, že nebyl vypracován znalecký posudek k věrohodnosti svědků F., B., J., P. a H., že nebyly provedeny všechny reálné odposlechy ze dne 12. 10. 2013 (dopolední hodiny) a že nebyla ztotožněna osoba jménem Š. Jde-li o skutky spáchané s obviněným M., tyto mu nebyly prokázány, nebylo ani vyvráceno, že na schůzkách s poškozenými nedošlo k nabídce sexuálních služeb za úplatu - uvedené skutečnosti podle stěžovatele nevyplývají ani ze záznamů sledování zájmových osob a tvrzení soudů o naplnění subjektivní stránky trestného činu považuje za pouhou spekulaci. Že od obviněného M. nepadly žádné sexuální nabídky a jmenovanému šlo o to být "patronem" vysokoškoláků, prokazuje i výpověď svědka K. Svědka H. označuje za "naprosto nedůvěryhodnou osobu", která se sama podílela na organizování trestné činnosti. Obviněný H. se podle mínění stěžovatele snaží zakrýt svou vlastní trestnou činnost (opětovně poukazuje na to, že se orgány činné v trestním řízení nezabývaly trestnou činností svědků F., H., B., S., J. a dalších). Stěžovatel zdůrazňuje, že mu nebyla prokázána subjektivní stránka inkriminovaného trestného činu; jde-li o poškozené, kteří vypovídali před soudy, žádný z nich se poškozeným necítil, všichni byli rádi, že si tímto způsobem mohou vydělat peníze, a jejich chování bylo dobrovolné.
5. Stěžovatel má za to, že soudy jemu přičítané jednání bylo nesprávně kvalifikováno podle §168 odst. 1 a 3 písm. d) tr. zákoníku a poukazuje na znění §189 odst. 1 tr. zákoníku (použitelného - podle jeho názoru - při daných skutkových závěrech obecných soudů na předmětnou věc).
6. V souvislosti s jím tvrzeným porušením zákazu reformace in peius uvádí, že k tomu došlo "zejména právě neztotožněním osoby zvané Š., ale také úpravami skutkových vět jednotlivých výroků, když některé z nich byly jednoznačně v neprospěch stěžovatele".
7. K uloženému trestu odnětí svobody uvádí, že je nepřiměřeně přísný, a to i ve srovnání s původním rozsudkem městského soudu i rozsudkem městského soudu ze dne 18. 5. 2016 sp. zn. 2 T 9/2014 a argumentuje tím, že oproti původnímu rozsudku byla ve věci vypuštěna řada skutků, přičemž tato skutečnost se nijak neprojevila ve snížení trestní sazby. Rovněž v případě trestu zákazu pobytu poukazuje na skutečnost, že bydliště má v P., kde má také zajištěnou práci. Celý trest považuje vůči své osobě za likvidační.
8. Stěžovatel k ústavní stížnosti připojil též vlastnoručně (tj. mimo rámec zastoupení advokátkou) sepsané podání, kterým svoji argumentaci dále rozšířil.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
9. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána soudní rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
10. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřazen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když došlo k porušení "běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem", ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94 (N 5/3 SbNU 17)]; v řízení o ústavní stížnosti tedy není sama o sobě významná námitka "nesprávnosti" napadeného rozhodnutí, a není rozhodné, je-li dovozována z hmotného či procesního (podústavního) práva.
11. V dané věci, se zřetelem k obsahu ústavní stížnosti, jde o to, zda se soudy ve věci stěžovatele dopustily pochybení, způsobilých založit nepřijatelné ústavněprávní konsekvence, tj. zda nepředstavují nepřípustný zásah do jeho právního postavení v té rovině, jíž je poskytována ochrana ústavněprávními předpisy, zejména do práva na soudní ochranu podle čl. 36 a násl. Listiny, a to ve vztahu k výchozímu čl. 8 odst. 2 Listiny.
12. Ústavněprávní judikaturou bylo mnohokrát konstatováno, že procesní postupy v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, jakož i výklad a použití podústavních právních předpisů, jsou svěřeny primárně (obecným) soudům, nikoli Ústavnímu soudu. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v "extrémním nesouladu", a zda interpretace použitého práva je i ústavně konformní; její deficit se pak nezjevuje jinak než z poměření, zda soudy podaný výklad rozhodných právních norem je předvídatelný a rozumný, odpovídá-li ustáleným závěrům soudní praxe, není-li naopak výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně přijímaného chápání dotčených právních institutů, resp. není v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (např. teze "přepjatého formalizmu"). Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
13. Maje na zřeteli uvedené zásady, dospěl Ústavní soud k závěru, že posuzovaná ústavní stížnost, resp. námitky v ní obsažené, neobstojí, neboť takovými - ústavněprávně relevantními - pochybeními napadené řízení a jeho výsledek postiženo není, proto se patří odkázat na obsah odůvodnění ústavní stížností napadených rozhodnutí.
14. V rovině zcela konkrétní, resp. v jednotlivostech a stěžovateli již jen na vysvětlenou, lze dodat následující závěry.
15. Stěžovatelem uplatněné námitky brojí především proti důkaznímu řízení a hodnocení důkazů rozhodujícími soudy. Dané oblasti patří do kompetenční sféry nezávislých soudů a Ústavní soud zasahuje do jejich pravomoci zcela výjimečně, a to pouze při určitých druzích pochybení [srov. zejména nález ze dne 30. 6. 2004 sp. zn. IV. ÚS 570/03 (N 91/33 SbNU 377)]. Jestliže stěžovatel uplatňuje výtky skutkového původu, Ústavní soud připomíná, že ve své dosavadní judikatuře formuloval celkem tři oblasti, v nichž pochybení v průběhu dokazování před obecnými soudy nabývají takové intenzity, že je nezbytný jeho kasační zásah z důvodu ochrany dotčených základních práv a svobod.
16. První skupinu případů, v nichž Ústavní soud hodnotí ústavní souladnost důkazního řízení, tvoří situace, kdy důkaz, resp. informace v něm obsažená, není získán co do jednotlivých dílčích komponentů procesu dokazování procesně přípustným způsobem, a tudíž musí být soudem vyloučen z předmětu úvah směřujících ke zjištění skutkového základu věci [srov. např. nález ze dne 18. 11. 2004 sp. zn. III. ÚS 177/04 (N 172/35 SbNU 315)]. Stěžovatel však nenamítá, že právě tento problém v trestním řízení vyvstal.
17. Druhou skupinou pochybení soudů v oblasti dokazování jsou případy tzv. opomenutých důkazů [srov. např. nález ze dne 18. 4. 2001 sp. zn. I. ÚS 549/2000 (N 63/22 SbNU 65)]. Ve své ustálené judikatuře [srov. kupř. nález ze dne 24. 2. 2005 sp. zn. IV. ÚS 251/04 (N 34/36 SbNU 379)] Ústavní soud konstantně zastává názor, že zákonem předepsanému postupu v úsilí o právo (zásadám spravedlivého procesu) vyplývajícímu z čl. 36 odst. 1 Listiny je nutno rozumět tak, že v řízení před obecným soudem musí být dána jeho účastníkovi mj. i možnost navrhnout důkazy, jejichž provedení pro zjištění (prokázání) svých tvrzení pokládá za potřebné; tomuto procesnímu právu účastníka pak odpovídá povinnost soudu nejen o navržených důkazech rozhodnout, ale také - nevyhoví-li jim - ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl, popř. pro základ svých skutkových zjištění je nepřevzal; jestliže tak obecný soud neučiní nebo učiní nedostatečně, dochází při jeho rozhodování nejen k vadám spočívajícím v porušení obecných procesních předpisů, ale současně soud postupuje v rozporu se zásadami vyjádřenými v hlavě páté Listiny (především čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2). Takzvané opomenuté důkazy, tedy důkazy, o nichž v řízení nebylo soudem rozhodnuto, případně důkazy, jimiž se soud bez adekvátního odůvodnění nezabýval, proto téměř vždy založí nejen nepřezkoumatelnost vydaného rozhodnutí, ale současně též jeho protiústavnost.
18. Konečně třetí skupinu tzv. kvalifikovaných vad důkazního řízení představují situace, kdy z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, resp. případy, kdy v soudním rozhodování jsou učiněná skutková zjištění v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257)]. K takovému pochybení tedy dojde, postrádá-li určitý závěr soudu jakoukoliv racionální, skutkovou či logickou oporu v provedeném dokazování.
19. Těmto dvěma kategoriím vad důkazního řízení se stěžovatel míní přiblížit argumentací, že soudy bez náležité opory ve výsledcích dokazování učinily závěry o naplnění subjektivní stránky trestného činu, kterým byl uznán vinným, dále neprovedly dokazování v nezbytném rozsahu (nebyly vyhotoveny potřebné znalecké posudky k hodnověrnosti jednotlivých poškozených a dalších svědků, nedošlo ke ztotožnění osoby označované jménem Š. a nebyly ani provedeny všechny odposlechy) a nesprávně hodnotily důkazy (poškození byli podle stěžovatele nedůvěryhodní). Takové excesy však v posuzované věci dle Ústavního soudu nenastaly.
20. Soudy dospěly k závěru, že stěžovatele usvědčují také spoluobviněný H. či nepřímo (absencí kritiky převážné většiny zjištění soudů) také spoluobviněný M. Výpovědi poškozených, které stěžovatel zpochybňuje, na sebe podle soudů logicky navazují, což nelze konstatovat ohledně výpovědí stěžovatele.
21. Podle soudů stěžovatele usvědčila rovněž výpověď obviněného H., který doznal opakované pohlavní styky nejen s poškozeným F., ale také s poškozeným H., kdy uvedl, že poškozený byl u něj celkem třikrát. Také poškozený H. vypověděl v přípravném řízení, že byl u obviněného H. asi třikrát, a nevzpomněl-li si u hlavního líčení na počet kontaktů u tohoto obviněného, nelze z toho dovodit jeho nevěrohodnost, jsou-li k dispozici další důkazy, které výpovědi poškozených podporují. Soudy rovněž objasnily, na základě jakých důkazních prostředků (srov. rozsudek městského soudu, str. 86 - 88) dospěly k závěru, že obviněný M. se poptával po sexuálních službách za úplatu a stěžovatel mu přislíbil obstarání osob, které mu tyto služby byly ochotny za odměnu poskytnout.
22. Stěžovatelovy úvahy, včetně výhrad včleněných do jeho podání učiněného mimo rámec v řízení před Ústavním soudem povinného zastoupení advokátem (srov. jeho podobný postup v dovolacím řízení, který stěžovateli vytkl Nejvyšší soud), směřující k závěru, že jakýkoli rozpor nebo mezera v dokazování musí vést k uplatnění principu in dubio pro reo a ke zprošťujícímu rozsudku, jsou nesprávné. Existence rozporných důkazů, např. dílčí faktické nesrovnalosti ve svědeckých výpovědích, změny ve výpovědích, neschopnost svědků podat vyčerpávající popis skutku, rozdíly v odborných názorech znalců apod., je velmi častým úkazem, s nímž se policejní a justiční praxe setkává. Orgány činné v trestním řízení musí provedené důkazy pečlivě hodnotit a musí dospět k takovému zjištění skutkového stavu, o němž nejsou důvodné pochybnosti (§2 odst. 5 tr. řádu), což však v nyní posuzované věci učinily.
23. Již obecné soudy stěžovatele upozornily na usnesení ze dne 18. 12. 2008 sp. zn. II. ÚS 2947/08, v němž Ústavní soud připomenul, že podle Evropského soudu pro lidská práva (dále jen "ESLP") požadavek na řádné odůvodnění soudního rozhodnutí vycházející z čl. 6 odst. 1 Úmluvy "nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument" a že odvolací soud "se při zamítnutí odvolání v principu může omezit na převzetí odůvodnění nižšího soudu" (rozsudek velkého senátu ESLP ze dne 21. 1. 1999 ve věci García Ruiz v. Španělsko, stížnost č. 30544/96).
24. Soudy se ústavněprávně konformním způsobem vypořádaly též s otázkou dodržení zásady reformace in peius, kterou stěžovatel spojuje zejména s neztotožněním osoby zvané Š., ale také úpravami skutkových vět jednotlivých výroků, když některé z nich byly jednoznačně v jeho neprospěch.
25. Nejvyšší soud stěžovateli připomenul vlastní usnesení ze dne 18. 1. 2006 sp. zn. 11 Tdo 1158/2005, kde uvedl, že: "Zákaz změny k horšímu ve smyslu §259 odst. 4 tr. řádu nebrání odvolacímu soudu v tom, aby z podnětu odvolání podaného výlučně ve prospěch obžalovaného doplnil ve výroku svého rozsudku (§259 odst. 3 tr. řádu) popis rozhodných skutkových zjištění tak, aby v něm byly obsaženy též skutečnosti vyjadřující zákonem požadované znaky skutkové podstaty toho trestného činu, jímž byl obžalovaný uznán vinným již rozsudkem soudu prvního stupně, které soud prvního stupně sice vzal za prokázané, avšak výslovně je neuvedl ve výrokové části rozsudku. Jestliže se v takovém případě doplnění popisu skutku neprojeví zpřísněním jeho právní kvalifikace, zvětšením rozsahu a závažnosti následků apod., pak se tím nijak nezhoršuje postavení obviněného". Nejvyšší soud nepochybil, natožpak v rovině ústavněprávní, neuznal-li relevanci stěžovatelovým výhradám týkajícím se zmiňované zásady.
26. Soudy se vypořádaly též se stěžovatelovými výtkami ke vztahu mezi §168 odst. 1 a 3 písm. d) tr. zákoníku (trestný čin obchodování s lidmi) a §189 odst. 1 tr. zákoníku (trestný čin kuplířství). Odkázaly přitom na usnesení Vrchního osudu v Olomouci ze dne 5. 5. 2011 sp. zn. 6 To 26/2011, uveřejněné pod č. 24/2012 Sb. rozh. tr., z něhož se podává, že "jednání pachatele, který osobu mladší osmnácti let přiměl, zjednal, najal, zlákal nebo svedl k provozování prostituce, nebo z takového jejího jednání kořistil, nelze kvalifikovat jako trestný čin kuplířství podle §189 tr. zákoníku, nýbrž jako trestný čin obchodování s lidmi podle §168 tr. zákoníku, který je s ohledem na osobu poškozeného (dítě ve smyslu §126 tr. zákoníku) trestným činem speciálním".
27. K námitce stěžovatele o nepřiměřenosti uloženého trestu Ústavní soud uvádí, že mu zásadně nepřísluší vyjadřovat se k výši a druhu uloženého trestu [srov. nález ze dne 24. 4. 2008 sp. zn. II. ÚS 455/05 (N 74/49 SbNU 119)], neboť rozhodování soudů je v této oblasti zcela nezastupitelné (srov. čl. 90 Ústavy a čl. 40 odst. 1 Listiny). Ústavní soud je oprávněn zasáhnout pouze v případě, že by soudy nerespektovaly zásadu zákonnosti ukládaného trestu (srov. čl. 39 Listiny). Taková situace by mohla nastat v případě, že soud uloží druh trestu zákonem nedovolený, výše trestu se pohybuje mimo rozsah zákonem stanovené sazby, nejsou respektována pravidla modifikující tuto sazbu či upravující trestání v případě mnohosti trestné činnosti, příp. při stanovení konkrétní výměry zvoleného trestu jsou zcela opomenuty rozhodující okolnosti pojící se k osobě pachatele a ke spáchanému trestnému činu, resp. je zde extrémní nevyváženost prvku represe a prevence (např. usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 1. 2014 sp. zn. I. ÚS 2613/13 a ze dne 5. 3. 2015 sp. zn. III. ÚS 2925/14; rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz). Taková situace však nenastala, přičemž nelze opomíjet, že šlo o trest souhrnný. Soudy udržitelným způsobem vysvětlily i uložení trestu zákazu pobytu na území hlavního města Prahy, a to "v zájmu ochrany veřejného pořádku a mravnosti mládeže".
28. Stěžovatel do petitu ústavní stížnosti zahrnul i usnesení Nejvyššího soudu, avšak důvody, proč je pokládá za protiústavní, neuvedl, a ani Ústavní soud žádné neshledává. Patří se poznamenat, že jeho kvalifikace dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu, coby zjevně neopodstatněného, z ústavněprávních hledisek obstojí.
29. Na základě výše konstatovaného a jeho shrnutím nezbývá než uzavřít, že shora předestřené podmínky, za kterých soudy uplatněný výklad a použití práva, resp. vedení procesu překračuje hranice ústavnosti, v dané věci splněny nejsou. Nelze dovodit ani excesivní odklon od zákonných zásad ovládajících postupy soudů v řízení ani od pravidel ústavnosti vyjádřených v judikatuře Ústavního soudu.
30. Z uvedených důvodů proto Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. března 2019
Josef Fiala v. r.
předseda senátu