ECLI:CZ:US:2019:3.US.3963.18.1
sp. zn. III. ÚS 3963/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Radovana Suchánka a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti stěžovatelky K. K., zastoupené Mgr. et Mgr. Igorem Nitrianským, advokátem, sídlem Kostelní náměstí 16, Prachatice, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. srpna 2018 č. j. 25 Cdo 1071/2018-176, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, a obchodní společnosti GABRETA, s. r. o., sídlem Koryto 1, Zbytiny, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že jím bylo zasaženo do jejího práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), resp. do práva na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Okresní soud v Prachaticích (dále jen "okresní soud") rozsudkem ze dne 21. 6. 2017 č. j. 21 C 210/2015-122 zcela vyhověl žalobě, jíž se nezletilá stěžovatelka (žalobkyně) domáhala po vedlejší účastnici řízení (žalované) zaplacení částky 100 000 Kč s příslušenstvím, kterou požadovala z titulu náhrady škody za poškození zdraví po úrazu (pokousání psem, k němuž došlo v areálu vedlejší účastnice řízení).
3. K odvolání vedlejší účastnice řízení Krajský soud v Českých Budějovicích (dále jen "krajský soud") rozsudkem ze dne 9. 11. 2017 č. j. 8 Co 1439/2017-155 změnil rozsudek okresního soudu tak, že žalobu co do částky 54 927,50 Kč zamítnul.
4. Následné dovolání stěžovatelky bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2018 č. j. 25 Cdo 1071/2018-176 odmítnuto podle §243c odst. 1 věty první a §243f odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), jelikož neobsahovalo požadované náležitosti a ani po dobu trvání lhůty pro podání dovolání o ně nebylo doplněno a pro tento nedostatek nebylo možno v dovolacím řízení pokračovat. Nejvyšší soud konstatoval, že stěžovatelka nedostála obligatornímu požadavku vyplývajícímu z §237 o. s. ř., neboť neuvedla, které z hledisek jeho přípustnosti podle §237 o. s. ř. považuje za splněné, když pouze citovala znění §237 o. s. ř. a popsala, s jakými závěry soudu nesouhlasí, aniž by uvedla konkrétní předpoklad přípustnosti ve smyslu §237 o. s. ř., tedy zda se krajský soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu nebo jde o otázky dosud nevyřešené nebo jsou dovolacím soudem rozhodovány rozdílně anebo mají být posouzeny jinak. Podle §241a odst. 1 o. s. ř. pak mohlo být dovolacím důvodem pouze nesprávné právní posouzení věci.
II.
Argumentace stěžovatelky
5. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá porušení svého shora uvedeného ústavně zaručeného práva na soudní ochranu, resp. na spravedlivý proces. Nesouhlasí s postupem Nejvyššího soudu, který její dovolání odmítl. Zdůrazňuje, že ve svém dovolání řádně a zcela dostatečně specifikovala dovolací důvod - porušení práva na spravedlivý proces, které mělo spočívat v tom, že krajský soud dostatečně nevysvětlil, proč stanovil výši odškodnění pouze na 2,5 násobek základní hodnoty (oproti 5 násobku, z něhož vycházel okresní soud). Z judikatury Ústavního soudu přitom jednoznačně vyplývá, že jakákoliv námitka, jejíž podstatou je tvrzení porušení ústavně zaručených základních práv a svobod odvolacím soudem, je uplatnitelná jako dovolací důvod podle §241a odst. 1 o. s. ř.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud ve své ustálené judikatuře zcela zřetelně akcentuje zásadu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 83 Ústavy České republiky). Proto mu nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných orgánů veřejné moci, nedošlo-li jejich činností k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod, a to i v případě, že by na konkrétní podobu ochrany práv zakotvených v podústavních předpisech měl jiný názor. Ústavní soud dále ve své rozhodovací praxi vyložil, za jakých podmínek mají nesprávné použití či výklad podústavního práva za následek porušení základních práv a svobod [srov. např. nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2519/07 ze dne 23. 1. 2008 (N 19/48 SbNU 205); rozhodnutí Ústavního soudu jsou rovněž dostupná na http://nalus.usoud.cz].
8. Stěžovatelka brojí proti rozhodnutí Nejvyššího soudu, jemuž vytýká, že se jí podaným dovoláním nezabýval, přestože dostatečně specifikovala důvody dovolání. Na tomto místě je třeba zdůraznit, že stěžovatelka přehlíží rozdíl mezi přípustností dovolání (§237 o. s. ř.) a dovolacími důvody (§241a odst. 1 o. s. ř.). Je sice pravdou, že námitka, jejíž podstatou je tvrzení o porušení základních práv a svobod, může založit přípustnost dovolání, ale tato možnost nikterak nezbavuje dovolatele povinnosti vymezit předpoklady jeho přípustnosti, a to mj. tím, že poukáže na ustálenou judikaturu Ústavního soudu, od níž se odvolací soud odchýlil při řešení otázky vztahující se k ochraně základních práv a svobod, kterou musí stěžovatel vymezit. Neobsahuje-li dovolání vymezení předpokladů přípustnosti (§241a odst. 2 o. s. ř.), není odmítnutí takového dovolání pro vady porušením čl. 36 odst. 1 Listiny (viz stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017 sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16).
9. Ústavní soud se zabýval ústavní stížností v rozsahu stěžovatelkou namítaného porušení jejího základního práva zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny, resp. čl. 6 odst. 1 Úmluvy a konstatuje, že k jeho porušení napadeným rozhodnutím ani postupem Nejvyššího soudu předcházejícím jeho vydání nedošlo. Ústavní soud se po zjištění obsahu dovolání, které stěžovatelka přiložila k ústavní stížnosti, shoduje se závěrem Nejvyššího soudu, že stěžovatelka v něm žádnou konkrétní a jednoznačnou otázku neformulovala, ani neuvedla, v čem konkrétně spatřuje naplnění předpokladů přípustnosti jejího dovolání. Nejvyšší soud zároveň jasně a srozumitelně vysvětlil, proč není dovolání stěžovatelky přípustné a v čem je tedy vadné.
10. Na základě tohoto zjištění Ústavní soud shledal, že stěžovatelčina ústavní stížnost proti usnesení Nejvyššího soudu je sice přípustná, ale je zjevně neopodstatněná [§43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
11. Ústavní soud opakovaně připomíná (viz např. usnesení ze dne 8. 3. 2016 sp. zn. III. ÚS 200/16), že dovolání je mimořádným opravným prostředkem, přičemž je v zásadě věcí zákonodárce, k nápravě jakých vad jej určí, a také (v určité souvislosti s tím) to, zda stanoví přísnější požadavky na jeho "kvalitu", s čímž ostatně souvisí povinnost být v dovolacím řízení zastoupen kvalifikovanou osobou (advokátem), není-li dostatečně kvalifikován samotný dovolatel. Z obsahu stěžovatelčina dovolání lze sice dovodit snahu o ochranu svých zájmů, ale současně z něj plyne nepochopení příslušné právní úpravy, konkrétně pak nezbytnost naplnění předpokladů přípustnosti dovolání (podle §237 o. s. ř.), a vymezení způsobilého dovolacího důvodu (podle §241a odst. 1 o. s. ř.), jakož i otázky zákonných náležitostí tohoto opravného prostředku, konkrétně pak respektování požadavku, aby dovolatel uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů jeho přípustnosti (§241a odst. 2 o. s. ř.), což se ukazuje i v ústavní stížnosti, v níž stěžovatelka oba tyto pojmy zaměňuje, resp. nedostatečně rozlišuje jejich význam a účel. Ústavní soud připouští, že současná konstrukce právní úpravy dovolání klade na účastníky řízení poměrně vysoké nároky, jde-li o řádné naplnění obsahových náležitostí tohoto mimořádného opravného prostředku; je ovšem třeba vzít v úvahu, že tomu tak není bezdůvodně (blíže např. usnesení ze dne 26. 6. 2014 sp. zn. III. ÚS 1675/14).
12. Ústavní soud dodává, že v době podání stěžovatelčina dovolání (2018) již k problematice vymezení přípustnosti dovolání dle novelizované úpravy existovala četná a obecně dostupná judikatura Nejvyššího soudu i Ústavního soudu, která mohla stěžovatelce, resp. jejímu právnímu zástupci, poskytnout návod jak obsah dovolání formulovat. Tento závěr koresponduje přístupu Evropského soudu pro lidská práva (srov. rozsudek ze dne 15. 9. 2016 ve věci Trevisanato v. Itálie, stížnost č. 32610/07).
S ohledem na výše uvedené Ústavní soud nezjistil, že by v daném případě došlo k porušení ústavním pořádkem zaručených práv stěžovatelky, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. ledna 2019
Josef Fiala, v. r.
předseda senátu