ECLI:CZ:US:2019:3.US.4015.18.1
sp. zn. III. ÚS 4015/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a soudců Radovana Suchánka a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatelky M. K., zastoupené JUDr. Zdeňkou Pechancovou, advokátkou, sídlem Masarykova 175, Luhačovice, proti rozsudku Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně ze dne 11. září 2018 č. j. 60 Co 223/2018-796, za účasti Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně, jako účastníka řízení, a A. K. a R. P., zastoupeného JUDr. Janou Rejžkovou, advokátkou, sídlem Vodní 5178, Zlín, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhala, aby byl zrušen rozsudek Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně (dále jen "krajský soud"), neboť je názoru, že jím bylo porušeno její základní právo zaručené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a v čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Okresní soud ve Zlíně (dále jen "okresní soud") rozsudkem ze dne 29. 3. 2018 č. j. 30 Nc 87/96-741 zastavil řízení o svěření A. K. do péče rodičů, jimiž jsou stěžovatelka a vedlejší účastník (I. výrok), rozhodl o povinnosti vedlejšího účastníka zaplatit A. K. dlužné výživné za období od 22. 8. 2008 do 31. 3. 2018 ve výši 1 038 166 Kč (II. výrok), dále rozhodl o jeho povinnosti k náhradě nákladů ve výši 20 683 Kč České republice (III. výrok), o jeho povinnosti nahradit stěžovatelce náklady řízení ve výši 222 761 Kč (IV. výrok) a o tom, že mezi vedlejším účastníkem a A. K. se náhrada nákladů řízení nepřiznává žádnému z účastníků (V. výrok). Okresní soud o dlužném výživném rozhodoval znovu poté, co výrok jeho předchozího rozhodnutí týkající se dlužného výživného byl zrušen krajským soudem rozhodnutím ze dne 17. 12. 2015 č. j. 60 Co 388/2015-597, na jehož základě však byla po změně rozsudku okresního soudu stanovena měsíční výše výživného pro A. K. (14 000 Kč měsíčně od 22. 8. 2008 do 31. 8. 2012 a 18 000 Kč od 1. 9. 2012).
3. Krajský soud svým rozsudkem ze dne 11. 9. 2018 č. j. 60 Co 223/2018-796, který je napaden ústavní stížností, změnil uvedený rozsudek okresního soudu ze dne 29. 3. 2018 tak, že vedlejší účastník je povinen A. K. zaplatit na dlužném výživném za období od 22. 8. 2008 do 28. 2. 2016 částku 1 017 121 Kč. U jeho povinnosti zaplatit České republice náhradu nákladů řízení 20 683 Kč krajský soud změnil lhůtu, v níž tak má vedlejší účastník učinit, a rozhodl o tom, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů.
4. K rozhodnutí o náhradě nákladů řízení krajský soud uvedl, že řízení o výživném pro tehdy nezletilou A. K. bylo zahájeno před účinností zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony (dále jen "zákon č. 293/2013 Sb."). Řízení proto vedl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před jeho novelizací zákonem č. 293/2013 Sb. (dále jen "o. s. ř."). Dle §146 odst. 1 písm. a) o. s. ř. neměl žádný z účastníků řízení právo na náhradu nákladů řízení, neboť šlo o řízení, které bylo možno zahájit i bez návrhu. Současně krajský soud neshledal žádné výjimečné okolnosti, které by odůvodňovaly přiznání náhrady nákladů některému z účastníků. Vedlejší účastník v předchozím období projevoval o dceru A. K. zájem a podílel se na její výchově. Z průběhu řízení nevyplynuly žádné poznatky o tom, že by šlo o šikanózní výkon práva. Vedle důvodů, které vedly k rozhodnutí o tom, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, krajský soud poznamenal, že dle §9 odst. 2 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů, by odměna za jeden úkon právní služby v dané věci vycházela z tarifní hodnoty 5 000 Kč, a nikoli z částky, ze které vycházel okresní soud.
II.
Argumentace stěžovatelky
5. Stěžovatelka namítla, že krajský soud rozhodl o náhradě nákladů řízení způsobem, který zasahuje do jejího práva na spravedlivý proces. Od roku 2008 stěžovatelka hradí veškeré náklady spojené s výživou své dcery a vedlejší účastník se úhradě výživného všemi možnými prostředky brání. Dle stěžovatelky je nutno zabývat se smyslem §23 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, podle něhož bylo-li možné zahájit řízení i bez návrhu a v řízení ve statusových věcech manželských a partnerských, nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení podle výsledku řízení. Náhradu nákladů řízení lze přiznat, odůvodňují-li to okolnosti případu. Shodná úprava byla obsažena v §146 odst. 1 písm. a) o. s. ř. Stěžovatelka si v ústavní stížnosti kladla otázku, zda se má dané ustanovení aplikovat i na situaci, kdy jde o peněžitý dluh povinného na výživném.
6. Po celou dobu řízení stěžovatelka nesla náklady na výživu tehdy nezletilé a vynakládala též prostředky na své právní zastoupení v řízení. Ohledně dlužného výživného lze usuzovat na procesní úspěch či neúspěch, přičemž vedlejší účastník úspěšný nebyl. Krajský soud se dle jejího názoru dostatečně nezabýval možností přiznání náhrady nákladů řízení a pouze obecně konstatoval, že nejsou dány okolnosti případu, které by přiznání náhrady nákladů řízení odůvodňovaly. To, že vedlejší účastník projevoval zájem o dceru, nevypovídá nic o jeho postoji k hrazení výživného. Dle stěžovatelky bylo relevantní zkoumat okolnosti týkající se výživného, nikoli vztahu vedlejšího účastníka k dceři, které by mohly mít význam nanejvýš pro otázku péče a styku. Jako důvody pro přiznání náhrady nákladů řízení stěžovatelka považuje i to, že bylo dlužné výživné stanoveno jako peněžitá povinnost, dále osobní a majetkové poměry účastníků. Nepřiznání náhrady nákladů se jí jeví jako nespravedlivé a v rozhodnutí krajského soudu spatřuje prvky libovůle.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byl vydán rozsudek napadený ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
8. Ústavní soud není součástí soustavy soudů, nýbrž je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 a 91 odst. 1 Ústavy). Není povolán k instančnímu přezkumu rozhodnutí obecných soudů. Jeho pravomoc podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je založena výlučně k přezkumu toho, zda v řízení nebo rozhodnutím v něm vydaným nebyla dotčena ústavně chráněná práva nebo svobody stěžovatelky a zda řízení jako celek bylo spravedlivé.
9. Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti vyjádřila nesouhlas s tím, jak krajský soud rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů, tj. že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
10. Náhradou nákladů řízení se Ústavní soud ve své rozhodovací praxi opakovaně zabýval a konstatoval, že samotný spor o náhradu nákladů řízení nedosahuje zpravidla intenzity představující porušení základních práv a svobod. Ústavní soud dal opakovaně najevo, že při posuzování problematiky nákladů řízení, tj. problematiky k předmětu řízení před obecnými soudy jednoznačně podružné, postupuje nanejvýš zdrženlivě a ke kasačnímu rozhodnutí se uchyluje pouze výjimečně, například zjistí-li, že došlo k porušení práva na spravedlivý proces nebo že bylo porušeno jiné základní právo. Z hlediska kritérií spravedlivého procesu problematika náhrady nákladů řízení může nabýt ústavněprávní dimenze například tehdy, byl-li by v procesu výkladu a použití příslušných ustanovení obecně závazného předpisu obecným soudem obsažen prvek libovůle, svévole nebo extrémní rozpor s principy spravedlnosti [viz nález ze dne 8. 2. 2007 sp. zn. III. ÚS 624/06 (N 27/44 SbNU 319); rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná z http://nalus.usoud.cz].
11. Krajský soud objasnil, že řízení bylo vedeno o výživném vedlejší účastnice, která byla v době zahájení řízení nezletilá, řízení bylo přitom zahájeno před účinností zákona č. 293/2013 Sb., proto použil občanský soudní řád ve znění před novelizací zákonem č. 293/2013 Sb. (k tomu srov. čl. II odst. 2 zákona č. 293/2013 Sb.).
12. Ústavní soud konstatuje, že krajský soud rozhodl o dlužném výživném za dobu od 22. 8. 2008 do 28. 2. 2016 pro vedlejší účastnici, která dne 13. 1. 2014 nabyla zletilosti. Část období, jehož se týkalo dlužné výživné, o němž rozhodoval krajský soud, se kryje s dobou, kdy vedlejší účastnice byla nezletilá, po druhou část tohoto období byla již zletilá.
13. V dané souvislosti lze poukázat na to, že řízení o určení výživného pro dobu nezletilosti dítěte není řízením sporným [viz nálezy ze dne 19. 2. 2008 sp. zn. I. ÚS 564/07 (N 37/48 SbNU 459) a ze dne 23. 1. 2018 sp. zn. II. ÚS 438/17, bod 16.]. Řízení o výživném zletilého dítěte je naopak řízením sporným [viz nález ze dne 13. 10. 2016 sp. zn. I. ÚS 1261/15 (N 191/83 SbNU 117), bod 12.]. V řízení nesporném a sporném jsou, mimo jiné, účastníci vymezeni dle jiných zákonných ustanovení.
14. S nabytím zletilosti dítěte v průběhu řízení o výživném jsou spojeny některé procesní důsledky. Jak Ústavní soud uvedl ve výše zmíněném nálezu sp. zn. I. ÚS 564/07, dosažením zletilosti se dítě stává plně způsobilé vystupovat v řízení před soudem a výživné pro tuto dobu je vždy spojeno s jeho procesním návrhem. Pro období do dosažení zletilosti dítěte je však možno řízení o určení výživného konat i bez návrhu. Dalšími procesními důsledky dosažení zletilosti dítěte dle uvedeného nálezu (který v daném ohledu odkazoval na komentář Hrušáková, M. a kol., Zákon o rodině. Komentář. 3. vydání 2005, Praha: C. H. Beck, s. 382 a násl.) je to, že "v řízení podle ustanovení §176 o. s. ř. se může jednat již jen o právech po dobu nezletilosti dítěte, že v řízení vystupuje zletilé dítě samo a že i plnění dávek výživného, jež byly splatné za dobu nezletilosti, je třeba stanovit přímo vůči dítěti. Dosažení zletilosti dítěte v průběhu řízení o výživném však nemá ten důsledek, že by matka dítěte přestala být účastnicí řízení, pokud jde o projednání výživného dítěte za dobu do jeho zletilosti, a má proto také právo se odvolat proti rozhodnutí o těchto částkách výživného."
15. V obdobném duchu se vyjádřil i Nejvyšší soud v usnesení ze dne 22. 8. 2011 sp. zn. 21 Cdo 1065/2010, kde uvedl: "Soud, který rozhoduje o nárocích dítěte na výživné v řízení, které sice začalo ještě v době nezletilosti dítěte, ale končí už v době, kdy dítě nabylo zletilosti, rozhodne o jeho nároku na výživné i za dobu zletilosti podle stavu ke dni rozhodování (srov. §154 odst. 1 o. s. ř.). [...] Zletilé dítě se v řízení musí vyjádřit, zda navrhuje v řízení pokračovat proti rodiči, o jehož vyživovací povinnost se dosud jednalo, zda i na dobu po dosažení zletilosti uplatňuje a v jaké výši nárok na výživné (zvýšení výživného). Okruh účastníků je pro část řízení týkající se výživného na dobu po dosažení zletilosti dítěte sice užší o rodiče, vůči kterému návrh zletilého dítěte nesměřuje, avšak [...] ten se řízení dále účastní, protože se v něm rozhoduje i o výživném dítěte za dobu do jeho zletilosti (srov. např. Stanovisko občanskoprávního kolegia bývalého Nejvyššího soudu SSR ze dne 13. 9. 1984, Cpj 13/84, které bylo uveřejněno pod pořadovým číslem 2 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1985)." V uvedeném stanovisku se dále uvádí, že překážkou pokračování řízení o výživném dítěte pro dobu jeho zletilosti nemůže být ani rozdílnost v rozhodování o nákladech řízení v případě určování výživného pro dobu nezletilosti [žádný z účastníků nemá právo na jejich náhradu dle §146 odst. 1 písm. a) o. s. ř. (s účinností od 1. 1. 2001 bylo dané ustanovení doplněno o možnost přiznat náhradu nákladů, odůvodňují-li to okolnosti případu; poznámka Ústavního soudu)] a pro dobu zletilosti (o náhradě nákladů řízení se rozhoduje podle jeho výsledku dle §142 o. s. ř.).
16. K účastenství rodiče, proti kterému návrh týkající se výživného nesměřuje, se vyjadřuje též stanovisko občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu České socialistické republiky ze dne 29. 3. 1983 sp. zn. Cpj 289/82 (č. 7/1983 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), kde je uvedeno: "S druhým rodičem [soud] jedná jako s účastníkem jen v té části řízení, kde se rozhoduje o výživném za dobu nezletilosti dítěte."
17. Citovaný nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 564/07, usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 1065/2010 a stanovisko sp. zn. Cpj 289/82 vychází z toho, že rodič, proti kterému nesměřuje návrh na přiznání výživného (v posuzované věci tímto rodičem byla stěžovatelka), již nepatří mezi okruh účastníků pro část řízení o výživném pro dobu po nabytí zletilosti dítěte. Z tohoto důvodu se Ústavní soud omezí jen na hodnocení, zda ústavně zaručená práva stěžovatelky nebyla porušena rozhodnutím krajského soudu o nákladech řízení, které se vztahují k té části řízení, v níž se rozhodovalo o výživném za dobu do nabytí zletilosti vedlejší účastnice. V této části řízení byla stěžovatelka účastnicí, což má význam i pro náklady této části řízení. Co se týče části řízení, v níž se rozhodovalo o výživném od nabytí zletilosti vedlejší účastnice, měl být dle citovaných rozhodnutí okruh účastníků řízení užší o stěžovatelku, což má projev i v tom, že v konečném důsledku stěžovatelka nemohla být dotčena rozhodnutím o náhradě nákladů řízení (žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení) u té části řízení, kde o ni měl být okruh účastníků užší.
18. Ústavní soud neshledal, že by rozhodnutím krajského soudu o náhradě nákladů řízení pro část řízení, která se týká výživného pro dobu do nabytí zletilosti vedlejší účastnice, byla porušena ústavně zaručená práva stěžovatelky.
19. Dle §146 odst. 1 písm. a) o. s. ř. platilo, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení podle jeho výsledku, jestliže řízení mohlo být zahájeno i bez návrhu; to neplatí, odůvodňují-li okolnosti případu přiznání náhrady nákladů řízení. Řízení ve věci péče o nezletilé, v němž se rozhoduje mj. o výživě nezletilých dětí (§176 odst. 1 o. s. ř.), patřilo mezi řízení, která bylo možno zahájit i bez návrhu (§81 odst. 1 o. s. ř.).
20. Ústavní soud konstatuje, že krajský soud na věc použil §146 odst. 1 písm. a) o. s. ř., který dopadá na rozhodování o výživném nezletilých dětí. V tomto ohledu nelze v rozhodnutí krajského soudu o nákladech řízení vztahujícím se k dlužnému výživnému za dobu nezletilosti vedlejší účastnice spatřovat žádný prvek svévole. Dle základního pravidla obsaženého v §146 odst. 1 písm. a) o. s. ř. nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení podle jeho výsledku, jestliže řízení mohlo být zahájeno i bez návrhu. Možnost přiznat náhradu nákladů řízení byla v §146 odst. 1 písm. a) větě za středníkem o. s. ř. stanovena jako určitá výjimka z tohoto pravidla pro případ, že takový postup odůvodňují okolnosti případu.
21. Krajský soud objasnil, že neshledal takové okolnosti případu, které by dávaly podklad pro odchýlení se od základního pravidla, dle něhož nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení. Stěžovatelka v ústavní stížnosti k náhradě nákladů řízení zdůrazňovala, že v řízení šlo usuzovat na procesní neúspěch vedlejšího účastníka řízení. Ústavní soud konstatuje, že z napadeného rozsudku lze vyvodit, že krajský soud nepovažoval samotnou skutečnost, že by v případě rozhodování o výživném či s tím souvisejícím dlužném výživném pro nezletilé dítě bylo možno určit míru procesního úspěchu ve věci, za "okolnost případu" ve smyslu §146 odst. 1 písm. a) o. s. ř., která by odůvodňovala přiznání nákladů řízení. Z hlediska ústavního práva, a zejména při posuzování rozhodnutí o nákladech řízení, kde Ústavní soud postupuje nanejvýš zdrženlivě, lze takový přístup akceptovat. Z ustanovení občanského soudního řádu zmíněných v bodě 19. jasně vyplývá, že §146 odst. 1 písm. a) o. s. ř. dopadal i na rozhodování o výživě nezletilých dětí. Lze se přitom domnívat, že při rozhodování o výživném je spíše pravidlem, že by bylo možno určit míru procesního úspěchu ve věci, nepůjde tedy o nijak neobvyklý prvek, který by sám o sobě měl představovat "okolnost případu" dávající podklad pro odchýlení se od základního pravidla, dle něhož žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
22. Krajský soud ve svém rozhodnutí nastínil, co by obecně považoval za okolnosti případu ve smyslu §146 odst. 1 písm. a) o. s. ř., které by odůvodňovaly přiznání náhrady nákladů řízení. Z napadeného rozsudku je patrné, že by těmito okolnostmi byl nezájem vedlejšího účastníka o svou dceru či odmítnutí podílet se na její výchově, případně šikanózní výkon práva. Takové okolnosti však v posuzovaném případě nezjistil. Ústavní soud tak konstatuje, že krajský soud odůvodnil, jak nahlíží na okolnosti případu zmíněné v §146 odst. 1 písm. a) o. s. ř., jeho rozhodnutí je tedy dostatečně odůvodněno a netrpí svévolí či extrémním rozporem s principy spravedlnosti. Ke stěžovatelčině argumentaci lze dodat, že z napadeného rozsudku je patrné, že krajský soud si byl vědom toho, jakými částkami či plněními se na výživě své dcery vedlejší účastník podílel v posuzovaném období, jehož se týkalo rozhodnutí krajského soudu (v některých letech dle krajského soudu přispíval částkami v řádu statisíců korun). Ústavní soud za této situace nevidí důvod zasahovat do úvahy krajského soudu, který ani v tom, jak vedlejší účastník na výživu dcery přispíval, nespatřoval okolnosti případu, které by dle §146 odst. 1 písm. a) o. s. ř. odůvodnily přiznání náhrady nákladů řízení některému z účastníků.
23. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal žádné porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatelky, odmítl její ústavní stížnost bez přítomnosti účastníků mimo ústní jednání jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. ledna 2019
Josef Fiala v. r.
předseda senátu