ECLI:CZ:US:2019:3.US.4063.18.1
sp. zn. III. ÚS 4063/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Radovana Suchánka a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelky Mgr. Veroniky Dygrýnové, zastoupené Mgr. Zdeňkem Stránským, advokátem, sídlem Osadní 324/12a, Praha 7 - Holešovice, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. září 2018 č. j. 27 Cdo 2953/2018-140 a usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 23. ledna 2018 č. j. 6 Cmo 37/2017-116, za účasti Nejvyššího soudu a Vrchního soudu v Praze, jako účastníků řízení, a družstva Bytové družstvo Lýskova - v likvidaci, sídlem Lýskova 2073/57, Praha 13 - Stodůlky, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno její ústavně zaručené právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a právo na ochranu majetku podle čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") usnesením ze dne 23. 1. 2018 č. j. 6 Cmo 37/2017-116 změnil jemu předcházející usnesení Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") ze dne 13. 10. 2016 č. j. 78 Cm 183/2013-78, jímž bylo určeno, že stěžovatelka (navrhovatelka) je členkou vedlejšího účastníka řízení tak, že návrh na určení zamítl (první výrok) a současně rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů (druhý výrok). Vrchní soud konstatoval, že členství stěžovatelky nemohlo vzniknout ani dohodou o převodu členských práv uzavřenou s vedlejším účastníkem řízení (družstvo nemohlo být převodcem členských práv a povinností), ani přijetím na základě písemné přihlášky (nebylo prokázáno zaplacení základního členského vkladu ani souhlas členské schůze) a ani vydržením (nebyla prokázána dobrá víra stěžovatelky).
3. Následné dovolání stěžovatelky bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 19. 9. 2018 č. j. 27 Cdo 2953/2018-140 odmítnuto podle §243c odst. 1 a §243f odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), neboť neobsahovalo ani vymezení toho, v čem dovolatelka spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, ani vymezení otázky hmotného či procesního práva, na jejímž řešení napadené rozhodnutí spočívá a již by měl Nejvyšší soud na základě dovolání vyřešit (srov. §241a odst. 2 o. s. ř.), pročež v dovolacím řízení pro tuto vadu nebylo možno pokračovat. K tomu Nejvyšší soud uvedl, že požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, a vymezil příslušnou otázku hmotného či procesního práva, je podle §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné a kterou otázku hmotného či procesního práva by měl Nejvyšší soud vyřešit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013 sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, usnesení velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 8. 4. 2015 sen. zn. 31 NSCR 9/2015, usnesení Ústavního soudu ze dne 16. 12. 2014 sp. zn. IV. ÚS 266/14, ze dne 12. 8. 2015 sp. zn. IV. ÚS 3548/14, anebo stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017 sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16).
II.
Argumentace stěžovatelky
4. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá porušení svých shora uvedených ústavně zaručených práv. Nejprve rekapituluje obsah napadených rozhodnutí. Vrchnímu soudu vytýká, že při svém rozhodování nevycházel ze všech důkazů, které provedl městský soud, přičemž se věcí z větší části vůbec nezabýval. Tím zatížil své rozhodnutí vadou spočívající v jeho nepřezkoumatelnosti. Usnesení vrchního vytýká rovněž jeho rozpor se zásadou legitimního očekávání. K tomu uvádí, že řádně podala přihlášku do družstva a zaplatila základní členský vklad, takže nemůže obstát závěr, že družstvo nevědělo o tom, že stěžovatelce vzniklo platně členství. Stěžovatelka rovněž nesouhlasí s argumentací, že se o své členství nezajímala. Domnívá se, že plnila i všechny své členské povinnosti.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
5. Ústavní soud se nejprve zabýval splněním procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost proti usnesení Nejvyššího soudu byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Ústavní stížnost je proti usnesení Nejvyššího soudu rovněž přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario). Proti rozhodnutí vrchního soudu však ústavní stížnost procesní předpoklady řízení nesplňuje, neboť jde o návrh nepřípustný (viz níže).
IV.
Posouzení přípustnosti a opodstatněnosti ústavní stížnosti
6. Ústavní soud úvodem připomíná, že není součástí soustavy soudů [čl. 91 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen Ústava")] a nepřísluší mu výkon dozoru nad jejich rozhodovací činností. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
7. Ústavní soud se nejprve zabýval ústavní stížností proti usnesení Nejvyššího soudu, kterým bylo stěžovatelčino dovolání odmítnuto, neboť neobsahovalo ani vymezení toho, v čem dovolatelka spatřuje splnění předpokladů jeho přípustnosti, ani vymezení otázky hmotného či procesního práva, na jejímž řešení napadené rozhodnutí spočívá. Hned na úvod Ústavní soud podotýká, že ačkoliv stěžovatelka v petitu ústavní stížnosti formálně napadá rozhodnutí Nejvyššího soudu, v podstatě žádnou argumentaci, natož relevantní argumentaci ústavněprávní proti němu neuplatňuje, když se věnuje pouze rozhodnutí vrchního soudu, a to navíc ještě v rovině pouhé polemiky s jeho skutkovými a právními závěry. Ústavní soud se proto omezí na stručné konstatování, že neuvedla-li stěžovatelka v dovolání, v čem spatřuje splnění předpokladů jeho přípustnosti, nevymezila otázku, na jejímž řešení napadené rozhodnutí mělo spočívat a již by měl Nejvyšší soud na základě dovolání vyřešit, nemohl Nejvyšší soud postupovat jinak a musel její dovolání odmítnout pro existenci vad.
8. Ústavní soud v této souvislosti připomíná, co již uvedl Nejvyšší soud v napadeném rozhodnutí, že požadavky na dovolání, včetně zákonem stanovené náležitosti vymezit předpoklad jeho přípustnosti podle §237 o. s. ř., plynou přímo ze zákona (§241a odst. 2 o. s. ř.). Dovolání, které neobsahuje vymezení předpokladu jeho přípustnosti (§241a odst. 2 o. s. ř.), je vadným podáním, které může dovolatel doplnit o chybějící náležitosti jen do uplynutí dovolací lhůty (§241b odst. 3 věta první, §243b o. s. ř.), resp. do uplynutí lhůty, jež byla dovolateli stanovena pro splnění podmínky zajištění právního zastoupení. Jak Ústavní soud naznal např. v usnesení ze dne 8. 3. 2016 sp. zn. III. ÚS 200/16 (všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz), nevymezí-li stěžovatel i přes právě uvedené ve svém dovolání všechny zákonem stanovené obligatorní náležitosti, nelze odmítnutí jeho dovolání považovat za projev přílišného formalismu, ale za důsledek nesplnění zákonem stanovených požadavků. Obdobný právní názor zaujal Ústavní soud i ve výše citovaném stanovisku pléna ze dne 28. 11. 2017 sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16. Daný zákonný postup přitom stěžovatelka, navzdory povinnému právnímu zastoupení, nerespektovala, pročež musí po právu snášet důsledky s tím spojené. V této části je tedy třeba ústavní stížnost posoudit jako zjevně neopodstatněnou a jako takovou ji odmítnout podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
9. Nepodala-li stěžovatelka řádné dovolání, nevyčerpala tak všechny prostředky, které jí zákon k ochraně práva poskytuje (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu; viz i citované stanovisko sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16), neboť odmítnutí dovolání pro absenci vymezení toho, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů jeho přípustnosti, jakož i absenci vymezení otázky hmotného či procesního práva, na jejímž řešení napadené rozhodnutí spočívá, není odmítnutím závisejícím na uvážení Nejvyššího soudu podle §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je proto v části, v níž stěžovatelka napadá usnesení vrchního soudu nepřípustná a neschopná tak byť jen "kvazimeritorního" posouzení.
10. Ze všech výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků zčásti odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný a zčásti podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako návrh nepřípustný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. února 2019
Josef Fiala v. r.
předseda senátu