ECLI:CZ:US:2019:3.US.4074.18.1
sp. zn. III. ÚS 4074/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Josefa Fialy, soudkyně zpravodajky Milady Tomkové a soudce Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti Mgr. Jana Audyho, zastoupeného Mgr. Hanou Audyovou, advokátkou, sídlem Jungmannova 685/8, Jablonec nad Nisou, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 16. října 2018 č. j. 30 Co 174/2018-66 a výrokům II. a III. usnesení Okresního soudu v Liberci ze dne 20. listopadu 2017 č. j. 53 C 342/2016-53, za účasti Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci a Okresního soudu v Liberci, jako účastníků řízení, a Jany Wollmannové a Mgr. Hany Audyové, jako vedlejších účastnic, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozsudků
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, tj. usnesení Okresního soudu v Liberci (dále jen "okresní soud") a usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci (dále jen "krajský soud").
2. Z ústavní stížnosti a předložených rozsudků obecných soudů zjistil Ústavní soud následující skutečnosti pojící se k předmětu ústavní stížnosti.
3. Okresní soud ústavní stížností částečně napadeným usnesením zastavil řízení o uložení povinnosti (výrok I), uložil první vedlejší účastnici povinnost nahradit stěžovateli náklady řízení ve výši 7 062 Kč (výrok II), uložil první vedlejší účastnici povinnost nahradit druhé vedlejší účastnici náklady řízení ve výši 6 962 Kč (výrok III) a rozhodl o tom, že stěžovateli bude vrácena část zaplaceného soudního poplatku ve výši 1 000 Kč (výrok IV). K výrokům II a III v odůvodnění uvedl, že o nákladech rozhodoval podle §146 odst. 2 věta druhá o. s. ř. a vzhledem k tomu, že první vedlejší účastnice zavinila zastavení řízení, je povinna hradit žalující straně (mj. stěžovateli) náklady řízení. Dále uvedl, že nesouhlasí s tvrzením stěžovatele, že tarifní hodnota sporu byla 40 000 Kč, ale byla 20 000 Kč, neboť rozepsáním povinností do více bodů (čtyř) nelze bez dalšího považovat za samostatné nároky a z faktického stavu plyne, že nároky byly pouze dva a ne čtyři. Vzhledem k tomu, že stěžovatel a druhá vedlejší účastnice byli na začátku řízení zastoupeni advokátem, přiznal každému z nich částku 6 062 Kč. Co se však týče nákladů řízení za zastoupení stěžovatele druhou vedlejší účastnicí, která byla v řízení současně žalobkyní a právní zástupkyní stěžovatele, okresní soud měl za to, že šlo pouze o snahu zvýšit náklady řízení první vedlejší účastnici, neboť druhá vedlejší účastnice se vyjadřovala za sebe i za stěžovatele. Vzhledem k tomu, že tedy byla jak žalující stranou, tak právní zástupkyní, nemohla podle okresního soudu požadovat náhradu nákladů na zastoupení, neboť - vlastně - nebyla zastoupena advokátem. Proto tyto náklady nepovažoval okresní soud za účelně vynaložené.
4. Proti usnesení okresního soudu podali odvolání stěžovatel a druhá vedlejší účastnice. Krajský soud ústavní stížností napadeným usnesením potvrdil výrok II a III usnesení okresního soudu (výrok I) a uložil stěžovateli a druhé vedlejší účastnici povinnost zaplatit první vedlejší účastnici náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 1 270,50 Kč (výrok II). V odůvodnění krajský soud uvedl, že výtka stěžovatele a druhé vedlejší účastnice, že jim okresní soud nezaslal písemné vyjádření první vedlejší účastnice, které se týkalo nákladů řízení, není důvodná. Okresní soud podle jeho názoru postupoval správně, neboť nepovažoval případnou reakci žalující strany za přínosnou. Rovněž krajský soud zhodnotil jako správný postup okresního soudu při určení výše tarifní hodnoty sporu. Dále uvedl, že okresní soud nepochybil, když stěžovateli nepřiznal náhradu nákladů řízení za zastoupení druhou vedlejší účastnicí, neboť tyto náklady nesloužily k potřebnému a účelnému uplatňování práva.
5. Vzhledem k tomu, že se ústavní stížností napadené výroky týkají nákladů řízení, není dovolání podle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. přípustné.
II.
Argumentace stěžovatele
6. Stěžovatel je přesvědčen, že v záhlaví blíže určená usnesení porušují jeho základní práva a svobody garantované ústavním pořádkem České republiky. Konkrétně uvádí, že došlo k porušení čl. 2 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), který zaručuje každému možnost činit, co není zákonem zakázáno. Dále stěžovatel namítá zásah do práva na soudní ochranu a práva na právní pomoc zaručených čl. 36 odst. 1 Listiny, resp. čl. 37 odst. 2 Listiny.
7. Stěžovatel namítá zásah do svých základních práv a svobod jako důsledek toho, že mu okresní soud nezaslal písemné vyjádření první vedlejší účastnice, které se dotýkalo vyúčtování nákladů řízení. Nesouhlasí rovněž s tím, jak tuto jeho výtku posoudil krajský soud, neboť aplikace §2 o. s. ř., tj. povinnost soudů dbát na to, aby nedocházelo ke zneužívání práva, jej staví do horší pozice než aplikace §150 o. s. ř. Proto trvá na tom, že měl právo se k písemnému vyjádření první vedlejší účastnice vyjádřit. Je přesvědčen, že obecné soudy zasáhly do jeho ústavně zaručeného práva na soudní ochranu a nejednaly v souladu se závěry vyslovenými v nálezu sp. zn. I. ÚS 3819/13 ze dne 25. 3. 2014 (N 43/72 SbNU 501; všechna citovaná rozhodnutí Ústavního soudu jsou přístupná v internetové databázi NALUS, viz http://nalus.usoud.cz).
8. Stěžovatel je také přesvědčen, že obecné soudy postupovaly při určení tarifní hodnoty sporu v rozporu s jeho ústavně garantovanými právy a svobodami. Jejich rozhodnutí považuje stěžovatel za nedostatečně odůvodněné a svévolné, a rozporné se zákonem, neboť jeho nároky směřovaly k omezení vlastnického práva souseda podle §1013 občanského zákoníku a k ochraně vlastnického práva stěžovatele podle §1042 občanského zákoníku.
9. Stěžovatel celkově považuje argumentaci obecných soudů za nejasnou a nesrozumitelnou. Tím, že využil možnosti nechat se právně zastoupit svou manželkou (druhou vedlejší účastnicí; advokátkou), neporušil žádný zákonem stanovený zákaz, a tedy postupoval ve smyslu jednání dovoleného ustanovením čl. 2 odst. 3 Listiny tj. nezakázaného jednání. Využití práva na právní pomoc je závislé na vůli účastníka, což stěžovatel dokládá odkazem na nález sp. zn. II. ÚS 187/06 ze dne 19. 6. 2007 (N 99/45 SbNU 397) a žádná jiná kritéria pro jeho posuzování nemají být relevantní. Stejně tak ostře odmítá, že by šlo o účelové zastoupení, a nelze tak, podle jeho názoru, aplikovat závěry plynoucí z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 2. 2015 sp. zn. 21 Cdo 756/2014.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
10. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas, v části dotýkající se základních práv a svobod stěžovatele (výrok II usnesení okresního soudu a usnesení krajského soudu) oprávněným stěžovatelem, jenž byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky kladenými §29 až §31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
11. Ústavní stížnost směřuje také proti výroku III usnesení okresního soudu, které se dotýká náhrady nákladů řízení druhé vedlejší účastnice. Z tohoto důvodu nejsou splněny podmínky předvídané §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu, neboť stěžovatel nebyl v této části účastníkem řízení. Proto postrádá dostatek aktivní legitimace k podání ústavní stížnosti, neboť zákon o Ústavním soudu nedává stěžovatelům možnost podat ústavní stížnost za někoho jiného. V této části je pro nezbytné podle §43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnost odmítnout, jako návrh podaný někým zjevně neoprávněným. Na této skutečnosti nic nemění ani fakt, že Mgr. Hana Audyová (tj. druhá vedlejší účastnice) vystupuje v řízení o ústavní stížnosti v roli zástupce stěžovatele, protože nepodává ústavní stížnost svým jménem.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
12. Zákon o Ústavním soudu vymezuje zvláštní kategorii návrhů, a to návrhy zjevně neopodstatněné [viz §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. V této části řízení o ústavních stížnostech je přípustné rozhodnout bez dalšího pouze na základě obsahu napadených soudních rozhodnutí a údajů obsažených v ústavní stížnosti. Dospěje-li Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, je bez dalšího odmítnuta.
13. Ústavní soud přezkoumal ústavní stížností napadený výrok II usnesení okresního soudu a usnesení krajského soudu z hlediska porušení ústavně zaručených práv a svobod stěžovatele a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je v části dotýkající se tvrzeného zásahu do jeho základních práv a svobod zjevně neopodstatněná.
14. Ústavní soud připomíná, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti [viz čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")], který stojí mimo soustavu obecných soudů, a proto jej nelze považovat za další přezkumnou instanci v systému obecného soudnictví. Není ani soudem odvolacím či dovolacím a nemá pravomoc svým rozhodováním nahrazovat rozhodování obecných soudů. Jeho úkolem, svěřeným mu Ústavou, je přezkoumávat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, která jejich vydání předcházela. Vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na individuální případ je v pravomoci obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat, je-li jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti.
15. Ústavní soud také setrvává na stanovisku, že rozhodování o nákladech soudního řízení je nedílnou součástí řízení jako celku a případné vady v tomto postupu obecných soudů zpravidla nemají takovou intenzitu, která by vyvolala porušení základních práv a svobod (viz např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 2014/18 ze dne 26. 7. 2018). Ústavněprávní rozměr získávají rozhodnutí o nákladech řízení pouze ve výjimečných případech, a to zejména v těch, ve kterých je úvaha soudu důsledkem svévole, rozhodnutí je zcela nedostatečně odůvodněno, případně se nákladový výrok ocitá ve zřejmé kolizi s celkovým průběhem a výsledkem řízení. Z ústavní stížností napadených usnesení plyne, že se jak okresní soud, tak krajský soud otázkami spojenými s určením výše náhrady nákladů řízení zabývaly dostatečně a v rozsahu, jaký tomu odpovídá. Z rozhodnutí jsou patrné důvody rozhodnutí, i úvahy, kterými se obecné soudy zaobíraly. Není z nich patrný žádný exces či vada takového rázu, která by odůvodnila kasační zásah Ústavního soudu.
16. Krajský soud se také dostatečně zabýval výtkou stěžovatele směřující k tomu, že se nemohl seznámit s písemným vyjádřením první vedlejší účastnice předložené v průběhu řízení před okresním soudem. Realizací odvolacího řízení dostal stěžovatel možnost své výhrady uplatnit a plně využít svého práva na soudní ochranu. Totéž platí i pro namítané vady spočívající v nedostatečnosti odůvodnění, svévoli a jejich nesrozumitelnosti. Z rozhodnutí je patrné proč a jak obecné soudy rozhodly a výklad rozhodnutí, který je podáván stěžovatelem [např. záměna pojmů "žalobce a)" a "žalobce"], není založen na textu těchto usnesení. Ústavní soud proto v ústavní stížností napadených usneseních okresního soudu a krajského soudu nezjistil vady vytýkané stěžovatelem, které by mohly dosáhnout takové intenzity, že by poškodily jeho základní práva a svobody zaručené ústavním pořádkem České republiky.
17. Ze všech výše uvedených důvodů Ústavní soud podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl - zčásti podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný a zčásti podle §43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu jako návrh podaný někým zjevně neoprávněným.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. června 2019
Josef Fiala v. r.
předseda senátu