ECLI:CZ:US:2018:4.US.2014.18.1
sp. zn. IV. ÚS 2014/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Jana Filipa (soudce zpravodaje) a Jaromíra Jirsy o ústavní stížnosti stěžovatelky L. M., zastoupené Mgr. Janou Lammelovou, advokátkou, sídlem Horní náměstí 7, Olomouc, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 2. března 2018 č. j. 70 Co 320/2017-1179, za účasti Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci, jako účastníka řízení, a 1) nezletilé A. M., v soudním řízení zastoupené městem Olomouc, sídlem Horní náměstí 583, Olomouc a 2) J. M., jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka (dále též "matka") domáhala zrušení v záhlaví uvedeného soudního rozhodnutí, přičemž tvrdila, že napadeným rozsudkem byla porušena její práva dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a dále dle čl. 10 odst. 2, čl. 32 odst. 1 a 4 Listiny, a dále byla porušena práva nezletilé zaručená jí Úmluvou o právech dítěte.
2. Z podané ústavní stížnosti, jakož i z napadených rozhodnutí, se podává, že Okresní soud v Olomouci (dále jen "okresní soud"), v řízení o výkon rozhodnutí o úpravě styku rodiče s nezletilým dítětem, o změnu úpravy styku rodiče s nezletilým dítětem, o zrušení výchovného opatření (dohledu nad nezletilým dítětem) a o náhradu nákladů řízení vzniklých státu v řízení o změnu práv a povinností rodičů, zamítl rozsudkem ze dne 12. 5. 2017 č. j. 0 P 408/2011-1140 návrh vedlejšího účastníka 2) (dále též "otec") na změnu péče o vedlejší účastnici 1) (dále též "nezletilá") (výrok I). Dále nařídil výkon rozhodnutí o styku otce s nezletilou tak, že matce za nesplnění povinnosti předat otci dceru ke styku v termínech 5. 12. 2015, 19. 12. 2015, 30. 1. 2016 a 13. 2. 2016 uložil pokuty ve výši 2 000 Kč za každý uvedený termín (výroky II a III). Návrh otce na výkon rozhodnutí o jeho styku s nezletilou ve vztahu k termínům od 27. 4. 2013 do 22. 11. 2014 okresní soud zamítl (výrok IV). Dosavadní úpravu styku otce s nezletilou okresní soud změnil tak, že jejich styk se neupravuje (výrok V) a dohled nad nezletilou A. zrušil (výrok VI). Matce uložil povinnost nahradit státu náklady řízení ve výši 42 181 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku na účet okresního soudu (výrok VII). Podle výroku VIII pak žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
3. K odvolání obou rodičů rozhodl Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci (dále jen "krajský soud") tak, že napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek okresního soudu v napadených výrocích II, III a VII (výrok I) a naopak v napadených výrocích IV, V, VI a VIII zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil okresnímu soudu k dalšímu řízení (výrok II).
II.
Argumentace stěžovatelky
4. Stěžovatelka v obsáhlé ústavní stížnosti tvrdí, že porušení jejího práva na spravedlivý proces došlo tím, že krajský soud rozhodl v rozporu s provedenými důkazy, jeho hodnocení důkazů bylo jednostranné, důkazy nehodnotil jednotlivě a v jejich vzájemné souvislosti zcela pomíjel důkazy, které byly v rozporu s jeho úvahami, a ohledně takových důkazů, které při svém rozhodování opomíjel a které zpochybňovaly jeho výklad při hodnocení důkazů, jenž při svém rozhodování zaujal, se pak ani nevypořádal s jejich hodnocením, čímž učinil své rozhodnutí v zásadě nepřezkoumatelné, přičemž se současně jedná o extrémně nepřiměřené hodnocení důkazů, na nichž krajský soud založil své rozhodnutí, zejména ve vztahu k důkazům, které byly provedeny a které krajský soud přehlíží a do svých úvah nezahrnuje. Rovněž bylo porušeno stěžovatelčino právo ve smyslu jejího zákonného práva na předvídatelnost soudního rozhodnutí.
5. Stěžovatelka dále namítá rozpor mezi nařízeným výkonem rozhodnutí pro neuskutečněné styky v kontextu se závěrem znaleckého posudku o škodlivých dopadech vynucovaných styků pro nezletilou, jakož i se závěry zpráv PhDr. Anity Petrů z 28. 11. 2014 a 6. 5. 2015, avizující škodlivé dopady vynucovaného styku pro psychický vývoj nezletilé, kdy je stěžovatelka rozhodnutím krajského soudu, resp. okresního soudu, sankcionována za to, že nezletilou nevystavila těmto škodlivým dopadům na její zdravotní, zejména psychický stav a vývoj, a to bez ohledu na příčinu a následek, kdy tyto stěžovatelka nijak nezaměňuje, jak se snaží argumentovat krajský soud na podporu svých závěrů s poukazem na údajnou stěžovatelčinu dlouhodobou indoktrinalizaci nezletilé proti otci, o čemž nejsou žádné důkazy. Zcela nedůvodný a rozporný je z tohoto pohledu také argument krajského soudu, že ukládání pokut má být pro stěžovatelku motivační, jestliže jsou přitom dle znaleckého posudku a ošetřující psycholožky vynucované styky pro nezletilou ohrožující na jejím zdraví.
6. Stěžovatelka také uvádí ve vztahu k nákladům řízení zejména to, že se krajský soud neztotožnil s odvolací argumentací stěžovatelky s odůvodněním, že stěžovatelka měla od 9. 6. 2014 nadále bránit otci v realizaci osobního styku s dcerou. Tento závěr krajského soudu je dle stěžovatelky naprosto v rozporu s provedenými důkazy, kdy nebylo prokázáno, že by stěžovatelka bránila ve styku otce s nezletilou, a to ani přímo a ani nepřímo tím, že by nezletilou vědomě nemotivovala ke styku s otcem. Výrok krajského soudu o nákladech řízení státu je dle stěžovatelky předčasný a nepřezkoumatelný.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností a stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky §29 až 31 zákona o Ústavním soudu.
8. Stěžovatelka napadla ústavní stížností rozsudek krajského soudu v celém rozsahu. Ústavní soud proto posoudil splnění podmínek řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je v části, ve které stěžovatelka napadá výrok II rozsudku krajského soudu, nepřípustná, neboť stěžovatelka podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu nevyčerpala v případě výroku II napadeného rozsudku všechny procesní prostředky, které jí zákon k ochraně jejího práva poskytuje a které jsou konkretizovány v §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu.
9. Ústavní soud je dle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Ústavní stížnost pak podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy tvoří procesní prostředek k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod, který je vůči ostatním prostředkům, jež jednotlivci slouží k ochraně jeho práv, ve vztahu subsidiarity. Ze zásady subsidiarity ústavní stížnosti a principu minimalizace zásahů do činnosti obecných soudů vyplývá, že rozhodovací činnost Ústavního soudu je primárně zaměřena na přezkum věcí pravomocně skončených, v nichž případný zásah do ústavně zaručených základních práv nebo svobod již nelze napravit odpovídajícími procesními prostředky v rámci řízení samotného či cestou obecného soudnictví.
10. Na základě všeho výše uvedeného pak Ústavní soud činí opakovaně závěr, že zásadně nelze připustit ústavní stížnost proti kasačnímu rozhodnutí Nejvyššího soudu [srov. např. nálezy Ústavního soudu ze dne 21. 2. 2012 sp. zn. Pl. ÚS 29/11 (N 34/64 SbNU 361; 147/2012 Sb.) nebo ze dne 18. 9. 2012 sp. zn. II. ÚS 2371/11 (N 159/66 SbNU 373); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. Stejné závěry se pak bezpochyby uplatní i proti kasačnímu rozhodnutí krajského soudu v případech, kdy dovolání k Nejvyššímu soudu není přípustné.
11. V nyní posuzované věci je procesním důsledkem výroku II napadeného rozsudku krajského soudu povinnost v této části znovu rozhodovat s tím, že okresní soud bude vázán závazným právním názorem krajského soudu zřetelně vyjádřeným v odůvodnění napadeného rozsudku [§226 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř.")]. V případě výroku II napadeného rozsudku nejde proto o věc pravomocně skončenou, ve které tvrzenou protiústavnost již nejde nijak napravit. Z těchto důvodů je ústavní stížnost stěžovatelky proti výroku II napadeného rozsudku nepřípustná, pročež je v této části nutné ji odmítnout [§75 odst. 1 ve spojení s §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu].
12. Ústavní soud v této souvislosti konstatuje, že v dané věci nedošlo k odepření spravedlnosti (denegatio iustitiae), jelikož Ústavní soud bude případně povolán zabývat se zásahem do ústavně zaručených práv stěžovatelky (teprve) v rámci přezkumu pravomocného rozhodnutí, kterým bude řízení skončeno a ohledně kterého budou vyčerpány veškeré zákonem garantované procesní prostředky obrany (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 22. 6. 2009 sp. zn. IV. ÚS 1353/09). Ústavní soud na tomto místě připomíná, že ačkoliv je ústavní stížnost zásadně přípustná jen proti konečnému rozhodnutí (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), není tím vyloučeno, aby se v rámci jeho přezkumu uplatnily námitky směřující nejen k tomuto rozhodnutí, nýbrž i k celému dosavadnímu průběhu řízení. Vlastní ústavněprávní posouzení se tak může týkat i všech předchozích rozhodnutí, jež byla v tomto řízení vydána, včetně kasačního rozsudku krajského soudu, aniž by bylo podstatné, že přímo proti nim ústavní stížnost přípustná nebyla [srov. nález Ústavního soudu ze dne 18. 9. 2012 sp. zn. II. ÚS 2371/11 (N 159/66 SbNU 373)].
13. V případě výroku I napadeného rozsudku (návrh na změnu péče o vedlejší účastnici 1) - viz sub 2) stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je v této části přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
14. Ústavní soud připomíná, že není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů obecných, neboť není vrcholem jejich soustavy (čl. 83 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Postupují-li soudy v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe Ústavní soud atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností.
15. Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí co do jeho výroku I, jakož i řízení jemu předcházející z hlediska stěžovatelkou v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze výrok I napadeného rozsudku (kterým byly potvrzeny výroky II, III a VII rozsudku okresního soudu) a jejich ústavnost (viz výše), dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
16. Ústavní soud považuje za nutné připomenout, že právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. l Listiny je porušeno, je-li komukoliv upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. odmítá-li soud jednat a rozhodovat o podaném návrhu, event. zůstává-li v řízení bez zákonného důvodu nečinný. Ústavní soud opakovaně zdůrazňuje, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad jiných než ústavních předpisů a jejich aplikace jsou záležitostí obecných soudů [srov. např. usnesení ze dne 10. 9. 1996 sp. zn. II. ÚS 81/95 (U 22/6 SbNU 575)]. Důvod ke zrušení rozhodnutí obecného soudu ze strany Ústavního soudu by byl dán pouze tehdy, kdyby jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními nebo v nich neměly podkladu, pokud by řízení jako celek nebylo spravedlivé a byla v něm porušena ústavně zaručená práva nebo svobody stěžovatele, anebo by napadené soudní rozhodnutí bylo nepřezkoumatelné, resp. postrádalo řádné, srozumitelné a logické odůvodnění [srov. nálezy ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257), ze dne 27. 8. 2013 sp. zn. II. ÚS 1842/12 (N 154/70 SbNU 425), či ze dne 27. 2. 2014 sp. zn. III. ÚS 1836/13 (N 24/72 SbNU 275)]. Žádný z těchto závěrů však v nyní posuzované věci nelze učinit.
17. Argumentace stěžovatelky v žádném bodě nedosahuje ústavní roviny (srov. již samotnou podstatu výroku II a III rozsudku okresního soudu, tj. výkon rozhodnutí prostřednictvím uložení pokuty ve výši 2 000 Kč za každý termín nesplnění povinnosti předat otci dceru ke styku, a je pouhou polemikou s provedeným dokazováním, resp. s právními závěry okresního a krajského soudu, což svědčí o její zjevné neopodstatněnosti [viz nález ze dne 9. 7. 1996 sp. zn. II. ÚS 294/95 (N 63/5 SbNU 481)]. Z odůvodnění napadeného rozsudku jednoznačně vyplývá, že krajský soud převzal správná skutková zjištění okresního soudu a uzavřel, že "matka bez objektivního akceptovatelného důvodu nesplnila opakovaně svou povinnost předat (nikoli pouze pokusit se předat) otci nezletilou A. k osobnímu styku, což okresní soud správně vyhodnotil skutkově a návazně také právně tím, že za to matce uložil adekvátní pokuty". Na tomto závěru krajského soudu neshledal Ústavní soud žádné extrémní vybočení z výkladových pravidel s ústavní relevancí, naopak je napadené rozhodnutí krajského soudu a jeho odůvodnění v bodě 15 napadeného rozsudku (a taktéž předcházející rozhodnutí okresního soudu - zejm. srov. str. 7), v otázce výkonu rozhodnutí o styku otce s nezletilou (výroky II a III rozsudku okresního soudu), řádně odůvodněné, jasné, rozumné a logické [viz nález ze dne 27. 3. 2012 sp. zn. IV. ÚS 3441/11 (N 61/64 SbNU 723)].
18. Z obsahu ústavní stížnosti, jakož i z obsahu napadeného rozsudku, pak dle Ústavního soudu vyplývá, že se v daném případě jedná o silně problematický vztah mezi rodiči, kteří se dosud nedokázali přenést přes své spory v minulosti a na sebe v průběhu soudního řízení vzájemně útočí a neustále se snaží řešit formou soudních řízení všechny vzájemné neshody. Zde Ústavnímu soudu nezbývá, než apelovat na oba rodiče, aby respektovali nejlepší zájem své nezletilé dcery (čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte), jelikož (nejen) svým dosavadním procesním postupem v řízení před obecnými soudy, ale zejména svým výchovným působením, jí mohou způsobit nenávratné škody na její psychice, které si může nést v průběhu celého života.
19. Co se týká výroku VII rozsudku okresního soudu (tj. posledního výroku, který byl výrokem I napadeného rozsudku potvrzen), a otázky náhrady nákladů řízení vzniklých státu, Ústavní soud shledává, že v případech, kdy ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutím obecných soudů o nákladech řízení, tak případné vady v postupu obecných soudů zpravidla nedosahují intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod [srov. např. usnesení ze dne 1. 11. 1999 sp. zn. IV. ÚS 10/98, ze dne 27. 5. 1998 sp. zn. II. ÚS 130/98, ze dne 4. 2. 2003 sp. zn. I. ÚS 30/02, ze dne 5. 8. 2002 sp. zn. IV. ÚS 303/02 (U 25/27 SbNU 307) či ze dne 13. 10. 2005 sp. zn. III. ÚS 255/05]. O ústavněprávní dimenzi jde pouze ve výjimečných případech, a to především v těch, kdy úvaha soudu je důsledkem zřejmé libovůle, jeho rozhodnutí je zcela nedostatečně odůvodněno, případně kdy nákladový výrok se ocitá ve zřejmé kolizi s celkovým průběhem a výsledkem řízení. Okresní a krajský soud se otázkou náhrady nákladů řízení státu zabývaly naprosto dostatečně, až nadstandardně, a na jejich výkladu jednoduchého práva (srov. zejména bod 16 napadeného rozsudku krajského soudu) neshledal Ústavní soud žádný extrémní exces [srov. nález ze dne 30. 6. 2004 sp. zn. IV. ÚS 570/03 (N 91/33 SbNU 377)], který by odůvodňoval jeho případný kasační zásah.
20. S ohledem na to, že nic nesvědčí porušení ústavně zaručených základních práv či svobod, kterých se stěžovatelka dovolává, Ústavní soud ústavní stížnost v části proti výroku I napadeného rozsudku mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. července 2018
Jan Musil v. r.
předseda senátu