ECLI:CZ:US:2019:3.US.4127.16.1
sp. zn. III. ÚS 4127/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti Bettiny Stapleton a Thomase Karena, zastoupených Vratislavem Pěchotou, advokátem, sídlem Mánesova 1645/87, Praha 2 - Vinohrady, proti I. výroku usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. srpna 2016 č. j. 28 Cdo 3435/2014-811 a I. výroku rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 18. března 2014 č. j. 20 Co 459/2011-737, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Brně, jako účastníků řízení, a JUDr. Stanislavy Vrchotové, správkyně konkursní podstaty úpadce Brněnské cihelny, státní podnik - v likvidaci, sídlem Mezírka 775/1, Brno, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") stěžovatelé navrhují zrušení v záhlaví uvedených výroků soudních rozhodnutí, kterými měl být porušen čl. 1, čl. 3 odst. 3, čl. 4 odst. 1 a 4, čl. 10 odst. 2, čl. 11 odst. 1 a 4, čl. 36 odst. 1, 2 a 3, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, čl. 1 odst. 2, čl. 3, čl. 4, čl. 10, čl. 89 odst. 2, čl. 90, čl. 95 odst. 1 a čl. 96 odst. 1 Ústavy, čl. 6 odst. 1, čl. 8 odst. 1 a čl. 14 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě.
2. Městský soud v Brně (dále jen "městský soud") rozsudkem ze dne 21. 4. 2011 č. j. 34 C 247/2006-422 zamítl návrh stěžovatelů, aby soud určil, že každý z nich (jako právní nástupci původního žalobce) je vlastníkem ideálních 7/24 v žalobě specifikovaných pozemků v katastrálním území Štýřice.
3. Městský soud dospěl k závěru, že první část předmětných pozemků přestavují pozemky, na které stěžovatelé uplatnili svůj restituční nárok, o němž dosud nebylo pravomocně rozhodnuto; za této situace se proto podle městského soudu stěžovatelé nemohou domáhat svého nároku obecnou určovací žalobou. U druhé části uplatněného nároku městský soud konstatoval, že se odvíjí od komanditní společnosti G. Kohn a syn v Brně, přičemž takového majetku se nemohou domáhat ani právní nástupci osob, které měly původně majetkovou účast na této právnické osobě; i v takovém případě tak podle městského soudu není možno, aby se stěžovatelé mohli úspěšně domáhat určovací žalobou svých tvrzených vlastnických práv. V případě třetí části předmětných pozemků, u kterých již bylo rozhodnuto o restitučním nároku stěžovatelů, ale v katastru nemovitostí je veden duplicitní záznam, městský soud konstatoval nedostatek pasivní věcné legitimace vedlejší účastnice, neboť v katastru nemovitostí je zapsáno vlastnické právo třetí osoby - obchodní společnosti Megatech, s. r. o. V souvislosti se čtvrtou skupinou předmětných pozemků městský soud uvedl, že tyto pozemky nemohly být vydány pro překážku podle §11 odst. 1 písm. c) zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o půdě"); taktéž v tomto rozsahu je proto třeba podle městského soudu považovat žalobu stěžovatelů za snahu o obcházení restitučních předpisů. Konečně v případě páté části pozemků jde o pozemky, u kterých stěžovatelé restituční nárok vůbec neuplatnili, a podle městského soudu jejich právním předchůdcům k těmto pozemkům v zásadě nikdy žádný právní titul nesvědčil.
4. K odvolání stěžovatelů Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") rozsudkem ze dne 20. 3. 2012 č. j. 20 Co 459/2011-558 rozsudek městského soudu potvrdil a dovolání stěžovatelů odmítl Nejvyšší soud usnesením ze dne 18. 10. 2012 č. j. 28 Cdo 2766/2012-599, usnesení dovolacího soudu však zrušil Ústavní soud nálezem ze dne 15. 5. 2013 sp. zn. I. ÚS 442/13 (N 84/69 SbNU 363) a Nejvyšší soud následně v rozsudku ze dne 14. 11. 2013 č. j. 28 Cdo 1769/2013-713 rozsudek krajského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
5. Krajský soud po vrácení věci rubrikovaným rozsudkem rozsudek městského soudu opětovně potvrdil, přičemž vyšel ze skutečnosti, že stěžovatelé k předmětným pozemkům prvotně uplatnili u soudu restituční nároky postupem podle zákona o půdě, nicméně v době, kdy o jejich restitučních nárocích nebylo ještě rozhodnuto, byly pozemky v rozporu s §68 odst. 1 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, zahrnuty do konkursní podstaty úpadce Brněnské cihelny, s. p. v likvidaci (dále též jen "vedlejší účastnice") a následně byly převedeny na třetí osoby. Stěžovatelé proto určovací žalobou jednak reagují na délku restitučního řízení (které není dosud pravomocně skončeno), jednak se snaží vrátit stav věci do situace (jak sami uvádějí), ve které by mohli ve svých restitučních nárocích pokračovat. Podle krajského soudu přitom stěžovatelé neuvedli žádnou skutečnost, ze které by vyplývalo, že by předmětné pozemky následně sami nabyli, resp. že je vlastní (popř. že pozemky na stát nikdy nepřešly), nýbrž svá práva k pozemkům zakládají výhradně na svých restitučních nárocích. Soudní praxe však podle krajského soudu vychází jednotně ze závěru, že žalobou o určení vlastnického práva podle §80 písm. c) občanského soudního řádu, v rozhodném znění (dále jen "o. s. ř.") nelze obcházet smysl a účel restitučního zákonodárství [krajský soud odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 572/2010, sp. zn. 28 Cdo 4117/2009, sp. zn. 28 Cdo 2119/2007 či stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2005 sp. zn. Pl. ÚS-st. 21/05 (ST 21/39 SbNU 493; 477/2005 Sb.)]. U žádného z pozemků, u kterých žalobci uplatnili restituční nároky, proto podle krajského soudu není dán naléhavý právní zájem na požadovaném určení podle §80 písm. c) o. s. ř. U pozemků, které byly žalobcům v restitučních řízeních vydány a ohledně nichž jsou evidováni v katastru nemovitostí jako jejich spoluvlastníci společně s dalšími osobami, na něž tyto pozemky převedla vedlejší účastnice, musí určovací žaloba směřovat proti třetí osobě, jež je zapsána v katastru nemovitostí jako další vlastník, a nikoli proti vedlejší účastnici, která není pasivně věcně legitimována. Důvodná navíc není podle krajského soudu ani námitka stěžovatelů, že městský soud nerozhodl o všech pozemcích, které byly předmětem řízení, neboť ohledně pozemků uvedených v podání ze dne 15. 4. 2011 městský soud zamítl při jednání dne 21. 4. 2011 návrh stěžovatelů na rozšíření předmětu řízení o tam uvedené pozemky.
6. Proti (v pořadí druhému) rozsudku krajského soudu podali stěžovatelé dovolání, jež odmítl Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným usnesením jako nepřípustné. Stěžovatelé odvíjeli přípustnost dovolání od tvrzení, že se krajský soud odchýlil od rozhodovací praxe Nejvyššího soudu a Ústavního soudu, jmenovitě od rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 4139/2011 či sp. zn. 21 Cdo 1405/2009 a nálezů Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 442/13 a sp. zn. I. ÚS 894/10 ze dne 3. 8. 2011 (N 137/62 SbNU 157), přičemž vyjádřili přesvědčení, že jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, neboť jím byla nesprávně posouzena otázka, zda je určovací žaloba o vlastnictví pozemků, podaná v roce 2001, přípustná, když předmětné pozemky byly nárokovány v restituci od roku 1992 v režimu zákona o půdě, ale doposud o nich nebylo rozhodnuto. Nejvyšší soud však dospěl k závěru, že krajský soud řešil veškeré právní otázky, na nichž jeho rozhodnutí spočívá, v souladu s ustálenou rozhodovací praxí.
II.
Argumentace stěžovatelů
7. Stěžovatelé v ústavní stížnosti namítají, že krajský soud napadeným rozsudkem - nečekaně - opětovně odmítl určit vlastnické právo k pozemkům, jež dříve náležely jejich rodině, přestože v den podání žaloby byly tyto pozemky obhospodařovány vedlejší účastnicí, tedy subjektem, který více než dekádu obcházel restituční zákony i zákon o konkursu a vyrovnání. V této souvislosti se stěžovatelé domnívají, že nebylo namístě rozdělit předmětné pozemky do několika skupin, jak to učinil městský soud (viz výše), ale bylo nutno všechny tyto pozemky posuzovat jednotně.
8. Stěžovatelé vyjadřují přesvědčení, že obecné soudy dospěly v napadených rozhodnutích k nesprávnému právnímu závěru, že stěžovatelé nejsou oprávněni vést řízení o určovací žalobě týkající se pozemků, u kterých již dříve uplatnili svůj restituční nárok. Podle mínění stěžovatelů totiž není namístě použít na jejich věc závěry stanoviska pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st. 21/05, přičemž v této souvislosti odkazují na závěry nálezu Ústavního soudu ze dne 2. 8. 2016 sp. zn. I. ÚS 3943/14 (N 144/82 SbNU 287), ve kterém Ústavní soud podpořil určovací žalobu jiných restituentů s podobným rodinným pozadím, tedy s majetkem, jenž byl vyvlastněn v období Velkoněmecké říše (stěžovatelé zvláště poukazují na body 50. až 56. odkazovaného nálezu). V této souvislosti stěžovatelé dále namítají, že obecné soudy nepřihlédly k závěrům nálezu ze dne 4. 4. 1996 sp. zn. IV. ÚS 259/95 (N 27/5 SbNU 227), ze kterého vyplývá, že ve vztahu k majetku jejich právního předchůdce Pavla Kohna byl znárodňovací proces dovršen zjevně protiústavním způsobem, tedy v rozporu s tehdy platnými právními předpisy.
9. Nadto stěžovatelé obecným soudům vytýkají, že v napadených rozhodnutích vůbec nezmínily, tím méně pak zohlednily skutečnost, že jejich právními předchůdci byla dne 11. 12. 2001 na výzvu konkursního soudu podána excindační žaloba, v důsledku čehož nebyla v souladu s §19 odst. 3 zákona o konkursu a vyrovnání řádně vyhodnocena otázka pasivní legitimace vedlejší účastnice v posuzované věci, neboť na veškeré převody vlastnického práva provedené po datu podání vylučovací žaloby je třeba hledět jako na zakázané, resp. právně nulitní. Jelikož obecné soudy v napadených rozhodnutích namítanou skutečnost zcela přehlédly, považují je stěžovatelé za překvapivá a procesně vadná. V návaznosti na to stěžovatelé nesouhlasí se závěrem, že vedlejší účastnice není pasivně věcně legitimována, neboť v době podání žaloby i jejího doplnění byl na příslušném listu vlastnictví v katastru nemovitostí jako vlastník uveden státní podnik Brněnské cihelny, s. p. Neurčení vlastnického práva stěžovatelů v této části je proto podle jejich názoru třeba vnímat jako důsledek nepřípustného formalismu obecných soudů.
10. Stěžovatelé tak mají za to, že se obecné soudy v napadených rozhodnutích vyčerpávajícím způsobem nevypořádaly s jejich právní argumentací, respektive nevyložily použité právní normy v souladu s teorií přednosti ústavně konformního výkladu, tedy v daném případě v souladu s principem favoris restitutionis, neboť v daném řízení nebyla náležitě ochráněna legitimní dědická a restituční práva stěžovatelů (v této souvislosti stěžovatelé poukazují na závěry nálezu sp. zn. I. ÚS 894/10), přičemž opětovně připomínají, že v jejich věci nebylo respektováno tzv. blokační ustanovení §5 odst. 3 zákona o půdě, ani obdobná ustanovení §19 odst. 3 a §68 odst. 1 zákona o konkursu a vyrovnání.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
11. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že včasná ústavní stížnost (byť nesprávně podaná prostřednictvím městského soudu) byla podána oprávněnými stěžovateli, kteří byli účastníky řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí, jejichž výroky napadají, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelé jsou zastoupeni v souladu s §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelé před jejím podáním vyčerpali veškeré dostupné zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
12. Ústavnímu soudu byla Ústavou svěřena působnost orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). V řízení o ústavních stížnostech fyzických a právnických osob proti rozhodnutím obecných soudů není proto možno chápat Ústavní soud jako nejvyšší instanci obecného soudnictví; Ústavní soud je nadán kasační pravomocí toliko v případě, že v soudním řízení předcházejícím podání ústavní stížnosti došlo k porušení některého základního práva či svobody stěžovatele [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Úkolem Ústavního soudu není zjišťovat věcnou správnost rozhodovací činnosti obecných soudů, nýbrž pouze kontrolovat (a kasačním rozhodnutím případně vynucovat) ústavně konformní průběh a výsledek předcházejícího soudního řízení. Nepřipadá-li tedy v dané věci do úvahy již prima facie porušení základních práv nebo svobod, Ústavní soud ústavní stížnost odmítne pro zjevnou neopodstatněnost.
13. Podstatou posuzované věci je přesvědčení stěžovatelů, že obecné soudy ani po vrácení věci po kasačním nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 442/13 adekvátně nezohlednily jejich základní práva a mezinárodní závazky České republiky, a svá rozhodnutí řádně neodůvodnily.
14. Z dále rozvedených důvodů Ústavní soud uvádí, že se s tímto náhledem stěžovatelů neztotožňuje, neboť na výše rekapitulovaných závěrech obecných soudů zaznamenaných v napadených rozhodnutích neshledává zjevné ústavněprávní nedostatky.
15. Stěžovatelé v ústavní stížnosti zpochybňují celkový závěr, podle kterého se v řízení o jejich určovací žalobě nemohou důvodně domoci požadovaného určení vlastnického práva, nikterak však v zásadě nepolemizují s dílčími právními závěry, ke kterým obecné soudy v napadených rozhodnutích dospěly, tedy právě s těmi právními závěry, opřenými o ustálenou rozhodovací praxi, podle kterých nelze žalobě stěžovatelů vyhovět. Jinými slovy řečeno, stěžovatelé sice v ústavní stížnosti předkládají argumentaci na podporu svých tvrzení, zcela však přehlížejí konkrétní právní okolnosti dané věci.
16. Podle mínění Ústavního soudu tak stěžovatelé v prvé řadě ztrácejí ze zřetele, že určovací žaloba musí směřovat proti takové osobě (v procesním postavení žalované), jež je pasivně věcně legitimována. Nic na tom nemůže změnit ani případný najisto postavený závěr, že převod předmětných pozemků byl neplatný či dokonce nulitní. Stejně tak na tomto požadavku nic nemění ani skutečnost, že v době podání žaloby byla vedlejší účastnice aktivně legitimovaným subjektem v tom smyslu, že právě jí svědčil zápis v katastru nemovitostí.
17. Ústavní soud neshledává pochybení obecných soudů ani v tom, že došly k závěru, že se stěžovatelé nemohou úspěšně domáhat určení vlastnického práva právě k té skupině pozemků, na něž uplatnili restituční nároky, o nichž v rozhodné době nebylo pravomocně rozhodnuto. Jakkoli je totiž třeba dát stěžovatelům za pravdu potud, že v jejich případě vskutku nelze hovořit o "obcházení" restitučních předpisů v doslovném slova smyslu, je třeba zdůraznit, že závěry uvedené ve stanovisku pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st. 21/05 nebyly (procesně relevantním způsobem podle §23 zákona o Ústavním soudu) překonány, o čemž ostatně svědčí i obsah odůvodnění usnesení, kterými byly odmítnuty dvě jiné ústavní stížnosti stěžovatelů obsahující obdobnou argumentaci, jakou obsahuje posuzovaná ústavní stížnost (usnesení ze dne 21. 8. 2018 sp. zn. I. ÚS 1424/18 a ze dne 3. 4. 2019 sp. zn. I. ÚS 775/19).
18. Ústavní soud nepřehlíží, že určující pro posuzovanou věc byl nález sp. zn. I. ÚS 442/13, připomíná však, že ratio decidendi tohoto nálezu nepředstavoval závěr, že určovací žalobě stěžovatelů má být vyhověno, nýbrž "toliko" závěr, že tehdejší ústavní stížností napadené rozhodnutí Nejvyššího soudu nebylo řádně odůvodněno, neboť v daném případě nelze pouze mechanicky vyjít ze závěrů stanoviska pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st. 21/05, ale je taktéž třeba přihlížet k rozhodným - a případně i specifickým - okolnostem věci. Z odůvodnění napadených rozhodnutí je přitom zřejmé, že obecné soudy tyto okolnosti neztrácely ze zřetele, z důvodů, kterým není z ústavněprávních pozic co vytknout, však tyto okolnosti nepovažovaly za právně relevantní pro to, aby dospěly k jinému závěru, než že se stěžovatelé svých tvrzených práv nemohou úspěšně domáhat určovací žalobou, a to i právě proto, že v posuzované věci "nevstupuje do hry" žádná z okolností ovlivňujících věci, o kterých Ústavní soud rozhodoval stěžovateli dovolávanými nálezy.
19. Pouze pro připomenutí je proto vhodné na tomto místě uvést, že (jak již vysvětlil krajský soud na str. 9 napadeného rozsudku) závěry nálezu sp. zn. I. ÚS 894/10 do posuzované věci nedopadají, neboť napadená rozhodnutí nemají žádný vliv na restituční nárok stěžovatelů, a z obdobného důvodu není přiléhavý ani poukaz na nález sp. zn. I. ÚS 3943/14, neboť stěžovatelé se na rozdíl od tamního stěžovatele určovací žalobou (v převážné míře duplicitně) domáhali určení vlastnického práva k pozemkům, u kterých předtím - včas - uplatnili svůj restituční nárok (srov. body 50. - 52. odůvodnění nálezu sp. zn. I. ÚS 3943/14).
20. V návaznosti na výše zaznamenané proto Ústavní soud zdůrazňuje, že z podstaty věci nemohly obecné soudy postupovat v rozporu se zásadou in favorem restitutionis, neboť taková zásada má své místo v restitučním řízení, nikoliv v řízení o "obecné" určovací žalobě, kterou stěžovatelé v posuzované věci podali; zjevně bez významu je tak rovněž odkaz stěžovatelů na nález sp. zn. IV. ÚS 259/95, pročež obecné soudy nemohly pochybit, když podle stěžovatelů jeho závěry v napadených rozhodnutích vůbec nezohlednily.
21. Současně je nutno zdůraznit, že na výše uvedeném nemohou bez dalšího nic změnit ani stěžovateli na str. 12 a 13 ústavní stížnosti zmiňované mezinárodněprávní akty, neboť jejich nosné body mají být realizovány právě v restitučním řízení, případně i prostřednictvím jiných odškodňovacích mechanismů, nikoliv však v soudním řízení, jehož výsledkem má být deklarace vlastnického práva k věcem, u kterých se stěžovatelům nepodařilo předložit žádný právně významný titul (srov. první odstavec na str. 7 rozsudku krajského soudu).
22. Přestože tedy Ústavní soud nepřehlíží závěry nálezu ze dne 4. 9. 2018 sp. zn. I. ÚS 217/17 (týkajícího se restitučního řízení iniciovaného stěžovateli), nemůže rovněž ztrácet ze zřetele, že s přihlédnutím ke všem procesně významným skutečnostem určovací žaloba nepředstavuje efektivní prostředek, kterým by se stěžovatelé těchto svých práv mohli úspěšně domoci.
23. Pro úplnost Ústavní soudu dodává, že navrhují-li stěžovatelé v petitu ústavní stížnosti, aby Ústavní soud "jasně deklaroval", že "určení majetku se odvíjí od osoby vlastnicky zapsané v době podání žaloby", je nutno konstatovat, že z výše uvedených důvodů tento návrh nepovažuje za opodstatněný; požadovali-li by nicméně stěžovatelé, aby Ústavní soud toto deklaroval přímo ve výroku nálezu, pak by bylo namístě uvést, že k takové deklaraci není Ústavní soud příslušný, resp. v tomto ohledu mu nebyla svěřena potřebná kompetence.
24. Ústavní soud tedy uzavírá, že se stěžovatelům porušení jejich základních práv a svobod v ústavní stížnosti nepodařilo prokázat, resp. že obecnými soudy vydaná rozhodnutí nevybočují z mezí ústavnosti. Ústavní soud proto podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítl ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. června 2019
Josef Fiala v.r.
předseda senátu