ECLI:CZ:US:2018:1.US.1424.18.1
sp. zn. I. ÚS 1424/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Tomáše Lichovníka, soudců JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) a JUDr. Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatelů 1) Felix Kohn Trust, se sídlem 14 Penn Plaza, 225 West 34th Street, Suite 1800, New York, N. Y. 10122, USA, 2) Bettiny Stapleton a 3) Thomase Karena, všech zastoupených Dr. Vratislavem Pěchotou, Jr., Esq., advokátem se sídlem Praha 2, Mánesova 1645/87 registrovaným u České advokátní komory pod č. 90331, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2018 č. j. 28 Cdo 5806, 5810/2017-990, usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 30. 8. 2017 č. j. 19 Co 152/2017-942, rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 1. 2. 2017 č. j. 19 Co 122/2015-864, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelé se domáhají zrušení v záhlaví označených soudních rozhodnutí. V ústavní stížnosti specifikují, že v případě usnesení Nejvyššího soudu požadují zrušení pouze jeho výroku I., a v případě rozsudku krajského soudu požadují zrušení pouze jeho výroku II. Tvrdí, že jimi byla porušena jejich ústavně zaručená práva podle čl. 1, čl. 3 odst. 3, čl. 4 odst. 1 a 4, čl. 10 odst. 1 a 2, čl. 11 odst. 1, 4 a 5, čl. 36 odst. 1 a 2, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 1 odst. 2, čl. 4, čl. 10, čl. 90, čl. 95 odst. 1 a čl. 96 odst. 1 Ústavy, jakož i podle čl. 6 odst. 1 a čl. 8 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. K tomu mělo podle stěžovatelů dojít v důsledku nesprávného právního posouzení věci ze strany civilních soudů, které stěžovatelům nepřiznali osvobození od extrémně vysokého soudního poplatku za podání dovolání, a zamítly jejich žalobu na určení vlastnictví k tam specifikovaným pozemkům. K porušení uvedených ústavně zaručených práv mělo podle stěžovatelů dojít též v důsledku nesprávného postupu Nejvyššího soudu, který odmítl jejich dovolání, ačkoliv pro takový postup nebyly splněny základní podmínky, a nenapravil relativizace obsažené v odůvodnění rozsudku odvolacího soudu.
Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že stěžovatelé se v řízení před civilními soudy domáhali určení, že byli ke dni 24. 6. 1991 vlastníky každý id. 1/6 tam specifikovaných pozemků v k. ú. Bohunice, k. ú. Štýřice a k. ú. Starý Lískovec. Městský soud v Brně rozsudkem ze dne 19. 3. 2014 č. j. 37 C 169/99-667 tuto žalobu zamítl (výrok I.) a dále rozhodl, že ve vztahu mezi stěžovateli a žalovanými 1) až 6) a 9) až 11) (v řízení před Ústavním soudem v postavení vedlejších účastníků) nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení (výrok II.), že stěžovatelé jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit na náhradě nákladů řízení vedlejšímu účastníkovi 7) částku 5 324 Kč (výrok III.) a vedlejšímu účastníkovi 8) částku 1 392 Kč (výrok IV.) k rukám jejich zástupců, a že Česká republika - Městský soud v Brně nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok V.).
K odvolání stěžovatelů a vedlejšího účastníka 9) Krajský soud v Brně v záhlaví označeným rozsudkem odvolací řízení ohledně části specifikovaných pozemků (z důvodu částečného zpětvzetí odvolání) zastavil (výrok I.), jinak rozsudek městského soudu ve výroku I. ve věci samé, ve výroku II. a ve výroku V. potvrdil (výrok II.), ve výrocích III. a IV. jej změnil tak, že stěžovatelé ani vedlejší účastníci 7 a 8) nemají vzájemně právo na náhradu nákladů řízení (výrok III.), a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok IV.).
Proti části výroku II. rozsudku odvolacího soudu, jíž byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen ve výroku I., podali stěžovatelé dovolání, které Nejvyšší soud v záhlaví označeným usnesením odmítl jako nepřípustné podle §243c odst. 1 o. s. ř. Nejvyšší soud tímto rozhodnutím současně odmítl dovolání proti v záhlaví označenému usnesení Krajského soudu v Brně, kterým bylo potvrzeno usnesení Městského soudu v Brně ze dne 7. 7. 2017 č. j. 37 C 169/99-932, kterým nebylo stěžovatelům přiznáno osvobození od soudních poplatků z dovolání.
Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatelů i obsah napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud konstatuje, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) neplní funkci další instance v systému všeobecného soudnictví. Ostatním soudům přísluší, aby zjišťovaly a hodnotily skutkový stav, prováděly interpretaci jiných než ústavních předpisů a použily je při řešení konkrétních případů. Výklad a aplikaci předpisů podústavního práva lze hodnotit jako protiústavní, jestliže nepřípustně postihují některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo jsou výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. jenž odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinárnímu) chápání dotčených právních institutů, případně jsou v extrémním rozporu s požadavky věcně přiléhavého a rozumného vypořádání posuzovaného právního vztahu či v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (srov. kupř. nález sp. zn. Pl. ÚS 85/06).
K námitkám uvedeným v ústavní stížnosti je nutno poznamenat, že se jedná toliko o opakování argumentace použité v řízení před civilními soudy, které se s ní již ústavně konformním způsobem vypořádaly. Soudy došly k závěru, že stěžovatelé nemají na požadovaném určení naléhavý právní zájem a jejich žaloba již z tohoto důvodu nemůže být úspěšná. V daném případě jde o zřejmě bezúspěšné uplatnění práva, a proto nelze stěžovatelům osvobození od soudních poplatků přiznat ani částečně. Napadená rozhodnutí považuje Ústavní soud za výraz nezávislého soudního rozhodování, které nevybočilo z mezí ústavnosti.
Ústavní soud ověřil, že soudy vycházely z dřívější judikatury Nejvyššího soudu (např. sp. zn. 31 Cdo 1222/2001, 29 NSČR 53/2013, 22 Cdo 585/2012, 31 Cdo 154/2006 nebo 33 Cdo 2928/2015), jakož i zdejšího soudu. Ústavní soud již ve stanovisku pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 21/05 vyslovil názor, podle něhož vydáním restitučních předpisů zákonodárce v podstatě legalizoval vlastnictví státu k majetku, který stát získal konfiskacemi, znárodněním a dalšími majetkovými opatřeními, a jen v případech, které jsou v restitučních zákonech výslovně uvedeny, je původní nabývací titul státu za splnění dalších zákony stanovených podmínek důvodem pro vrácení věci. Tím je současně vyloučena možnost uplatnit tato práva jinak, tedy podle obecných předpisů, byť by to jinak bývalo možné, neboť restituční zákonodárství je speciální úpravou k předpisům obecným. Plénum Ústavního soudu v uvedeném stanovisku výslovně dovodilo, že "žalobou o určení vlastnického práva nelze obcházet smysl a účel restitučního zákonodárství. Nelze se účinně domáhat podle obecných předpisů ani ochrany vlastnického práva, k jehož zániku došlo před 25. 2. 1948 a zvláštní restituční předpis nestanovil způsob zmírnění nebo nápravy této majetkové újmy." K uvedenému stanovisku se Ústavní soud posléze přihlásil v řadě svých dalších rozhodnutí (srov. např. nálezy sp. zn. II. ÚS 346/03, IV. ÚS 881/07, II. ÚS 280/04 nebo usnesení sp. zn. I. ÚS 436/10). Nicméně v některých svých dalších rozhodnutích zapověděl civilním soudům názory vyslovené v daném stanovisku aplikovat mechanicky (srov. nálezy sp. zn. I. ÚS 894/10, I. ÚS 442/13 nebo I. ÚS 3943/14).
Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí ve výše vymezeném rozsahu, avšak neshledal, že by civilní soudy v nyní projednávané věci aplikovaly citované stanovisko pléna automaticky. V postupu civilních soudů vedoucím k vydání napadených rozhodnutí Ústavní soud žádný zjevný exces neshledal, nepovažuje jej za svévolný ani přepjatě formalistický. Ověřil, že ve věci bylo provedeno adekvátní dokazování, na jehož základě byl dostatečně zjištěn skutkový stav, umožňující přijmout napadená rozhodnutí. Soudy se v odůvodnění svých rozhodnutí vypořádaly s předmětnými otázkami logicky, jasně a přehledně. Co se týče polemiky s výkladem podústavního práva provedeným civilními soudy, Ústavní soud rozpor se svou dosavadní judikaturou nenalezl.
K argumentaci stěžovatelů, kteří v ústavní stížnosti poukazují na závěry vyslovené v nálezu sp. zn. I. ÚS 894/10, Ústavní soud uvádí, že věc v něm řešená byla odlišná od nyní projednávané věci v tom, že nebyly (postupně) podány dvě žaloby, které by byly projednávány paralelně, nýbrž (jedna) žaloba restituční na vydání majetku podle zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, která byla posléze v průběhu řízení před soudem prvního stupně změněna pod tíhou specifických okolností na žalobu určovací podle §80 písm. c) o. s. ř., což tehdy aktuální platná judikatura připouštěla. Nález zdejšího soudu sp. zn. I. ÚS 894/10 dopadá pouze na situace, kdy judikatura připouštěla možnost domáhat se ochrany vlastnického práva podle obecných předpisů vedle předpisů restitučních a účastník sporu pod jejím vlivem nechal zastavit paralelně probíhající restituční spor (jako např. ve věci sp. zn. I. ÚS 89/07) nebo změnil žalobní petit. Účastník řízení tím přišel o jediný instrument ochrany svého práva; taková procesní situace však v nyní projednávané věci nenastala. Stejně tak na nyní projednávanou věc nedopadá stěžovateli citované usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 3055/09, kterým byla ústavní stížnost odmítnuta, neboť předmětné nemovitosti již byly vedlejšími účastníky vydrženy.
V dalším stěžovateli citovaném nálezu sp. zn. I. ÚS 442/13 Ústavní soud, aniž by činil jakékoli závěry o důvodnosti stěžovateli podané určovací žaloby, (především) vytkl dovolacímu soudu nedostatek přesvědčivosti a náležitého vypořádání se se všemi argumenty (jiných) žalobců. V průběhu dalšího řízení Nejvyšší soud usnesením ze dne 17. 8. 2016 sp. zn. 28 Cdo 3436/2014 dovolání (odlišných) žalobců opětovně odmítl a Ústavní soud usnesením sp. zn. I. ÚS 4124/16 podanou ústavní stížnost pro opožděnost odmítl.
Pokud jde o rozhodnutí Nejvyššího soudu, Ústavní soud připomíná, že dovolání představuje mimořádný opravný prostředek, na jehož meritorní projednání není právní nárok. Nejedná se tak o třetí stupeň obecného soudnictví, v němž by dovolací soud musel věc vždy projednat. Postup Nejvyššího soudu spočívající v odmítnutí dovolání nelze považovat za porušení základních práv, ale za předvídatelnou a ústavně přijatelnou aplikaci procesních předpisů. Ústavní soud totiž zásadně nepřezkoumává vlastní obsah procesního rozhodnutí dovolacího soudu o odmítnutí dovolání. Ústavním soudem prováděný přezkum se zaměřuje toliko na to, zda Nejvyšší soud nepřekročil své pravomoci vymezené mu ústavním pořádkem (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 2929/09 nebo IV. ÚS 3416/14). Takové pochybení však Ústavní soud v projednávané věci nezjistil.
Ústavní soud ověřil, že dovolací soud v odůvodnění napadeného rozhodnutí vycházel ze své dřívější ustálené judikatury, na jejímž základě osoba oprávněná žádat vydání věci podle restitučních předpisů se nemůže úspěšně domáhat určení vlastnictví svého zemřelého právního předchůdce k takové věci (srov. rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 154/2006). Nejvyšší soud v odůvodnění napadeného rozhodnutí dále odkázal na svoji ustálenou judikaturu vztahující se k otázce naléhavého právního zájmu na určení, že tu právo či právní vztah je či není (srov. např. rozsudky sp. zn. 2 Cdon 824/1997, 3 Cdon 1338/96 nebo 33 Cdon 2928/2015), z níž vyplývá, že naléhavý právní zájem na určení je dán zejména tam, kde by bez tohoto určení bylo ohroženo právo žalobce, nebo kde by se bez tohoto určení jeho právní postavení stalo nejistým. Určovací žaloba je preventivního charakteru a má místo jednak tam, kde její pomocí lze eliminovat stav ohrožení práva či nejistoty v právním vztahu a k odpovídající nápravě nelze dospět jinak, jednak v případech, v nichž určovací žaloba účinněji než jiné právní prostředky vystihuje obsah a povahu příslušného právního vztahu a jejím prostřednictvím lze dosáhnout úpravy, tvořící určitý právní rámec, který je zárukou odvrácení budoucích sporů účastníků. Tyto funkce určovací žaloby korespondují právě s podmínkou naléhavého právního zájmu; nelze-li v konkrétním případě očekávat, že je určovací žaloba bude plnit, nebude ani naléhavý právní zájem na takovém určení.
Procesní a současně obsahově i substantivní kritérium "připuštění" určovací žaloby do meritorního přezkumu, spočívající v prejudiciálním závěru o existenci naléhavého právního zájmu na dané žalobě, je v rukou obecných soudů; Ústavní soud je však oprávněn posoudit, zda takové posouzení je ústavně konformní (srov. nález sp. zn. I. ÚS 1440/14).
Civilní soudy vystavěly svůj závěr na tom, že stěžovatelé nebyli vůči vedlejším účastníkům ke dni 24. 6. 1991 v žádném právním vztahu, v jehož rámci by bylo nutno najisto postavit, zda jejich spoluvlastnické právo k pozemkům existuje, a že určovací žaloba stěžovatelů by fakticky měla nahradit žalobu restituční (kvůli zrychlení celého procesu restituce majetku). Civilní soudy tedy vyhodnotily jednání stěžovatelů za logicky rozporné, pokud na jednu stranu uplatnili restituční nároky na vydání spoluvlastnických podílů ke specifikovaným pozemkům (přičemž tato restituční řízení dosud nebyla pravomocně skončena), což předpokládá, že nejsou jejich spoluvlastníky, a současně na druhou stranu určovací žalobou (kterou obecně dochází toliko k deklaraci existujícího vlastnického vztahu) požadovali určení, že každý z nich byl spoluvlastníkem pozemků k datu 24. 6. 1991, ačkoliv jejich spoluvlastníky k tomuto datu nebyli. Ústavní soud shledal uvedený závěr civilních soudů o neexistenci naléhavého právního zájmu ústavně konformním.
Ústavní soud závěrem připomíná, že právo na spravedlivý (řádný) proces, jehož porušení se stěžovatelé dovolávají, není možné vykládat tak, že by se stěžovatelům garantoval úspěch v řízení či se zaručovalo právo na rozhodnutí odpovídající jejich představám. Obsahem tohoto ústavně zaručeného práva je zajištění práva na spravedlivé (řádné) soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování v souladu se zákony a při aplikaci ústavních principů. Okolnost, že stěžovatelé se závěry či názory soudů nesouhlasí, nemůže sama o sobě důvodnost ústavní stížnosti založit.
Na základě výše uvedeného Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. srpna 2018
JUDr. Tomáš Lichovník, v. r.
předseda senátu