ECLI:CZ:US:2019:3.US.4151.18.1
sp. zn. III. ÚS 4151/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Radovana Suchánka a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti Ladislava Šujanského, zastoupeného JUDr. Janem Rothem, advokátem, sídlem Karla Engliše 3201/6, Praha 5 - Smíchov, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. října 2018 č. j. 33 Cdo 5674/2017-696, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, a Karla Pilaře, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že jím bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na ochranu vlastnictví podle čl. 11 odst. 1 Listiny.
2. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") rozsudkem ze dne 31. 10. 2016 č. j. 53 Co 200/2016-298 potvrdil jemu předcházející rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 (dále jen "obvodní soud") ze dne 18. 11. 2015 č. j. 15 C 765/2013-208, ve znění opravného usnesení ze dne 19. 1. 2017 č. j. 15 C 765/2013-499, jímž byla stěžovateli (žalovanému) uložena povinnost zaplatit vedlejšímu účastníkovi řízení (žalobci) částku ve výši 600 605 Kč s příslušenstvím a na náhradě nákladů řízení částku ve výši 296 542,30 Kč; městský soud změnil rozsudek obvodního soudu toliko v nákladovém výroku tak, že stěžovateli uložil zaplatit vedlejšímu účastníkovi řízení částku 302 422 Kč a nově rozhodl o nákladech odvolacího řízení ve vztahu mezi účastníky. Městský soud ve shodě s obvodním soudem po právní stránce uzavřel, že vedlejší účastník řízení platným jednostranným právním úkonem z 10. 7. 2013 odstoupil od smlouvy o dílo (o úpravě věci), jíž se stěžovatel zavázal ke stavebním úpravám zahrady a okolí domu vedlejšího účastníka řízení. Vzhledem k existenci vad díla (z nichž některé se stěžovatel neúspěšně pokoušel odstranit) využil vedlejší účastník řízení práva na zrušení smlouvy [§655 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen "obč. zák.")]. Městský soud uvedl, že byla-li smlouva o úpravě věci zrušena ex tunc, následuje vypořádání smluvních stran podle §457 a §458 odst. 1 obč. zák. S odkazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2014 sp. zn. 33 Cdo 1568/2014 a v souladu s posudkem znalce Ing. Tomáše Hoskovce z 19. 5. 2015 městský soud stanovil, že hodnota díla provedeného stěžovatelem (cena použitelných prací ve výši 579 891 Kč) s přihlédnutím ke zjištěným vadám spojeným s pracemi nutnými k jejich odstranění (v ceně 312 317 Kč) a ke znehodnocení materiálu dodaného vedlejším účastníkem řízení (v hodnotě 132 974 Kč) představuje v cenové úrovni roku 2012 částku 134 600 Kč včetně daně z přidané hodnoty. Stěžovatel, který obdržel od vedlejšího účastníka řízení platby ve výši celkem 735 205 Kč, tak získal majetkový prospěch 600 605 Kč.
3. Následné dovolání stěžovatele bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2018 č. j. 33 Cdo 5674/2017-696 odmítnuto, neboť stěžovatel nepředložil k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, která by zakládala přípustnost dovolání podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."). Nejvyšší soud konstatoval, že městský soud se způsobem vypořádání zrušeného závazkového právního vztahu podle §457 a §458 odst. 1 obč. zák. neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu. K tomu podotkl, že pro stanovení peněžité náhrady je rozhodující okamžik, kdy smluvní strana bezdůvodně nabyla (získala) majetkový prospěch. Poukázal přitom mimo jiné na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 6. 2004 sp. zn. 29 Odo 52/2002, či na Zprávu občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu SSR z 21. 12. 1978 Cpj 37/78, o zhodnocení úrovně rozhodování soudů SSR ve věcech odpovědnosti za neoprávněný majetkový prospěch podle §451 a násl. obč. zák. nebo na Zprávu občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu ČSR z 28. 3. 1975 Cpj 34/74, o zhodnocení stavu rozhodování soudů ČSR ve věcech neoprávněného majetkového prospěchu. Zdůraznil, že peněžitá náhrada podle §458 odst. 1 obč. zák. za plnění, které není dobře možné vydat (spočívalo ve výkonech), musí odpovídat hodnotě, za jakou bylo v daném místě a čase a za obdobných podmínek obvykle poskytováno obdobné plnění (v obvyklé ceně tohoto plnění). Při určení výše této náhrady je přitom třeba přihlédnout nejen ke kvantitě plnění, ale též zohlednit skutečnosti snižující kvalitu poskytnutého plnění, tj. "vadnost," mají-li za následek snížení skutečného majetkového prospěchu obohaceného (srov. důvody v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2016 sp. zn. 32 Cdo 2437/2015). V poměrech posuzované věci měl tedy stěžovatel povinnost vrátit vedlejšímu účastníkovi řízení cenu díla a vedlejší účastník řízení byl povinen zaplatit stěžovateli peněžitou náhradu, tedy ekonomickou hodnotu toho, co spočívalo ve výkonech a v dodaném - nikoli znehodnoceném - materiálu, a to s přihlédnutím ke zjištěným vadám v právním smyslu (k nezbytným nákladům na jejich odstranění).
II.
Argumentace stěžovatele
4. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá porušení svých shora uvedených ústavně zaručených práv. Nejprve stručně rekapituluje průběh dosavadního řízení a obsah napadených rozhodnutí. Nesouhlasí s odůvodněním rozhodnutí Nejvyššího soudu, když poukaz na rozhodnutí sp. zn. 32 Cdo 2437/2015 považuje za nepřiléhavý, neboť nedává odpověď na jím nastolenou otázku. Nejvyššímu soudu vytýká, že pominul skutečnost, že občanský zákoník dává objednateli (v daném případě tedy vedlejšímu účastníkovi řízení) právo alternativně požadovat opravu díla, přiměřenou slevu, popřípadě možnost smlouvu zrušit. Podle názoru stěžovatele sleva z ceny díla kompenzuje objednateli náklady spojené s opravou, které objednatel může, ale nemusí vynaložit. Zrušení smlouvy o dílo má ale ten následek, že se smlouva ruší a pro případ vypořádání vzájemných nároků se ohodnocuje cena díla tak, jak bylo zhotoveno, tj. i s vadami. Postup, kdy jsou od ceny vadně zhotoveného díla ještě odečítány náklady na opravu, znamená zmenšení majetku zhotovitele a naopak dvojitou kompenzaci na straně objednatele. Nejvyššímu soudu dále vytýká, že se nezabýval jeho další vymezenou otázkou (zda je při odstoupení od smlouvy o dílo rozhodující cena materiálu a prací ke dni zhotovení, nebo ke dni odstoupení), resp. že ji považoval za vyřešenou, nicméně podle názoru stěžovatele odkázal na rozhodnutí, resp. zprávy, které však nelze na řešení této otázky použít. Tímto postupem Nejvyšší soud zasáhl do stěžovatelových ústavně zaručených práv.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
6. Ústavní soud úvodem připomíná, že není součástí soustavy soudů [čl. 91 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen Ústava")] a nepřísluší mu výkon dozoru nad jejich rozhodovací činností. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
7. Stěžovatel brojí proti usnesení Nejvyššího soudu, jemuž vytýká, že jím použité odkazy na judikaturu, s níž mělo být rozhodnutí městského soudu v souladu, nejsou přiléhavé, neboť se týkají skutkově jiných věcí. Stěžovatel tak v podstatě brojí proti posouzení přípustnosti dovolání Nejvyšším soudem. Ústavní soud na tomto místě zdůrazňuje, že posouzení přípustnosti dovolání je primárně věcí Nejvyššího soudu. V této souvislosti je třeba upozornit na konstantní judikaturu, podle níž Ústavní soud "může přehodnocovat posouzení přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř. pouze z hlediska jeho ústavnosti. Fakticky se tak jeho přezkum omezuje na posouzení dvou otázek, a to, zda dovolací soud neodepřel účastníku řízení soudní ochranu tím, že odmítl dovolání, aniž by se ve svém odůvodnění, pokud jde o jeho přípustnost, náležitě vypořádal se stěžovatelem řádně předestřenou právní otázkou, nebo tím, že v rámci svého posouzení právní otázky, ať už vyústilo do odmítnutí dovolání nebo připuštění dovolacího přezkumu, aproboval právní výklad, který je v rozporu s ústavně zaručenými základními právy a svobodami" [viz bod 20 nálezu ze dne 9. 2. 2016 sp. zn. II. ÚS 2312/15 (N 30/80 SbNU 391)]. Žádné takové pochybení v nyní projednávané věci Ústavní soud neshledal.
8. Stěžovatelem zpochybňované závěry Nejvyššího soudu jak ohledně posouzení rozhodného okamžiku pro vypořádání účastníků zrušené smlouvy, tak i ohledně výše bezdůvodného obohacení jsou v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu (srov. kromě, Nejvyšším soudem, citované zprávy občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu SSR Cpj 37/78 a rozhodnutí sp. zn. 32 Cdo 2437/2015 např. i rozsudky ze dne 31. 10. 2018 sp. zn. 33 Cdo 5248/2016 nebo ze dne 23. 10. 2018 sp. zn. 28 Cdo 1060/2017), v níž dospěl Nejvyšší soud ke stejným závěrům. Ve světle citované judikatury je rozhodujícím okamžikem pro vypořádání účastníků zrušené smlouvy okamžik, kdy došlo k bezdůvodnému obohacení (v případě zrušení smlouvy o dílo s účinky ex tunc je to tedy okamžik, kdy došlo k poskytnutí plnění, tedy zhotovení díla). Stěžovatel zřejmě nedostatečně vnímá rozdíl mezi vznikem nároku na vydání bezdůvodného obohacení (v okamžiku zrušení smlouvy) a samotným bezdůvodným obohacením (k okamžiku poskytnutí plnění). Co se týče určení výše peněžité náhrady za bezdůvodné obohacení, z citované judikatury vyplývá, že je třeba přihlédnout nejen ke kvantitě plnění, ale též zohlednit skutečnosti snižující kvalitu poskytnutého plnění ("vadnost" poskytnutého plnění, tj. jeho nedostatky), mají-li za následek snížení skutečného majetkového prospěchu obohaceného. Proti těmto názorům nemá Ústavní soud z ústavněprávního hlediska žádné výhrady.
9. Stěžovatel dále vychází z mylné úvahy, když tvrdí, že bylo postupováno tak, že od ceny vadného díla byly odečteny náklady na jeho opravu. Jak vyplývá ze znaleckého posudku, který je součástí spisu obvodního soudu (sp. zn. 15 C 765/2013) vyžádaného Ústavním soudem, znalec vyčíslil hodnotu prací stěžovatele nikoliv po odpočtu vadných prací, nýbrž po odpočtu prací stěžovatelem neprovedených či nepoužitelných a od takto zjištěné ceny odečetl náklady na práce nutné k odstranění vad. Námitka dvojí kompenzace ve prospěch vedlejšího účastníka řízení tak není na místě. V této souvislosti nelze navíc přehlédnout, že do toho, oč se snížil majetkový prospěch stěžovatele, byly zahrnuty jak náklady na samotné odstranění vad, tak i hodnota materiálu, který byl dodán vedlejším účastníkem řízení a který byl v důsledku provádění díla stěžovatelem znehodnocen.
10. Ústavní soud uzavírá, že námitky stěžovatele jsou pouhou polemikou s právními závěry Nejvyššího soudu, které nedosahují ústavněprávní roviny. Jak již bylo naznačeno výše, Ústavnímu soudu nepřísluší přehodnocovat skutkové a právní závěry obecných soudů. Rovněž výklad jiných než ústavních předpisů i jejich použití při řešení konkrétních případů jsou samostatnou záležitostí obecných soudů. Skutečnost, že soud vyslovil právní názor, s nímž se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvodnost ústavní stížnosti.
11. Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele, byla jeho ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. dubna 2019
Josef Fiala v. r.
předseda senátu