ECLI:CZ:US:2019:3.US.4159.18.1
sp. zn. III. ÚS 4159/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatelky Petry Zástěrové, zastoupené JUDr. Lubošem Chalupou, advokátem, sídlem Křižíkova 159/56, Praha 8 - Karlín, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. září 2018 č. j. 22 Cdo 3431/2016-421 a rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 18. února 2016 č. j. 25 Co 356/2015-375 ve znění opravného usnesení ze dne 16. března 2016 č. j. 25 Co 356/2015-381, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Hradci Králové, jako účastníků řízení, a 1) Karolíny Zadrobílkové, 2) Anny Petrové a 3) MUDr. Miroslavy Audrlické, jako vedlejších účastnic řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. V ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatelka navrhla zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí. Podle jejího tvrzení bylo napadenými rozhodnutími porušeno její ústavně zaručené základní právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Vedlejší účastnice se z důvodu duplicitního zápisu vlastnictví k nemovitostem v katastrálním území Roudnička domáhaly proti žalované stěžovatelce určení vlastnického práva. Svůj nárok opíraly o trhovou smlouvu, kterou uzavřeli jejich právní předchůdci Vilém a Anna Petrovi dne 21. 8. 1950 s manželi Františkem a Františkou Jiroutkovými, právními předchůdci stěžovatelky. Okresní soud v Hradci Králové (dále jen "okresní soud") rozsudkem ze dne 1. 7. 2015 č. j. 13 C 43/2010-315 určil, že vedlejší účastnice jsou podílovými spoluvlastnicemi předmětných nemovitostí, každá jednou ideální třetinou. Okresní soud dovodil, že vedlejší účastnice č. 2 a č. 3 nabyly vlastnické právo na základě rozhodnutí okresního soudu o dědictví jako nástupkyně manželů Viléma a Anny Petrových společně se svým bratrem Vilémem Petrem. Ten v roce 2001 zemřel a jeho vlastnický podíl přešel na vedlejší účastnici č. 1. Protože nedošlo k zápisu změny vlastnického práva podle trhové smlouvy uzavřené dne 21. 8. 1950, zůstali zapsáni jako vlastníci nadále prodávající manželé Jiroutkovi a poté jejich právní nástupci. Okresní soud uvěřil výpovědi svědků doc. Jitky Procházkové a Ing. Radka Vondry, kteří potvrdili, že manželé Petrovi koupili chatu i s přilehlým pozemkem v 50. letech 20. století od manželů Jiroutkových a že tuto chatu užívali stejně jako přilehlý pozemek, že nikdy nebylo jejich vlastnické právo sporováno. Manželé Jiroutkovi prodej nikdy nezpochybňovali, po uzavření smlouvy nežádali nájemné a zaplacenou kupní cenu nikdy nevrátili. Okresní soud uzavřel, že manželé Petrovi byli od 21. 8. 1950 do 1. 1. 1961 se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že jim předmětný pozemek náleží. Proto jej k později uvedenému datu vydrželi a vlastnické právo dědičnou posloupností přešlo na vedlejší účastnice. Okresní soud dále uložil stěžovatelce povinnost nahradit vedlejším účastnicím náklady řízení, a to každé z nich ve výši 48 601,40 Kč.
3. Proti rozsudku okresního soudu se odvolaly vedlejší účastnice (proti výroku o nákladech řízení) i stěžovatelka (v celém rozsahu). Krajský soud v Hradci Králové (dále jen "krajský soud") rozsudek okresního soudu rozsudkem ze dne 18. 2. 2016 č. j. 25 Co 356/2015-375 potvrdil a stěžovatelce uložil povinnost zaplatit vedlejším účastnicím náklady odvolacího řízení, a to každé z nich ve výši 10 455 Kč. Krajský soud pro posouzení věci považoval za důležité, zda právní předchůdci vedlejších účastnic vydrželi vlastnické právo k předmětným pozemkům, zda byli po potřebnou vydržecí dobu v dobré víře, že jim právo patří a že po tuto dobu své právo vykonávali, a dovodil, že právní předchůdci vedlejších účastnic jako držitelé nemohli mít se zřetelem k okolnostem a povaze věci po celou vydržecí dobu důvodné pochybnosti, že jim daný pozemek patří. Opravným usnesením ze dne 16. 3. 2016 č. j. 25 Co 356/2015-381 krajský soud předmětný rozsudek ve výroku II. v údaji o vyčíslené částce nákladů řízení opravil tak, že namísto chybně uvedené výše 10 455 Kč, je správně uvedeno 8 591 Kč.
4. Proti rozsudku krajského soudu podala stěžovatelka dovolání, jehož přípustnost opírala o §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."). Nejvyšší soud usnesením ze dne 18. 9. 2018 č. j. 22 Cdo 3431/2016-421 podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl dovolání jako nepřípustné. Dovolací soud dovodil, že odvolací soud vycházel z judikatury Ústavního soudu vztahující se k oprávněné držbě a vydržení, která zdůrazňuje v případě mimořádných okolností nutnost individuálního zvážení věci, když takové výjimečné okolnosti z odůvodnění rozhodnutí soudů rozhodujících v nalézacím řízení vyplývají a umožňují posoudit držbu právních předchůdců vedlejších účastnic jako oprávněnou, způsobilou k vydržení vlastnického práva.
II.
Argumentace stěžovatelky
5. Stěžovatelka namítá, že napadenými rozhodnutími bylo porušeno její právo na spravedlivé soudní řízení, neboť se nevypořádala s jejími zásadními námitkami, uplatněnými již v prvním vyjádření k žalobě, a nebyla respektována ustálená judikatura Ústavního soudu i Nejvyššího soudu o vyloučení dobré víry držitele pozemku, který užíval předmětný pozemek na základě absolutně neplatné kupní smlouvy bez nutného schválení převodu státním orgánem a při neurčitém označení převáděného pozemku (neschváleného oddělovacího geometrického plánu s nepřidělením určitého parcelního čísla). Má za to, že ve věci rozhodující soudy se nevypořádaly s předloženými důkazy vylučujícími dobrou víru vedlejších účastníků a jejich právních předchůdců i v letech 1961 až 2005. Stěžovatelka současně namítala, že věc měla být předložena plénu Nejvyššího soudu, neboť dovolacím soudem došlo k odklonu od ustálené judikatury, čímž mělo dojít i k porušení jejího ústavního práva na zákonného soudce.
6. Rozsudek krajského soudu považuje stěžovatelka za nepřezkoumatelný, neboť se nijak nevypořádává s jejími tvrzeními, a to ohledně neurčitosti trhové smlouvy vylučující dobrou víru s opomenutím předložených důkazů, nepravého podpisu na čestném prohlášení (neunesení důkazního břemene), extrémního výkladu vytýkacího dopisu držiteli po zamítnutí žádosti o schválení trhové smlouvy státním orgánem (Jednotným národním výborem v Hradci Králové) a užívání neplatně prodaného pozemku v rozporu se smluvním ujednáním v trhové smlouvě.
7. Podle stěžovatelky napadená rozhodnutí vycházejí z extrémního právního názoru, že kupující, který pro řízení o vydání souhlasu příslušného státního orgánu s kupní smlouvou udělil plnou moc notáři, byl v dobré víře, že souhlas byl udělen, bez ohledu na skutečný výsledek tohoto řízení, jakoby každé právní zastoupení "automaticky" vedlo ke kladnému výsledku, a že notář v právním postavení úřední osoby v rozporu se svými základními povinnostmi svého klienta o výsledku řízení neinformuje.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas, oprávněnou stěžovatelkou, jež byla účastnicí řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena podle §29 až §31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
9. Ústavní soud ve svých četných rozhodnutích zřetelně definoval podmínky, při jejichž existenci má vadné použití běžných zákonů obecným soudem za následek porušení základních práv či svobod jednotlivce [srov. nález ze dne 10. 10. 2002 sp. zn. III. ÚS 74/02 (N 126/28 SbNU 85)]. Je tomu tak tehdy, postihuje-li nepřípustně některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně souladný, nebo je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi zastáván (a představuje tím nepředvídatelnou libovůli), případně je v extrémním rozporu s požadavky věcně přiléhavého a rozumného vypořádání posuzovaného právního vztahu či v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti.
10. Ústavní soud vzal v úvahu tvrzení předložená stěžovatelkou, přezkoumal ústavní stížností napadená rozhodnutí z hlediska pravomoci dané mu Ústavou a dospěl k závěru, že k namítanému porušení základních práv stěžovatelky v posuzované věci nedošlo a ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Žádná výše uvedená pochybení v posuzovaném případě totiž Ústavní soud neshledal. Ústavní stížnost představuje v podstatě pouhou polemiku se závěry, učiněnými ve věci rozhodujícími soudy, vedenou v rovině běžného zákona.
11. Ústavní soud zohlednil, že stěžovatelka v ústavní stížnosti předestřené námitky uplatnila již v řízení před obecnými soudy, proto se zaměřil na to, zda se jimi soudy zabývaly, a náležitě se s nimi vypořádaly.
12. Krajský soud v odůvodnění svého rozhodnutí dovodil, že okresní soud bral v úvahu argumentaci uplatněnou oběma stranami sporu, přihlížel ke všemu, co v řízení vyšlo najevo, své rozhodnutí patřičně odůvodnil, přičemž jeho závěry nepovažoval krajský soud za nepřiměřené. Podle názoru krajského soudu, okresní soud ve svém rozhodnutí respektoval vůli původních smluvních stran, zvažoval okolnosti případu při zohlednění několik desetiletí trvající držby právních předchůdců vedlejších účastnic, respektoval právní názor odvolacího soudu vyjádřený v jeho usnesení ze dne 18. 9. 2014 č. j. 25 Co 286/2011-229 a na základě správně zjištěného skutkového stavu dospěl k odpovídajícím právním závěrům. Vytýkala-li stěžovatelka rozsudku okresního soudu jeho nepřezkoumatelnost, tuto výtku neshledal krajský soud jako opodstatněnou, neboť odůvodnění přezkoumávaného rozsudku odpovídá §157 odst. 2 o. s. ř. To je přezkoumatelnosti prvostupňového rozhodnutí nejlépe svědčí ta skutečnost, že stěžovatelka obsáhle ve svém odvolání s důvody, pro které bylo žalobě vyhověno, polemizuje a s ohledem na šíři a obsáhlost argumentace vznášené oběma stranami se jistě mohlo jevit, že rozhodnutí okresního soudu se v úplnosti nevypořádalo se vším, co účastnice v řízení uplatnily, ať již jako přednes rozhodných skutečností, či právní argumentaci. Pokud stěžovatelka okresnímu soudu vytýkala nesprávnost hodnocení provedených důkazů, tak krajský soud konstatoval, že kritériím hodnocení důkazů provedené okresním soudem vyhovuje a netrpí ani vnitřním logickým rozporem. Uvěřil-li okresní soud slyšeným svědkům, pak proto, že jejich výpovědi byly souladné s jinými provedenými důkazy. Krajský soud se ztotožnil se závěry učiněnými okresním soudem, a proto rozsudek okresního soudu ve výroku o věci samé i ve výroku o nákladech řízení podle §219 o. s. ř. jako věcně správný potvrdil.
13. Nejvyšší soud v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že stěžovatelka explicitně nevymezila otázku přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř., přičemž z obsahu dovolání se podávaly konkrétní právní otázky, jimiž stěžovatelka zpochybňovala rozhodnutí krajského soudu a dovolací argumentaci založila na rozporu závěru krajského soudu v otázce dobré víry s judikaturou dovolacího soudu a Ústavního soudu. Dovolací soud přitom v řízení o posouzení oprávněnosti držby s ohledem na skutečnost, že v tomto řízení jsou často dány skutečnosti, umožňující s jistou mírou přesvědčivosti zdůvodnit, jak dobrou víru, tak její nedostatek, konstatoval, že rozhodnutí je tak v zásadě na úvaze soudu, která však musí být řádně odůvodněna. Okresní soud opřel dobrou víru právních předchůdců vedlejších účastnic o to, že trhová smlouva byla sice podle §879 zákona č. 946/1811 Sb. z. s., obecný zákoník občanský (dále jen "o. z. o."), neplatná, manželé Petrovi se však ke dni jejího uzavření chopili držby pozemku, po prodeji neplatili žádný nájem a o pozemky se starali jako o vlastní. Coby neprofesionálové se spolehli na osoby práva znalé, tedy na notáře a geodeta. Tehdejší právní úprava navíc připouštěla i vydržení práv k nemovitostem "contra tabulas", přitom podmínka intabulace s účinností zákona č. 141/1950 Sb., občanský zákoník (dále jen "občanský zákoník z roku 1950"), k 1. 1. 1951 odpadla. Manželé Petrovi se tedy ke dni 21. 8. 1950 chopili poctivé držby pozemku a začala jim plynout mimořádná vydržecí doba v délce třiceti let podle §1477 o. z. o. Ta však nestačila uplynout před účinností občanského zákoníku z roku 1950, a dle jeho §566 se její délka zkrátila na deset let od 1. 1. 1951. Na dobrou víru manželů Petrových pak poukazuje i to, že manželé Jiroutkovi prodej nikdy nezpochybňovali, nepožadovali nájemné a nikdy nevrátili zaplacenou kupní cenu. K dopisům Zemědělského družstva Roudnička z 20. 8. 1958 a z 3. 12. 1959, ve kterých bylo sděleno manželům Petrovým, že prodej pozemku nebyl schválen, a proto jsou povinni platit družstvu nájem, okresní soud uvedl, že první nebyl manželům Petrovým vůbec doručován ("neznámý adresát") a druhý nemohl přivodit ztrátu jejich dobré víry, neboť tu nemůže přivodit každá informace zpochybňující oprávněnost držby, ale jen taková, která je objektivně způsobilá takovou pochybnost u držitele vyvolat.
14. Z odůvodnění napadených rozhodnutí vyplývá, že ve věci rozhodující soudy se žalobou i podanými opravnými prostředky řádně zabývaly, rozvedly, jakými úvahami se při svém rozhodování řídily a podle kterých zákonných ustanovení postupovaly. Ústavní soud považuje tato odůvodnění za ústavně souladná a srozumitelná a nemá důvod učiněné závěry jakkoli zpochybňovat. Ve výkladu použitých právních předpisů neshledal Ústavní soud žádný náznak svévole, tudíž ani z tohoto pohledu není možno ústavní stížnost shledat důvodnou [srov. nález ze dne 7. 5. 2014 sp. zn. IV. ÚS 2841/13 (N 82/73 SbNU 421)]. Ke stěžovatelkou uplatněným námitkám Ústavní soud dodává, že v podrobnostech lze odkázat na relevantní závěry obsažené v napadených rozhodnutích.
15. Stěžovatelka rovněž namítala porušení svého práva na zákonného soudce z důvodu odklonu dovolacího soudu od jeho judikatury a nepředložení věci plénu Nejvyššího soudu. Ústavní soud konstatuje, že stěžovatelka nepředložila námitky přesahující rámec již řešených otázek, šlo o individuální posouzení konkrétní věci a pro předložení věci plénu tedy nebyl důvod. Nejvyšší soud k tomu po posouzení celé věci uzavřel, že ve věci rozhodující soudy vycházely z jeho judikatury i z judikatury Ústavního soudu vztahující se k dobré víře, oprávněné držbě a vydržení, která zdůrazňuje v případě mimořádných okolností nutnost individuálního zvážení věci, přičemž uplatnění zásad uvedených v jejich judikatuře na konkrétní zjištěné okolnosti není zjevně nepřiměřená.
16. Za výše uvedených okolností nemohou mít relevanci ani odkazy stěžovatelky na právní závěry uvedené v judikatuře Ústavního soudu a Nejvyššího soudu citované v ústavní stížnosti, neboť jde o skutkově odlišné případy a chybí zde přímý vztah k její posuzované věci. K použití závěrů Ústavního soudu ostatně nelze přistupovat mechanicky či je formálně uplatňovat na všechny "na první pohled" obdobné případy.
17. Z uvedených důvodů Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. srpna 2019
Josef Fiala v.r.
předseda senátu