ECLI:CZ:NS:2018:22.CDO.3431.2016.1
sp. zn. 22 Cdo 3431/2016-421
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobkyň: a) K. Z. , b) A. P a c) M. A., všech zastoupených JUDr. Františkem Loskotem, CSc., advokátem se sídlem v Hradci Králové, Československé armády 556, proti žalované P. Z., zastoupené JUDr. Martinem Dančišinem, advokátem se sídlem v Praze 8, Husova 5, o určení vlastnického práva, vedené u Okresního soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 13 C 43/2010, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 18. 2. 2016, č. j. 25 Co 356/2015-375, ve znění opravného usnesení ze dne 16. 3. 2016, č. j. 25 Co 356/2015-381, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit každé z žalobkyň do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 2 710,40 Kč k rukám zástupce žalobkyň JUDr. Františka Loskota.
Odůvodnění:
Žalobkyně se z důvodu duplicitního zápisu vlastnictví domáhaly určení, že jsou podílovými spoluvlastnicemi nemovitostí, a to pozemků v katastrálním území R. Svůj nárok opíraly o trhovou smlouvu, kterou uzavřeli právní předchůdci žalobkyň V. a A. P. dne 21. 8. 1950 s manželi F. a F. J., právními předchůdci žalované.
Okresní soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 1. 7. 2015, č. j. 13 C 43/2010-315, určil, že žalobkyně jsou rovnodílnými spoluvlastnicemi pozemků v katastrálním území R., obci H. K. Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Dospěl k závěru, že právní předchůdci žalobkyň, manželé P., byli od 21. 8. 1950 do 1. 1. 1961 se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že jim pozemky náleží, a proto je k později uvedenému datu vydrželi. Vlastnické právo následně dědickou posloupností přešlo na žalobkyně.
Krajský soud v Hradci Králové jako soud odvolací rozsudkem ze dne 18. 2. 2016, č. j. 25 Co 356/2015-375, ve znění opravného usnesení ze dne 16. 3. 2016, č. j. 25 Co 356/2015-381, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalovaná dovolání, jehož přípustnost opírá o §237 občanského soudního řádu (dále „o. s. ř.“) a jako důvod uvádí nesprávné právní posouzení věci. Tvrdí, že odvolací soud nesprávně posoudil dobrou vírou právních předchůdců žalobkyň. V době uzavření trhové smlouvy byl prodej zemědělské půdy ze zákona vázán na souhlas příslušného národního výboru a ujednání o nutné podmínce udělení souhlasu národního výboru obsahovala i trhová smlouva. Tato skutečnost proto musela být právním předchůdcům žalobkyň při uzavírání trhové smlouvy známa, a pokud by postupovali s obvyklou mírou opatrnosti, museli se nutně i zajímat o to, zda byl následně souhlas příslušného národního výboru udělen. Protože tento souhlas udělen nebyl, nemohli být právní předchůdci žalobkyň v dobré víře, že stali vlastníky převáděných nemovitostí. Utvrdit je v tom měla i okolnost, že trhová smlouva nebyla nikdy zapsána do veřejných knih, přestože to zákon v době uzavření trhové smlouvy vyžadoval. Pochybnost o tom, že jsou právní předchůdci žalobkyň vlastníky pozemku, musel podle dovolatelky vyvolat i přípis JZD R. z 3. 12. 1959 adresovaný V. P., v němž mu JZD R. sdělilo, že prodej pozemku nebyl nadřazenými složkami schválen a pozemek je v majetku JZD R. Navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu i soudu prvního stupně a věc aby vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobkyně souhlasí se závěry odvolacího soudu a navrhují, aby bylo dovolání odmítnuto, případně zamítnuto.
Nejvyšší soud jako soud dovolací věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. 12. 2013, neboť řízení v projednávané věci bylo zahájeno přede dnem 1. 1. 2014 (srovnej článek II bod 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony).
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1-3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
I když žalovaná explicitně nevymezila otázku přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř., z obsahu dovolání se podávají konkrétní právní otázky, jimiž dovolatelka zpochybňuje rozhodnutí odvolacího soudu, který dospěl k závěru, že žalovaná pozbyla své vlastnické právo vydržením ze strany právních předchůdců žalobkyň, přičemž dovolací argumentaci zakládá na rozporu závěru odvolacího soudu v otázce dobré víry s judikaturou dovolacího soudu a Ústavního soudu.
Podle §3028 odst. 1, 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, tímto zákonem se řídí práva a povinnosti vzniklé ode dne nabytí jeho účinnosti. Není-li dále stanoveno jinak, řídí se ustanoveními tohoto zákona i právní poměry týkající se práv osobních, rodinných a věcných; jejich vznik, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se však posuzují podle dosavadních právních předpisů. Protože ke vzniku vlastnického práva žalobce vydržením mělo dojít před 1. 1. 2014, posuzoval dovolací soud tuto otázku podle příslušných ustanovení zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“).
Dovolání není přípustné.
Oprávněný držitel se stává vlastníkem věci, má-li ji nepřetržitě v držbě po dobu tří let, jde-li o movitost, a po dobu deseti let, jde-li o nemovitost (§134 odst. 1 obč. zák.). Je-li držitel se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře o tom, že mu věc nebo právo patří, je držitelem oprávněným. V pochybnostech se má za to, že držba je oprávněná (§130 odst. 1 obč. zák.).
Dovolací soud opakovně konstatoval, že může zpochybnit posouzení existence dobré víry držitele, že mu sporný pozemek patří, jen v případě, kdyby úvahy soudu v nalézacím řízení byly zjevně nepřiměřené (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1689/2000). V řízení o posouzení oprávněnosti držby jsou často dány skutečnosti, umožňující s jistou mírou přesvědčivosti zdůvodnit jak dobrou víru, tak její nedostatek. Rozhodnutí ve věci je tak v zásadě na úvaze soudu, která však musí být řádně odůvodněna.
Pro posouzení oprávněnosti držby žalobkyň jsou významné tyto skutečnosti: právní předchůdci žalobkyň V. a A. P. uzavřeli dne 21. 8. 1950 s manželi F. a F. J., právními předchůdci žalované trhovou smlouvu, na jejímž základě prodali manželé J. manželům P. část pozemku, na kterém již měli manželé P. postavenou rekreační chatu, za částku 11 000 Kč. Trhovou smlouvu sepsal J. M., správce notářství v Hradci Králové, jehož smluvní strany současně pověřili i k jejímu „schválení a zavtělení“. Protože v době uzavření trhové smlouvy platilo zákonné omezení drobení obhospodařované zemědělské půdy dané zákonem č. 139/1947 Sb., o rozdělení pozůstalostí se zemědělskými podniky a zamezení drobení půdy, bylo v článku II. smlouvy sjednáno, že vlastnictví nemovitosti přejde na kupující v den schválení smlouvy. J. M. předložil dne 11. 9. 1950 trhovou smlouvu spolu s dalšími doklady k jejímu schválení Jednotnému národnímu výboru v Hradci Králové, který výměrem ze dne 19. 5. 1951, sp. zn. IX-603/194-613, žádost o schválení trhové smlouvy z důvodu ohrožení veřejného zájmu zamítl a souhlas ke zcizení pozemku nedal. Trhová smlouva postrádala i povinnou doložku souhlasu katastrálního měřického úřadu s novým označením parcel a jejich dílců. Trhová smlouva proto nebyla registrována státním notářstvím a nebyla ani zapsána do pozemkových knih. Jako vlastníci byli nadále vedeni manželé J. K 1. 1. 1956 vstoupili manželé J. do Jednotného zemědělského družstva R. (dále jen „JZD R.“), přičemž sdruženy byly i předmětné pozemky. Dne 29. 6. 1959 vydalo Státní notářství v Hradci Králové potvrzení, že podle „spisů J. M.“ byla dne 21. 8. 1950 sepsána mezi manželi P. a manželi J. trhová smlouva, jejíž originál byl ztracen. V červnu 1969 sepsali manželé P. společně s manželi J. čestné prohlášení o tom, že uzavřeli dne 21. 8. 1950 trhovou smlouvu. V roce 1991 byl pozemek vrácen zemědělským družstvem E. F., která jej zdědila po svých rodičích manželích J. V roce 2008 byl na základě dodatečného projednání dědictví po manželích P. proveden v katastru nemovitostí duplicitní zápis vlastnického práva pro žalobkyně; následoval spor o určení vlastnictví.
Soud prvního stupně opřel dobrou víru právních předchůdců žalobkyň o následující skutečnosti: trhová smlouva byla sice neplatná, manželé P. se však ke dni jejího uzavření chopili držby pozemku, po prodeji neplatili žádný nájem a o pozemky se starali jako o vlastní. Coby neprofesionálové se spolehli na osoby práva znalé, tedy na notáře a geodeta. Nebylo prokázáno, že by jim notář v postavení mandatáře sdělil, že převod nebyl zapsán do pozemkové knihy nebo že by ho neschválil správní orgán. Oprávněně se proto mohli domnívat, že překážka tohoto druhu nevznikla. Tehdejší právní úprava navíc připouštěla i vydržení práv k nemovitostem „contra tabulas“, přitom podmínka intabulace s účinností zák. č. 141/1950 Sb., občanský zákoník (dále jen „střední občanský zákoník“), k 1. 1. 1951 odpadla. Manželé P. se tedy ke dni 21. 8. 1950 chopili poctivé držby pozemku a začala jim plynout mimořádná vydržecí doba v délce 30 let podle §1477 zák. č. 946/1811 Sb. z. s., obecný zákoník občanský (dále jen „o. z. o.“). Ta však nestačila uplynout před účinností středního občanského zákoníku, a podle jeho §566 se její délka zkrátila na deset let od 1. 1. 1951. Na dobrou víru P. poukazuje i to, že manželé J. prodej nikdy nezpochybňovali, nepožadovali nájemné a nikdy nevrátili zaplacenou kupní cenu. K přípisům Zemědělského družstva R. z 20. 8. 1958 a ze dne 3. 12. 1959, ve kterých bylo manželům P. sděleno, že prodej pozemku nebyl schválen, a proto jsou povinni platit družstvu nájem, soud prvního stupně uvedl, že první nebyl manželům P. vůbec doručován („neznámý adresát“) a druhý nemohl přivodit ztrátu jejich dobré víry, neboť tu nemůže přivodit každá informace zpochybňující oprávněnost držby, ale jen taková, která je objektivně způsobilá takovou pochybnost u držitele vyvolat. Musí jít tedy o informaci důvěryhodného obsahu, pocházející z důvěryhodného zdroje. Ani jednu z podmínek přitom tento dopis nesplňuje, neboť v souvislosti s historickým kontextem neměli manželé P. pádný důvod informacím sděleným jim zemědělským družstvem důvěřovat, ostatně již v úvodu dopisu se družstvo považuje za vlastníka pozemku, přitom pozemky byly v družstvu pouze sdruženy. Poukázal rovněž na historický kontext, v němž se události odehrály (sdružování pozemků do družstev po roce 1948), kdy stání režim soukromému vlastnictví nepřál, a nelze proto manželům P. vytýkat, že se dostatečně nebránili, když spolu s pozemky J. byl do JZD sdružen i pozemek, který od nich koupili. Tyto významné okolnosti nelze při hodnocení dobré víry žalobkyň opomenout. Odvolací soud již pouze doplnil, že soud prvního stupně ve svém rozhodnutí respektoval vůli původních smluvních stran a zvažoval okolnosti případu při zohlednění několik desetiletí trvající držby právních předchůdců žalobkyň.
Podle dovolacího soudu tak daná věc vykazuje řadu specifických rysů, které vyžadují individuální posouzení.
Ústavní soud opakovaně konstatoval, že soud musí vždy „vycházet z individuálních okolností každého jednotlivého případu, které jsou založeny na skutkových zjištěních. Mnohé případy a jejich specifické okolnosti mohou být značně komplikované a netypické; to však nevyvazuje obecné soudy z povinnosti udělat vše pro spravedlivé řešení, jakkoliv se to může jevit složité, přičemž v rovině jednoduchého práva je nutné za účelem dodržení shora uvedených principů posuzovat individuální okolnosti daného případu též prizmatem kogentního ustanovení §3 odst. 1 obč. zák., které je v rovině jednoduchého - podústavního práva odrazem shora vymezeného ústavního požadavku nalezení spravedlivého řešení“ (nález pléna Ústavního soudu ze dne 7. 9. 2010, sp. zn. Pl. ÚS 34/09). Uvedený přístup převzala i judikatura Nejvyššího soudu (viz např. rozsudek ze dne 22. 8. 2011, sp. zn. 22 Cdo 1788/2011, a řadu dalších rozhodnutí).
Účelem institutu vydržení není nucené zbavení vlastnického práva původního vlastníka, nýbrž uvedení dlouhodobého faktického stavu do souladu se stavem právním (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 14. 11. 2006, sp. zn. I. ÚS 360/06).
„Dlouhodobá držba, zejména pokud trvá více než 50 let, nasvědčuje dobré víře držitele, protože při obvyklé péči o majetek by skutečný vlastník pozemku nepochybně přistoupil k řešení věci, pokud by sám měl již dříve za to, že držitel užívá jeho pozemek. Lze uvést, že na dlouhodobou držbu váže nový občanský zákoník č. 89/2012 Sb. mimořádné vydržení, s výjimkou prokázaného nepoctivého úmyslu (§1095)“ (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2012, sp. zn. 22 Cdo 2520/2011, a další rozhodnutí).
Vzhledem k uvedenému lze uzavřít, že odvolací soud vycházel z judikatury Ústavního soudu vztahující se k oprávněné držbě a vydržení, která zdůrazňuje v případě mimořádných okolností nutnost individuálního zvážení věci. Takové výjimečné okolnosti z odůvodnění rozhodnutí soudů rozhodujících v nalézacím řízení vyplývají a umožňují posoudit držbu právních předchůdců žalobců jako oprávněnou, způsobilou k vydržení vlastnického práva.
Ze zjištěných skutkových okolností se totiž podává možnost, že jejich držba byla způsobilá k tzv. mimořádnému vydržení (§1477 o. z. o.), nicméně k tomu nedošlo proto, že obč. zák. tuto možnost neznal a úprava v občanském zákoníku č. 89/2012 Sb. (o. z.) není dosud použitelná (viz §3066 o. z.). Je ovšem zjevné, že úprava neumožňující uvést dlouhodobou, několik desítek let trvající, držbu vykonávanou „nikoliv v nepoctivém úmyslu“, do souladu se stavem právním, neodpovídá tradičním principům soukromého práva, které byly vyjádřeny v o. z. o. a nyní v §1095 o. z., a není v souladu s funkcí vydržení. To samo o sobě sice neznamená, že by i v době od 1. 1. 1951 do 1. 1. 2014 bylo mimořádné vydržení možné, při komplexním posouzení věci je však třeba tuto okolnost brát do úvahy (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2018, sp. zn. 22 Cdo 1646/2018).
K několik desítek let trvající nerušené držbě v dané věci přistupují další, z hlediska dobrých mravů specifické skutečnosti: právní předchůdci žalobců se při převodu vlastnického práva k pozemkům svěřili společně s právními předchůdci žalované do rukou odborníka, zaplatili kupní cenu a ujali se držby pozemku (zemědělské družstvo bylo jen jeho detentorem), aniž byla jejich držba manželi J. zpochybněna, až do své smrti se o pozemek starali jako o vlastní s tím, že je manželé J. v jejich přesvědčení, že jsou skutečně vlastníky, vždy podporovali, od smlouvy neodstoupili a kupní cenu nevrátili.
Lze tedy uzavřít, že nalézací soudy při svém uvážení respektovali judikaturu Nejvyššího soudu k otázce dobré víry a jejich aplikace zásad v judikatuře obsažených na konkrétní zjištěné okolnosti není zjevně nepřiměřená.
Vzhledem k tomu Nejvyšší soud dovolání podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
V souladu s §243f odst. 3 věty druhé o. s. ř. rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení neobsahuje odůvodnění.
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li žalovaná povinnost jí uloženou tímto rozhodnutím dobrovolně, mohou se žalobkyně domáhat soudního výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
V Brně dne 18. 9. 2018
Mgr. David Havlík
předseda senátu