ECLI:CZ:US:2019:3.US.4179.18.1
sp. zn. III. ÚS 4179/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a soudců Radovana Suchánka a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele J. S., zastoupeného JUDr. Josefem Sedláčkem ml., advokátem, sídlem nám. Míru 137/9, Šumperk, proti usnesení Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Olomouckého kraje, Odbor obecné kriminality, Olomouc, ze dne 13. října 2018 č. j. KRPM-127160-36/TČ-2018-140070 a proti usnesení státního zástupce Krajského státního zastupitelství v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 25. října 2018 č. j. 2 KZV 44/2018-53, za účasti Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Olomouckého kraje a Krajského státního zastupitelství v Ostravě - pobočky v Olomouci, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví citovaného usnesení Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Olomouckého kraje, Odbor obecné kriminality, Olomouc (dále jen "policejní orgán"), neboť má za to, že jím byla porušena zejména jeho osobní svoboda podle čl. 8 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na právní pomoc před soudem podle čl. 37 odst. 2 Listiny.
2. Ústavní soud konstatuje, že v ústavní stížnosti stěžovatel argumentačně napadá rovněž usnesení státního zástupce Krajského státního zastupitelství v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 25. 10. 2018 č. j. 2 KZV 44/2018-53, od jehož doručení počítá lhůtu k podání ústavní stížnosti. Ústavní soud proto v souladu se svou judikaturou (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 6. 8. 2008 sp. zn. II. ÚS 256/08 - všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná pod http://nalus.usoud.cz), navazující na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva (srov. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Bulena proti České republice ze dne 20. 4. 2004, Přehled rozsudků ESLP, ASPI, Praha č. 3, 2004, str. 125), podrobil ústavnímu přezkumu též toto usnesení, aniž považoval za nutné vyzývat stěžovatele k upřesnění petitu ústavní stížnosti, resp. k odstranění vad podání.
3. Z ústavní stížnosti, jakož i z ústavní stížností napadených rozhodnutí, se podává, že usnesením státního zástupce Krajského státního zastupitelství v Ostravě - pobočka v Olomouci ze dne 25. 10. 2018 č. j. 2 KZV 44/2018-53 byla zamítnuta jako nedůvodná stěžovatelova stížnost podle §141 a násl. trestního řádu proti usnesení policejního orgánu ze dne 13. 10. 2018 č. j. KRPM-127160-36/TČ-2018-140070, kterým zahájil trestní stíhání stěžovatele pro pokus zločinu vraždy. Stěžovatel jak sám původně vypověděl - zjednodušeně řečeno - vystřelil po svém otci poté, co otec začal pod vlivem alkoholu demolovat vybavení domácnosti.
II.
Argumentace stěžovatele
4. Stěžovatel stejně jako v ústavní stížnosti i ve stížnosti podle trestního řádu namítá nezákonné provedení jeho výslechu v postavení zadrženého podezřelého a porušení svého práva na obhajobu, neboť policejní orgán k němu podle jeho tvrzení nepřipustil obhájce, kterého mu zvolila matka.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
6. Po prostudování ústavní stížnosti a obsahu napadených rozhodnutí dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
7. Argumentace stěžovatele v ústavní stížnosti především nedostatečně reaguje na odůvodnění usnesení státního zástupce krajského státního zastupitelství. Zde je totiž vysvětleno, že je-li obviněný omezen ve svéprávnosti - což v případě stěžovatele neplatí - může mu být obhájce zvolen i proti jeho vůli. Volba obhájce se ovšem vztahuje až na fázi vyšetřování, tj. fázi po doručení usnesení o zahájení trestního stíhání a stěžovatel si již v postavení obviněného po poučení o důvodech nutné obhajoby obhájce zvolil. Po zahájení výslechu v postavení zadrženého podezřelého ovšem prohlásil, že si obhájce nevolí a bude vypovídat bez něj. Ani stěžovatelova matka ani jí - navíc předčasně - zvolený obhájce přitom nemohou za stěžovatele proti jeho vůli rozhodnout, aby využil možnost být vyslýchán v přítomnosti obhájce. V protokolu o výslechu zadržené osoby přitom je výslovně uvedeno, že se stěžovatel rozhodl vypovídat bez přítomnosti obhájce. Dále je v tomto protokolu zachycen příchod obhájce, se kterým se stěžovatel poradil a poté ve výslechu dobrovolně pokračoval za přítomnosti obhájce a odpovídal na otázky. Za daného stavu ovšem nic nenasvědčuje tomu, že by stěžovatelovo právo na obhajobu, respektive jeho osobní svoboda, byly porušeny.
8. Pro úplnost Ústavní soud dodává, že napadená rozhodnutí nejsou konečným rozhodnutími ve věci, kterými by mohlo dojít k zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatele. Ústavní soud ve své rozhodovací praxi zdůraznil, že zpravidla nemíní zasahovat do rozhodování orgánů činných v trestním řízení v přípravném řízení. Je tomu tak proto, že v této fázi řízení dochází k zásahům do ústavně zaručených základních práv a svobod jen zcela výjimečně. Důvodnost obvinění je předmětem zkoumání v celém trestním řízení a stěžovatel má v jeho rámci k dispozici celou řadu právních prostředků, kterými může hájit svá práva a (teprve) po jejich vyčerpání má možnost se obrátit na Ústavní soud. Možnost zásahu Ústavního soudu do této fáze řízení je tedy v těchto souvislostech nutno vykládat přísně restriktivním způsobem. Jeho ingerence by přicházela v úvahu za situace evidentně nedůvodného, příp. neodůvodněného zásahu orgánů činných v trestním řízení, jenž by bylo možno označit za svévolný (nebo dokonce šikanózní), vymykající se ústavnímu a zákonnému procesněprávnímu rámci a tyto vady by nešly již nikterak odstranit. K tomuto závěru ale - jak bylo vysvětleno výše - v dané věci dospět nelze.
9. Skutečnost, že stěžovatel se závěrem státního zástupce nesouhlasí, pak nezakládá opodstatněnost, natož důvodnost ústavní stížnosti. Posuzováno v celkovém kontextu daného stadia trestního řízení tedy nelze než uzavřít, že k namítanému porušení základních práv stěžovatele, chráněných ústavním pořádkem, nedošlo.
10. V návaznosti na výše uvedené Ústavní soud stěžovatelův návrh bez přítomnosti účastníků mimo ústní jednání odmítl jako zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. ledna 2019
Josef Fiala v. r.
předseda senátu