ECLI:CZ:US:2019:3.US.4188.18.1
sp. zn. III. ÚS 4188/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Radovana Suchánka a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelů 1) J. H., 2) S. H., zastoupeného Mgr. Janem Hruškou, advokátem, sídlem V Oudolí 370/34, Písek, proti usnesení Okresního státního zastupitelství v Písku ze dne 29. listopadu 2018 č. j. ZT 166/2018-81 a usnesení Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Jihočeského kraje, Územního odboru Písek, Oddělení obecné kriminality, Služby kriminální policie a vyšetřování, ze dne 5. listopadu 2018 č. j. KRPC-78870-80/TČ-2018-020571, za účasti Okresního státního zastupitelství v Písku a Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Jihočeského kraje, Územního odboru Písek, Oddělení obecné kriminality, Služby kriminální policie a vyšetřování, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jejich ústavně zaručená práva podle čl. 2 odst. 2, čl. 10 odst. 1 a 2, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i jejich práva podle čl. 6 odst. 1, 2 a 3 písm. d) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, ve spojení s čl. 2 odst. 3 a čl. 90 Ústavy.
2. Napadeným usnesením Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Jihočeského kraje, Územního odboru Písek, Oddělení obecné kriminality, Služby kriminální policie a vyšetřování (dále jen "policejní orgán"), bylo podle §160 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. řád"), zahájeno trestní stíhání druhého stěžovatele pro přečin vydírání podle §175 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. zákoník"), spáchaný ve formě spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku a pro přečin nebezpečné vyhrožování podle §353 odst. 1 tr. zákoníku, a prvního stěžovatele pro přečin vydírání podle §175 odst. 1 tr. zákoníku spáchaný ve formě spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku.
3. Stížnost stěžovatelů byla dalším napadeným usnesením Okresního státního zastupitelství v Písku (dále jen "okresní státní zastupitelství") podle §148 odst. 1 písm. c) tr. řádu zamítnuta jako nedůvodná.
II.
Argumentace stěžovatelů
4. Stěžovatelé namítají, že napadená rozhodnutí jsou zcela nesprávná, založená jednostranně bez opory v dokazování a bez hodnocení důkazů. Nekorespondují ani se závěry vyslovenými v předchozím kasačním rozhodnutí okresního státního zastupitelství. Ve věci je zvýhodňováno postavení poškozeného, který se vyjadřuje rozporuplně. Trestní stíhání bylo zahájeno v situaci protichůdných tvrzení stěžovatelů a poškozeného, přičemž další svědkové k věci nic neuvedli. Skutečnosti uváděné okresním státním zastupitelstvím pak nemají oporu v příslušném spisovém materiálu. Obě usnesení stěžovatelé označují za nepřezkoumatelná, usnesení okresního státního zastupitelství postrádá logické, srozumitelné a opodstatněné zdůvodnění. Zcela absentuje určitost jednání a osoba pachatele a jako svědkové jsou citovány osoby, které nic neviděly a neslyšely. Napadená usnesení se ani nevypořádávají s faktem, že je vše poškozeným oznamováno s podstatným zpožděním a nezabývají se možným motivem trestného jednání a stupněm jeho škodlivosti.
5. V další části ústavní stížnosti stěžovatelé citují ze soudních rozhodnutí a nálezů Ústavního soudu [ze dne 3. 10. 2006 sp. zn. I. ÚS 74/06 (N 175/43 SbNU 17) a ze dne 13. 7. 2000 sp. zn. III. ÚS 464/99 (N 109/19 SbNU 63)], vyslovujících se k řádnému soudnímu procesu, náležitostem odůvodnění rozsudku, povinnosti soudu vypořádat se v rozsudku s námitkami účastníka řízení a k principu presumpce neviny.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnými stěžovateli, kteří byli účastníky řízení, v nichž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; první stěžovatel je advokátem, který podle stanoviska pléna Ústavního soudu ze dne 8. 10. 2015 sp. zn. Pl. ÚS-st. 42/2015 (ST 42/79 SbNU 637) nemusí být zastoupen jiným advokátem, druhý stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelé vyčerpali všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud ve svých rozhodnutích opakovaně připomíná, že ústavní soudnictví je vybudováno především na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených, v nichž protiústavnost nelze napravit jiným způsobem, tedy zejména procesními prostředky, které vyplývají z příslušných právních norem. Trestní řízení jako zákonem upravený postup poznávání, zjišťování a hodnocení skutečností, na kterých bude následně vybudováno meritorní rozhodnutí, představuje proces, v němž spolupůsobí a který průběžně kontrolují jednotlivé orgány činné v trestním řízení. V procesu, který probíhá, resp. teprve započal, lze případné vady napravit v rámci trestního řízení obvyklým a zákonem předvídaným způsobem, tj. především samotnými orgány činnými v přípravném řízení, ale i soudním přezkumem [viz např. nález sp. zn. III. ÚS 62/95 ze dne 30. 11. 1995 (N 78/4 SbNU 243)].
8. Usnesení, kterým se podle §160 odst. 1 tr. řádu rozhoduje o zahájení trestního stíhání, je úkonem se závažnými důsledky pro osobu obviněného a k jeho vydání smí dojít jedině v zákonných mezích (viz čl. 2 odst. 3 Ústavy, čl. 2 odst. 2 Listiny). Toto rozhodnutí má však ve své podstatě toliko předběžný charakter a jeho smyslem vůči obviněnému je oznámení, že je stíhán pro určitý skutek, což je podmínkou dalších procesních úkonů v trestním řízení [srov. usnesení ze dne 7. 12. 2006 sp. zn. III. ÚS 693/06 (U 14/43 SbNU 655)]. Zdrženlivost v zásazích proti usnesení o zahájení trestního stíhání Ústavní soud prolomil jen za naprosto mimořádných okolností, pro něž je charakteristická existence zjevné libovůle v rozhodování. I tehdy však Ústavní soud setrval na stanovisku, že mu nepřísluší jakkoliv přezkoumávat rozhodnutí o zahájení trestního stíhání po stránce věcné, neboť jde o otázku náležející výlučně do pravomoci orgánů činných v trestním řízení (viz nález ze dne 3. 7. 2003 sp. zn. III. ÚS 511/02 (N 105/30 SbNU 471). Smysl usnesení o zahájení trestního stíhání nespočívá ve vyřešení všech sporných skutkových a právních otázek, jeho vydáním není předjímán výsledek řízení ve věci samé. Důvodnost obvinění a zákonnost trestního stíhání je totiž předmětem celého trestního řízení, což se týká i právního posouzení stíhaného skutku, a proto je příslušnými orgány z úřední povinnosti zkoumána po celou dobu trestního řízení. Ústavní soud je v této souvislosti povolán zabývat se otázkou ochrany základních práv a svobod zásadně až po jeho ukončení, po vyčerpání všech procesních prostředků k ochraně práv podle trestního řádu (srov. např. usnesení ze dne 3. 5. 1999 sp. zn. III. ÚS 539/98, dostupné jako další citovaná rozhodnutí Ústavního soudu na http://nalus.usoud.cz).
9. Uvedené závěry plně dopadají i na případ stěžovatelů. Jeho konkrétní okolnosti nevykazují žádná specifika, která by mohla vést k vydání kasačního nálezu, byť stěžovatelé vyslovují názor opačný. Napadené usnesení policejního orgánu stránce vyhovuje zákonným hlediskům uvedeným v §134 a §160 odst. 1 tr. řádu. Popis jednotlivých skutků je dostatečně konkretizován, skutky obsahují v mezích zjištěných poznatků údaje o místě, době a způsobu spáchání trestných činů, ty jsou uvedeny číselným označením i slovním pojmenováním, a nechybí ani vylíčení skutečností, o které policejní orgán opírá důvodnost trestního stíhání, jakož i právní zhodnocení skutkového stavu zjištěného v prověřování. Byť je rozhodnutí policejního orgánu stručné, obsahuje všechny skutečnosti odůvodňující závěr o důvodnosti zahájení trestního stíhání stěžovatelů. Rovněž usnesení okresního státního zastupitelství je přesvědčivě odůvodněno, včetně zopakování důkazů opatřených policejním orgánem, na základě nichž bylo trestní stíhání stěžovatelů zahájeno, i stručného zhodnocení jejich obsahu. Státní zástupce se k věci vyjádřil v rozsahu, v jakém to podle povahy a probíhajícího počátečního stádia řízení přicházelo v úvahu. Jím přijatý zamítavý výrok tak z ústavněprávního hlediska obstojí.
10. Podezření týkající se stěžovatelů jsou v napadených rozhodnutích srozumitelně a dostatečně odůvodněna odkazem na poznatky zjištěné z provedených důkazů. Policejní orgán i okresní státní zastupitelství v nich citují doposud provedené důkazy a vyjadřují se k jejich obsahu a důkazní síle. Z obou rozhodnutí vyplývá, že stěžovatele sice usvědčuje především výpověď poškozeného, ta je však v jednom případě přímo a jinak nepřímo podpořena výpověďmi dalších vyjmenovaných svědků. Nelze se tak ztotožnit s názorem stěžovatelů, že by zahájení jejich trestního stíhání porušovalo zásady trestního řízení. Zásada in dubio pro reo, k níž argumentace stěžovatelů směřuje, je totiž v trestním řízení aplikovatelná (a v návaznosti na ni je rozhodnuto ve prospěch obviněného) až v situaci, kdy již pochybnosti o určitých skutkových okolnostech nelze rozptýlit dalším dokazováním. V trestní věci stěžovatelů však došlo teprve k zahájení trestního stíhání, k němuž postačí důvodné podezření, že konkrétní osoba spáchala trestný čin (srov. §160 odst. 1 tr. řádu). V dalším průběhu trestního řízení lze důvodně očekávat provádění dokazování, jehož cílem bude toto podezření potvrdit či rozptýlit. V daném okamžiku proto o uplatnění zásady in dubio pro reo vůbec nelze uvažovat, stejně jako o zásadě rovnosti účastníků řízení, která je rovněž aplikovatelná až ve stádiu po podání obžaloby.
11. Lze uzavřít, že obsah napadených rozhodnutí neporušuje právo stěžovatelů na spravedlivé řízení. Předpoklady pro zahájení jejich trestního stíhání byly splněny, což samo o sobě neznamená, že by dosavadní poznatky orgánů činných v trestním řízení o pravděpodobnosti spáchání uvedených trestných činů nemohly doznat změn, či že by nemohlo dojít k zastavení trestního stíhání. Trestní řízení je doposud ve své počáteční fázi. Řešení některých sporných otázek, naznačených stěžovateli v ústavní stížnosti, bude předmětem podrobného zkoumání v dalším průběhu trestního řízení. Stěžovatelům přitom zůstává zachována možnost, aby v jeho následujících stádiích uplatnili všechna svá zákonná práva.
12. S ohledem na počáteční stádium trestního řízení je nepřípadný poukaz stěžovatelů na nálezovou judikaturu Ústavního soudu vyslovující se k řádnému soudnímu procesu, náležitostem odůvodnění rozsudku, povinnosti soudu vypořádat se v rozsudku s námitkami účastníka řízení a k principu presumpce neviny.
13. Na základě uvedených skutečností Ústavní soud postupoval podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. ledna 2019
Josef Fiala, v. r.
předseda senátu