ECLI:CZ:US:2019:3.US.4201.18.1
sp. zn. III. ÚS 4201/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Radovana Suchánka a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti Ing. Františka Šnajdaufa, zastoupeného Mgr. Liborem Duškem, advokátem, sídlem K Nemocnici 2375/2a, Cheb, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. září 2018 č. j. 27 Cdo 1695/2018-626, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, a za účasti 1. JUDr. Pavla Douchy, 2. Petra Vančury, 3. Ing. Hany Heydukové, 4. MUDr. Romana Salamanczuka a 5. Ing. Josefa Ciglanského, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že jím bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. V řízení o zaplacení částky ve výši 59 500 Kč s příslušenstvím, jejíhož zaplacení se stěžovatel (žalobce) domáhal po vedlejších účastnících řízení (žalovaných) z titulu náhrady škody způsobené mu v souvislosti s procesem převzetí jmění zanikající obchodní společnosti hlavním akcionářem, Nejvyšší soud usnesením ze dne 19. 9. 2018 č. j. 27 Cdo 1695/2018-626 odmítl dovolání stěžovatele proti rozsudku Vrchního soudu v Praze (dále jen "vrchní soud") ze dne 8. 12. 2017 č. j. 8 Cmo 256/2016-594, kterým byl potvrzen rozsudek Krajského soudu v Plzni (dále jen "krajský soud") ze dne 16. 6. 2016 č. j. 43 Cm 29/2010-514, jímž byla stěžovatelova žaloba zamítnuta. Nejvyšší soud dovolání odmítl podle §243c odst. 1 a §243f odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), neboť neobsahovalo vymezení toho, v čem stěžovatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (srov. §241a odst. 2 o. s. ř.), a v dovolacím řízení pro tuto vadu nebylo možno pokračovat. Nejvyšší soud uvedl, že stěžovatel přípustnost dovolání založil na přesvědčení, že napadené potvrzující rozhodnutí "má ve věci samé po právní stránce zásadní význam". Tím však vymezil přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2012, které v nyní posuzované věci nelze použít. K předpokladům přípustnosti vymezeným v §237 o. s. ř., ve znění rozhodném pro projednávanou věc, však stěžovatel v dovolání neuvedl ničeho. Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů jeho přípustnosti, je přitom podle §241a odst. 2 o. s. ř. nezbytnou náležitostí dovolání. Mohlo-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř., byl stěžovatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné.
II.
Argumentace stěžovatele
3. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá porušení svého shora uvedeného ústavně zaručeného práva na soudní ochranu. Nesouhlasí s odmítnutím jeho dovolání. Uvádí, že v dovolání jako dovolací důvod vymezil rozdílnou rozhodovací praxi obecných soudů, která Nejvyšším soudem dosud nebyla řešena. Právě ustálení rozhodovací praxe v dosud neřešené otázce považuje za dovolací důvod. Vyslovuje přesvědčení, že použití zastaralého obratu (zásadní právní význam dovolání) nemůže jít k jeho tíži, vymezil-li dovolací důvody správně. Domnívá se, že ho Nejvyšší soud sankcionoval za to, že v dovolání uvedl text již neúčinného ustanovení. Závěrem poukazuje na nález Ústavního soudu ze dne 15. 3. 2017 sp. zn. II. ÚS 1966/16 (N 45/84 SbNU 527; rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz), z něhož vyplývá, že zákon nestanoví konkrétní způsob, jakým má být v dovolání uvedeno, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Tyto skutečnosti z něj musí být seznatelné, mohou však být vyjádřeny v kterékoliv jeho části.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
4. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
5. Ústavní soud úvodem připomíná, že není součástí soustavy soudů [čl. 91 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")] a nepřísluší mu výkon dozoru nad jejich rozhodovací činností. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
6. Stěžovatel v ústavní stížnosti brojí proti rozhodnutí Nejvyššího soudu, jímž bylo jeho dovolání odmítnuto, protože neobsahovalo vymezení předpokladů přípustnosti. Přestože Nejvyšší soud stěžovateli toto pochybení zřetelně vytknul, avšak stěžovatel i nadále v ústavní stížnosti setrvává na stanovisku, že pro projednatelnost dovolání je zásadní řádné vymezení dovolacího důvodu. Ústavní soud v této souvislosti upozorňuje, že stěžovatel touto stížnostní argumentací zaměňuje vymezení předpokladů přípustnosti dovolání s vymezením důvodu dovolání. Požadavek uvést, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§241a odst. 2 o. s. ř.) je ovšem odlišný od požadavku na uvedení dovolacího důvodu (§241a odst. 1 a 3 o. s. ř.). Jak si Ústavní soud ověřil z dovolání stěžovatele, které je součástí příslušného spisu vyžádaného Ústavním soudem od krajského soudu (sp. zn. 43 Cm 29/2010), stěžovatel skutečně vůbec nevymezil, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, když pouze zmiňuje zásadní právní význam svého dovolání, který má spočívat v rozdílné rozhodovací praxi vrchního soudu. Rozdílnou rozhodovací praxí odvolacího soudu ovšem přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. založit nelze.
7. Nejvyššímu soudu proto nelze vytknout, že dovolání pro nesplnění této zákonem předepsané náležitosti podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl. Jak plénum Ústavního soudu konstatovalo ve stanovisku ze dne 28. 11. 2017 sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, neobsahuje-li dovolání vymezení předpokladů jeho přípustnosti, není odmítnutí takového dovolání pro vady porušením čl. 36 odst. 1 Listiny.
8. Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele, byla jeho ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. března 2019
Josef Fiala v. r.
předseda senátu