ECLI:CZ:US:2019:3.US.4251.18.1
sp. zn. III. ÚS 4251/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Radovana Suchánka a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti obchodní společnosti X, zastoupené JUDr. Stanislavem Dvořákem, advokátem, sídlem Pobřežní 394/12, Praha 8 - Karlín, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. října 2018 č. j. 32 Cdo 1461/2018-334, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. října 2017 č. j. 24 Co 61/2017-291 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 22. září 2016 č. j. 6 C 178/2015-246, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 5, jako účastníků řízení, a obchodní společnosti Expobank CZ, a. s., sídlem Vítězná 126/1, Praha 5 - Malá Strana, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno její ústavně zaručené právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), resp. právo na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, a došlo i k porušení práva na zákonného soudce podle čl. 38 odst. 1 Listiny.
2. Obvodní soud pro Prahu 5 (dále jen "obvodní soud") rozsudkem ze dne 22. 9. 2016 č. j. 6 C 178/2015-246 zamítl žalobu podanou podle části páté zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."). Stěžovatelka požadovala po vedlejší účastnici řízení (žalované) náhradu škody ve výši 110 273 300 Kč s příslušenstvím, kterou měla vedlejší účastnice řízení způsobit tím, že podle §18 odst. 1 zákona č. 253/2008 Sb., o některých opatřeních proti legalizaci výnosů z trestné činnosti a financování terorismu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 253/2008 Sb.") neoznámila podezřelé obchody (finanční transakce prováděné v letech 2010 - 2012 jedním z tehdejších jednatelů stěžovatelky M. H.) ministerstvu financí, čímž měla porušit prevenční povinnost podle §415 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů a neposkytnout vedlejší účastnici řízení služby s vynaložením odborné péče. Obvodní soud vzal podle §250e odst. 2 zákona o. s. ř. za základ svého rozhodnutí skutková zjištění učiněná v průběhu správního řízení před finančním arbitrem. Obvodní soud dospěl k závěru, že nebyly naplněny předpoklady vzniku odpovědnosti na straně vedlejší účastnice řízení, neboť jednak neshledal, že by se vedlejší účastnice řízení dopustila protiprávního jednání, když žádnou ze stěžovatelkou uváděných transakcí nebylo možno hodnotit jako podezřelý obchod podle §18 odst. 1 zákona č. 253/2008 Sb., jednak uvedl, že by (i v případě, že by některá transakce byla vyhodnocena jako podezřelý obchod a oznámena Finančnímu analytickému útvaru) nebyla dána příčinná souvislost, neboť takové jednání by "automaticky" nevedlo k zamezení (popř. zmírnění) škody.
3. K odvolání stěžovatelky Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") rozsudkem ze dne 2. 10. 2017 č. j. 24 Co 61/2017-291 rozhodnutí obvodního soudu potvrdil. Ve shodě s obvodním soudem dospěl k závěru o nenaplnění předpokladů pro vznik odpovědnosti vedlejší účastnice řízení za škodu vzniklou stěžovatelce.
4. Následné dovolání stěžovatelky bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 12. 10. 2018 č. j. 32 Cdo 1461/2018-334 odmítnuto zčásti jako nepřípustné, zčásti pro existenci vad. Nejvyšší soud v prvé řadě uvedl, že spočívalo-li rozhodnutí městského soudu na posouzení více právních otázek, z nichž každá sama o sobě vedla k zamítnutí žaloby, není dovolání podle §237 o. s. ř. přípustné, jestliže řešení některé z těchto otázek nebylo dovoláním zpochybněno nebo jestliže některá z těchto otázek nesplňuje předpoklady vymezené v §237 o. s. ř. Zpochybnění jen některých z právních závěrů, na nichž je rozhodnutí městského soudu současně založeno, se při vázanosti Nejvyššího soudu uplatněnými dovolacími důvody a jejich obsahovým vymezením totiž nemůže nijak projevit v poměrech dovolatele, neboť obstojí-li (popř. není-li dovoláním napaden) rovněž souběžně zastávaný právní závěr, na němž rozhodnutí také spočívá, nelze dosáhnout zrušení napadeného rozhodnutí odvolacího soudu. Rozhodnutí soudů nižších stupňů bylo primárně založeno na tom, že nedošlo k porušení právních povinností vedlejší účastnicí řízení, současně však soudy konstatovaly, že není správný ani předpoklad stěžovatelky, že by případné vyhodnocení některé z transakcí jako podezřelého obchodu podle zákona č. 253/2008 Sb., a její oznámení Finančnímu analytickému útvaru, resp. provedení kontroly podle výše citovaného zákona, mohlo vést k zamezení (příp. zmírnění) škody. Fakticky tak neshledaly ani příčinnou souvislost mezi tvrzeným porušením povinností a vznikem škody. Každý z těchto závěrů přitom obstojí sám o sobě jako postačující důvod pro zamítnutí žaloby o náhradu škody. Zpochybňovala-li stěžovatelka závěr městského soudu o absenci příčinné souvislosti, Nejvyšší soud k tomu uvedl, že tento závěr nezpochybnila způsobem splňujícím požadavky vyplývající z §237 a §241a odst. 2 o. s. ř., neboť ve vztahu k němu neuvedla, v čem spatřuje splnění předpokladu přípustnosti dovolání. Ohledně závěru o absenci příčinné souvislosti stěžovatelka v dovolání pouze vyjádřila své přesvědčení, že plnila-li by vedlejší účastnice řízení své zákonné a smluvní povinnosti a započala-li by se podezřelými transakcemi zabývat, nedošlo by ke škodě takového rozsahu, jaká jí vznikla. Současně konstatovala, že "jakákoliv argumentace soudů v této věci není relevantní, když k daným otázkám nebyly provedeny žádné důkazy". Za situace, kdy jeden z právních závěrů, který je sám o sobě postačujícím důvodem pro zamítnutí žaloby o náhradu škody (absence příčinné souvislosti) nebyl dovoláním stěžovatelky relevantně zpochybněn a nebyl tak otevřen dovolacímu přezkumu, nejsou způsobilé založit přípustnost dovolání ani stěžovatelkou předložené otázky zpochybňující druhý z právních závěrů městského soudu, pro který byla žaloba zamítnuta (neexistence porušení právních povinností účastnicí řízení). Případná nesprávnost právního posouzení městského soudu při řešení těchto otázek by nemohla opodstatnit zrušení napadeného rozhodnutí či jeho změnu.
II.
Argumentace stěžovatelky
5. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá porušení svých shora uvedených ústavně zaručených práv. Stěžovatelka namítá, že Nejvyšší soud neměl zákonný důvod pro odmítnutí jejího dovolání. Vytýká mu, že své rozhodnutí založil na nesprávném závěru o nedostatečnosti rozsahu dovolání, že se nezabýval zásadním procesním pochybením soudů nižších stupňů a že své rozhodnutí postavil na tom, že stěžovatelka nenapadla určité závěry městského soudu, které ovšem napadnout nemohla. Podle stěžovatelky Nejvyšší soud vznesl nesplnitelný požadavek, aby napadla a právně polemizovala se závěry, které soudy nižších stupňů vůbec nezaujaly, protože se domnívaly, že jsou (podle stěžovatelky) nadbytečné. Stěžovatelka zdůrazňuje, že soudy nižších stupňů se nezabývaly otázkou absence příčinné souvislosti a i pokud by se jí věnovaly, nešlo by o otázku právní, nýbrž skutkovou, proti níž by dovolání přípustné nebylo. Nesouhlasí s postupem obecných soudů, které převzaly skutková zjištění finančního arbitra, přestože je stěžovatelka zpochybňovala. Dále podotýká, že soudy odmítly provést jí navrhované důkazy s naprosto nedostatečným odůvodněním, čímž z těchto důkazů učinily důkazy opomenuté. Zdůvodnění neprovedení důkazů pouze jejich nadbytečností nepovažuje stěžovatelka za řádné. Ze soudních rozhodnutí není seznatelné, proč je soudy považovaly za nadbytečné. Taková rozhodnutí jsou nepřezkoumatelná a porušují právo na soudní ochranu.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud úvodem připomíná, že není součástí soustavy soudů [čl. 91 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen Ústava")] a nepřísluší mu výkon dozoru nad jejich rozhodovací činností. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
8. Stěžovatelka napadá v prvé řadě rozhodnutí Nejvyššího soudu, jemuž vytýká, že její dovolání odmítl, aniž by pro to měl zákonný důvod. Ústavní soud tento názor nesdílí.
9. Brojila-li stěžovatelka proti závěru o absenci příčinné souvislosti, Nejvyšší soud její dovolání v této části odmítl (pro vady), neboť vůbec neuvedla, v čem u této otázky spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, což je ovšem jeho obligatorní náležitostí. Jak uvedl Ústavní soud ve stanovisku pléna ze dne 28. 11. 2017 sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 (č. 460/2017 Sb.; všechna zde citovaná rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná rovněž na http://nalus.usoud.cz), neobsahuje-li dovolání vymezení předpokladů přípustnosti (§241a odst. 2 o. s. ř.), není odmítnutí takového dovolání pro vady porušením čl. 36 odst. 1 Listiny. Stěžovatelka v této souvislosti argumentuje, že otázku příčinné souvislosti dovoláním účinně napadnout ani nemohla, neboť jde o otázku skutkovou a nikoliv právní. Stěžovatelce lze dát v obecné rovině zapravdu v tom, že otázka příčinné souvislosti je obvykle otázkou skutkovou, to ji však nezbavuje povinnosti uvést, hodlá-li tuto otázku zpochybnit, od kterého z kritérií uvedených v §237 o. s. ř. odvozuje přípustnost dovolání. Stěžovatelka totiž zjevně přehlíží rozdíl mezi vymezením předpokladu přípustnosti dovolání a způsobilým dovolacím důvodem, kam skutkové otázky skutečně nelze podřadit.
10. Z judikatury Ústavního soudu [viz nález ze dne 15. 3. 2017 sp. zn. II. ÚS 1966/16 (N 45/84 SbNU 527)] toliko vyplývá, že posoudí-li dovolatel podle názoru Nejvyššího soudu nesprávně, zda se jím předestřený dovolací důvod či otázka, od níž se má odvíjet přípustnost dovolání, týká právního posouzení věci, toto pochybení (s ohledem na nejednoznačnost rozhraničení právních a skutkových otázek) nesmí mít vůči němu takové důsledky, že se proti rozhodnutí odvolacího soudu již nebude moci bránit prostřednictvím ústavní stížnosti. Nejvyšší soud musí za současné zákonné úpravy provést uvedené hodnocení v rámci posouzení splnění předpokladů přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř., a nikoliv již při posuzování jeho obsahových náležitostí podle §241a odst. 2 a 3 o. s. ř. V posledně uvedeném případě posuzuje splnění předmětných obsahových náležitostí pouze z toho hlediska, zda dovolatel jasně a určitě uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, a zda vymezil dovolací důvod, nikoliv zda dovolatelem předestřená právní otázka či právní posouzení nejsou ve své podstatě pouhou polemikou se skutkovými zjištěními.
11. V nyní posuzované věci však stěžovatelka splnění předpokladů přípustnosti dovolání v případě závěru o absenci příčinné souvislosti vůbec neuvedla (zjevně právě v domnění, že otázka příčinné souvislosti nemůže s ohledem to, že jde především o otázku skutkovou, založit přípustnost dovolání; k tomu však viz výše), a proto v intencích výše citovaného nálezu, nelze mít výhrady proti postupu Nejvyššího soudu, který v této části její dovolání odmítl pro existenci vad. Je potom správný i závěr Nejvyššího soudu o odmítnutí dovolání stěžovatelky jako celku. Rozhodnutí městského soudu totiž spočívalo na posouzení dvou právních otázek (absence příčinné souvislosti i protiprávního jednání), přičemž oba tyto závěry vedly k zamítnutí žaloby. Vzhledem k tomu, že závěr o absenci příčinné souvislosti nebyl stěžovatelkou v dovolání relevantně zpochybněn, když nebyla vymezena přípustnost, muselo být celé její dovolání odmítnuto, neboť i když ve vztahu k otázce protiprávního jednání stěžovatelka přípustnost dovolání vymezila, nemohla by i případná důvodnost jejího dovolání vést k pro ni příznivějšímu rozhodnutí.
12. Ústavní soud nesdílí ani námitku stěžovatelky týkající opomenutých důkazů. Obvodní soud převzal skutková zjištění finančního arbitra podle §250e odst. 2 o. s. ř. K tomu Ústavní soud podotýká, že smyslem dokazování v řízení podle části páté občanského soudního řádu je spolehlivě zjistit skutkový stav v rozsahu nezbytném pro právní posouzení věci. Poskytovaly-li podle názoru obvodního soudu v tomto směru spolehlivý základ skutková zjištění správního orgánu, nic mu nebránilo, aby je vzal za svá. Jak Ústavní soud ověřil z nálezu finančního arbitra, který je součástí spisu vyžádaného Ústavním soudem od obvodního soudu (sp. zn. 6 C 178/2015), finanční arbitr provedl velmi rozsáhlé a podrobné dokazování směřující ke zjištění, zda je dána odpovědnost vedlejší účastnice řízení za škodu. Byl-li podle názoru obvodního soudu skutkový stav zjištěn dostatečně finančním arbitrem a nepovažoval-li obvodní soud za potřebné skutkový stav doplnit (ostatně celá řada těchto důkazů byla provedena v řízení před finančním arbitrem), není potom zamítnutí návrhu stěžovatelky na jejich provedení v rozporu s právem na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny či spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy.
13. V této souvislosti Ústavní soud pouze pro úplnost připomíná, že právo na soudní ochranu je třeba vykládat tak, že v řízení před obecným soudem musí být dána jeho účastníkovi mj. možnost navrhnout důkazy, jejichž provedení pro prokázání svých tvrzení pokládá za potřebné a tomuto procesnímu právu pak odpovídá povinnost soudu o navržených důkazech rozhodnout, přičemž nevyhoví-li tomuto návrhu, musí ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl. Nicméně ze zmíněných zásad nikterak nevyplývá povinnost soudu provést všechny důkazy, které účastník navrhl [srov. nález Ústavního soudu ze dne 3. 11. 1994 sp. zn. III. ÚS 150/93 (N 49/2 SbNU 87)]. Je to obecný soud, který je povinen a současně oprávněn zvažovat, v jaké fázi řízení které důkazy je třeba provést, zda a nakolik je potřeba dosavadní stav dokazování doplnit a zda je určitý důkazní prostředek způsobilý prokázat tvrzenou skutečnost.
14. Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatelky byla její ústavní stížnost, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. května 2019
Josef Fiala v. r.
předseda senátu