ECLI:CZ:NS:2018:32.CDO.1461.2018.1
sp. zn. 32 Cdo 1461/2018-334
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Příhody a soudců Mgr. Jiřího Němce a JUDr. Miroslava Galluse ve věci žalobkyně TML Investment s. r. o. , se sídlem v Praze 1, V celnici 1028/10, identifikační číslo osoby 27160408, zastoupené JUDr. Stanislavem Dvořákem, Ph.D., LL.M., advokátem se sídlem v Praze 8, Pobřežní 394/12, za účasti Expobank CZ a. s. , se sídlem v Praze 5, Vítězná 126/1, identifikační číslo osoby 14893649, zastoupené Andreasem Ueltzhöfferem, advokátem se sídlem v Praze 8, Voctářova 2449/5, o nahrazení nálezu Finančního arbitra ze dne 20. 1. 2015, sp. zn. FA/PS/87/2014, ve spojení s rozhodnutím Finančního arbitra ze dne 13. 4. 2015, sp. zn. FA/PS/87/2014, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 6 C 178/2015, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. 10. 2017, č. j. 24 Co 61/2017-291, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit účastnici řízení na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 4 114 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jejího zástupce.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze v záhlaví označeným rozhodnutím potvrdil rozsudek ze dne 22. 9. 2016, č. j. 6 C 178/2015-246, kterým Obvodní soud pro Prahu 5 zamítl žalobu s návrhem na uložení povinnosti účastnici řízení k zaplacení částky 110 273 300 Kč s příslušenstvím a rozhodl o nákladech řízení (první výrok) a dále rozhodl o nákladech odvolacího řízení (druhý výrok).
Proti rozsudku odvolacího soudu v celém rozsahu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost spatřuje v tom, že se odvolací soud při řešení otázek hmotného a procesního práva odchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu, resp. že některé z těchto otázek dosud nebyly dovolacím soudem řešeny. Domnívá se, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci a navrhuje jeho zrušení, včetně zrušení rozsudku soudu prvního stupně, a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení.
Účastnice řízení považuje rozhodnutí odvolacího soudu za správné a navrhuje dovolání zamítnout.
Se zřetelem k době vydání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu se pro dovolací řízení uplatní – v souladu s bodem 1 článku II, části první, přechodných ustanovení zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony – občanský soudní řád ve znění účinném od 30. 9. 2017 (dále též jen „o. s. ř.“).
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Podle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. dovolání podle §237 není přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení.
Podle §242 odst. 3 věty první o. s. ř. je dovolací soud vázán uplatněnými dovolacími důvody, včetně jejich obsahového vymezení, a z jiného důvodu, než jaký byl vymezen v dovolání, napadené rozhodnutí přezkoumat nemůže (srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 2. 2003, sp. zn. 22 Cdo 1739/2001, který je veřejnosti dostupný – stejně jako ostatní rozhodnutí Nejvyššího soudu dále citovaná – na http://www.nsoud.cz ).
Spočívá-li rozhodnutí odvolacího soudu na posouzení více právních otázek, z nichž každé samo o sobě vede k zamítnutí žaloby, není dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. přípustné, jestliže řešení některé z těchto otázek nebylo dovoláním zpochybněno nebo jestliže některá z těchto otázek nesplňuje předpoklady vymezené v §237 o. s. ř. Zpochybnění jen některých z právních závěrů, na nichž je rozhodnutí odvolacího soudu současně založeno, se při vázanosti dovolacího soudu uplatněnými dovolacími důvody a jejich obsahovým vymezením totiž nemůže nijak projevit v poměrech dovolatele, neboť obstojí-li (popř. není-li dovoláním napaden) rovněž souběžně zastávaný právní závěr, na němž rozhodnutí také spočívá, nelze dosáhnout zrušení napadeného rozhodnutí odvolacího soudu (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2303/2013, ze dne 27. 10. 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003, uveřejněné pod číslem 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo ze dne 19. 9. 2017, sp. zn. 29 Cdo 5469/2016).
V projednávané věci se odvolací soud ztotožnil s právním hodnocením věci, jak jej provedl soud prvního stupně. Soud prvního stupně primárně dospěl k závěru, že nedošlo k porušení právních povinností účastnicí řízení, současně však konstatoval, že není správný ani předpoklad žalobkyně, že by případné vyhodnocení některé z transakcí jako podezřelého obchodu podle zákona č. 253/2008 Sb., o některých opatřeních proti legalizaci výnosů z trestné činnosti a financování terorismu, ve znění účinném ke dni 5. 4. 2010 (dále jen „AML zákon“), a její oznámení Finančnímu analytickému úřadu, resp. provedení kontroly podle výše citovaného zákona, mohlo vést k zamezení (příp. zmírnění) škody. Fakticky tak neshledal ani příčinnou souvislost mezi tvrzeným porušením povinností a vznikem škody. Každý z těchto závěrů přitom obstojí sám o sobě jako postačující důvod pro zamítnutí žaloby o náhradu škody.
Dovolatelka dostála své povinnosti (vyplývající z §241a odst. 2 o. s. ř.) uvést, v čem spatřuje přípustnost dovolání ve vztahu ke čtyřem otázkám hmotného práva, prostřednictvím kterých však zpochybňuje pouze správnost právního závěru odvolacího soudu, že ze strany účastnice řízení nedošlo k porušení právních povinností, tj. k otázkám „zda je požadavek dodržování odborné péče sám o sobě zákonnou povinností, jejíž porušení (bez porušení jiného konkrétního zákonného ustanovení) zakládá odpovědnost za způsobenou škodu“, „zda povinný subjekt dle AML zákona je povinen prověřovat neobvyklé transakce a případně je nahlásit i v případě, že se později neprokáže, že by tyto transakce představovaly legalizaci výnosů z trestné činnosti či financování terorismu“, „zda je povinný subjekt dle AML zákona povinen provádět a zaznamenávat, jakým způsobem byla kontrola jednotlivých transakcí provedena“ a „zda je povinný subjekt dle AML zákona povinen prověřit a případně nahlásit jako podezřelý obchod transakci, která vybočuje z veškerých transakcí klienta na účtech a o které povinný subjekt nemá dostatečné informace“.
Také dvě otázky procesního práva předložené dovolatelkou – otázka přípustnosti převzetí skutkových zjištění správního orgánu podle §250e o. s. ř. v situaci, kdy jsou tato zjištění žalobkyní zpochybňována, jež podle dovolatelky dosud nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu řešena, a otázka tzv. opomenutých důkazů, kterou měl odvolací soud řešit v rozporu s rozhodovací praxí dovolacího soudu – se vztahují toliko k závěrům o tvrzeném porušení právních povinností účastnicí řízení. K těmto otázkám dovolatelka tvrdí, že důkazy jí navrhované, které nebyly soudem provedeny (soud je považoval za nadbytečné z důvodu dostatečného zjištění skutkového stavu již v průběhu správního řízení), byly způsobilé prokázat porušení povinností ze strany účastnice řízení spočívající v tom, že nekontrolovala podezřelé transakce, resp. je nijak nevyhodnocovala a pokud ano, tak nesprávně.
Ke zpochybnění závěru odvolacího soudu o absenci příčinné souvislosti dovolatelka pouze vyjádřila své přesvědčení, že pokud by účastnice řízení plnila své zákonné a smluvní povinnosti a započala by se podezřelými transakcemi zabývat, nedošlo by ke škodě takového rozsahu, jaká žalobkyni vznikla a současně konstatovala, že „jakákoliv argumentace soudů v této věci není relevantní, když k daným otázkám nebyly provedeny žádné důkazy“. Tento závěr tedy nezpochybnila způsobem splňujícím požadavky vyplývající z §237 a §241a odst. 2 o. s. ř., neboť ve vztahu k němu neuvedla, v čem spatřuje splnění předpokladu přípustnosti dovolání (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013).
Za této situace, kdy jeden z právních závěrů, který je sám o sobě postačujícím důvodem pro zamítnutí žaloby o náhradu škody (absence příčinné souvislosti), nebyl dovoláním žalobkyně relevantně zpochybněn a nebyl tak otevřen dovolacímu přezkumu, nejsou způsobilé založit přípustnost dovolání ani dovolatelkou předložené otázky, zpochybňující druhý z právních závěrů odvolacího soudu, pro který byla žaloba zamítnuta (neexistence porušení právních povinností účastnicí řízení). Případná nesprávnost právního posouzení odvolacího soudu při řešení těchto otázek, by nemohla opodstatnit zrušení napadeného rozhodnutí či jeho změnu.
Nad rámec uvedeného považuje Nejvyšší soud za vhodné poznamenat k námitkám dovolatelky, že
a) řešení otázky, zda může zakládat odpovědnost za škodu porušení takového zákonného ustanovení, které bylo do právního řádu zakotveno až poté, co došlo k jednání, jímž měla být způsobena škoda (v tomto případě tvrzené porušení požadavku dodržování odborné péče podle §5 o. z.), vyplývá ze závěrů rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 16. 6. 2015, sp. zn. 21 Cdo 3612/2014, uveřejněného pod číslem 4/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, založených na respektu ústavního principu zákazu pravé retroaktivity.
b) na řešení otázky „zda je povinný subjekt dle AML zákona povinen provádět a zaznamenávat, jakým způsobem byla kontrola jednotlivých transakcí provedena“ napadené rozhodnutí nezávisí. Soud prvního stupně, s jehož závěry se odvolací soud ztotožnil, posoudil jako irelevantní námitku dovolatelky o nedostatku evidence veškeré rozhodovací a kontrolní činnosti účastnice řízení s poukazem na to, že takovým případným jednáním účastnice řízení (které neměl za prokázané) nemohla dovolatelce vzniknout škoda a že příčinná souvislost mezi tímto tvrzeným porušením povinnosti a vznikem škody je zcela nejasná. Ani z dovolací argumentace se nepodává, v čem by měla být tato otázka významná pro posouzení věci. Otázka hmotného nebo procesního práva, na jejímž řešení napadené rozhodnutí nezávisí, není způsobilá založit přípustnost dovolání (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 21013, sp. zn. 29 NSČR 53/2013).
c) napadené rozhodnutí nespočívá ani na řešení otázek „zda povinný subjekt dle AML zákona je povinen prověřovat neobvyklé transakce a případně je nahlásit i v případě, že se později neprokáže, že by tyto transakce představovaly legalizaci výnosů z trestné činnosti či financování terorismu“ a „zda je povinný subjekt dle AML zákona povinen prověřit a případně nahlásit jako podezřelý obchod transakci, která vybočuje z veškerých transakcí klienta na účtech a o které povinný subjekt nemá dostatečné informace“. Odvolací soud založil svůj právní závěr, podle něhož účastnice řízení zákonné povinnosti vyplývající jí z AML zákona neporušila, na opačném skutkovém závěru, než ze kterého jako z premisy vychází předložené otázky, totiž že předmětné transakce výrazně nevybočovaly z dosavadního chování klienta a nebyly neobvyklé. Dovolatelka tu tedy brojí proti právnímu posouzení odvolacího soudu jen prostřednictvím zpochybnění skutkových závěrů, na nichž je založeno, správnost skutkového stavu věci zjištěného v řízení před soudy nižších stupňů však v dovolacím řízení v žádném ohledu zpochybnit nelze. Dovolací přezkum je ustanovením §241a odst. 1 o. s. ř. vyhrazen výlučně otázkám právním, ke zpochybnění skutkových zjištění odvolacího soudu nemá tudíž dovolatelka k dispozici způsobilý dovolací důvod; tím spíše pak skutkové námitky nemohou založit přípustnost dovolání (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2014, sp. zn. 29 Cdo 2125/2014, a ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. 29 Cdo 4097/2014).
Dovolatelka napadla dovoláním rozsudek odvolacího soudu výslovně v celém rozsahu, tedy i v části prvního výroku, jíž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o nákladech řízení před soudem prvního stupně, a ve druhém výroku o nákladech odvolacího řízení. Kromě toho, že dovolání v této části nevyhovuje požadavkům na obligatorní náležitosti dovolání stanoveným v §241a odst. 2 o. s. ř., neboť zcela postrádá jakoukoliv argumentaci, dovolatelka zřejmě přehlédla, že podle právní úpravy účinné od 30. 9. 2017 je přípustnost dovolání ve vztahu k těmto výrokům podle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. vyloučena.
Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl zčásti pro nepřípustnost a zčásti pro vady.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá toto vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 12. 10. 2018
JUDr. Pavel Příhoda
předseda senátu