ECLI:CZ:US:2019:3.US.4263.18.1
sp. zn. III. ÚS 4263/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Radovana Suchánka a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele M. S., zastoupeného Mgr. Ing. Martinem Kalabisem, advokátem, sídlem Aloise Krále 2640/10, Prostějov, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. října 2018 č. j. 7 Tdo 1267/2018-20, usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 31. května 2018 č. j. 9 To 72/2018-353 a rozsudku Okresního soudu v Prostějově ze dne 19. prosince 2017 č. j. 2 T 100/2017-316, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Brně a Okresního soudu v Prostějově, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Krajského státního zastupitelství v Brně a Okresního státního zastupitelství v Prostějově, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva podle čl. 90 Ústavy, čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
2. Napadeným rozsudkem Okresního soudu v Prostějově (dále jen "okresní soud") byl stěžovatel uznán vinným přečinem ublížení na zdraví z nedbalosti podle §148 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. zákoník"), a byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání čtyř měsíců, jehož výkon mu byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu patnácti měsíců. Současně bylo podle §228 odst. 1 a §229 odst. 2 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. řád"), rozhodnuto o náhradě škody.
3. Odvolání stěžovatele Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") napadeným usnesením podle §256 tr. řádu zamítl jako nedůvodné.
4. Stěžovatel podal proti rozhodnutí krajského soudu dovolání opřené o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, které Nejvyšší soud dalším napadeným usnesením podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu odmítl.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel má za to, že soudy přistoupily k posuzování stěžejní otázky - bezprostřední příčiny pádu stropu ? na základě obecných neodborných představ a v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny nezohlednily základní zásadu trestního práva in dubio pro reo. Tvrdí, že i kdyby si zajistil stavební povolení a písemný technologický postup, práce by dopadly stejně a strop by spadl. Jeho pádu by zabránilo podepření, jak to měl v plánu před vysekáním zdi. Namítá též, že žádná boční stěna nespadla, takže skutkový závěr okresního soudu, že příčinou pádu bylo vychýlení boční nosné stěny, označuje za nesprávný. Nesouhlasí ani s posouzením své výpovědi jako nevěrohodné, přičemž poukazuje na rozporná tvrzení svědků. Okresní soud o jeho věrohodnosti spekuluje bez ohledu na jeho právo hájit se a případně věc konzultovat s odborníky. Zdůrazňuje, že není v silách žádného stavebníka, aby nepřetržitě kontroloval všechny pracovníky, a nelze mu proto klást za vinu, že u dotyčného pracovníka nestál a nekontroloval každý pohyb. Způsob hodnocení důkazů považuje za porušení práva zakotveného v čl. 40 odst. 2 Listiny a zásady in dubio pro reo.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v nichž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až §31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřazen a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když dojde k porušení "běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem", ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94 (N 5/3 SbNU 17)].
8. V souvislosti s námitkami stěžovatele brojícími proti skutkovým závěrům soudů Ústavní soud připomíná, že ochrana právům, v trestním soudnictví vymezená jeho účelem, tj. požadavkem náležitého zjištění trestných činů a podle zákona spravedlivého potrestání jejich pachatelů, je ústavně svěřena soudům v rámci obecného soudnictví, jimž je současně uloženo, aby při výkonu spravedlnosti postupovaly zákonem stanoveným způsobem. Ústavnímu soudu nepřísluší přezkoumávat rozhodnutí soudů o vině pachatele trestného činu z hlediska zákonnosti či dokonce správnosti, ani v tomto směru není oprávněn přehodnocovat důkazy soudy provedené. Z hlediska ústavněprávního může posoudit pouze otázku, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry soudů nejsou s nimi v "extrémním nesouladu", a zda interpretace použitého práva je i ústavně konformní, tedy zda soudy podaný výklad rozhodných právních norem je předvídatelný a rozumný, odpovídá-li ustáleným závěrům soudní praxe, není-li naopak výrazem interpretační svévole, jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda není v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudní rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna [srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257), ze dne 30. 11. 1995 sp. zn. III. ÚS 166/95 (N 79/4 SbNU 255), ze dne 30. 6. 2004 sp. zn. IV. ÚS 570/03 (N 91/33 SbNU 377)].
9. Čl. 36 odst. 1 Listiny, resp. čl. 40 odst. 2 Listiny, jichž se stěžovatel dovolává, vyžadují mimo jiné, aby vina obviněného byla prokázána zákonným způsobem, a aby obviněný byl považován za nevinného, dokud pravomocným odsuzujícím rozsudkem není o jeho vině rozhodnuto. Účelem uvedených článků Listiny je i požadavek zákazu svévole nebo libovůle při provádění a hodnocení důkazů. Proto Ústavní soud zaměřil svůj přezkum především na to, zda proces jako celek měl spravedlivý charakter (viz rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Schenk proti Švýcarsku ze dne 12. 7. 1988, A 140). V postupu okresního soudu a v přezkumném odvolacím řízení i v řízení o dovolání však nezjistil žádné pochybení dosahující ústavněprávní roviny.
10. Okresní soud si provedením relevantních důkazů vytvořil dostatečný skutkový základ pro své rozhodnutí a patřičnou pozornost věnoval i hodnocení důkazů. Dostál tak požadavkům §2 odst. 5 a 6 tr. řádu. V napadeném rozsudku pak v souladu s §125 odst. 1 tr. řádu podrobně rozepsal, o jaké důkazy svá skutková zjištění opřel, jakými úvahami se při jejich hodnocení řídil a jak se vypořádal s obhajobou stěžovatele. Odvolací soud se s jeho postupem ztotožnil, když nezjistil, že by některý z dostupných stěžejních důkazů neprovedl nebo že by důkazy hodnotil v rozporu s pravidly formální logiky.
11. Stěžovatel vyslovuje přesvědčení, že soudy přistoupily k posuzování stěžejní otázky, tj. bezprostřední příčiny pádu stropu, na základě obecných neodborných představ a nesprávného hodnocení důkazů.
12. Ústavní soud však z obsahu napadených rozhodnutí okresního soudu i krajského soudu nezjistil, že by příslušná a řádně popsaná skutková zjištění neměla v provedených důkazech odpovídající obsahové zakotvení. Skutková zjištění jsou podložena svědeckými výpověďmi M. P. a O. K. i závěry odborného vyjádření a znaleckého posudku, kterým doplnil dokazování v průběhu odvolacího řízení krajský soud. Okresní soud si byl vědom toho, že obě svědecké výpovědi, které stěžovatele usvědčují, jsou v rozporu s jeho obhajobou. Hodnotil je proto velmi obezřetně a vysvětlil, proč jim, na rozdíl od rozporuplné výpovědi svědka P. K., podporující tvrzení stěžovatele, uvěřil. Přiklonil-li se s ohledem na usvědčující důkazy k verzi, že stěžovatel vydal špatný pokyn k práci, což vedlo ke zřícení stropu a zranění poškozených, nelze jeho řádně odůvodněnému závěru, potvrzenému i krajským soudem, z ústavněprávního hlediska nic vytknout. Ze závěrů odborného vyjádření i znaleckého posudku vyplývá, že na stavební práce mělo být vydáno stavební povolení a měla být zpracována projektová dokumentace s důrazem na statické posouzení, jejímž obsahem měl být i technologický postup, který by respektoval aktuální stav stavby. Při zásahu do nosných konstrukcí odstraňováním zdiva by tak stěžovatel jako stavitel věděl, že jde o nosnou zeď, a muselo by se přistoupit k podepření stropu, přičemž by při dodržení předpisů o bezpečnosti a ochraně zdraví při práci nedošlo k jeho zřícení a zranění poškozených. Na věci nemůže nic změnit obhajoba stěžovatele, podpořená svědkem P. K., neboť soudy nemohly tyto důkazy hodnotit izolovaně bez přihlédnutí k ostatním provedeným důkazům a jejich vypovídací hodnotě.
13. Také Nejvyšší soud při znalosti judikatury Ústavního soudu, podle níž je nutno o relevanci námitek proti skutkovým zjištěním uvažovat i v dovolacím řízení v těch případech, kdy je dán extrémní rozpor mezi soudy zjištěným skutkovým stavem a provedenými důkazy [srov. nález ze dne 23. 3. 2004 sp. zn. I. ÚS 4/04 (N 42/32 SbNU 405), usnesení ze dne 11. 2. 2010 sp. zn. III. ÚS 3136/09, dostupné jako všechna rozhodnutí Ústavního soudu na http://nalus.usoud.cz], přezkoumal z pohledu takových vad rozhodnutí soudů obou stupňů, shledal však, že mezi skutkovými zjištěními soudů obou stupňů a provedenými důkazy není žádný rozpor, natož rozpor extrémní. Nepřisvědčil ani námitce o porušení zásady in dubio pro reo.
14. Lze-li v trestní věci dospět na základě provedeného dokazování k několika co do pravděpodobnosti rovnocenným skutkovým verzím, má soud povinnost přiklonit se k té z nich, jež je pro obviněného nejpříznivější. Nedodržením této povinnosti porušuje soud zásadu in dubio pro reo a tím i princip presumpce neviny podle čl. 40 odst. 2 Listiny [srov. nález ze dne 26. 11. 2009 sp. zn. III. ÚS 2042/08 (N 247/55 SbNU 377)]. Uplatnění této zásady je však na místě až tehdy, dospěje-li soud po vyhodnocení všech v úvahu přicházejících důkazů k závěru, že není možné se jednoznačně přiklonit k žádné ze skupiny odporujících si verzí [srov. nález ze dne 11. 11. 2002 sp. zn. IV. ÚS 154/2002 (N 37/28 SbNU 448)]. V posuzované věci jsou však soudy učiněné skutkové závěry dostatečně důkazně podložené. Přiklonily-li se soudy na základě podrobně popsaných skutečností k verzi podpořené řádně vyhodnocenými výpověďmi svědků a odbornými stanovisky, nelze jim vytýkat, že neuplatnily zásadu in dubio pro reo.
15. Je tak možno uzavřít, že postupem soudů obou stupňů nedošlo k porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele. Právo na soudní a jinou právní ochranu podle čl. 36 a násl. Listiny není možno vykládat tak, že by garantovalo úspěch v řízení či zaručovalo právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám stěžovatele. Zmíněným základním právem je zajišťováno právo na řádné soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Za situace, kdy nebyl zjištěn extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a skutkovými závěry soudů (k takovému závěru nedospěl ani dovolací soud, jehož rozhodnutí stěžovatel také napadá), ani libovůle v rozhodování, je nutno jejich postup považovat za výraz nezávislého soudního rozhodování, do něhož Ústavní soud není oprávněn zasahovat.
16. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud postupoval podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. ledna 2019
Josef Fiala, v. r.
předseda senátu