ECLI:CZ:US:2019:3.US.4279.18.1
sp. zn. III. ÚS 4279/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a soudců Radovana Suchánka a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti K. H., zastoupeného JUDr. Martinou Čejkovou, advokátkou, sídlem Václavské náměstí 828/23, Praha 1 - Nové Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. října 2018 sp. zn. 7 Tdo 1184/2018, usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 27. prosince 2017 sp. zn. 10 To 403/2017 a rozsudku Okresního soudu v Mělníku ze dne 27. září 2017 sp. zn. 1 T 6/2017, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Mělníku, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Krajského státního zastupitelství v Praze a Okresního státního zastupitelství v Mělníku, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, neboť je názoru, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručeného práva zakotveného v čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i práva podle čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Okresní soud v Mělníku (dále jen "okresní soud") trestním příkazem ze dne 31. 1. 2017 sp. zn. 1 T 6/2017 shledal stěžovatele vinným přečinem ublížení na zdraví z nedbalosti podle §148 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. zákoník"), a odsoudil ho podle §148 odst. 1 tr. zákoníku s přihlédnutím k §314e odst. 2 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. řád"), k trestu odnětí svobody v trvání šesti měsíců s podmíněným odkladem jeho výkonu na zkušební dobu v trvání osmnácti měsíců a podle §73 odst. 1 a 2 tr. řádu k trestu zákazu činnosti spočívajícímu v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu dvanácti měsíců. Uvedený trestní příkaz nenabyl právní moci, poněvadž stěžovatel proti němu podal odpor.
3. Okresní soud shora uvedeným rozsudkem stěžovatele uznal vinným přečinem ublížení na zdraví z nedbalosti podle §148 odst. 1 tr. zákoníku a odsoudil jej podle §148 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání šesti měsíců s podmíněným odkladem jeho výkonu na zkušební dobu v trvání osmnácti měsíců a podle §73 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku k trestu zákazu činnosti spočívajícímu v zákazu řízení všech motorových vozidel v trvání dvanácti měsíců. Podle §229 odst. 1 tr. řádu byli poškození odkázáni se svými nároky na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
4. Proti citovanému rozsudku okresního soudu podal stěžovatel odvolání, které Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") rubrikovaným usnesením podle §256 tr. řádu jako nedůvodné zamítl.
5. Nejvyšší soud ústavní stížností rovněž napadeným usnesením dovolání stěžovatele podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu jako podané z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. řádu, odmítl.
II.
Argumentace stěžovatele
6. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že skutkové závěry okresního soudu, které převzal krajský soud, jsou v extrémním nesouladu s provedenými důkazy a v konečném důsledku i s právními závěry soudů. Předmětnými vadami se nezabýval řádně ani Nejvyšší soud.
7. Stěžovatel setrvává na své obhajobě, založené na tvrzení, že nejprve dal znamení o změně směru jízdy, pohledem do bočního zpětného zrcátka zkontroloval situaci za sebou, až když viděl, že za ním žádné jiné vozidlo nejede, začal se otáčet, přičemž zastavil, aby počkal, až projede protijedoucí vozidlo, které nakonec jeho dráhu nekřižovalo, krokem pokračoval v otáčení. Po asi 5 metrech jízdy následoval náraz motocyklu do jeho vozidla, které bylo kolmo nebo mírně přední částí otočené do protisměru.
8. Podle stěžovatele soudy svá rozhodnutí založily na nepřesném a nesprávném popisu stop a chybném zakreslení průběhu nehody v Protokolu o nehodě v silničním provozu, jak jej vyplnili vyšetřující policisté Petr Zahrádka a Tomáš Chytrý. Tento dokument byl okresním soudem chybně vyhodnocen jako objektivní záznam skutkového děje. Stěžovatel opakovaně upozorňuje, že ryté stopy zakreslené policisty v Protokolu a ryté stopy patrné z fotografií policie svírají ostrý úhel. Motocykl, který se po pádu posouvá po bezvadné vozovce bez výmolů, nemůže sám od sebe náhle změnit směr. Ryté stopy zakreslené policií v Protokolu na skutečném místě nehody nikdy neexistovaly, byly zakresleny chybně nebo se nacházely na vozovce zcela bez souvislosti s předmětnou nehodou. Ani popis stop v Protokolu není plně v souladu s fotografiemi, které příslušníci Policie České republiky na místě nehody pořídili. Dokonce ani soudní znalec Ing. Tomáš Rozlivka, který do počítačové simulace nehody v programu VirtualCrash zadal data nekriticky převzatá z Protokolu, nebyl schopen (či ochoten) tyto rozpory před soudy objasnit. Soudy ignorovaly rozdílné závěry uvedeného znalce oproti výpočtu soudního znalce Ing. Jana Pavlíčka, který v souladu s fotografií č. 17 pořízenou příslušníkem Policie České republiky (i dalšími snímky) určil odlišné místo srážky. Soudy nevzaly v potaz ani výpověď svědka J. H. v hlavním líčení lišící se od jeho výpovědi v přípravném řízení, další svědky sugestivními otázkami manipulovaly ke konkrétním výpovědím a stěžovateli přičítaly tvrzení o rychlosti motocyklu před nehodou, která ve skutečnosti nevyslovil. Podle stěžovatele soudy nesprávně vyložily §16 zákona č. 361/2000 Sb., zákona o provozu na pozemních komunikacích, ve znění pozdějších předpisů, přičemž nedocenily, že vozidlo otáčející se na vozovce není vozidlo, které zastavilo, ani vozidlo stojící.
9. Posléze stěžovatel dovozuje, že výsledek trestního řízení se odvíjí z řady fyzikálně nepřijatelných dějů. Mezi ně zahrnuje následující. Motocykl, který se sune po nové rovné bezvadné silnici, může v polovině své dráhy náhle, bez působení vnější síly, změnit směr jízdy o ostrý úhel o velikosti několika desítek stupňů. Motocykl, po střetu svého pravého boku s osobním automobilem jedoucím rychlostí 20 km/hod., přičemž bod střetu je výše než těžiště motocyklu, dopadne na vozovku na pravý bok. Je možno prorazit levý roh nárazníku osobního automobilu motocyklem uhýbajícím vlevo, je-li roh nárazníku po výjezdu osobního automobilu ve vzdálenosti 3,5 m od pravého okraje vozovky, kdy v této poloze je levý roh nárazníku v zákrytu ve směru jízdy jízdního pruhu za vytočeným levým kolem tak, že se motocykl vůbec nedotkne předního vytočeného kola osobního automobilu.
10. Postup obecných soudů, dovozuje stěžovatel závěrem, nebyl v souladu s principy presumpce neviny a in dubio pro reo.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
11. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána soudní rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
12. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřazen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když došlo k porušení "běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem", ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94 (N 5/3 SbNU 17)]; v řízení o ústavní stížnosti tedy není sama o sobě významná námitka "nesprávnosti" napadeného rozhodnutí, a není rozhodné, je-li dovozována z hmotného či procesního (podústavního) práva.
13. V dané věci, se zřetelem k obsahu ústavní stížnosti, jde o to, zda se soudy dopustily pochybení, způsobilých založit nepřijatelné ústavněprávní následky, tj. zda nepředstavují nepřípustný zásah do jeho právního postavení v té rovině, jíž je poskytována ochrana ústavněprávními předpisy, zejména do práva na soudní ochranu podle čl. 36 a násl. Listiny, a to ve vztahu k výchozímu čl. 8 odst. 2 Listiny.
14. Ústavněprávní judikaturou bylo mnohokrát konstatováno, že procesní postupy v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, jakož i výklad a použití podústavních právních předpisů, jsou svěřeny primárně (obecným) soudům, nikoli Ústavnímu soudu. Z hlediska ústavněprávního může být pouze posouzeno, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v "extrémním nesouladu", a zda interpretace použitého práva je i ústavně konformní; deficit takového adekvátního posouzení se pak nezjevuje jinak než z poměření, zda soudy podaný výklad rozhodných právních norem je předvídatelný a rozumný, odpovídá-li ustáleným závěrům soudní praxe, není-li naopak výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně přijímaného chápání dotčených právních institutů, resp. není v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (viz teze "přepjatého formalizmu"). Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
15. Maje na zřeteli uvedené zásady, dospěl Ústavní soud k závěru, že posuzovaná ústavní stížnost, resp. námitky v ní obsažené, neobstojí, neboť takovými - ústavněprávně relevantními - pochybeními napadené řízení a jeho výsledek postiženo není, proto se patří odkázat na obsah odůvodnění ústavní stížností napadených rozhodnutí.
16. V rovině zcela konkrétní, resp. v jednotlivostech a stěžovateli již jen na vysvětlenou, lze doplnit následující závěry.
17. Stěžovatelem uplatněné námitky brojí především proti důkaznímu řízení a hodnocení důkazů rozhodujícími soudy. Dané oblasti patří do kompetenční sféry nezávislých soudů a Ústavní soud zasahuje do jejich pravomoci zcela výjimečně, a to při určitých druzích pochybení [srov. zejména nález ze dne 30. 6. 2004 sp. zn. IV. ÚS 570/03 (N 91/33 SbNU 377)]. Uplatňuje-li stěžovatel výtky skutkového původu, Ústavní soud připomíná, že ve své dosavadní judikatuře formuloval celkem tři oblasti, v nichž pochybení v průběhu dokazování před obecnými soudy nabývají takové intenzity, že je nezbytný jeho kasační zásah z důvodu ochrany dotčených základních práv a svobod.
18. První skupinu případů, v nichž Ústavní soud hodnotí ústavní souladnost důkazního řízení, tvoří situace, kdy důkaz, resp. informace v něm obsažená, není získán co do jednotlivých dílčích komponentů procesu dokazování procesně přípustným způsobem, a tudíž musí být soudem vyloučen z předmětu úvah směřujících ke zjištění skutkového základu věci [srov. např. nález ze dne 18. 11. 2004 sp. zn. III. ÚS 177/04 (N 172/35 SbNU 315)]. Stěžovatel však nenamítá, že právě tento problém v trestním řízení vyvstal.
19. Druhou skupinou pochybení soudů v oblasti dokazování jsou případy tzv. opomenutých důkazů [srov. např. nález ze dne 18. 4. 2001 sp. zn. I. ÚS 549/2000 (N 63/22 SbNU 65)]. Podle stěžovatele uvedená procesní situace nastala tím, že okresní soud bez řádného odůvodnění zamítl návrh na provedení dokazování výslechem konkretizovaných svědků a krajský soud tuto procesní vadu nenapravil.
20. Ústavní soud opakovaně judikoval, že z hlediska práv zaručených hlavou pátou Listiny neexistuje povinnost soudu vyhovět všem důkazním návrhům vzneseným účastníky řízení [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 6. 12. 1995 sp zn. II. ÚS 56/95 (N 80/4 SbNU 259)]. Řečené vyplývá rovněž z ústavní zásady nezávislosti soudu, zakotvené v čl. 81 Ústavy, podle které je věcí soudu, aby při dodržení ústavněprávních mezí rozhodl, zda bude řízení doplňovat o další stranami navržené důkazy - nebo zda skutkový stav věci byl již před soudem objasněn v rozsahu nezbytném pro rozhodnutí o podané obžalobě. Totéž se podává i z §2 odst. 5 tr. řádu, podle něhož orgány činné v trestním řízení postupují za součinnosti stran tak, aby byl zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí. Soud však je povinen vysvětlit, z jakého důvodu požadované důkazy neprovedl.
21. Konečně třetí základní tzv. kvalifikovanou vadou důkazního řízení je situace, kdy z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, resp. případy, kdy v soudním rozhodování jsou učiněná skutková zjištění v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257)]. K takovému pochybení dojde, postrádá-li určitý závěr soudu jakoukoliv racionální, skutkovou či logickou oporu v provedeném dokazování.
22. Těmto dvěma kategoriím vad důkazního řízení se stěžovatel míní přiblížit argumentací, že soudy bez náležité opory ve výsledcích dokazování učinily závěry o naplnění subjektivní i objektivní stránky trestného činu, kterým byl uznán vinným. Takový exces však v posuzované věci dle Ústavního soudu nenastal.
23. Soudy dospěly k závěru, že provedenými důkazy byla vyvrácena verze stěžovatele, podle které zahájil otočení za situace, kdy za ním poškozená ještě nebyla, a podle které poškozená jela vysokou rychlostí a narazila do něho, když jeho manévr směřující k otočení již byl v pokročilém stadiu.
24. Soudy se zabývaly posudkem, který vyhotovil znalec Ing. Tomáš Rozlivka, i posudkem znalce Ing. Jana Pavlíčka předloženým obhajobou. Znalec Ing. Jan Pavlíček jízdní dráhu motocyklistky posunul (oproti znalci Ing. Tomáši Rozlivkovi) mírně do protisměrného jízdního pruhu, avšak na ostatních základních parametrech nehody se oba odborníci shodli. Dospěli tudíž ke stejným závěrům o nižší rychlosti jízdy motocyklu i možnosti stěžovatele tento dopravní prostředek před zahájením otáčejícího manévru spatřit. Shodně určili rovněž vzdálenost, na kterou se stěžovatel začal na vozovce před blížícím se motocyklem otáčet. Oba znalci odpovídali na dotazy stěžovatele, přičemž vyvrátili jím předestřenou verzi o dlouhém intervalu jízdního manévru, který na místě prováděl, a rovněž odmítli jeho tvrzení o vyšší rychlosti motocyklu před střetem, jakož i jeho výtku, že se v době zahájení otáčení předmětné jednostopé vozidlo v uvedeném místě ještě nenacházelo. Soudům nelze vytýkat ani to, že v návaznosti na zjištění vycházející z dalších důkazních prostředků uvěřily poškozené, že kolonu stojících aut objížděla při nízké rychlosti, pohybovala se ve svém jízdním pruhu a věnovala dopravní situaci náležitou a potřebnou pozornost. Ústavněprávně relevantního excesu se soudy nedopustily ani v souvislosti s výkladem §16 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích, ve znění pozdějších předpisů.
25. V posuzované věci Ústavní soud neshledal protiústavní pochybení, pro která by byl nucen přistoupit ke kasačnímu zásahu. Naopak, napadená rozhodnutí jsou dostatečně pečlivě a logicky odůvodněna a námitky, které vůči procesu dokazování před okresním soudem a krajským soudem stěžovatel vznáší, již byly v trestním řízení náležitě vypořádány.
26. Ústavní soud v podrobnostech (ohledně výhrad k "fyzikální přijatelnosti" nehodového děje konstatovaného soudy) odkazuje na argumentaci obsaženou v rozsudku okresního soudu (str. 7 až 10) a usnesení krajského soudu (str. 5 až 8). Rozhodující soudy v rámci svých hodnotících úvah odvíjejících se z konkretizovaných důkazních prostředků ústavněprávně akceptovatelným způsobem přijaly závěr o vině stěžovatele.
27. Ústavní soud připomíná, že je zejména povinen zkoumat, zda bylo řízení jako celek spravedlivé. V posuzovaném případě dospěl k závěru, že tomu tak bylo, neboť v postupu obecných soudů neshledal natolik závažná pochybení, jež by byla, byť ve svém souhrnu, způsobilá změnit výsledek trestního řízení vedeného proti stěžovateli. Soubor provedených důkazů, posuzovaných ve všech souvislostech, umožnil v tomto konkrétním případě dospět k přesvědčivému závěru o vině. Vina byla prokázána především na základě provedených nepřímých důkazů, které byly dostatečně podrobně popsány a zhodnoceny. Hodnocení důkazů nevykazuje znaky libovůle, má vnitřní logiku, vychází ze vzájemných souvislostí a je založeno na rozumných úvahách s vysokou mírou přesvědčivosti.
28. Jak bylo konstatováno, uvedený důkazní rozsah, jakož i provedené hodnocení obsahu důkazů považuje Ústavní soud za přijatelné. Není tedy jakéhokoli podkladu ani pro závěr, že soudy nedostály principům presumpce neviny a in dubio pro reo či nerespektovaly zásadu subsidiarity trestní represe.
29. Stěžovatel do petitu ústavní stížnosti zahrnul i usnesení Nejvyššího soudu, avšak důvody, proč je pokládá za protiústavní, neuvedl, a ani Ústavní soud žádné neshledává. Patří se poznamenat, že jeho kvalifikace dovolání podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu, coby podaného z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. řádu, z ústavněprávních hledisek obstojí.
30. Na základě výše uvedeného a jeho shrnutím nezbývá než uzavřít, že shora předestřené podmínky, za kterých soudy uplatněný výklad a použití práva, resp. vedení procesu překračuje hranice ústavnosti, v dané věci splněny nejsou. Nelze dovodit ani excesivní odklon od zákonných zásad ovládajících postupy soudů v řízení ani od pravidel ústavnosti, traktovaných v judikatuře Ústavního soudu.
31. Z uvedených důvodů proto Ústavní soud odmítl ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. března 2019
Josef Fiala v. r.
předseda senátu