ECLI:CZ:US:2019:3.US.4296.18.1
sp. zn. III. ÚS 4296/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti ROVS s. r. o., sídlem Heřmanice v Podještědí 185, zastoupené Mgr. Petrem Pařilem, advokátem, sídlem Škárova 809/16, Brno, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 24. srpna 2018 č. j. 29 Co 553/2014-936, za účasti Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci, jako účastníka řízení a 1) Ing. Jitky Licinbergové, správkyně konkurzní podstaty úpadce AGROGALAS Frýdlant, a. s. a 2) obchodní společnosti Farma Frýdlant a. s., sídlem Krásný Les 281, jako vedlejších účastnic řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. V ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatelka navrhla zrušení usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci (dále jen "krajský soud") ze dne 24. 8. 2018 č. j. 29 Co 553/2014-936. Podle tvrzení stěžovatelky byla napadeným rozhodnutím porušena její ústavně zaručená základní práva, a to právo vlastnit majetek podle čl. 11 odst. 1 a 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny.
2. Stěžovatelka se žalobou podanou dne 10. 5. 2004 u Okresního soudu v Liberci (dále jen "okresní soud") domáhala po vedlejších účastnicích řízení vydání bezdůvodného obohacení - v žalobě specifikovaných kusů skotu, in eventum zaplacení peněžité náhrady ve výši 20 000 Kč za každý nevydaný kus skotu. Okresní soud rozsudkem ze dne 1. 8. 2014 č. j. 17 C 119/2004-824 I. výrokem žalobu zamítl s odůvodněním, že stěžovatelka neprokázala vlastnické právo k uvedenému skotu, dále uložil stěžovatelce povinnost zaplatit náhradu nákladů řízení vedlejší účastnici č. 1 ve výši 838 147 Kč (výrok II.) a vedlejší účastnici č. 2 ve výši 835 455 Kč (výrok III.).
3. Krajský soud rozsudkem ze dne 29. 10. 2015 č. j. 29 Co 553/2014-875 rozsudek okresního soudu ve věci samé potvrdil (výrok I.), ve výrocích II. a III. s odkazem na §150 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), změnil rozsudek okresního soudu tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před okresním soudem (výrok II.) a stěžovatelce uložil povinnost nahradit vedlejším účastnicím náklady odvolacího řízení - vedlejší účastnici č. 1 ve výši 56 303,70 Kč a vedlejší účastnici č. 2 ve výši 56 023 Kč (výrok III.).
4. Proti rozhodnutí krajského soudu podali dovolání jak stěžovatelka proti rozhodnutí ve věci samé, tak vedlejší účastnice č. 2 proti rozhodnutí o nákladech řízení. Nejvyšší soud usnesením ze dne 20. 3. 2018 č. j. 32 Cdo 1522/2016-913 dovolání, podané stěžovatelkou, odmítl (výrok I.), a rozsudek odvolacího soudu v té části jeho II. výroku, jíž byl změněn rozsudek okresního soudu ve výroku pod bodem III. tak, že stěžovatelka a vedlejší účastnice č. 2 nemají vzájemně právo na náhradu nákladů řízení před okresním soudem, a v té části jeho třetího výroku, jíž bylo stěžovatelce uloženo nahradit vedlejší účastnici č. 2 náklady odvolacího řízení, zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil krajskému soudu k dalšímu řízení. Důvodem pro zrušení rozhodnutí krajského soudu v uvedeném rozsahu byla skutečnost, že krajský soud v rozporu s rozhodovací praxí Nejvyššího soudu neposoudil skutkové a právní okolnosti případu komplexně a použil §150 o. s. ř. toliko z izolovaných důvodů, které s věcí nesouvisejí. Krajskému soudu Nejvyšší soud vytkl, že především zcela pominul majetkové poměry stěžovatelky a vedlejší účastnice č. 2 a nezabýval se úvahou, jak se použití §150 o. s. ř. dotkne majetkových poměrů vedlejší účastnice č. 2. Shledal-li okolnosti významné z hlediska použití §150 o. s. ř. v tom, že vedlejší účastnice č. 2 prostřednictvím propojené osoby podáním nedůvodných návrhů na prohlášení konkurzu znemožnila stěžovatelce efektivní obranu, pak nevysvětlil, v čem konkrétně toto znemožnění obrany spočívalo a jak se jeho úvaha slučuje s důvody, na nichž založil rozhodnutí ve věci samé.
5. Krajský soud usnesením, napadeným ústavní stížností, rozsudek okresního soudu ve výroku III. změnil tak, že stěžovatelce uložil podle §142 odst. 1 o. s. ř. povinnost zaplatit vedlejší účastnici č. 2 náklady řízení ve výši 501 186,34 Kč (výrok I.) a nahradit téže vedlejší účastnici náklady odvolacího a dovolacího řízení ve výši 51 560,70 Kč.
II.
Argumentace stěžovatelky
6. Stěžovatelka v ústavní stížnosti uvedla, že na základě písemné kupní smlouvy nabyla skot od obchodní společnosti AGROKOV CL, s. r. o., jež předmětný dobytek nabyla na základě kupní smlouvy od vedlejší účastnice č. 1, na jejíž majetek byl následně prohlášen konkurz. Správkyně konkurzní podstaty vedlejší účastnice č. 1 od kupní smlouvy uzavřené s obchodní společností AGROKOV CL, s. r. o. pro údajné nezaplacení kupní ceny odstoupila. Následně vedlejší účastnice č. 1 kusy skotu odvezla a podle názoru stěžovatelky je neoprávněně prodala dne 1. 5. 2004 vedlejší účastnici č. 2 bez toho aniž by je řádně sepsala do konkurzní podstaty, a to za nízkou kupní cenu, která nikdy nebyla zaplacena. Stěžovatelka se proto žalobou domáhala vydání skotu, eventuálně náhrady ve výši 20 000 Kč za každý nevydaný kus skotu.
7. Podle tvrzení stěžovatelky v důsledku šikanózních insolvenčních návrhů byly stěžovatelce protiprávním způsobem zabaveny veškeré doklady, a to jak účetní, tak i smluvní dokumentace a tím byla naprosto ztížena její procesní obrana v soudním řízení. V důsledku společného jednání vedlejších účastnic stěžovatelka neunesla důkazní břemeno o vlastnictví skotu a přišla tak o svůj majetek.
8. Stěžovatelka má za to, že situace, do které se dostala, odůvodňuje použití §150 o. s. ř. a vedlejší účastnici řízení č. 2 by náhrada nákladů řízení před okresním soudem, ani před soudem odvolacím a dovolacím, neměla být přiznána. Stěžovatelka na podporu svých tvrzení poukázala na nález Ústavního soudu ze dne 5. 11. 2008 sp. zn. I. ÚS 2862/07 (N 189/51 SbNU 307), vydaný ve věci uplatnění moderačního oprávnění soudu při rozhodování o nákladech řízení podle §150 o. s. ř.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
9. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas, oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
10. Ústavní soud vzal v úvahu tvrzení předložená stěžovatelkou, přezkoumal ústavní stížností napadené rozhodnutí z hlediska pravomoci dané mu Ústavou a dospěl k závěru, že k namítanému porušení základních práv v posuzované věci nedošlo a ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
11. Ústavní soud připomíná, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti. Ústavní soud není další instancí v systému obecného soudnictví, není soudem obecným soudům nadřízeným, a jak již dříve uvedl ve své judikatuře, postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich použití při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy].
12. Rozhodováním obecných soudů o náhradě nákladů řízení ve vztahu k zachování práva na soudní ochranu se Ústavní soud opakovaně zabýval a uvedl, že náhradu nákladů řízení, resp. její výši, jakkoliv se mohou účastníka řízení citelně dotknout, nelze z hlediska kritérií spravedlivého procesu klást na stejnou roveň jako proces vedoucí k rozhodnutí ve věci samé [srov. usnesení ze dne 5. 8. 2002 sp. zn. IV. ÚS 303/02 (U 25/27 SbNU 307) a ze dne 3. 2. 2011 sp. zn. III. ÚS 106/11]. Ústavní soud zásadně zastává názor, že rozhodnutí o uložené povinnosti k náhradě nákladů řízení spadá výhradně do rozhodovací sféry obecných soudů. Ústavnímu soudu rovněž nepřísluší přehodnocovat závěry, ke kterým obecný soud při zvažování důvodnosti uplatněného nároku dospěl. Připouštěnou výjimku představují situace, kdy vady rozhodnutí dosahují kvalifikované intenzity, aby bylo dosaženo ústavněprávní roviny problému. Ústavní soud je tedy oprávněn posoudit, zda postup nebo rozhodnutí obecných soudů při rozhodování o nákladech řízení vyhovovalo obecným požadavkům procesní spravedlivosti, obsaženým v hlavě páté Listiny.
13. Podstatou posuzované věci je použití ustanovení občanského soudního řádu o náhradě nákladů řízení krajským soudem. Rozhodování o nákladech řízení je ovládáno zásadou procesního úspěchu ve věci a uplatnění soudcovského moderačního oprávnění dle §150 o. s. ř. je výjimkou z této zásady.
14. Ústavní soud si ověřil, že krajský soud se náhradou nákladů řízení v napadeném rozhodnutí řádně zabýval. Vyzval stěžovatelku i vedlejší účastnici č. 2, aby se vyjádřily k existenci předpokladů pro použití §150 o. s. ř. při rozhodování o nákladech řízení ve vztahu mezi nimi, a to zejména s ohledem na závěry vyjádřené Nejvyšším soudem v jeho rozhodnutí ze dne 20. 3. 2018 č. j. 32 Cdo 1522/2016-913, a též ke svým majetkovým poměrům a dopadu případného (ne)uložení nákladové povinnosti stěžovatelky do nich. Krajský soud přezkoumal napadený rozsudek okresního soudu ve výroku o nákladech řízení ve vztahu mezi stěžovatelkou a vedlejší účastnicí č. 2 v řízení před okresním soudem, jakož i v řízení odvolacím a dovolacím a nově rozhodl v intencích právního názoru dovolacího soudu. Krajský soud se zabýval dvěma samostatnými okruhy důvodů zvláštního zřetele hodných, pro které by bylo na místě nepřiznat náhradu nákladů řízení v řízení plně úspěšné vedlejší účastnici č. 2 a zabýval se i otázkou, zda jednání obou vedlejších účastnic řízení znemožnilo stěžovatelce přístup k jejím dokladům a smluvní dokumentaci. Krajský soud dovodil, že stěžovatelka de facto učinila všechny myslitelné kroky k ochraně svého vlastnického práva a přesto, že vedlejší účastnice č. 2 na ni podávala konkurzní návrhy a předběžný správce byl nečinný, a i když chování vedlejší účastnice č. 2 bylo morálně pochybné a vybočující z běžných podnikatelských praktik, nebylo možno dovodit, že bylo způsobilé stěžovatelku omezit v uplatnění jejího práva. V této souvislosti dospěl krajský soud ke stejnému odůvodnění jako ve svém předchozím rozhodnutí, že nepředložení písemné smlouvy o koupi zvířat od obchodní společnosti AGROKOV CL, s. r. o. může být srozumitelný důvod pouze na straně uvedené společnosti, a nikoli na straně stěžovatelky, která měla své sídlo (a tudíž z logiky věci i kanceláře) jinde, a na tomto závěru mimo jiné také založil své rozhodnutí v meritu. Druhou skutečností, v níž krajský soud spatřoval důvody zvláštního zřetele hodné ve smyslu §150 o. s. ř. byl fakt, že smlouvou mezi oběma vedlejšími účastnicemi byla převedena i zvířata zjevně mladší dvou let. Význam této skutečnosti krajský soud viděl v tom, že vedlejší účastnice č. 2 musela vědět o tom, že část převáděných zvířat nemohla být ve vlastnictví obchodní společnosti AGROGALAS Frýdlant, a. s., avšak tento význam krajský soud nepovažoval za dostačující. Krajský soud tedy dovodil, že důvody nepřiznání náhrady nákladů řízení vedlejší účastnici řízení č. 2 nejsou známy, proto se majetkovými poměry vedlejší účastnice č. 2 a stěžovatelky z tohoto důvodu nezabýval, neboť §150 o. s. ř. nemá primárně sloužit ke zmírňování či odstranění majetkových rozdílů mezi stranami. Takovéto odůvodnění přitom Ústavní soud neshledává jako jakkoliv svévolné či vybočující z ústavněprávních mezí a nepřísluší mu tak ani napadené rozhodnutí na základě polemiky, vedené stěžovatelkou, přehodnocovat.
15. V odůvodnění svého rozhodnutí krajský soud poukázal na příslušné právní předpisy a ty použil na případ stěžovatelky. Závěry, k nimž dospěl, přiměřeně podrobně odůvodnil ve shodě s §169 o. s. ř. a srozumitelně nastínil, jaké úvahy vedly k učiněným závěrům. Ve výkladu použitých právních předpisů neshledal Ústavní soud žádný náznak svévole, tudíž ani z tohoto pohledu není ústavní stížnost opodstatněná.
16. Poukaz stěžovatelky na nález Ústavního soudu ze dne 5. 11. 2008 sp. zn. I. ÚS 2862/07 nebyl shledán případným, neboť zde chybí přímý vztah k posuzované věci. K uplatnění závěrů vyslovených v jiných rozhodnutích Ústavního soudu nelze přistupovat mechanicky či je formálně aplikovat na všechny "na první pohled" obdobné případy, neboť každá věc má svoji jedinečnou charakteristiku, která může mít vliv na přijetí jiného, odlišného právního závěru, aniž by bylo možno mít jednoznačně za to, že v důsledku této změny dochází k porušení principu právní jistoty a důvěry v právo (srov. usnesení ze dne 31. 10. 2017 sp. zn. IV. ÚS 2389/17).
17. Na základě těchto skutečností Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. července 2019
Josef Fiala v.r.
předseda senátu