ECLI:CZ:US:2019:3.US.4326.18.1
sp. zn. III. ÚS 4326/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Radovana Suchánka a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelky Jany Veselé, zastoupené JUDr. Zdeňkou Jedličkovou, advokátkou, sídlem Bašty 413/2, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. října 2018 č. j. 33 Cdo 5112/2017-637, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, a Jiřího Machalického, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že jím bylo porušeno její ústavně zaručené právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na ochranu vlastnictví podle čl. 11 odst. 1 Listiny.
2. Městský soud v Brně (dále jen "městský soud") rozsudkem ze dne 5. 8. 2015 č. j. 112 C 11/2011-579 uložil stěžovatelce (žalované) zaplatit vedlejšímu účastníkovi řízení (žalobci) v tomto rozhodnutí blíže specifikované úroky z prodlení, jakož i dohodnutý úrok ve výši 3 % ročně, obojí z částky ve výši 2 000 000 Kč a dále jí uložil povinnost zaplatit vedlejšímu účastníkovi řízení na náhradě nákladů řízení částku ve výši 342 495 Kč.
3. K odvolání stěžovatelky Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") rozsudkem ze dne 23. 3. 2017 č. j. 18 Co 372/2015-618 rozhodnutí městského soudu potvrdil a stěžovatelce uložil zaplatit vedlejšímu účastníkovi řízení na náhradě nákladů odvolacího řízení částku ve výši 18 866 Kč. Krajský soud konstatoval, že mezi právním předchůdcem vedlejšího účastníka řízení a stěžovatelkou vznikl závazkový právní vztah z půjčky [§657 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen "obč. zák.")]. Jelikož stěžovatelka předmět půjčky (peníze) po uplynutí dohodnuté doby nevrátila, měl vedlejší účastník řízení právo na specifikované úroky z prodlení (§517 odst. 1 a 2 obč. zák.) i na dohodnuté úroky (§658 odst. 1 obč. zák.) z jistiny pohledávky.
4. Následné dovolání stěžovatelky bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 17. 10. 2018 č. j. 33 Cdo 5112/2017-637 odmítnuto jako nepřípustné, neboť stěžovatelka neuplatnila regulérně dovolací důvod podle §241a odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), když její kritika právního posouzení vycházela z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel krajský soud. Namítala-li stěžovatelka, že krajský soud "obrátil" důkazní břemeno tak, že ji zatížil povinností prokázat, že předmět půjčky nebyl předán, pominula, že krajský soud své rozhodnutí na tomto závěru (o tzv. přesunu důkazního břemene) nezaložil, když rozhodl na základě skutkového stavu zjištěného hodnocením v řízení provedených důkazů (§153 odst. 1, §211 o. s. ř.). Výhrady stěžovatelky, která na základě vlastního subjektivního hodnocení důkazů předkládá odlišnou skutkovou verzi (že celý mechanismus společného obchodu smluvních stran směřoval k investicím do nákupu pozemků, které zhodnotila a investorovi vyplatila výnos zajištěný fiktivní smlouvou o půjčce a fiktivními příjmovými doklady, že vůlí smluvních stran bylo uzavřít dohodu o výnosu a příjmové doklady byly vystaveny jen "na oko" za účelem zajistit návratnost investic), tak směřovaly proti skutkovému zjištění, na němž krajský soud vystavěl právní posouzení věci (že na základě smlouvy o půjčce právní předchůdce vedlejšího účastníka řízení předal 2 000 000 Kč stěžovatelce, která se zavázala dluh vrátit do 30. 11. 2008).
II.
Argumentace stěžovatelky
5. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá porušení svých shora uvedených ústavně zaručených práv. Jejich porušení spatřuje v tom, že Nejvyšší soud, přestože v dovolání namítala zásah do svého vlastnického práva a vady řízení spočívající v nesprávném posouzení otázky důkazního břemene, jakož i v tendenčním hodnocení jednotlivých důkazů, jí odmítnutím dovolání odepřel věcný přezkum, čímž legalizoval nezákonné rozhodnutí krajského soudu. Vedle toho rozhodnutí Nejvyššího soudu vytýká jeho obsahovou rozpornost, když na jedné straně dovolání odmítl pro nepřípustnost, ale na straně druhé se v rámci obiter dicti ve skutečnosti podaným dovoláním věcně zabýval. Podle názoru stěžovatelky Nejvyšší soud nesprávně posoudil přípustnost dovolání. Vyslovuje přesvědčení, že řádně a dostatečně vymezila, v čem spatřuje podstatu přípustnosti a důvodnosti dovolání. Jí vymezená otázka, zda je možné přenášet důkazní břemeno, byla dostatečně jasně a srozumitelně specifikována. Dále s poukazem na stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017 sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 (rozhodnutí a stanoviska pléna Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz) dovozuje, že nejsou splněny důvody pro nepřípustnost její ústavní stížnosti. Závěrem uvádí, že její ústavně zaručená práva byla porušena již postupem soudů nižších stupňů, avšak s ohledem na chybějící meritorní přezkum jejího dovolání Nejvyšším soudem, napadá pouze procesní postup Nejvyššího soudu.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou a Ústavní soud je k jejímu posouzení příslušný; stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud úvodem připomíná, že není součástí soustavy soudů [čl. 91 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen Ústava")] a nepřísluší mu výkon dozoru nad jejich rozhodovací činností. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
8. Stěžovatelka ústavní stížností brojí toliko proti rozhodnutí Nejvyššího soudu, jemuž v prvé řadě vytýká, že odmítnutím dovolání jí odepřel možnost věcného přezkumu. Stěžovatelka sice určitým způsobem vymezila předpoklad přípustnosti dovolání k otázce rozložení důkazního břemene, k níž se Nejvyšší soud i vyjádřil, ale její dovolání musel stejně odmítnout jako nepřípustné, neboť neuplatnila způsobilý dovolací důvod, když její dovolací námitky směřovaly proti skutkovému stavu. Řádné vymezení dovolacího důvodu je ovšem podle §241a odst. 2 o. s. ř. jedna z podstatných náležitostí tohoto mimořádného opravného prostředku. Podle §241a odst. 3 o. s. ř. se důvod dovolání vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení. Posouzení správnosti skutkových zjištění soudů tak není způsobilým dovolacím důvodem (srov. §241a odst. 1 věta první o. s. ř.), a proto ani přípustnost dovolání nelze založit na zpochybnění správnosti zjištění skutkového stavu věci.
9. Jak se přitom podává z obsahu dovolání, které stěžovatelka přiložila k ústavní stížnosti, její dovolací argumentace se skutečně odvíjela pouze v rovině skutkových zjištění, když převážnou část dovolání věnuje zpochybňování závěrů vyplývajících z provedených důkazů a předkládání vlastních verzí jejich hodnocení, a to především v otázce, zda došlo (mohlo dojít) k předání peněz, resp. zda šlo či nešlo o zastřené právní jednání. Důvod odmítnutí dovolání (uvedení nezpůsobilého dovolacího důvodu) byl tedy stěžejní bez ohledu na to, že se Nejvyšší soud formou obiter dicti stručně vyjádřil i k otázce naplnění předpokladů přípustnosti dovolání.
10. K uvedenému Ústavní soud ještě dodává, že posouzení předpokladů přípustnosti dovolání nespadá do jeho přezkumné působnosti, ledaže by postup Nejvyššího soudu byl svévolný. Úkolem Ústavního soudu tedy není přezkoumávat zákonnost napadeného rozhodnutí Nejvyššího soudu, ale posoudit, zda toto rozhodnutí, jež vyústilo v odmítnutí dovolání, bylo ústavně relevantně, tj. v souladu s požadavky řádného procesu, odůvodněno. Ústavní soud neshledal, že by rozhodnutí Nejvyššího soudu v tomto směru vykazovalo nějaké vady a v jeho postupu tak nelze spatřovat porušení práva na soudní ochranu.
11. Ústavní soud závěrem připomíná [viz např. usnesení ze dne 8. 3. 2016 sp. zn. III. ÚS 200/16 (rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz)], že dovolání je mimořádným opravným prostředkem, přičemž je v zásadě věcí zákonodárce, k nápravě jakých vad jej určí, a také (v určité souvislosti s tím) to, zda stanoví přísnější požadavky na jeho "kvalitu", s čímž ostatně souvisí povinnost být v dovolacím řízení zastoupen kvalifikovanou osobou (advokátem), není-li dostatečně kvalifikován samotný dovolatel. Protože dovolatelka nepředložila, jak zjistil Nejvyšší soud, žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř., Nejvyšší soud je odmítl. Na jeho postup pak nelze hledět jako na postup, který by byl ústavně nesouladný.
12. Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatelky byla její ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. března 2019
Josef Fiala v. r.
předseda senátu