ECLI:CZ:US:2019:3.US.478.19.1
sp. zn. III. ÚS 478/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Radovana Suchánka a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele J. P., t. č. ve Věznici Kynšperk nad Ohří, zastoupeného Mgr. Karlem Jandusem, LL.M., advokátem, sídlem Bratří Čapků 1852/26, Praha 10 - Vinohrady, proti postupu a vyrozumění Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 4. prosince 2018 v řízení vedeném pod sp. zn. 14 T 99/2016, za účasti Obvodního soudu pro Prahu 3, jako účastníka řízení a Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 3, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného vyrozumění
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá, aby Ústavní soud nálezem uložil Obvodnímu soudu pro Prahu 3 (dále jen "obvodní soud") postoupit podání stěžovatele bez zbytečného odkladu Ústavnímu soudu.
2. Z obsahu ústavní stížnosti a k ní připojených listin se podává, že stěžovatel byl rozsudkem obvodního soudu ze dne 10. 1. 2017 sp. zn. 14 T 99/2016 uznán vinným trestným činem podvodu podle §209 odst. 1 a odst. 4 písm. d) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. zákoník"), a byl mu uložen trest odnětí svobody v trvání tří let a povinnost nahradit poškozenému škodu ve výši 4 122 936 Kč. Rozsudkem Městského soudu v Praze byl výrok o trestu potvrzen a výrok o povinnosti k náhradě škody byl změněn tak, že stěžovateli byla uložena povinnost k náhradě škody ve výši 2 061 458 Kč.
3. Podáním ze dne 19. 11. 2018 požádal zástupce stěžovatele obvodní soud o postoupení žádosti stěžovatele ze dne 6. 5. 2018, kterou nalezl při nahlížení do trestního spisu, Ústavnímu soudu s tvrzením, že ji stěžovatel označil jako stížnost Ústavnímu soudu a domáhal se jím ochrany svých ústavně zaručených práv. Obvodní soud v reakci na tuto žádost zástupce stěžovatele napadeným podáním vyrozuměl, že nebude na podkladě žádosti stěžovatele ze dne 6. 5. 2018 předkládat spisový materiál Ústavnímu soudu, neboť zmíněné podání nacházející se na č. l. 644 trestního spisu není namístě z hlediska jeho obsahu (§59 odst. 1 tr. řádu) posuzovat jako ústavní stížnost, když stěžovatel v něm pouze vysvětluje, proč žádá o ustanovení obhájce, uvádí, že dospěl k závěru o protiústavnosti postupu nalézacího soudu a chce se (z kontextu podání vyplývá, že zjevně v budoucnu a samostatným návrhem) obrátit na Ústavní soud, přičemž musí být právně zastoupen. Svou žádostí se zjevně domáhá výhradně ustanovení obhájce.
II.
Argumentace stěžovatele
4. Stěžovatel spatřuje v uvedeném sdělení soudu porušení svého práva na soudní ochranu. Dle jeho názoru hodnotil jeho podání neoprávněný orgán, který je měl postoupit faktickému adresátu. Z podání vyplývá, že není určeno soudu, u kterého bylo podáno a současně je v něm shledána protiústavnost postupu nalézacího soudu. Za takové situace bylo povinností soudu postoupit je bez odkladu nejpravděpodobnějšímu adresátu, který by byl oprávněn je hodnotit podle obsahu. Nadto došlo podání stěžovatele soudu ve lhůtě stanovené pro podání ústavní stížnosti proti rozhodnutí o zamítnutí návrhu na povolení obnovy řízení. Tím, že obvodní soud žádost nepostoupil Ústavnímu soudu, došlo ke ztrátě šance stěžovatele na projednání jeho věci oprávněným orgánem. Odkazuje přitom na nález Ústavního soudu ze dne 3. 4. 2012 sp. zn. IV. ÚS 2119/11 (všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz).
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas. Stěžovatel je osobou oprávněnou k podání ústavní stížnosti a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
6. Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele i obsah napadeného sdělení obvodního soudu a podání stěžovatele ze dne 6. 5. 2018 a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný.
7. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřazen a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když dojde k porušení podústavní normy, ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94 (N 5/3 SbNU 17)].
8. Pro posouzení dané věci je relevantní zjištění obsahu podání stěžovatele ze dne 6. 5. 2018 doručeného obvodnímu soudu dne 10. 5. 2018. Zatímco totiž obvodní soud z jeho obsahu vyvodil, že je nelze posoudit jako ústavní stížnost, stěžovatel tvrdí, že z něj vyplývá, že není určeno soudu, u kterého bylo podáno, a že je v něm shledána protiústavnost postupu nalézacího soudu, takže mělo být postoupeno Ústavnímu soudu.
9. Ze zmíněného podání, které si Ústavní soud vyžádal, se podává, že stěžovatel jím žádá obvodní soud (který je v podání označen jako adresát) o přidělení obhájce k zastupování u Ústavního soudu ve věci sp. zn. 14 T 99/2016, a to z důvodu, že dospěl k závěru o protiústavnosti postupu nalézacího soudu, odvolacího soudu i dovolacího soudu v souvislosti s jeho odsouzením, a na základě toho se hodlá obrátit na Ústavní soud, kde je však podmínkou právní zastoupení, přičemž bude požadovat i finanční kompenzaci za chybné odsouzení a s tím způsobenou újmu. V závěru pak vysvětluje, že uvedenou žádost píše na základě toho, že přidělený obhájce Mgr. Jandus s ním nekomunikuje.
10. Vyvodil-li obvodní soud z uvedeného podání, že není namístě je z hlediska jeho obsahu posuzovat jako ústavní stížnost, a proto je nebude předkládat Ústavnímu soudu, lze jeho postup, odpovídající §59 odst. 1 tr. řádu, z ústavněprávního hlediska akceptovat, když z obsahu tohoto podání určeného obvodnímu soudu, nikoliv Ústavnímu soudu, vyplývá, že jím stěžovatel žádá soud výhradně o ustanovení obhájce, neboť se hodlá obrátit na Ústavní soud a je mu známo, že musí být právně zastoupen. Obvodnímu soudu tak nelze důvodně vytýkat, že zmíněné podání nepředložil spolu se spisovým materiálem Ústavnímu soudu, jak požadoval zástupce stěžovatele.
11. Je zřejmé, že navrhovaným postupem se stěžovatel snaží o to, aby mu byla zachována lhůta k podání ústavní stížnosti. I kdyby však Ústavní soud přisvědčil jeho argumentaci, že sporná žádost byla dle jejího obsahu ústavní stížností (což se však nestalo), pro zachování lhůty podle §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu je rozhodující den, kdy je ústavní stížnost doručena Ústavnímu soudu. Je-li zaslána obecnému soudu či jinému orgánu veřejné moci, byť třeba omylem, v žádném případě s tím nelze spojovat účinky zahájeného řízení před Ústavním soudem ani účinky zachování lhůty pro její podání (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 5. 2007 sp. zn. IV. ÚS 867/07, ze dne 26. 4. 2016 sp. zn. I. ÚS 3617/15 nebo ze dne 1. 3. 2016 sp. zn. III. ÚS 484/16). Navrhovaným nálezem, kterým by bylo obvodnímu soudu uloženo, aby postoupil podání stěžovatele bez zbytečného odkladu Ústavnímu soudu, by tak stěžovatel nedocílil jeho věcného posouzení.
12. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud neshledal, že by napadeným vyrozuměním obvodního soudu bylo porušeno stěžovatelovo právo zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Postupoval proto podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. března 2019
Josef Fiala v. r.
předseda senátu