ECLI:CZ:US:2019:3.US.494.18.1
sp. zn. III. ÚS 494/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele Mgr. Petra Jaroše, soudního exekutora, sídlem Škroupova 150, Chrudim, zastoupeného Mgr. Jaroslavem Nekudou, advokátem, sídlem Čechyňská 419/14a, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. prosince 2017 sp. zn. 20 Cdo 4957/2017 a usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 20. června 2017 sp. zn. 20 Co 276/2016, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Brně, jako účastníků řízení, a Jiřího Jiříčka, Karla Fatrdly, Pavla Vojtěcha, JUDr. Víta Novozámského, soudního exekutora, Exekutorský úřad Brno - město, sídlem Bratislavská 40/73, Brno, Mgr. Jana Škarpy, soudního exekutora, Exekutorský úřad Praha 4, sídlem Šátalská 469/1, Praha 4, Mgr. Ing. Jiřího Proška, soudního exekutora, Exekutorský úřad Plzeň - město, sídlem Dominikánská 13/8, Plzeň, JUDr. Karla Urbana, soudního exekutora, Exekutorský úřad Brno - město, sídlem Minská 54, Brno, Mgr. Jaroslavy Schafferové, soudní exekutorky, Exekutorský úřad Brno - venkov, sídlem Špitálka 122/33, Brno, Mgr. Davida Koncze, soudního exekutora, Exekutorský úřad Cheb, sídlem 26. dubna 573/10, Cheb, Mgr. Ing. Josefa Cingroše, soudního exekutora, Exekutorský úřad Brno - město, sídlem Bohunická 728/24a, Brno, JUDr. Petra Kociána, soudního exekutora, Exekutorský úřad Brno - venkov, sídlem Veveří 2216/125, Brno, JUDr. Ingrid Švecové, soudní exekutorky, Exekutorský úřad Praha 3, sídlem Seifertova 455/17, Praha 3 - Žižkov, JUDr. Ondřeje Mareše, LL.M., soudního exekutora, Exekutorský úřad Litoměřice, sídlem Masarykova 679/33, Litoměřice, JUDr. Lukáše Jíchy, soudního exekutora, Exekutorský úřad Přerov, sídlem Komenského 1294/38, Přerov, obchodní společnosti DT COMPACT s. r. o., sídlem Počernická 3225/2c, Praha 10 - Strašnice, obchodní společnosti ARGEMON INVEST s. r. o., sídlem Dr. Stejskala 113/2, České Budějovice, obchodní společnosti RWE GasNet s. r. o., sídlem Klíšská 940/96, Ústí nad Labem, České republiky - Městského soudu v Brně, sídlem Polní 994/39, Brno, obchodní společnosti Direct pojišťovna, a. s., sídlem Nové Sady 996/25, Brno, Všeobecné zdravotní pojišťovny České republiky, sídlem Orlická 2020/4, Praha 3 - Vinohrady, obchodní společnosti O2 Czech Republic a. s., sídlem Za Brumlovkou 266/2, Praha 4 - Michle, Městské správy sociálního zabezpečení Brno, sídlem Veveří 979/5, Brno, obchodní společnosti Generali Pojišťovna a. s., sídlem Bělehradská 299/132, Praha 2 - Vinohrady, Mgr. Jiřího Feyrera, Finančního úřadu pro Jihomoravský kraj - Územního pracoviště Brno I., sídlem Příkop 819/25, Brno, obchodní společnosti Brněnské vodárny a kanalizace, a. s., sídlem Pisárecká 555/1a, Brno, společnosti O. S. D. LLC, sídlem 6538 Collins Avenue 286, Miami Beach, FL 33141, Spojené státy americké, a Martiny Hrdličkové, jako vedlejších účastníků, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatel napadl v záhlaví uvedená rozhodnutí, neboť je přesvědčen, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 1, čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Navrhuje, aby Ústavní soud ústavní stížností napadená rozhodnutí zrušil.
2. Stěžovatel svým usnesením ze dne 18. 5. 2016 č. j. 129 EX 4000/08-271 rozhodl ve věci exekuce oprávněného Jiřího Jiříčka proti povinnému Karlu Fatrdlovi o rozvrhu rozdělované podstaty ve výši 4 225 000 Kč tak, že uspokojil na prvém místě svoji pohledávku na nákladech exekuce ve výši 624 714 Kč, a na dalších patnácti místech v rozhodnutí blíže označené pohledávky různých věřitelů s různou výší s tím, že tímto je tato rozdělovaná podstata zcela vyčerpána.
3. Usnesením Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud") ze dne 20. 6. 2017 sp. zn. 20 Co 276/2016 bylo usnesení stěžovatele k odvolání povinného změněno tak, že rozdělovaná podstata ve výši 4 225 000 Kč se rozvrhuje tím způsobem, že se z ní uspokojují v rozhodnutí blíže označené pohledávky dvaceti sedmi různých věřitelů s různou výší a zbytek rozdělované podstaty ve výši 222 031,70 Kč se vyplatí povinnému. Dle krajského soudu totiž stěžovatel nevydal příkaz k úhradě nákladů exekuce a za takové situace nemohou být náklady, které mu v průběhu exekuce vznikly, v rámci rozvrhu stanoveny, respektive vyčísleny, jak stěžovatel učinil.
4. Dovolání stěžovatele bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 1. 12. 2017 sp. zn. 20 Cdo 4957/2017 odmítnuto podle 243c odst. 1 věty první o. s. ř. s tím, že závěr odvolacího soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu. I dle Nejvyššího soudu platí, že nevydal-li soudní exekutor žádný příkaz k úhradě nákladů exekuce, nedisponoval ke dni rozvrhového jednání pravomocným exekučním příkazem, a jeho náklady tak není možné nijak dodatečně stanovovat a uspokojovat v rámci rozvrhu.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel poukazuje na judikát Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2012 sp. zn. 21 Cdo 4022/2010, týkající se exekuce prováděné prodejem zástavy, dle kterého uspokojit pohledávku nákladů exekuce soudního exekutora při rozvrhu rozdělované podstaty na základě vyčíslení výše pohledávky nákladů v samotném rozvrhovém usnesení v takovém případě lze. Jestliže u exekuce prodejem zástavy při rozvrhu rozdělované podstaty je možné uspokojit pohledávku nákladů řízení podle §337c odst. 1 písm. a) o. s. ř. a v případě prodeje nemovitosti platí opak, pak jde o porušení zásady rovnosti procesních subjektů, které se nacházejí v totožné procesní situaci.
6. Judikatura, na kterou odkazují krajský soud a Nejvyšší soud, považuje pohledávku nákladů exekučního řízení za nárok, jehož základ je v procesním právu, a ten konstitutivně vzniká až právní mocí rozhodnutí, kterým bylo uspokojení tohoto nároku uloženo, tedy příkazu k úhradě nákladů exekuce. Z rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 29 ICdo 5/2014 však plyne, že pohledávka nákladů exekuce nemá povahu procesního nároku, nýbrž pohledávky, která vzniká již tím, že byla exekuce nařízena, a jejíž výše roste s výší vymoženého plnění v probíhající exekuci podle §5 odst. 1 vyhlášky č. 330/2001 Sb., o odměně a náhradách soudního exekutora, o odměně a náhradě hotových výdajů správce podniku a o podmínkách pojištění odpovědnosti za škody způsobené exekutorem. Příkaz k úhradě nákladů exekuce je podle §88 odst. 1 exekučního řádu rozhodnutím, jímž je s ohledem na průběh předmětného exekučního řízení autoritativně určena konkrétní výše nákladů exekuce, nikoliv rozhodnutím, které by teprve zakládalo povinnost povinného k jejich úhradě, neboť tato povinnost vznikla již nařízením exekuce, jak to uvádí bod 21 odůvodnění nálezu Ústavního soudu ze dne 1. 7. 2016 sp. zn. IV. ÚS 3250/14 (N 123/82 SbNU 25). V důsledku toho je pak jeho vydání či nevydání ještě před vydáním usnesení o rozvrhu zpeněžení podstaty lhostejné.
7. Z nálezu Ústavního soudu ze dne 6. 9. 2016 sp. zn. IV. ÚS 378/16 (N 166/82 SbNU 609) pak plyne, že při vydání výtěžku zpeněžení předmětu náležejícího do majetkové podstaty dlužníka soudní exekutor vydává výtěžek ponížený o náklady exekuce, které si ponechá, přičemž je nepodstatné, zda byl vydán příkaz k úhradě nákladů exekuce, nebo nikoli. V dané věci (tj. v případě souběhu exekučního a insolvenčního řízení) dokonce soudní exekutor nemůže vydat příkaz k úhradě nákladů exekuce po zahájení insolvenčního řízení (srov. rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 28. 4. 2015 č. j. 13 VSOL 26/2015-69 ve spojení s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2010 sp. zn. 25 Cdo 4802/2008, uveřejněným pod č. 69/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní), a přesto si může ponechat část výtěžku zpeněžení podstaty odpovídající nákladům exekučního řízení. V uvedeném nálezu je též řečeno, že není opodstatněný závěr, že v situaci, kdy exekutor a insolvenční správce činí tentýž úkon, oba jej činí v rámci úřední pravomoci, přičemž jeden z nich právo na odměnu zajištěno má, a druhý nikoliv.
8. Stěžovatel upozorňuje, že při určení výše nákladů exekuce musí soudní exekutor podle §5 odst. 3 exekučního tarifu vycházet z výše rozdělované podstaty, kterou byly uspokojeny nároky oprávněného nebo věřitele oprávněného. Kdyby tedy přijal za své názory uvedené v napadených rozhodnutích, pak se dostává do "začarovaného kruhu", kdy k rozdělení rozvrhované podstaty na náklady exekuce je třeba pravomocného příkazu k úhradě nákladů exekuce, ale tento není možné do vydání usnesení o rozvrhu vydat, neboť není známa výše vymoženého plnění (přesná část rozdělované podstaty k uspokojení oprávněného nebo věřitelů). V případě, že by soudní exekutor vydal takový příkaz k úhradě nákladů exekuce, pak se povinný bezpochyby ubrání prostřednictvím námitek proti příkazu k úhradě nákladů exekuce podle §88 odst. 3 exekučního řádu. V takovém případě soudní exekutor nikdy nebude moci uspokojit náklady exekuce včetně odměny soudního exekutora v rozvrhu podstaty získané zpeněžením, vyjma snad případů, kdy povinný v důsledku své procesní pasivity nepodá námitky proti příkazu k úhradě nákladů exekuce. Stěžovatel se proto cítí, jako by se ocitnul v některém z děl literární tvorby spisovatele Franze Kafky.
9. Rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci stěžovatel považuje za nepřesvědčivé pro jeho lakoničnost. Nejvyšší soud v něm sice poukázal na několik svých přechozích rozhodnutí, většina z nich je však rovněž odůvodněna jen velice stroze.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
10. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas k tomu oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný, přičemž stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.
IV.
Vyjádření k věci
11. Ústavní soud vyzval účastníky řízení k vyjádření k ústavní stížnosti.
12. Oba účastníci toliko lakonicky vyjádřili názor, že k porušení stěžovatelových ústavně zaručených práv nedošlo a odkázali na znění svých rozhodnutí.
13. Ústavní soud nepovažoval za nutné zasílat obdržená vyjádření stěžovateli k replice, neboť neobsahovala žádné nové závažné skutečnosti nebo argumentaci, které by měly vliv na posouzení věci.
V.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
14. Ústavní soud v prvé řadě připomíná, že ve svých rozhodnutích již dal mnohokrát najevo, že není další instancí v soustavě soudů a není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83 a čl. 90 až 92 Ústavy). Úkolem Ústavního soudu v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je ochrana ústavnosti, nikoliv běžné zákonnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad a použití jiných než ústavních předpisů jsou záležitostí obecných soudů. Je jejich úlohou, aby zkoumaly a posoudily, zda jsou dány podmínky pro použití toho či onoho právního institutu, a aby své úvahy zákonem stanoveným postupem odůvodnily. Zásah Ústavního soudu je na místě toliko v případě nejzávažnějších pochybení představujících porušení ústavně zaručených základních práv a svobod, zejména pak kdyby závěry obecných soudů byly hrubě nepřiléhavé a vykazovaly znaky libovůle. To však Ústavní soud v posuzované věci neshledal.
15. Bez ohledu na to, k jakému okamžiku se z teoretického pohledu konstituuje uplatňovaný nárok soudního exekutora, Ústavní soud nemá za nepřijatelné, jsou-li na jeho postup kladeny určité požadavky. To pak zejména, odpovídají-li tyto požadavky stávající judikatuře, vzhledem k čemuž je pro něj nelze považovat za nepředvídatelné. Jak sám stěžovatel připouští, Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí poukázal na vícero rozhodnutí, ve kterých byla obdobná situace obecnými soudy posouzena shodným způsobem jako nyní. Stěžovatel sice ve své stížnosti poukazuje rovněž na určité judikáty, jednak se však žádný z nich netýká přesně té situace, o jakou šlo v posuzované věci, jednak i kdyby určitý judikát ve prospěch stěžovatele vypovídal, Ústavní soud není přesvědčen, že by to mohlo postačovat k závěru o důvodnosti ústavní stížnosti, zejména pak když judikaturu, ze které Nejvyšší soud vyšel, by bylo nutno hodnotit jako početnější. K nálezu Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 378/16 lze podotknout, že poukazuje-li stěžovatel na to, že soudní exekutor nemůže vydat příkaz k úhradě nákladů exekuce po zahájení insolvenčního řízení, pak tato skutečnost spíše hovoří ve stěžovatelův neprospěch, neboť vypovídá o nesouměřitelnosti obou posuzovaných případů, když nyní jde o situaci, kdy exekutor příkaz vydat může.
16. Daná problematika navíc nebyla dosud řešena toliko v rozhodovací činnosti obecných soudů, nýbrž obdobnými námitkami se již Ústavní soud věnoval ve své vlastní judikatuře, přičemž je neshledal důvodnými. V tomto směru lze odkázat na usnesení ze dne 8. 1. 2019 sp. zn. I. ÚS 706/17, kterým bylo rozhodnuto o ústavní stížnosti proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 12. 2016 sp. zn. 20 Cdo 5079/2016, které mimochodem patří mezi ty judikáty, o které Nejvyšší soud opřel své rozhodnutí napadené nynější ústavní stížností. Ústavní soud v něm vyložil, že podle §337c odst. 1 o. s. ř. ve spojení s §52 odst. 1 exekučního řádu platí, že při prodeji nemovité věci se z rozdělované podstaty uspokojují pohledávky nákladů vzniklých soudnímu exekutorovi v exekučním řízení v první skupině. Podle §88 odst. 1 exekučního řádu dále platí, že náklady exekuce a náklady oprávněného určuje exekutor v příkazu k úhradě nákladů exekuce, který doručí oprávněnému a povinnému. Posouzení naplnění předpokladů uspokojení pohledávky soudního exekutora z výtěžku prodeje nemovité věci je otázkou podústavního práva, do jejíhož řešení Ústavní soud v zásadě nevstupuje, neboť by šlo o zásah do rozhodovací kompetence ústavně nezávislých soudů. Výjimku by představovalo např. porušení procesních pravidel zakládající porušení práva na soudní ochranu nebo učinění extrémních závěrů, které by zcela vybočovaly z metod právního výkladu, či vůbec nemohly mít oporu ve skutkových zjištěních. Ústavní soud dále uvedl, že nemá důvod se odchylovat od závěrů prezentovaných v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 22. 12. 2015 sp. zn. 29 ICdo 5/2014, případně od tradičních závěrů vyslovených např. v nálezu Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 378/16 o zaručení práva soudního exekutora na odměnu a zákazu jeho odepření. Obecné soudy právo na náhradu nákladů exekuce napadeným způsobem neodepřely, nýbrž v duchu ustálené rozhodovací praxe trvaly na podmínění jeho realizace vydáním pravomocného příkazu k úhradě nákladů exekuce. Ustanovení
§88 odst. 1 exekučního řádu nijak nestanovuje okamžik, kdy může soudní exekutor k vydání příkazu k úhradě nákladů exekuce přistoupit; není dokonce vyloučen postup, kdy exekutor bude tyto příkazy vydávat postupně v průběhu vedené exekuce. Ústavní soud v témže usnesení také shledal, že zvolený přístup odpovídá ustálené rozhodovací praxi Nejvyššího soudu (usnesení ze dne 26. 10. 2009 sp. zn. 20 Cdo 2087/2007 a ze dne 2. 5. 2017 sp. zn. 20 Cdo 1273/2017). Současně upozornil, že podle §6 odst. 2 vyhlášky č. 418/2001 Sb., o postupech při výkonu exekuční a další činnosti, ve znění pozdějších předpisů, soudnímu exekutorovi nic nebrání, aby ihned po provedení dražby vydal příkaz k úhradě nákladů exekuce, které již v exekučním řízení vznikly nebo ještě pravděpodobně vzniknou v průběhu rozvrhového řízení. Posledně řečené odpovídá i na argumentaci nynějšího stěžovatele, že se nachází v "začarovaném kruhu" či díle Franze Kafky, kterou nelze považovat za přiléhavou.
17. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud dospěl k závěru, že jde o ústavní stížnost zjevně neopodstatněnou, a podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ji mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. prosince 2019
Josef Fiala v.r.
předseda senátu