ECLI:CZ:US:2019:3.US.502.19.1
sp. zn. III. ÚS 502/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Radovana Suchánka a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti obchodní společnosti BENET GROUP, a. s., sídlem Křesomyslova 284/23, Praha 4 - Nusle, zastoupené JUDr. Pavlem Klimešem, advokátem, sídlem Dukelských hrdinů 975/14, Praha 7 - Holešovice, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. listopadu 2018 č. j. KSBR 45 INS 12149/2012, 45 ICm 3516/2013, 29 ICdo 41/2017-194, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, a obchodní společnosti Indra - Šebesta, v. o. s., sídlem Čechyňská 361/16, Brno, insolvenční správkyně dlužnice ČKD Blansko Strojírny, a. s., jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že jím bylo porušeno její ústavně zaručené právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), právo na ochranu vlastnictví podle čl. 11 odst. 1 Listiny a rovněž právo na veřejné projednání věci zakotvené v čl. 38 odst. 2 Listiny.
2. Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") rozsudkem ze dne 21. 6. 2016 č. j. 45 ICm 3516/2013-113 zamítl žalobu, kterou se stěžovatelka (žalobkyně) domáhala proti vedlejší účastnici řízení (žalované), jako insolvenční správkyni dlužnice ČKD Blansko Strojírny, a. s., vyloučení nemovitostí v rozsudku blíže specifikovaných (dále jen "předmětné nemovitosti") z majetkové podstaty dlužnice (výrok I.). Dále uložil stěžovatelce zaplatit vedlejší účastnici řízení na náhradě nákladů řízení částku 3 600 Kč (výrok II.).
3. K odvolání stěžovatelky Vrchní soud v Olomouci (dále jen "vrchní soud") rozsudkem ze dne 23. 11. 2016 č. j. 45 ICm 3516/2013, 14 VSOL 194/2016-167 (KSBR 45 INS 12149/2012) rozhodnutí krajského soudu ve výroku I. potvrdil (první výrok). Změnil jej ve výroku o náhradě nákladů řízení tak, že stěžovatelce uložil zaplatit vedlejší účastnici řízení na náhradě nákladů řízení před krajským soudem částku 6 800 Kč (druhý výrok) a stěžovatelce uložil zaplatit vedlejší účastnici řízení na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 4 688 Kč (třetí výrok). Vrchní soud ve shodě s krajským soudem dovodil, že stěžovatelka není aktivně legitimována k podání vylučovací žaloby, neboť netvrdila a ani neprokázala, že by jí svědčilo právo, které by soupis předmětných nemovitostí do majetkové podstaty dlužnice vylučovalo, anebo že by byl dán jiný důvod, pro který neměl být tento majetek do soupisu zahrnut. Stěžovatelka totiž netvrdila, že by byla vlastnicí předmětných nemovitostí, nýbrž pouze to, že je jedinou akcionářkou obchodní společnosti CASH & CAPITAL, a. s., která zakoupila ve výběrovém řízení jako součást podniku ČKD Blansko, a. s. i předmětné nemovitosti a současně je největší věřitelkou obchodní společnosti CASH & CAPITAL, a. s., když jí poskytla půjčku na úhradu kupní ceny.
4. Následné dovolání stěžovatelky bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 22. 11. 2018 č. j. KSBR 45 INS 12149/2012, 45 ICm 3516/2013, 29 ICdo 41/2017-194 odmítnuto jako nepřípustné, neboť v posouzení nastolené otázky, "zda osoba, která je jediným akcionářem tvrzeného skutečného vlastníka věci [úpadce (zde společnosti CASH & CAPITAL, a. s.)], a současně zajištěným (odděleným) věřitelem (zástavním věřitelem) takového úpadce (tvrzeného zástavního dlužníka) s právem na uspokojení pohledávky ze zpeněžení oné věci (dovolatel), je (proto) legitimována k podání vylučovací žaloby dle §225 odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona), byla-li taková věc sepsána do jiné majetkové podstaty (zde do majetkové podstaty insolvenčního dlužníka ČKD Blansko Strojírny, a. s.)", bylo v souladu s dosavadní judikaturou Nejvyššího soudu (srov. zejména rozsudek ze dne 29. 10. 2015 sp. zn. 29 Cdo 683/2011 a na něj navazující rozhodnutí) a nebyl shledán důvod k její změně.
II.
Argumentace stěžovatelky
5. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá porušení svých shora uvedených ústavně zaručených práv. Nejprve se zabývá okolnostmi, na jejichž základě byla nucena se domáhat vyloučení předmětných nemovitostí z majetkové podstaty dlužnice. Poukazuje na nezákonnost postupu skupiny osob kolem Ing. Rašky (předešlého akcionáře obchodní společnosti CASH & CAPITAL, a. s.) při vyvádění majetku z dlužnice ČKD Blansko, a. s., jakož i na nečinnost státních orgánů, díky níž došlo k nezákonnému převedení majetku na třetí osobu (dlužnici ČKD Blansko Strojírny, a. s.). Nejvyššímu soudu stěžovatelka vytýká, že dovolání odmítl, aniž by nařídil jednání či posuzoval konkrétní skutkový stav. Uzavírá, že je zřejmé, že byla vlastnicí předmětných nemovitostí (prostřednictvím akcií obchodní společnosti CASH & CAPITAL, a. s.) a postupem soudů byla její vlastnická práva porušena.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud úvodem připomíná, že není součástí soustavy soudů [čl. 91 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")] a nepřísluší mu výkon dozoru nad jejich rozhodovací činností. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
8. Ústavní soud předesílá, že stěžovatelka brojí proti rozhodnutí Nejvyššího soudu, ale její argumentace spočívá většinou pouze v popisu okolností vedoucích k podání vylučovací žaloby a v kritice nezákonného postupu skupiny okolo předešlého akcionáře Ing. Rašky a nečinnosti orgánů veřejné moci. Relevantní ústavněprávní argumentaci v podstatě nevznáší. Jediné, v čem lze vypozorovat její náznak, je nesouhlas s tím, že Nejvyšší soud rozhodl o dovolání stěžovatelky neveřejně bez posuzování skutkového stavu, čímž mělo dojít k porušení čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny. K tomu Ústavní soud podotýká, že rozhodování Nejvyššího soudu bez jednání sice není zcela bezvýjimečné, je však naprosto převažujícím pravidlem. Je tomu tak zejména proto, že Nejvyšší soud neprovádí důkazy a dovolací přezkum se odbývá na základě obsahu spisu, neboť spočívá v přezkumu toliko právních otázek. Proto je zcela nepřípadná námitka stěžovatelky, že Nejvyšší soud neposuzoval skutkový stav. Skutečnost, že Nejvyšší soud je oprávněn o návrhu rozhodnout bez nařízení jednání, pak vyplývá z §243a odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."). Přestože je právo na veřejné projednání věci důležitou složkou práva na soudní ochranu, která má pomocí veřejné kontroly bránit zneužívání veřejné moci, nicméně jak Ústavní soud konstatoval v usnesení ze dne 11. 5. 2004 sp. zn. I. ÚS 176/04 (U 31/33 SbNU 515; všechna zde citovaná rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz) umožnil-li zákonodárce takový postup v řízení o mimořádném opravném prostředku, které pojmově přichází v úvahu až poté, co je veřejné projednání věci umožněno u nalézacího a odvolacího soudu, postupoval v souladu s ústavním pořádkem.
9. Co se týče samotného rozhodnutí Nejvyššího soudu, který dovolání stěžovatelky odmítl, jelikož nebylo přípustné, neboť rozhodnutí vrchního soudu bylo v souladu s dosavadní judikaturou Nejvyššího soudu, Ústavní soud na tomto místě zdůrazňuje, že posouzení přípustnosti dovolání je primárně věcí Nejvyššího soudu. V této souvislosti je třeba upozornit na konstantní judikaturu Ústavního soudu, že "může přehodnocovat posouzení přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř. pouze z hlediska jeho ústavnosti. Fakticky se tak jeho přezkum omezuje na posouzení dvou otázek, a to, zda dovolací soud neodepřel účastníku řízení soudní ochranu tím, že odmítl dovolání, aniž by se ve svém odůvodnění, pokud jde o jeho přípustnost, náležitě vypořádal se stěžovatelem řádně předestřenou právní otázkou, nebo tím, že v rámci svého posouzení právní otázky, ať už vyústilo do odmítnutí dovolání nebo připuštění dovolacího přezkumu, aproboval právní výklad, který je v rozporu s ústavně zaručenými základními právy a svobodami" [viz bod 20 nálezu ze dne 9. 2. 2016 sp. zn. II. ÚS 2312/15 (N 30/80 SbNU 391)]. Žádné takové pochybení v nyní posuzované věci Ústavní soud neshledal. Ústavní soud nemá žádné výhrady proti závěru, že jedním z předpokladů, za nichž může soud vyhovět žalobě o vyloučení majetku z majetkové podstaty podle §225 odst. 1 insolvenčního zákona, je, že osoba, která se domáhá vyloučení majetku ze soupisu, prokázala nejen to, že tento majetek neměl (nebo ke dni rozhodnutí o žalobě již nemá) být do soupisu zařazen, nýbrž i to, že právo, které vylučovalo zařazení majetku do soupisu, svědčí jí. To se však stěžovatelce nepodařilo, když přímé vlastnictví k předmětným nemovitostem ani netvrdila; jako akcionářka ani jejich vlastníkem být nemohla.
10. Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatelky byla její ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 2. dubna 2019
Josef Fiala v. r.
předseda senátu