ECLI:CZ:US:2019:3.US.504.19.1
sp. zn. III. ÚS 504/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a soudců Radovana Suchánka a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele Václava Harašty, zastoupeného Mgr. Ing. Romanem Chyťou, advokátem, sídlem Přívrat 1454/12, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. listopadu 2018 č. j. 33 Cdo 4509/2017-223 a rozsudku Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně ze dne 26. dubna 2017 č. j. 59 Co 5/2017-194, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně, jako účastníků řízení, a Vladimíra Staňka, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení výše uvedených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi bylo porušeno zejména jeho právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 a násl. Listiny základních práv a svobod a podle čl. 90 Ústavy.
2. Z ústavní stížnosti, jakož i z ústavní stížností napadených rozhodnutí, se podává, že Krajský soud v Brně - pobočka ve Zlíně (dále jen "krajský soud") rozsudkem ze dne 26. 4. 2017 č. j. 59 Co 5/2017-194 změnil v I. výroku rozsudek Okresního soudu v Uherském Hradišti (dále jen "okresní soud") ze dne 14. 10. 2016 č. j. 4 C 166/2015-126, tak, že uložil žalovanému (nyní stěžovateli) zaplatit žalobci Vladimíru Staňkovi (v řízení o ústavní stížnosti vedlejšímu účastníkovi) do tří dnů od právní moci rozsudku částku 23 350 Kč se specifikovanými úroky z prodlení (I. výrok), potvrdil jej ve II. výroku zamítajícím vzájemný návrh stěžovatele o zaplacení 126 650 Kč se specifikovanými úroky z prodlení (II. výrok) a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (III. výrok).
3. V dané věci se vedlejší účastník domáhal po stěžovateli doplacení části ceny za v pořadí třetí tepelné čerpadlo ve výši 23 350 Kč s odůvodněním, že stěžovatel na celkovou cenu, která činí 163 350 Kč, uhradil jen zálohu 140 000 Kč. Stěžovatel doplatek ceny odmítl uhradit s tvrzením, že vedlejšímu účastníkovi již dříve poskytl na cenu uvedeného čerpadla zálohu ve výši 150 000 Kč a následně další - vedlejším účastníkem zmiňovanou zálohu 140 000 Kč. Činí-li celková cena za třetí tepelné čerpadlo 163 350 Kč, pak jeho cenu naopak přeplatil; v řízení proto uplatnil vzájemný návrh o zaplacení 126 650 Kč.
4. Stěžovatelovo dovolání Nejvyšší soud usnesením ze dne 27. 11. 2018 č. j. 33 Cdo 4509/2017-223 odmítl po zjištění, že stěžovatel nepředložil k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel v ústavní stížnosti, která není dostatečně argumentačně srozumitelná, setrvává na svém postoji prezentovaném již v průběhu řízení před obecnými soudy; že totiž jednu ze záloh na postupně dodávaná tepelná čerpadla zaplatil omylem dvakrát, proto nemá vedlejšímu účastníkovi nic doplácet a naopak je to vedlejší účastník, kdo má vydat částku 126 650 Kč uplatňovanou vzájemným návrhem.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, není však samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé. Ústavní soud také opakovaně judikoval, že důvod ke zrušení rozhodnutí orgánu veřejné moci by byl dán pouze tehdy, když by jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními. Taková pochybení ale Ústavní soud v nyní posuzované věci neshledal.
8. Stěžovatelova ústavní stížnost totiž postrádá jakýkoliv hlubší ústavněprávní rozměr. Nadto krajský soud a Nejvyšší soud ve svých rozhodnutích přesvědčivě vysvětlily, proč se nedomnívají, že stěžovatel na v pořadí druhé tepelné čerpadlo zaplatil pouze jednou, takže mu nevznikl jím tvrzený přeplatek a naopak měl povinnost vedlejšímu účastníkovi doplatit ještě požadovanou částku 23 350 Kč. Na závěry zvláště krajského soudu přitom stěžovatel v ústavní stížnosti dostatečně věcně nereaguje. Navíc stěžovatel se v ústavní stížnosti vůbec nevyrovnává se závěrem okresního soudu (byť jej sám krajský soud znovu nepoužil), že stěžovatelův návrh na zaplacení částky 126 650 Kč uplatněný z titulu zmíněné opakované platby, tedy jako bezdůvodné obohacení, až ve chvíli, kdy po něm vedlejší účastník žádal doplatek 23 350 Kč, je promlčen. Bylo-li by tomu tak, předmětem sporu by zůstala částka 23 350 Kč, kterou ovšem lze ve světle ustálené judikatury Ústavního soudu považovat za bagatelní - srov. k tomu například usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 3087/17 ze dne 31. 10. 2017 (rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz)
9. Ústavní soud má tedy za to, že s ohledem na aspekty vylíčené výše nelze konstatovat, že by napadenými rozhodnutími byla porušena základní práva (svobody) zaručená stěžovateli ústavním pořádkem, a proto byla jeho ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. února 2019
Josef Fiala v. r.
předseda senátu