ECLI:CZ:US:2019:3.US.524.19.1
sp. zn. III. ÚS 524/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jiřího Zemánka, soudce Radovana Suchánka a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti společnosti PROFESSIONALS, s. r. o., sídlem V Celnici 1031/4, Praha 1 - Nové Město, zastoupené JUDr. Branislavem Renkerem, advokátem, sídlem Wenzigova 1871/5, Praha 2 - Nové Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. listopadu 2018 č. j. 33 Cdo 3216/2018-112, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. února 2018 č. j. 19 Co 39/2018-81 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 26. září 2017 č. j. 27 C 40/2017-39, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 1, jako účastníků řízení, a Jitky Kulišťákové a Ing. Miroslava Špačka, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Včas podanou ústavní stížností se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť se domnívá, že jimi došlo k porušení jejích práv zaručených čl. 4, čl. 36, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
2. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a vyžádaného spisu Obvodního soudu pro Prahu 1 sp. zn. 27 C 40/2017, ústavní stížností napadeným rozsudkem obvodního soudu bylo vyhověno žalobě vedlejších účastníků na zaplacení částky 350 000 Kč s příslušenstvím. Městský soud v Praze prvostupňové rozhodnutí ústavní stížností napadeným rozsudkem potvrdil. Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným usnesením odmítl stěžovatelčino dovolání.
3. Soudy ve svých rozhodnutích řešily stručně řečeno otázku, dokdy byla mezi vedlejšími účastníky a stěžovatelkou sjednána (resp. následně prodloužena) rezervační lhůta dle rezervační smlouvy, na jejímž základě zaplatili vedlejší účastníci stěžovatelce rezervační zálohu (ve výši žalované částky) v rámci sjednávání koupě nemovité věci od třetí osoby. Soudy dospěly k závěru, že lhůta byla sjednána nejdéle do 31. 1. 2016, aniž by se do té doby vedlejší účastníci dohodli s prodávajícím na znění kupní smlouvy. Proto byla dle rezervační smlouvy stěžovatelka povinna zaplatit rezervační zálohu na účet vedlejších účastníků.
II.
Argumentace stěžovatele
4. Stěžovatelka v ústavní stížnosti předně brojí proti usnesení Nejvyššího soudu, které považuje za vnitřně rozporné s tím, že Nejvyšší soud nebyl oprávněn dovolání odmítnout pro nepřípustnost. Stěžovatelka údajně vylíčila všechny zákonem vyžadované okolnosti, přičemž chybný postup dovolacího soudu pak vedl i k tomu, že se s ohledem na §242 odst. 3 občanského soudního řádu nezabýval namítanými vadami řízení. Ty měly spočívat v absenci poučení dle §118a občanského soudního řádu, v nevyslechnutí navrhovaných svědků a v nevypořádání argumentace stran absence pasivní legitimace stěžovatelky.
5. Dále stěžovatelka namítá, že soudy špatně posoudily otázku prolongace rezervační smlouvy, neboť dle stěžovatelky došlo ke konkludentnímu prodloužení až do března roku 2016, a soudy tak údajně nerespektovaly autonomii vůle smluvních stran.
6. Konečně, stěžovatelka má za to, že Nejvyšší soud přiznal vedlejším účastníkům nepřiměřeně vysokou náhradu nákladů dovolacího řízení s ohledem na skutečnost, že k dovolání nepodali žádné vyjádření.
III.
Procesní předpoklady a průběh řízení před Ústavním soudem
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v nichž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky §29 až §31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
8. Mimo jiné i s ohledem na stěžovatelčinu argumentaci týkající se nákladů dovolacího řízení si Ústavní soud vyžádal spis Obvodního soudu pro Prahu 1 sp. zn. 27 C 40/2017, v němž bylo vyjádření vedlejších účastníků k dovolání stěžovatelky založeno. Toto vyjádření proto Ústavní soud stěžovatelce zaslal přípisem na vědomí a stanovil jí lhůtu pro případnou reakci. Stěžovatelka následně odpověděla, že v době podání ústavní stížnosti neměla o vyjádření vedlejších účastníků povědomí, přičemž danému vyjádření vytkla, že vedlejší účastníci v něm uvedli nesprávná data kontraktačního jednání.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
9. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
10. Ústavní soud se prvně vyjádří k usnesení Nejvyššího soudu, neboť pokud by stěžovatelčiny námitky vůči němu byly opodstatněné, mohl by to být důvod k jeho zrušení bez meritorního přezkumu rozhodnutí soudů nižších stupňů. Opodstatněné však nejsou.
11. Prvně je potřeba uvést, že stěžovatelčino dovolání skutečně trpí zásadními nedostatky, což je patrné ihned z jeho druhé strany, kdy místo uvedení konkrétní podmínky přípustnosti, jíž považuje za naplněnou (srov. stanovisko pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 ze dne 28. 11. 2017), stěžovatelka cituje celý §237 občanského soudního řádu. Nejvyšší soud nicméně i přesto zhodnotil dovolání podle celého jeho obsahu a dovolání neodmítl pro vady, nýbrž pro nepřípustnost s tím, že se aspoň stručně vyjádřil k hlavním stěžovatelčiným námitkám, u nichž bylo možno dovodit, které předpoklady přípustnosti považuje stěžovatelka za naplněné. Skutečnost, že Nejvyšší soud dovolání odmítl jako nepřípustné, přitom neznamená odepření kvazimeritorního přezkumu právních otázek. Domnívala-li se stěžovatelka, že rozhodnutí odvolacího soudu bylo v rozporu s ustálenou judikaturou, přičemž Nejvyšší soud se s tímto posouzením neztotožnil, je to důvod nepřípustnosti dovolání. Mimo dovolací přezkum zůstaly pouze námitky skutkové a námitky vad řízení (k nim viz dále), a to v souladu se zákonem. Lze dodat, že stěžovatelka sice v dovolání (i v ústavní stížnosti) citovala několik soudních rozhodnutí, závěry soudů se však jako rozporné s nimi nejeví.
12. Pro posuzovanou věc je podstatné, že dle soudů rezervace trvala maximálně do konce ledna 2016. Od tohoto závěru se odvíjí i procesní postup soudů, např. v podobě neprovedení dalších navrhovaných důkazů. Tak, jak stěžovatelka neprovedené důkazy prezentuje, nemohly na výše uvedeném závěru nic změnit, neboť měly objasnit jiné, pro věc již ovšem nepodstatné, skutečnosti. Dle ústavní stížnosti totiž nebyla především vyslechnuta "stěžejní" svědkyně Ing. Sadílková. Z ústavní stížnosti není úplně jasné, za jakým účelem měl výslech proběhnout. Z dovolání se sice podává, že by tím bylo bez pochyb zjištěno trvání rezervační smlouvy, ovšem dle stěžovatelčina odvolání měla být svědkyně vyslechnuta za účelem vyjasnění, zda se strany na finální podobě kupní smlouvy dohodly 16., nebo 17. února 2016 (dle odvolání byl výslech navržen "právě za tímto účelem"), resp. za účelem objasnění chování vedlejších účastníků v minulosti při jednání s jinými prodávajícími. Ostatně i na ústním jednání před nalézacím soudem (jak je zachyceno na zvukovém záznamu) stěžovatelka navrhla výslech uvedené svědkyně k prokázání okolností uzavření kupní smlouvy, které však, jak soudy vysvětlily, nebyly významné pro posouzení trvání smlouvy rezervační. Vzhledem ke skutkovým zjištěním tak zjevně již nebyl důvod tento důkaz provádět (ve vztahu k celému jednání o kupní smlouvě navíc byla provedena celá řada důkazů) a rozhodně jej nelze považovat za "stěžejní" navzdory tomu, jak v dovolání a ústavní stížnosti stěžovatelka tento důkaz nově prezentuje.
13. Bezpředmětná je pak i námitka absence poučení dle §118a občanského soudního řádu, přičemž z ústavní stížnosti není ani zcela zřejmé, o čem konkrétně by měla stěžovatelka být poučena. Důvody stěžovatelčina neúspěchu spočívaly v tom, že rezervace po lednu 2016 již prodloužena nebyla. Stěžovatelka ani v opravných prostředcích, v nichž mohla reagovat na závěry soudu prvního stupně, nepředložila nic, co by mohlo tento závěr změnit. Stěžovatelčin neúspěch tedy nejde na vrub údajně chybějícímu poučení.
14. Samotný závěr soudů, že rezervace trvala maximálně do konce ledna 2016, Ústavnímu soudu nepřísluší přehodnocovat, neboť nejeví známky excesu, naopak jej lze s ohledem na v řízení vyvstalé skutečnosti považovat za logický a přiléhavý.
15. K námitce absence pasivní legitimace lze jen stručně poznamenat, že se jí zabývaly soudy všech tří instancí. Ujednání o smluvní pokutě, se kterým stěžovatelka operuje, je irelevantní. Stěžovatelka byla povinna peníze vrátit vedlejším účastníkům, nikoli je vyplácet komukoli jinému.
16. Námitka týkající se nákladů dovolacího řízení byla založena na absenci vyjádření protistrany, které ovšem - jak již bylo řečeno - podáno bylo. Lze tak jen dodat, že je pravda, že vyjádření vedlejších účastníků Nejvyšší soud nezaslal stěžovatelce k replice. Nicméně za situace, kdy stěžovatelka tuto okolnost nenamítá jako důvod pro zrušení rozhodnutí Nejvyššího soudu (a kdy jí bylo umožněno na toto vyjádření reagovat v rámci řízení o ústavní stížnosti, přičemž vůči němu vznesla jen zcela nepodstatné výhrady), se Ústavní soud tímto postupem Nejvyššího soudu podrobněji nezabýval.
17. Konečně, jde-li o samotné výhrady stěžovatelky proti obsahu vyjádření vedlejších účastníků k dovolání, tvrzená chyba v datu je zjevně pouhým překlepem. Vyjádření vedlejších účastníků je totiž jen rekapitulací postoje jimi zastávaného před soudy prvního a druhého stupně, tedy že smlouva byla uzavřena, resp. prodloužena maximálně do konce ledna roku 2016.
18. Ze všech výše uvedených důvodů Ústavní soud podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 2. dubna 2019
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu