ECLI:CZ:US:2019:3.US.551.19.1
sp. zn. III. ÚS 551/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Radovana Suchánka a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti Karla Koukola, zastoupeného Mgr. Petrem Slabým, advokátem, sídlem Riegrova 2668/6c, České Budějovice, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. prosince 2018 č. j. 30 Cdo 2753/2018-176, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. ledna 2018 č. j. 12 Co 403/2017-161 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 17. srpna 2017 č. j. 15 C 61/2017-129, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2, jako účastníků řízení, a České republiky - Ministerstva spravedlnosti, sídlem Vyšehradská 427/16, Praha 2 - Nové Město, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), resp. právo na spravedlivý proces podle čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud") rozsudkem ze dne 17. 8. 2017 č. j. 15 C 61/2017-129 zamítl žalobu, jíž se stěžovatel domáhal po vedlejší účastnici řízení zaplacení částky ve výši 4 820 864,60 Kč s příslušenstvím (výrok I) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II). Uvedené částky se stěžovatel domáhal v rozsahu 200 000 Kč jako nemajetkové újmy z titulu nepřiměřené délky řízení vedeného u Krajského soudu v Českých Budějovicích (dále jen "krajský soud") pod sp. zn. 13 Cm 451/2005 (žalobu stěžovatel podal dne 3. 5. 2005), v němž se rozhodovalo o jeho nároku na výplatu vypořádacího podílu v obchodní společnosti RICHMONT, s. r. o., a ve zbývajícím rozsahu ji požadoval z titulu náhrady škody, jež mu měla vzniknout rovněž v tomto řízení vydáním nezákonného rozsudku Vrchního soudu v Praze (dále jen "vrchní soud") ze dne 9. 5. 2012 č. j. 14 Cmo 277/2011-391 (dále jen "nezákonné rozhodnutí vrchního soudu"), jímž byl předchozí rozsudek soudu I. stupně změněn s tím, že ke dni zániku společnosti činil podíl stěžovatele nikoliv 25 %, ale pouze 0,7576 %. V důsledku vydání tohoto nezákonného rozhodnutí vrchního soudu se stěžovatel nemohl domoci uspokojení svého nároku na výplatu vypořádacího podílu v obchodní společnosti RICHMONT, s. r. o. s ohledem na její pozdější nesolventnost. Stěžovatel vycházel z toho, že nebýt nezákonného rozhodnutí vrchního soudu, neměl by důvod brát zpět svoji žalobu (ze dne 3. 5. 2005) o neúčinnost kupní smlouvy ohledně nemovitostí ve vlastnictví obchodní společnosti RICHMONT, s. r. o. [řízení vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích (dále jen "okresní soud") pod sp. zn. 14 C 67/2005]. Nebylo-li by totiž řízení u okresního soudu zastaveno, mohlo skončit pro stěžovatele úspěšně, pročež by jeho nárok na vypořádací podíl mohl být uspokojen z hodnoty těchto nemovitostí.
3. K odvolání stěžovatele Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") rozsudkem ze dne 23. 1. 2018 č. j. 12 Co 403/2017-161 rozhodnutí obvodního soudu potvrdil (výrok I) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II). Ohledně částky 200 000 Kč jako nemajetkové újmy za průtahy v řízení dospěl městský soud ve shodě s obvodním soudem k závěru o jejím promlčení, neboť byla uplatněna po lhůtě stanovené v §32 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů. Co se týče zbývající částky, jako náhrady škody vzniklé v souvislosti s nezákonným rozhodnutím vrchního soudu, dospěl městský soud k závěru, že stěžovateli se nepodařilo prokázat existenci příčinné souvislosti mezi nezákonným rozhodnutím a vznikem škody, neboť důvod pro neuspokojení stěžovatele v celé částce, která mu nakonec byla přiznána v pořadí druhým (po zrušení prvního nezákonného rozhodnutí vrchního soudu Nejvyšším soudem) rozsudkem vrchního soudu ze dne 2. 9. 2015 č. j. 14 Cmo 137/2011-451 spočíval v objektivní skutečnosti, když obchodní společnost RICHMONT, s. r. o. (žalovaná v řízení vedeném u krajského soudu pod sp. zn. 13 Cm 451/2005) neměla finanční prostředky, ze kterých by se mohl stěžovatel uspokojit. Jinak řečeno, stěžovatel neprokázal, že mezi nedobytností jeho pohledávky a nezákonným rozhodnutím vrchního soudu (o jehož existenci stěžovatel výlučně opřel v této části svou žalobu) je dán nezbytný vztah příčinné souvislosti, a proto nemohlo být podané žalobě vyhověno.
4. Následné dovolání stěžovatele bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 5. 12. 2018 č. j. 30 Cdo 2753/2018-176 odmítnuto, neboť zčásti trpělo vadami (absence vymezení předpokladů jeho přípustnosti), pro něž nebylo možno v dovolacím řízení pokračovat, a tyto vady nebyly stěžovatelem v zákonné lhůtě odstraněny [§241b odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř.")], a zčásti nebylo shledáno přípustným, když stěžovatel jednak neuplatnil způsobilý dovolací důvod (v otázce příčinné souvislosti - vztahu mezi škodnou událostí a vznikem škody - šlo o otázku skutkovou, nikoli právní), jednak na dalších stěžovatelem formulovaných otázkách rozhodnutí městského soudu výlučně nestálo. Nejvyšší soud konstatoval, že když obstál první důvod (absence příčinné souvislosti mezi nezákonným rozhodnutím a vzniklou škodou), pro nějž městský soud nároku stěžovatele nevyhověl, nemohl žádný další dovolací důvod (zejména otázka průběhu řízení o odpůrčí žalobě a hmotněprávní důsledky jejího zpětvzetí) naplnit předpoklady přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř., neboť ani odlišné vyřešení takto vymezeného předmětu dovolacího řízení by se nemohlo v poměrech stěžovatele nijak příznivě projevit.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá porušení svých základních práv. Nejprve rekapituluje průběh řízení, z něhož vzešlo nezákonné rozhodnutí vrchního soudu a které předcházelo uplatnění jeho nároku na náhradu škody. Posléze se věnuje i rekapitulaci samotného řízení o náhradu škody vůči státu, které je předmětem jeho ústavní stížnosti. Stěžovatel namítá, že soudy v řízení o náhradu škody nevyhodnotily zavinění vrchního soudu (nevyhodnotily konkrétní důvody nezákonnosti jeho rozhodnutí), pročež neprovedly ani řádné individuální posouzení okolností věci, a tudíž ani nemohly věrohodně rozhodnout o existenci příčinné souvislosti. Bylo-li by vydáno vrchním soudem zákonné rozhodnutí a na jeho základě stěžovateli přiznána správná výše vypořádacího podílu, mohl pokračovat v řízení o vyslovení neúčinnosti kupní smlouvy, což by podle stěžovatele vedlo k tomu, že by jeho nárok na vypořádací podíl mohl být uhrazen (ať již dobrovolně obchodní společností RICHMONT, s. r. o. nebo v exekuci na nemovitosti, kterých se týkalo řízení o neúčinnosti). Ačkoliv na podporu svého tvrzení o neúčinnosti kupní smlouvy navrhl provedení celé řady důkazů, byla soudy provedena pouze malá část, a přesto soudy konstatovaly, že by žaloba na neúčinnost kupní smlouvy byla zamítnuta. Stěžovatel dovozuje, že neprovedením navrhovaných důkazů bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na soudní ochranu. Byla-li by totiž prokázána oprávněnost žaloby na neúčinnost kupní smlouvy za současného zjištění zásadního pochybení vrchního soudu, pak by podle stěžovatele byly splněny podmínky pro existenci příčinné souvislosti mezi nezákonným rozhodnutím vrchního soudu a stěžovateli vzniklou škodou. Nejvyššímu soudu pak stěžovatel vytýká formalistický postup při posuzování otázky příčinné souvislosti, kterou Nejvyšší soud považoval za otázku skutkovou.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána soudní rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Jak již Ústavní soud mnohokrát v minulosti zdůraznil, jeho základní působností podle čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") je ochrana ústavnosti. Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad jejich rozhodovací činností. Ve své činnosti musí totiž respektovat jeden ze základních principů právního státu, dle něhož lze státní moc uplatňovat jen v případech a mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který zákon stanoví (čl. 2 odst. 3 Ústavy, čl. 2 odst. 2 Listiny). Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li jejich rozhodnutím porušena základní práva a svobody.
8. Ústavní soud předesílá, že stěžovatel se v ústavní stížnosti dovolává práva na soudní ochranu, které ovšem neznamená, že je jednotlivci zaručováno přímo a bezprostředně právo na rozhodnutí podle jeho názoru odpovídající skutečným hmotněprávním poměrům, ale je mu zajištěno právo na takové řízení, v němž se uplatní všechny zásady správného rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy [srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 5. 8. 2002 sp. zn. IV. ÚS 732/2000 (všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz)].
9. Ústavní soud se seznámil s ústavní stížností a napadenými rozhodnutími a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný.
10. Stěžovatel brojí proti závěru obecných soudů o nenaplnění předpokladů vzniku odpovědnosti státu za nezákonné rozhodnutí spočívajícím v absenci příčinné souvislosti mezi nezákonným rozhodnutím a vzniklou škodou. Soudy zde dovodily, že důvodem pro neuspokojení stěžovatele v celé částce, která mu nakonec byla přiznána v pořadí druhým rozhodnutím vrchního soudu (ze dne 2. 9. 2015 č. j. 14 Cmo 137/2011-451), nebylo samotné první nezákonné rozhodnutí vrchního soudu, nýbrž existence objektivní skutečnosti spočívající v nesolventnosti obchodní společnosti RICHMONT, s. r. o. Stěžovatel by se tak ani za normálního běhu okolností (nebylo-li by vydáno nezákonné rozhodnutí) nedomohl uspokojení svého nároku, a proto bylo třeba přijmout závěr o absenci příčinné souvislosti.
11. Stěžovatel dále obecným soudům vytýká, že nemohly věrohodně rozhodnout, neboť si neopatřily dostatečná skutková zjištění pro závěr o neúspěšnosti jeho žaloby na neúčinnost kupní smlouvy. V této souvislosti stěžovatel dovozuje, že nevydal-li by vrchní soud nezákonné rozhodnutí, mohl by pokračovat v řízení o své žalobě na neúčinnost kupní smlouvy (nemusel by svoji žalobu brát zpět), přičemž toto řízení by, podle přesvědčení stěžovatele, muselo skončit úspěšně, takže by dosáhl uspokojení svého nároku na vypořádací podíl. Odhlédne-li Ústavní soud od toho, že stěžovatel se sám pohybuje v rovině spekulací, nelze přehlédnout, že obvodní soud se otázkou případné úspěšnosti stěžovatelovy žaloby na neúčinnost kupní smlouvy zabýval z pohledu §42a zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, poměrně podrobně. Vyšel přitom ze skutkových zjištění získaných v řízení vedeném u okresního soudu pod sp. zn. 14 C 67/2005, v němž byli mj. vyslýcháni zástupci jak obchodní společnosti RICHMONT, s. r. o., jako prodávajícího, tak i obchodní společnosti RICHMONT-CZ, a. s., jako nabyvatele nemovitostí, a dospěl k závěru, že by tato žaloba nemohla skončit úspěšně, neboť v době jejího podání neměl stěžovatel vůči obchodní společnosti RICHMONT, s. r. o. žádnou vymahatelnou pohledávku. Nadto, a to bylo pro posouzení věci podstatné, nebyla splněna ani podmínka úmyslu zkrátit věřitele, neboť cena, za kterou byly nemovitosti prodány, jednak odpovídala ceně stanovené znaleckým posudkem, jednak byla obchodní společnosti RICHMONT, s. r. o. fakticky vyplacena a navíc daleko přesahovala pozdější požadavky stěžovatele na vypořádací podíl. Z pohledu Ústavního soudu si tak obecné soudy opatřily dostačený podklad pro svoje rozhodnutí a nelze v jejich postupu spatřovat taková pochybení, která by mohla Ústavní soud vést k jejich zrušení.
12. Ústavní soud nehledává ústavně nekonformním ani podpůrně uvedený názor městského soudu, že k přerušení příčinné souvislosti došlo z důvodu zpětvzetí žaloby na určení neúčinnosti kupní smlouvy stěžovatelem. Jestliže městský soud dovodil, že se stěžovatel dobrovolně rozhodl vzít svoji žalobu na neúčinnost kupní smlouvy zpět poté, co bylo vydáno nezákonné rozhodnutí (a v důsledku toho došlo k zastavení řízení), je zjevné, že musel nutně dospět i k závěru o přetržení příčinné souvislosti. Stěžovatel totiž vzhledem k jím podanému dovolání proti nezákonnému rozhodnutí vrchního soudu musel připouštět přinejmenším teoretickou možnost změny tohoto rozhodnutí. Vzhledem k tomu, že stěžovatel tuto možnost nezohlednil a na základě nezákonného rozhodnutí vrchního soudu (posléze zrušeného Nejvyšším soudem) vzal svoji žalobu na neúčinnost kupní smlouvy zpět, nelze usuzovat na vznik odpovědnosti státu, který se (v nezákonném rozhodnutí vrchního soudu) nesprávně vyslovil o existenci stěžovatelova nároku na vypořádací podíl.
13. Ústavní soud uzavírá, že stěžovatelova argumentace obsažená v ústavní stížnosti týkající se zejména závěru soudů o absenci příčinné souvislosti nedosahuje ústavněprávní roviny, když je jí zpochybňována rozhodovací činnost obecných soudů a jejich aplikace podústavního práva. Ústavní soud v jeho argumentech neshledal žádný relevantní argument, který by poukazoval na zásah do jeho základních práv a svobod. Pouhý nesouhlas s výkladem podústavního práva a posouzením konkrétních skutkových okolností případu obecným soudem nemůže založit opodstatněnost ústavní stížnosti.
14. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal porušení ústavně zaručených práv a svobod stěžovatele, rozhodl o návrhu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu tak, že ho jako zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. července 2019
Josef Fiala v. r.
předseda senátu